Náboženství: příběh s otevřeným koncem

Českému studentovi, který nemá velké zkušenosti s českou historií a se zahraničním vývojem v posledních desetiletích, se může zdát, že náboženství ve své tradiční podobě představuje jen okrajovou záležitost, která již nesouvisí s životem velké části společnosti. S náboženstvím se setká jako s ezoterickým fenoménem na nějakých cestách, jako s reliktem pocházejícím odkudsi z minulosti, třeba s dnes již málo srozumitelnou slavností Božího těla na vesnici na počátku léta. Realita je ale zcela jiná: většina lidí na zeměkouli vyznává nějaké náboženství v té či oné institucionalizované formě (jde především o takzvaná světová náboženství, k nimž patří vedle křesťanství židovství, islám a mnoho dalších velkých východních soustav, jako jsou hinduismus nebo buddhismus), řada lidí tvrdí, že jsou náboženští, ale podle nějakého vlastního, neorganizovaného a subjektivního pojetí. Někteří vědci a pozorovatelé náboženského světa mluví také často o různých pseudo- či paranáboženských formách či o formě tzv. politického náboženství. Tento fenomén zmíníme později. (…)