Na konto českého komunismu

„Síla strany se povětšinou spíše než počtem hlasů měří jejím vlivem v řadách dělnické třídy a disciplínou jejích kádrů." Tuto větu lze nalézt ve slavné eseji Minulost jedné iluze francouzského historika Françoise Fureta. Autor měl přirozeně na mysli komunistickou stranu, tedy Stranu s velkým „S". K onomu konstatování přitom dospěl při komentování taktiky Komunistické strany Francie ve druhé polovině 30. let XX. století, tedy v souvislosti s jedním z „hvězdných" okamžiků celé francouzské levice - nastolením vlády Lidové fronty.

K čemu nám ovšem může posloužit naznačený postřeh, vystavěný na tématu na první pohled tak zašlém a omšelém a bezesporu překrytém tolika dalšími dramaty a událostmi? Neměli bychom se nechat zmást: některé „pravdy" prostě platí a stojí za to se k nim stále vracet. Zvláště když nám předmět jejich zájmu ani v současnosti nedává spát. Ano, řeč by měla být o pozici komunistické strany v české politice. Tento námět jitří vášně, vyvolává polemiky, brousí si na něm jazyk političtí komentátoři. A čas od času dokonce mobilizuje veřejnost. Tedy spíše její manipulovatelnější část, manipulovatelnou v tom smyslu, že vyžaduje určitý podnět, popostrčení, otevřený apel, „vyzvání k tanci". V roli ideální avantgardy přitom povětšinou vystupují členové české kulturní fronty.

Jistě, na první pohled není nutno ohrnovat nos nad důvody, které vedly některé osobnosti českého veřejného života k sepsání petice S komunisty se nemluví. Normální aktivita občanské společnosti, řeklo by se. Jen kdyby se zároveň nejednalo o v podstatě výsostný model aktuální reflexe českého komunismu. Jinými slovy, na nic jiného jako by se naše elity při dumání o komunismu v českých zemích nezmohly. V této interpretační rovině pak zůstává komunismus víceméně nepochopitelným historickým paradoxem, náhodným zjevením, úchylkou z přece přirozeného (čti dějinně nutného) liberálního směřování celé západní civilizace. Jakýmsi vřídkem, který jsme si nezasloužili a jehož se zbavíme, když se vrátíme k těm nejprostším hygienickým návykům. V tomto případě etickým.

Jak jinak si totiž onen slogan vysvětlit: opravdu jsme přesvědčeni, že stačí „přestat s komunisty mluvit", abychom se tohoto zdánlivě patologického ideologického proudu zbavili? Skoro bych uvěřil, že ano. I ti „odvážnější" totiž svou naději vkládají nanejvýše ve spravedlnost času, tedy v postupné vymření komunistických příznivců. Nejradikálnější pak volají po zákazu Komunistické strany Čech a Moravy; to má být na daný neduh nejspolehlivější recept.

Jsme nepoučitelní. Odmítáme si připustit, že komunistická ideologie má své zázemí, sociální, myšlenkové, organizační, partnerské. Že se toto opojné věroučné přesvědčení o něco opírá, že má své návyky, své vyzkoušené metody, svou zkušenost. Jenže většina českých elit dává nadále přednost abstrakci před schopností vidět a respektovat skutečnost. Je přece cosi věčného a v tomto smyslu uklidňujícího v okamžiku, kdy se svým petičním podpisem podílím na kolektivním zvěstování objektivní a navíc bezesporu vysoce morální pravdy. Máme v této činnosti ostatně dlouhodobou zkušenost; takovou funkci přece český intelektuál hraje již od dob obrození. Pohříchu při plném zaujetí pro „svatou" povinnost se však nějak vytratil prostor pro selský rozum. A z pragmatismu se bohužel stal spíše cejch než ceněné stanovisko. Cesty českého politického myšlení, a koneckonců i české politické praxe, se tak až příliš často pohybují mezi extrémy retrospektivy a utopie (vypůjčeno z Opia intelektuálů Raymonda Arona).

Co z toho plyne pro téma současný český komunismus? Výrazné postavení komunistické strany v české politice nepředstavuje náhlý dějinný výkyv. Jedná se o jeden z výsostných (jakkoli nešťastných) znaků moderní české historie. Při jeho analýze není možno opomenout slabost klasické české liberální pravice neschopné nastolit v tuzemsku dostatečně otevřený a výkonný systém. Ale ani (a především) potenciál české levice, opakovaně vnímající politiku (prim v tom hraje tuzemská novinářská obec) nikoli jako funkční sféru pro střetávání odlišných názorů, nýbrž jako kolbiště pro nejrůznější tažení za něčí spravedlivou věc: českého národa proti Habsburkům, česko­slovenské demokracie proti Němcům, československého proletariátu proti vlastní i cizí buržoazii a v současnosti českého evropanství proti liberálně-konzervativním skeptikům.

Poučit se přitom lze především ve Francii a Itálii, dalších zemích, které mají zkušenost se silnou extrémní levicí; u velkých myslitelů (za jiné výše uvedená dvě jména), kteří měli tu odvahu, intelektuální i osobní, popsat zdroje komunismu a vůbec velkých totalitarismů 20. století. I neodborník by pak měl mít při rozboru daného tématu na paměti hned několik postřehů. Za prvé hloubku omylu o možnosti provést tranzici k demokracii bez reálné participace reformního křídla KSČ (všechny relevantní politologické prameny na tento bod upozorňují, ale kdo by četl odborné žvásty, že). A tedy také logiku stavu, v němž bývalí komunisté hrají i v dnešní době v české politice i ekonomice významné role. Za druhé závislost kapacity komunistického tábora na síle evoluční levice (kde jsou v této souvislosti ty šťastné zemanovské časy, milí současní vládní koaličníci). Nu a za třetí (a možná především) fakt, že komunistům nikdy ve skutečnosti o volební vítězství nešlo; proto mne také preferenční čísla KSČM nechávají klidným. Legendy o převzetí moci komunistickou stranou nekrvavou, nerevoluční a v tomto smyslu demokratickou cestou představují pouhé mýty levicových intelektuálů. Věřit, že komunistům jde o hlasy voličů, znamená tu nejhorší strategickou chybu, které se jen lze dopustit. Znamená to uvěřit, že se KSČM adaptovala na demokratické procedury a její sliby již jsou z tohoto světa. Ale dokud budou platit základní marxisticko--leninské poučky, pak zůstává cílem kterékoli komunistické strany především prohlubování krizových situací, zpochybňování liberálního politického a ekonomického uspořádání a na zádech „užitečných idiotů", a kolik že se jich jen v českém veřejném diskursu nadále pohybuje, využití první příležitosti k opětovnému pokusu o ráj na zemi.

S komunisty je tedy třeba někdy mluvit a někdy ne. To je koneckonců věc osobního vkusu a rozhodnutí. Ale jen slušností se s nimi vypořádat nelze. Lze pochopit, že je pro něčí pocit důležité, aby večer uléhal s konstatováním, že se nezašpinil. Na pozadí privátních zadostiučinění se však již mnohokráte formovala velká kolektivní neštěstí. Komunistům nejvíce nepřeje otevřený, liberální a na privátní prospěch orientovaný sociopolitický model. Jak daleko k němu máme a jak oblíbený je mezi současnými českými (a evropskými) intelektuály, to nechť již posoudí čtenář sám.