Možnářství

Až 44. prezident Spojených států převezme v lednu svoji funkci, bude dvanáctým reprezentantem Bílého domu v řadě, který ekonomické a politické integraci Evropy nabídne svou podporu. Patrně také nebude prvním, koho bude zajímat, čemu se tato podpora – a především námaha samotné Evropy – vlastně rovná.

Názory na evropskou integraci se v americkém kontextu různí. Parag Khannan tvrdí, že Evropa je v rámci vznikajícího světového koncertu předurčena hrát roli silné mocnosti, že nebude hrát roli amerického pomocníka, ale bude mu rovna. Gideon Rachman na druhou stranu argumentuje tím, že Evropská unie není ani tak velmoc, jako spíše „Velké Švýcarsko“ – geopolitická těžká váha, jež však v globálním měřítku nechce a nepotřebuje hrát roli.

To, co tito autoři sdílejí se svými respektovanými předchůdci Charlesem Kupchanem a Robertem Kaganem, je předpoklad, že evropské národy si svůj vlastní geopolitický osud vyberou ab intra. Všichni ale ignorují vliv ab extra, který na politické výstupy EU uplatní další mocnosti.

Evropská unie není normální velmocí, která jen potřebuje uzavřít několik zbývajících referend, není ani introvertním a nezávislým velkým Švýcarskem. Evropská unie je a v následujících letech bude teoreticky mocná, ale náchylná ke krizím; mocnost druhého řádu chycená do nekonečné geopolitické přetahované dalších pólů mezinárodního systému. EU nemůže systém ani řídit, jak by si přál Khannan, ani se před ním schovávat, jak by si představoval Rachman. Když bychom dovedli Khannanovu analogii koncertu do důsledku, nebude Evropská unie připomínat Velkou Británii nebo Německo 19. století, ale jejich ochrnutého mnohojazyčného souseda – Rakousko-Uhersko: ohraničené, geopoliticky polygamní a předurčené k závislosti, pokud ne přímo podřízenosti, svému mocnému sousedovi.

Výzva, kterou by proto Evropa mohla pro americkou politiku znamenat, je velmi odlišná od toho, co si Washington dosud představoval. Nejedná se ani o výzvu strategického ústupku vytvořit pro skvělou evropskou velmoc prostor, ani o trpělivé přemlouvání „švýcarské Evropy“, aby vylezla ze své strategické ulity, nýbrž o zabránění strategicky vycpané „habsburské Evropě“ stát se de facto přívěskem Ruska. Zajištění tohoto výsledku nebude pro USA znamenat vedení další studené války, bude to ale předpokládat zapojení se do dlouhé – a doufejme, že mírové – diplomatické hry o strategické srdce a duši Evropy – hry, o které jsme se domnívali, že jsme ji pádem berlínské zdi již vyhráli. Aby v této otázce Washington uspěl, bude muset použít radikálně odlišný přístup než v minulosti. Příští americká administrativa se nebude moci uzavírat možnosti eventuální spolupráce s EU. Její prioritou by ovšem mělo být posílení bilaterálních vazeb s věrnými proamerickými evropskými státy, byť žádný z nich nepatří mezi klíčové členy EU (většinu z nich tvoří malé a/nebo nové členské státy z východu.) Učebnicí by pro tuto strategii neměla být kniha George Kennana o jednání se sovětskou říší, ale kniha Otto von Bismarcka o jednání s Habsburky.

Nejen hra

Každý, kdo někdy hrál Diplomacii, klasickou stolní hru o evropském státnictví před rokem 1914, vám řekne, že jedna velmoc se ve hře od ostatních liší. Sledujte skupinu zkušených hráčů a uvidíte mnoho dobrovolníků, kteří budou hrát na straně Velké Británie, pobřežní a rezervované; Německa, centrálního a nedobytného; nebo Ruska, rozsáhlého a nenapadnutelného. Někteří budou pro legraci dokonce ochotni hrát za vetchou Tureckou říši, zastrčenou v dolním pravém rohu hrací desky. Nikdo ale nebude chtít hrát za Rakousko-Uhersko. To dřepí uprostřed hrací plochy, ukazuje na každou strategickou stranu, ale není schopné prosadit si svou. Zdá se, že vše je proti rakouskému hráči: má méně kostek, než je potřeba k vítězství, jeho skutečné jmění je ale příliš cenné na to, aby jej jeho sousedé ignorovali. A co hůř, je zaklíněn uprostřed hry dvou nejsilnějších velmocí. Rakouský hráč svým způsobem disponuje velkou mocí jen klamně.

