Na smrt vítěze

Zabitím vůdce Hamasu Ahmeda Jasína Izrael znovu pořádně naštval Evropu. Jasín sice neskrýval, že palestinským dětem dává do školní tašky místo svačiny výbušninu, která spolu s nimi zabije i jejich izraelské vrstevníky, ale jinak zůstával nadějným kandidátem na Nobelovu cenu míru, kterýžto mír Izrael nyní zmařil. Izrael není zdaleka sám, kdo cíleně zabíjí usvědčené vrahy. Na své první tiskové konferenci nový ministr zahraničí Ruska Lavrov na otázku o právu zabíjet teroristy na vlastním území a mimo něj - v narážce na cílené zabití někdejšího čečenského prezidenta Dudajeva a nedávno v Kataru i jeho zástupce Jandarbijeva - odpověděl: „To není otázka pro Rusko." Spojené státy vypsaly na hlavu Bin Ládina vysokou odměnu, na hlavu živou nebo mrtvou. Avšak na stejnou otázku by jistě daly úplně stejnou odpověď. A mají pravdu. Zabít či nezabít vraha, tato nejprekérnější otázka naší doby není pro ty, kteří to dělají stydlivě a nepřiznaně. Je to otázka pro Izrael. Jen on je ochoten na ni odpovědět - bez vytáček. Je pozoruhodné, že i ti nejzuřivější evropští kritici nepokládají zavraždění šejcha Jasína za čin amorální. Kladou spíše důraz na to, že se tak rozpoutá další kolo vzájemného vraždění, a tudíž posuzují celou událost z hlediska její efektivity a zvolený postup shledávají jako málo účinný. Izraelci nemají v tomto ohledu žádné iluze a neřeší otázku, zda je účinnější starozákonní oko za oko či novozákonní nastavování druhé tváře, které ostatně nikdy a nikým nebylo vážně provozováno. Svou takřka reflexní odpovědí na teror dávají Izraelci najevo, že nehodlají podlehnout tomu, v čem je hlavní síla a nezpochybnitelná účinnost teroristů - zastrašení protivníka. Islámští radikálové za svého protivníka označili celou západní civilizaci a Evropa, která je po Izraeli hned na ráně, svým chováním dokazuje, že nemá nic, co by mohla postavit proti účinnosti strachu. Její vnímavost k požadavkům teroristů není projevem humanistického přesvědčení o hodnotě lidského života ani křesťanské pokory před Božím hněvem, nýbrž jen a jen ztráty vůle k životu, ztráty hodnotové orientace a vnitřní kostry. Izrael zná na výzvu jednoduchou odpověď, ale Evropa nezná žádnou. Proto je ve své podstatě ohroženější než Izrael. Islámští radikálové nám mohou být jakkoli odporní, nemůžeme však popřít, že jejich postoje jsou založeny na víře, pevném přesvědčení a jasných představách o tom, proč člověk žije a ve jménu čeho umírá. Lze se do aleluja přít o věroučné správnosti těchto představ, ale to není podstatné. Podstatné je, že terorismus nalezl v islamistech reálnou sílu, mocné beranidlo, kterým hodlá rozrazit brány pevnosti Evropa. Není mocnější síly, než jakou je síla přesvědčení, a islámští fundamentalisté jsou v tom bez konkurence. Zatímco oni pevně věří ve své pochybné ideály, evropské společenství bude záhy vyzbrojeno jednotnou ústavou, z níž bude cudně vynechána jakákoli zmínka o židovsko-křesťanských kořenech evropské civilizace. Zato tam bude popis byrokratických procedur, kterými se bude řídit náš život. Na jakých základech bude stát evropská filozofie občanských svobod a lidských práv? Ve jménu čeho chtějí Evropané žít, kvůli čemu jsou ochotni zemřít? Snad ne ve jménu bruselských komisí? Odpovědi se nedočkáme, protože žádná není. A kde není odpověď, nemůže být ani síla.

Španělé mají nepochybně pravdu. Pokud neexistuje nic, co stojí za hrdelní riziko, pokud je ztracena obsahová jednota evropské myšlenky, pokud proti islamistické síle stojí postkřesťanská nemohoucnost, nač pak klást odpor? Je lépe hledat objektivní důvody pro svou ústupnost a nacvičovat úlohu menšiny. A ústava, nu což, ústava ani za nových podmínek nebude nikomu vadit. Stačí do ní vepsat jeden bod o islámských kořenech Evropy. Sice „ešče Polska nezginiela", ale i to je, zdá se, otázka času.