Na téma třetí odboj

Na téma třetí odboj

Bohumil Pečinka

Senátní návrh zákona o třetím odboji, společně s vyznamenáním bratrů Mašínů z rukou českého premiéra, znovu udělal z odboje proti komunismu politické téma. V následných diskuzích jsme byli svědky několika stereotypů.

Nevinné oběti

První z nich je mýtus nevinných obětí. Toto pojetí vychází z prvních rehabilitačních zákonů přijatých po listopadu 1989. V jejich vidění zde byli v padesátých letech pouze nevinné oběti režimu, který je nespravedlivě zavřel do vězení a koncentračních táborů. Na aktivní a ozbrojený odboj bylo pohlíženo jako na klasické trestné činy. I z toho důvodu dostaly desetitisíce lidí v rámci rehabilitačních rozsudků tzv. zbytkové tresty.

V roce 1993 byl přijat zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, který už popošel o něco dál. Předně charakterizoval režim v letech 1948-1989 jako zločinný. Smyslem bylo zavedení institutu nepromlčitelnosti konkrétních komunistických zločinů, což umožnilo stíhat konkrétní vykonavatele represe. Hlavní zájem byl tedy zaměřen z obětí na viníky, aniž by odpověděl na otázku, kterou mnozí dodnes popírají: existoval autentický protikomunistický odboj, nebo jsme byli svědky jen víceméně pasivního odporu určité části obyvatelstva?

Na tuto věc se snaží odpovědět až současný senátní návrh. Zcela jasně pojmenovává činnosti, které se dají popsat jako odboj (ozbrojené vystoupení, špionáž, činnost agentů-chodců apod.), ale současně popisuje formy občanského odporu, které měly víceméně demonstrativní ráz. Účastníci odboje mají získat status válečných veteránů, což má důležitý symbolický význam.

Souvisí to s článkem 9 české ústavy, kde se říká, že „změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná". Někteří ústavní právníci to interpretují jako oporu všech budoucích demokratů, kteří by se chtěli aktivně postavit na obranu demokratického režimu proti totalitářům. Když si to vztáhneme na události v únoru 1948, můžeme říct, že to dává lidem ústavní právo vystoupit i ozbrojeně proti těm, kdo chtějí měnit „podstatné náležitosti demokratického právního státu", jak to mezi únorem a květnem 1948 udělali komunisté.

Role StB

Druhým stereotypem je popisování StB jako organizace, která pouze uměle konstruovala politické procesy, v nichž uvízly nevinné oběti, které musely přeříkávat předem naučené věty. Ve skutečnosti tzv. monstrprocesy s divadelním odříkáváním rolí byly jen malou částí všech soudních líčení. Současně tu bylo nemálo lidí, kteří šli do konfliktu s režimem vědomě a byli odsouzeni za reálnou činnost, byť podle totalitních zákonů. Nedávno vysílala Česká televize pořad o hrdinovi druhé světové války Karlu Sabelovi. Tento armádní důstojník byl na jaře 1949 ve skupině majora Jebavého, která se pokusila o převrat. Jeden z historiků naznačoval, že za celou akcí stála Státní bezpečnost a vlastně prý není jisté, co dávala obviněným do úst. Skutečnost, že část skupiny byla infiltrována, nic nemění na hrdinství lidí typu Sabely, Strusky, Hubálka a dalších, kteří vědomě šli do akce s cílem provést převrat a vyhlásit svobodné volby. To byl výsledek jejich svobodného rozhodnutí, nikoli ďábelské konstrukce StB, která jen využila konfidentů k pozatýkání organizátorů v předvečer akce.

„Vina" studené války

Třetí mýtus je živý hlavně na západních univerzitách a u nás je spojen s KSČM. Podle této interpretace byl masový teror v padesátých letech pouze smutným výsledkem studené války, na níž mají rovný podíl oba politické bloky. Ve sborníku Politické procesy v Československu a případ Slánský (Prius 2005) to svým příspěvkem ilustruje kanadská historička Barbara J. Falková, která v podstatě klade rovnítko mezi procesy s Rudolfem Slánským a manželi Rosenbergovými ve Spojených státech. „Oba procesy byly ,vyprodukovány' a ,zrežírovány' režimy operujícími v širším rámci kultury období studené války," píše a dává morální symetrii mezi oba režimy.

Také nepřekvapí, že zcela pomíjí konspirativní podstatu komunistického hnutí. Lidé jako Artur London, Noel Field nebo André Simone jsou pro Barbaru Falkovou prototypy moderních revolucionářů, což může být pravda, pokud současně uznáme, že šlo o lidi, kteří veškeré své kroky řídili podle linie Komunistické internacionály a tajné služby KGB.

V tomto směru platí to, co kdysi řekl francouzský filozof Francois Furet: konspirativní stránka komunistického hnutí nestačí k definování tak složitého jevu, ale bez ní nemůžeme vniknout do jeho historické skutečnosti.