Pokud by existovala moderní verze Diplomacie, zabrala by na hrací desce pozici Rakouska Evropská unie. V pětičlenné hře 21. století, řekněme se Spojenými státy, Evropskou unií, Ruskem, Čínou a Indií, by EU čelila strategickému problému, který je ostatním hráčům naprosto cizí, ale byl by okamžitě zřejmý státníkům Rakouska 19. století. Pod světle červeným rakouským pláštěm se totiž skrývá jednoduchý geopolitický fakt, jenž byl při strategické debatě o budoucí EU téměř zcela ignorován: mnohonárodnostní unie je naprosto odlišná od ostatních velmocí bez ohledu na to, do jaké míry se může politicky integrovat. Její vnější a vnitřní úspěch, její samotná existence vůbec je neoddělitelně spjata s chováním a vůlí ostatních velmocí. To Evropskou unii vystavuje kritické skutečnosti, jež by mohla být formulována následovně: vnitřní rozdělení + relativní úpadek = geopolitická závislost.

Stejně jako dříve Rakousko je i Evropská unie tvořena mnohačetnými politickými skupinami, z nichž každá leží v geostrategické sféře některé z vnějších velmocí. Podstatou problému přitom není dlouhotrvající neochota evropských států vzdát se kontroly nad zahraniční politikou, ale fakt, že existuje strategická podobnost mezi malými a středními státy uvnitř EU a velkými vně.

Spojené státy a Rusko jsou pro EU nejdůležitějšími mocnostmi. Pro Rakousko-Uhersko to bylo Německo a Rusko. Jak ukazuje historie Rakouska a také současné EU, když se mnohojazyčný stát objeví mezi dvěma velkými homogenními celky s vlastním zájmem, uvědomí si, že se vnitřně rozkližuje – což lze přičítat nejen záměrné politice na straně mocností, ale i nezáměrným „slepým“ strukturálním silám.

Záměrné faktory si získávají nejvíce pozornosti. Jen málo věcí rozlítí úředníky EU více nežli (údajně trvalé) americké snahy „rozložit“ Unii zevnitř (viz dichotomie mezi „starou“ a „novou“ Evropou). Spojené státy přitom – navzdory Rumsfeldově nepopulární poznámce, jež byla jen neobratnou snahou získat spojence, ne cynickým trikem, jak podkopat evropskou jednotu – na vytvoření Evropské unie dlouho a tvrdě pracovaly. Byť podpora evropské integraci po celých šest desetiletí je geopolitickou anomálií – patrně jednou ze dvou v historii, kdy velmoc vědomě napomáhala růstu potenciálnímu rovnocennému konkurentovi (první anomálií byla Bismarckova podpora Rakousko-Uhersku).

Skutečný podněcovatel rozpadu nejsou USA, ale Rusko. Právě ono používalo v posledních letech „nátlakový bilateralismus“ vedoucí k systematickému pronikání do EU a k jejímu rozdělování. Na rozdíl od Spojených států, které k dosažení specifických (krátkodobých) cílů na pozadí skutečně prointegrační politiky rekrutují ad hoc „koalice ochotných“, je ruským cílem přetvořit EU v permanentně závislou.

Podobný scénář uplatňovalo carské Rusko vůči Rakousko-Uhersku. Stejně jako se dnes Moskva snaží proniknout do Evropské unie přes partnerství s jejími vlivnými členy (Německo) nebo přes bývalé satelity (Slovensko a Bulharsko), pronikal dříve Petrohrad do habsburské monarchie podporováním kádrů proruských skupin v impériu, obzvláště pak Čechů, jižních Slovanů a Rusínů. Dnes je rozklad stejně neodolatelným politickým nástrojem, jakým byl i v 19. století. Rusko se vypořádává s vnitřně rozděleným evropským sousedem stejně.

I kdyby se Rusko nebo Amerika nikdy otevřeně nepokusily Evropskou unii rozvrátit, měla by stejně vážný problém, protože evropské dilema je strukturální povahy. Členské státy EU se vždy snažily získat podporu silných velmocí, aby při rozložení sil uvnitř EU zesílily svoji pozici. Evropská unie se třepí, noví členové ze střední Evropy, Británie a Skandinávie se obracejí k atlanticismu, jádro EU jako Německo, Francie a je respektující satelity spatřují jisté výhody v euroasijském prostoru.

