Naděje

Všichni dnes posloucháme rozhlas, díváme se na televizi, čteme noviny. Najednou jako by se všichni probudili; ať stoupenci, odpůrci (těch je menšina), nebo pozorovatelé (těch třetích bude asi zcela nepatrně), všichni jsou plni zájmu, vzrušení, očekávání. Je vidět i posměch i vztek, i obavy, snad i strach. Ale jeden následek či důsledek té velké hry, která se před našima očima od počátku tohoto roku v Československu rozehrává, zdá se mi přece nejpříznačnější: je to velká obnova naděje. Vyjadřuji-li zde svůj dojem z probíhajících událostí, bude to snad dojem aspoň v určitém směru pravdivý, neboť nikdo se nemůže oddělit od druhých – od společnosti – natolik, aby tvořil své názory ze vzduchoprázdna.
Vidím-li prudký vzrůst naděje jako nejtypičtější znak tam, kde jiný si může všímat především normalizace ve sféře ekonomiky, druhý zase obnovy svobody projevu v širokém slova smyslu, a takových jednotlivých důležitých znaků by se dalo jmenovat mnoho, vidím to tak proto, že takové věci jako změny ve vedení, obnova tajných voleb, nové vydávání Literárních listů atd. atd., to všechno jsou jen jednotlivé stránky celkového velkého procesu, který má obecnou platnost a dosah; naproti tomu naděje doprovází tento proces všude, i když není tak viditelná, tak „senzační“. (…)