Nad výsledky komunálních voleb 2018

Komunální volby mají ve specifickém českém prostředí, jež se vyznačuje poměrně roztříštěnou obecní samosprávou, zajímavé postavení. Převážná část povolebních analýz se obvykle nese ve znamení „teď a tady“. Kdo měl nejvíc hlasů (přestože jich jeden volič v Brně má k dispozici jedenáctkrát víc než jeden volič v Kopřivné), vyhrál. Pro jiného vyhrál ten, kdo měl nejvíce mandátů (přestože na jeden mandát v Kopřivné stačilo jen 44 hlasů, zatímco v Brně činil nejmenší počet hlasů jednoho zvoleného zastupitele 6 232 hlasů). A ještě pro třetího byl vítězem voleb ten subjekt, který má nejvíce starostů.
Tímto způsobem – analýzou jedněch voleb – se ale nedozvíme o spodnějších trendech české politiky mnoho, nevytěžíme tolik, kolik bychom mohli. Je to možná paradox – díky tomu, že je česká komunální politika roztříštěná do více než šesti tisíc převážně izolovaných mikrosvětů, je méně náchylná k náhlým, nečekaným proměnám. V zásadě je mnohem stabilnější, než se nám při pohledu na mediálně nejzajímavější příklady velkých měst může zdát. Samozřejmě že část oné stability je zakleta ve skutečnosti, že až čtyři pětiny mandátů (cca třetinu hlasů) pohlcují nejrůznější nezávislé subjekty, o nichž při pohledu shora nemůžeme říct nic víc, než že reprezentují problematický antistranický apel české politiky.
Zkusme se tedy nyní podívat na výsledky komunálních voleb 2018 jednak ve zkratce souhrnným pohledem a jednak jejich zasazením do dlouhodobějších trendů. Zaměřme se také na různé dimenze měření úspěchu – v komunálních volbách totiž strany prokazují svou životaschopnost třeba už jen tím, že (ne)postaví kandidátní listinu, že zapojí významnou část svých členů apod. Nebudeme řešit otázku starostů a uzavřených koalic, to je téma pro jiný text. (…)