Existence těchto hlubokých geografických a historických pout mezi členskými státy EU a velmocemi vně byla za posledních šedesát let zastírána. Nejprve uměle vytvořenými vztahy studené války a poté až téměř monopolním zastoupením atlanticismu. Dvousměrné gravitační pnutí, které vyvíjejí, však bude pracovat proti snahám vytvořit uvnitř Unie strategický konsensus. A na rozdíl od toho, v co evropští a američtí politici věří, bude tento problém existovat i nadále právě proto, že je strukturální povahy, tj. nehledě na to, jak moc se bude Evropská unie zdát na papíře politicky jednotná. Pronásledovalo to i Rakousko-Uhersko – velmoc, která až do svého posledního dne nad svým zahraničně politickým rozhodováním opravdu disponovala jakýmsi typem centralizované kontroly, již Evropská unie považuje za lék svých strategických nemocí.

Překonat tyto rozkladné síly je možné jen ve vysoce liberálním mezinárodním prostředí: ostatní velmoci musejí chtít, aby jejich mnohonárodnostní kolega existoval; naprostým minimem pak je, že nebudou aktivně zasahovat proti jeho snahám o vnitřní kohezi. Pokud zaujmou k jeho integraci obecně benevolentní postoj, musejí uplatňovat stálé sebeomezování – aby přehlušily neodolatelné pokušení Unii kvůli jejím krátkodobým ziskům rozložit. Udělají to však patrně jen tehdy, budou-li v roli mnohojazyčného hráče spatřovat výhody jak pro ně samotné, tak pro širší mezinárodní systém.

Touto optikou Spojené státy po celých šest desetiletí Evropskou unii i jejího předchůdce viděly. Evropa jde ve šlépějích Rakousko-Uherska, které bylo ostatními velmocemi považováno, jak slavně poznamenal Metternich, za „nutnost“ – nenahraditelný stabilizační článek, bez něhož by evropská rovnováha sil nemohla správně fungovat. Rakouská šlechta jeho existenci oceňovala – stejně jako hráči Diplomacie. Spojené státy si dnes podobně cení Evropské unie. Ve středu hrací plochy vyplňuje potenciálně destabilizační geopolitické vakuum.

Zašlá sláva

K tomu, aby si jak Rakousko-Uhersko, tak Evropská unie udržely status „nutné“ velmoci, je potřeba jedna věc nade všechno ostatní – síla. Přestože pro každou velmoc představuje geopolitický úpadek těžkou výzvu, nejnebezpečnější je pro mnohonárodnostní stát. V průběhu 19. století prošlo Rakousko pomalým, ale trvalým procesem ekonomického, vojenského a demografického vyčerpání, jenž ho zanechal ve stavu neutuchající zašlé slávy. Právě úpadek pak zbavil Rakousko-Uhersko v očích ostatních velmocí jeho statutu nezbytnosti. Oba tyto symptomy jsou patrné i v Evropské unii.

Evropská unie je na cestě stát se jednou z nejslabších velmocí – v některých aspektech tou zcela nejslabší. Na armádní složky vynakládá EU pouze 1,7e v roce 2050 se bude EU na celosvětové ekonomice podílet 12ekává se, že v roce 2050 klesne počet obyvatel Evropy o 30 milionů lidí, v porovnání s nárůstem o 116 milionů ve Spojených státech v tomtéž období.

Nejde jen o to, že taková Evropa nebude schopna vést mezinárodní systém; nebude ani schopna dělat příliš mnoho sama. Její vojenská slabost je dobře zdokumentována, ale méně je zdůrazňováno to, jak nedostatek „hard power“ oslabuje schopnosti Unie používat svou „soft power“. Představte si, jak za deset nebo více let řeší Evropská unie sama významný globální problém. Pokud by další vlna tsunami zasáhla jižní část Tichého oceánu, nedostatek strategických mechanismů by Unii zabránil poskytnout pomoc. Pokud se Írán stane plně jaderným státem, Unie postrádá regionální páku a hard power pro své diplomaty, aby je Teherán bral vážně. Podobně by ani žádná ze stran izraelsko-palestinského konfliktu neakceptovala v případě otevření mírových jednání EU jako vyjednavače a garanta následných dohod, neboť by ani jedna ze stran nemohla spoléhat na to, že Unie bude potlačovat risk, který by na sebe k dosažení smíru musely vzít.

