Můžeme čekat útok na Írán?

První víkend tohoto roku přinesly londýnské Sunday Times zprávu, že se Izrael připravuje na bombardování íránských nukleárních zařízení. K tomuto útoku prý Tel Aviv plánuje použít taktické nukleární bomby, takzvané „bunker busters", které dokáží zničit i objekty nacházející se hluboko pod zemí. Tyto zbraně měl Izrael obdržet od Spojených států.

Izrael zprávu z londýnských novin rychle popřel. Jádro článku, v detailech možná mylného, nicméně může být podle autora nedávno vydané knihy o židovsko-křesťanské civilizaci Zeva Chafetse pravdivé (Los Angeles Times, 10. ledna 2007).

Ve stínu iráckých událostí nevěnovala světová média potenciálnímu úderu na Írán dle mého názoru náležitou pozornost. A to i přesto, že zvyšování početních stavů amerických ozbrojených sil v Iráku, nedávná návštěva izraelského ministerského předsedy Ehuda Olmerta ve Washingtonu i Bushovo zamítnutí nepříliš slibných vyjednávání USA s Íránem, jak je navrhovala Baker-Hamiltonova zpráva, může leccos naznačovat.

„Proč by se nemohl Izrael zabývat možnostmi, jak zničit či zpomalit íránský nukleární program?" ptá se ve svém článku Chafets a hned si odpovídá. Diplomatické úsilí Američanů a řady dalších mocností, včetně sankcí OSN, selhalo. Izrael má v zásadě dvě možnosti: čekat a doufat, že Íránci na Tel Aviv atomovou bombu nehodí, nebo preventivně zaútočit a vývoj íránského jaderného potenciálu se pokusit zničit nebo alespoň zpomalit.

Američtí a jistě i evropští političtí „realisté" dávají přednost první variantě. Argumentují tím, že Izrael má své vlastní nukleární zbraně a může se tedy spolehnout na odstrašující potenciál vzájemného zaručeného zničení MAD (Mutually Assured Destruction), stejně jako na něj spoléhaly Spojené státy během studené války se sovětským blokem. Ale cožpak íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád neprohlásil, že chce vymazat Izrael z mapy? Někdo to může považovat jen za rétoriku politického fanatika, dovolte mi nicméně dodat, že takový Hitler nebo Stalin taktéž překypovali rétorikou plnou svých iracionálních ideologických cílů, které potom do puntíku uskutečňovali. Lze namítnout, že íránský prezident přes všechnu svou náboženskou a nacionalistickou exaltovanost ví, že pokud se o něco takového pokusí, Izrael nebude dlouho váhat s odvetou a promění Teherán ve spáleniště.

Takové názory se však mohou zdát realistické někomu ve Washingtonu nebo v Bruselu. Ale ne v Tel Avivu. Izrael je malá, poměrně hustě osídlená země s velmi nedokonalou infrastrukturou civilní obrany proti nukleárnímu útoku a s populací traumatizovanou svou historií. O tom, že existoval holocaust, možná pochybuje Teherán (který o tom dokonce pořádá mezinárodní konference), v Izraeli však žije šest miliónů Židů, kteří o holocaustu ani v nejmenším nepochybují. Už jen proto, že jiných šest milionů Židů, často jejich příbuzných a přátel, se z nacistických transportů a koncentračních táborů nikdy nevrátilo. Pro Izraelce je heslo „never again" víc než jen fráze nad dveřmi muzeí holocaustu.

Je možné, dokonce velmi pravděpodobné, že by Izrael přežil íránský nukleární útok fyzicky. Stěží však psychicky. „Pochybuji, že by po jaderném útoku mohl Izrael pokračovat ve své existenci jako střízlivá, duševně zdravá a demokratická společnost," píše Zev Chafets. A to je asi podstata Ahmadínežádova uvažování. Následky případné íránské agrese by se nicméně mohly od představ íránského vůdce výrazně lišit.

Jestliže bude na Izrael jadernými zbraněmi skutečně zaútočeno, bude na útok samozřejmě reagovat. Jeho reakce ale jistě nebude v očekávaném rozsahu, ve smyslu „oko za oko", jak rádi předpokládají „realisté" na Západě. Írán je daleko, izraelské možnosti jsou proto (co se týče přesnosti odvetného zásahu) značně limitované a výsledek - nepředstavitelný počet obětí z řad íránských civilistů.

Existují však i jiné způsoby, kterými může prvním útokem těžce poškozený Izrael odpovědět. Může se například rozhodnout vyrovnat si účty s širší skupinou nepřátel. Mohl by například těžce poškodit íránská a arabská naftová pole. Nebo, jestliže budou Palestinci oslavovat masové vraždění Židů v Tel Avivu (a jistě budou), může být izraelskou reakcí další dlouhodobá okupace Palestiny. A pokud se Hizballáh a Sýrie pokusí intervenovat? Nic naplat, džin bude z lahve venku!

Jinými slovy, pokud chceme realisticky zvažovat situaci na Středním východě v souvislosti s „prvním úderem", musíme být připraveni uvažovat o daleko širších následcích, než by bylo jen srovnání se zemí několika čtvrtí v Tel Avivu a Teheránu.

Jedinou rozumnou alternativou k této hrůze je zaručená jistota, že se Írán o žádný jaderný útok nepokusí. Této jistoty lze dosáhnout změnou politického režimu v Íránu, nebo eliminací jeho kapacit vyrobit a dopravit nukleární bomby do Izraele.

Někteří Izraelci se možná domnívají, že by se s tímto problémem měly vypořádat Spojené státy (zdá se, že se v Izraeli nenajde nikdo tak naivní, aby očekával pomoc od Evropské unie). Ti se však mýlí. Pravda je taková, že Spojené státy nejsou íránskými zbraněmi přímo ohroženy. Americký prezident Bush říká, že íránská bomba ohrožuje americké přátele a zájmy v oblasti, a myslí tím především Izrael. Izraelský stát má zatím v americké administrativě své přátele. Je však otázkou, zda je tam bude mít i po příštích prezidentských volbách.

Izraelské raison d'etre je židovské sebeurčení, které zahrnuje schopnost přežít bez spoléhání se na laskavost někoho jiného. Tato laskavost totiž nemusí být navždy garantována. Ve Spojených státech je stejně jako v Evropě mnoho politiků a politických komentátorů, kteří preferují krátkozraký izolacionalismus. Často se podivují, koho to Židé převážně volí.

„Pokud mají Sunday Times pravdu a Izrael se skutečně připravuje na preventivní úder proti íránskému nukleárnímu programu, není to dobrá zpráva. Realisticky vzato je to ale lepší varianta než nečinnost," uzavírá svou úvahu Zev Chaftes.