Na zelených koních Marka Chagalla

Nikoho není třeba přesvědčovat, že fenomenální solitér Marc Chagall (1887–1985) patří k nejpozoruhodnějším zjevům výtvarného umění 20. století. I když více než šedesát let ze svého téměř stoletého života tvořil jako francouzský umělec, tvůrčí sílu čerpal především z vlastní identity – z židovských kořenů a vzpomínek na rodný Vitebsk. Své vzpomínky a prožitky, v nichž dominovala láska, propojil s vyjadřovacím jazykem západní moderny v obrazový svět, jaký nemá obdoby: zelený houslista vznášející se nad střechami domů představujících malířův rodný Vitebsk, milenci plující oblohou v růžovém oparu, červená koza s tělem koně zavěšená v oblacích… Na rozdíl od Modiglianiho, s nímž na pařížském Monparnassu začínal, se mu uznání nedostalo až po smrti. Už za Chagallova života se jeho obrazy, vyznačující se barevností a snovou atmosférou, prodávaly za závratné sumy. A nejen to. Jeho vitráže zdobily okna katedrál a staveb patřících ke klenotům světové architektury; jeho nástěnné a stropní malby vítaly návštěvníky prestižních operních scén v Paříži a v New Yorku. Žádná z těchto nádherných výzdob kulturních památek by nikdy nevznikla, stejně jako by nevznikly stovky Chagallových pláten, nebýt malíře Kazimira Maleviče. Ten jako deus ex machina zasáhl v porevoluční vřavě dvacátých let do Chagallova osudu a vypudil svého uměleckého soka z Ruska. Ještě předtím se však Chagall stačil stát jedním z hybatelů porevolučního svobodného židovského divadla. Mnohé z fantaskních a barevných výjevů, jež jsou reprodukovány tak často, že se staly jakýmsi „umělcovým logem“, vytvořil Chagall právě tenkrát. Pojďme se tedy z Chagallova rodného Vitebska vydat přes Říjnovou revoluci do světa malířovy divadelní fantazie, prostoupeného poněkud protikladnými prvky – přijetím revoluce, chasidskou radostí, ale i židovskou mystikou. (…)