Údajným geopolitickým trumfem Evropské unie není ani její schopnost sama sebe exportovat v podobě přijímání nových členských států; v dlouhodobém horizontu jí to geopolitický vliv nezaručí. Rozšiřování Unii staví před stejný problém, který mělo Rakousko, když se na přelomu minulého století snažilo absorbovat nová společenství – Rusko. Pohltit státy střední Evropy byl poměrně jednoduchý krok; Rusko se tehdy geopoliticky potácelo a ekonomicky padalo ke dnu. Nyní by to bylo výrazně obtížnější, zvlášť když si uvědomíme, že Unie se v současnosti zaměřuje na státy, které jsou Rusku ještě blíž.

Pokud by se jednalo o hlavní rozměr evropského dilematu, nebylo by to tak zlé. V nejhorším by to znamenalo, že z Evropské unie se opravdu stává „Velké Švýcarsko“. Zajímavé je, že tyto vyhlídky nacházejí paralelu ve strategických debatách Rakousko-Uherska počátku 20. století, když se někteří jeho vůdci domnívali, že svoje churavé impérium postaví do role „Superšvýcarska“.

Jejich snaha strategicky se schovat zkrachovala z mnoha důvodů, z nichž některé jsou platné i pro Unii. Ukazuje se, že bezvýznamnost není luxus, který si strategicky „přecpaná“, geopoliticky upadající mnohonárodnostní velmoc může dovolit. Je předurčena stát se buď geopolitickou nezbytností, nebo překážkou – mezi tím není mnoho místa. Rakousko také zjistilo, že ostatní velmoci nedopřejí státu jeho typu dosáhnout jakési „geopolitické nirvány“. Mnohonárodnostní stát pronásledovaný vnitřními rozdíly a úpadkem, ale stále rozhodnutý hrát roli prvních houslí, snadno podlehne strategické závislosti na jednom nebo druhém pólu v systému. Vídeň se v poslední čtvrtině 19. století stala nesmírně závislou na Německu, které mělo podpořit její pozici v evropském rozložení sil, když byla konfrontována s rostoucí mocenskou propastí a stále asertivnějším Ruskem. Nakonec ale zjistila, že bez souhlasu Berlína v zahraničí neudělá vůbec nic, zvláště když zevnitř její sílu a jednotu podrýval rostoucí etnický nacionalismus. Když ostatní velmoci zjistily, že Rakousko je jen strategickou prodlouženou rukou Německa, jeho status „nezbytnosti“ se vytratil. Systém, který do té doby zaručoval jeho existenci, se otočil proti němu a ve Versailles jej definitivně zničil.

Historické analogie mají samozřejmě své limity, ale mezi základními problémy geopolitické závislosti, kterým muselo čelit Rakousko-Uhersko a jimž nyní čelí i Evropská unie, podobnost existuje. Většina Evropanů, pokud jsou vůbec schopni dané nebezpečí rozpoznat, říká, že jsou pravděpodobněji závislí na Spojených státech. Popravdě ale snáze podléhají závislosti na Rusku.

Ve spoustě literatury se dnes zápolí s technickými, komerčními a politickými důsledky vyplývajícími ze závislosti členských zemí EU na ruských energetických dodávkách (v některých zemích až 100 %). Tato literatura ale opomíjí, do jaké míry by tento fenomén mohl poznamenat chování Unie jako jednotného geopolitického aktéra. Pokud má být rakouská zkušenost nějakým vodítkem, pak závislost na silném sousedovi a životně významných zdrojích poskytuje dodavateli neodolatelný nástroj k ovlivňování chování odběratele i v dalších oblastech. Vzrůstající vliv Ruska v klíčových státech EU by tak mohl rozmělnit základy atlanticismu v Evropě.

Ruská strana vypadá z perspektivy některých členských států zajímavěji nežli ta americká. Důvod je jednoduchý: strategické suroviny poskytované Moskvou – energie – jsou pro potřeby a zájmy členských států a jejich obyvatel „okamžitější“ a nezbytnější nežli vojensko-bezpečnostní deštník, který nabízejí USA. Tím se nemyslí, že by si Evropa necenila transatlantických vztahů. Znamená to, že v postmilitárním věku, za nějž je dnešek většinou Evropanů považován, hlavní geopolitická služba, kterou tento vztah poskytuje – ochrana –, neznamená tolik, co v minulosti. I když evropská hlavní města nepřestávají oceňovat bezpečnostní kontakty se Spojenými státy sloužícími jako pojistka, vědí, že Washington je nikdy nezneužije jako zdroj vlivu. Evropa naopak poměrně často provádí politiku, která mnohdy přáním USA odporuje.

Ruský vliv nad Evropou je daleko flexibilnější. Je jednoduché si představit, že Moskva bude vyhrožovat zastavením přívodu zemního plynu, aby ovlivnila zahraniční politiku klíčových evropských států, jelikož se tak stalo už jinde. Nedávná zpráva švédského ministerstva obrany zjistila, že v letech 1992–2006 Rusko z politických důvodů přerušilo dodávky energie v 55 případech a estonská zpráva odhalila 41 případů, kdy Rusko spojilo politické požadavky s energetickými dodávkami.

Rusko ale nemusí zavírat kohoutky. Pro evropské vlády představuje silný odstrašující prostředek zejména enormní význam energie jakožto strategické a ekonomické komodity, jenž společně s hodnotou podnikatelských vztahů, které produkuje, vytváří situaci, v níž si EU Rusku vůbec nedovolí odporovat. Jedna z nedávných zpráv EU ukázala, že ze 27 států Unie bylo 16 zataženo do něčeho, co můžeme nazývat ruskou lobby. Skupina obsahuje čtyři největší evropské státy – politickou a ekonomickou páteř evropského projektu –, zahrnuje ale také klíčové tranzitní státy, které jsou potřeba k zajištění dodávek do středu Unie (bez obav z obstrukcí ze strany méně přátelských států střední Evropy) nebo (a především) Německo – nejdůležitějšího geopolitického aktéra Evropy, které je zároveň největším plátcem do evropského rozpočtu a postupně nebližším přítelem Ruska v celém evropském projektu.

Spojení, které se mezi Moskvou a Berlínem vytvořilo, má potenciál alternovat atlantický řád, jak jej dnes známe – hluboký a vzájemný. Reprezentuje znovuobjevení starodávné spřízněnosti mezi největším euroasijským státem a evropskými politickými centry – vztah, který ani nezačíná, ani nekončí moderními energetickými a obchodními svazky. Z historického hlediska zaměstnávalo hledání trvalé formy koordinace německé (pruské) a ruské zahraniční politiky pozornost geopolitických myslitelů obou zemí přinejmenším od 18. století.

Dnes je Německo největším ruským obchodním partnerem, jeho největším trhem s plynem a „bránou“ k politické infiltraci Evropské unie. Německu se to tak líbí. Jak rozebírá Edward Lucas ve své knize The New Cold War (2008), mají obě strany německého politického establishmentu – pravice z obchodního důvodu a levice z ideologického – zájem tento stále výnosnější, ale asymetrický vztah chránit a rozšiřovat. Tento fakt zaručeně přeorientuje německé zahraničněpolitické preference. Pozvolna k tomu už dochází. Berlínská opozice vůči americkým snahám navrhnout Ukrajině a Gruzii přihlášku do programu členství v NATO, jeho vzdor proti evropským snahám liberalizovat trh s energiemi a jeho opozice zahájit mírovou misi EU v Moldávii patřily mezi rozhodnutí, která již vycházela z kalkulací Ruska.

Tento trend se bude patrně stupňovat, protože reprezentuje strukturu podpořenou ziskem. V posledních letech nejvyšší členové sociálních demokratů lobbovali za Německo, aby hledalo pozici v geopolitickém „rovnocenném odstupu“ od Washingtonu i Moskvy. Pokud by Německo přijalo rovnocenný odstup jako nástroj politiky, byla by to od 50. let 20. století nejvýznamnější geopolitická změna v transatlantických vztazích. Pro nové členské státy ze střední Evropy sice může být německý přístup znepokojující, rovnocenný odstup se ale pravděpodobněji stane ve sjednocené Evropě dominantnějším strategickým paradigmatem nežli jejich tradiční atlanticismus. I kdyby se Evropské unii podařilo navrhnout dlouho vytouženou společnou politiku energetické bezpečnosti, její obsah bude pravděpodobně reflektovat – nežli agresivní liberalizaci navrhovanou mnohými atlantisty – zředěnou formu, kterou prosazují její největší členské státy. Rychlý rozpad rovnováhy sil v EU odhaluje proč. 16 „ruských partnerů“ disponuje 211 hlasy v Radě EU (v porovnání se 134 hlasy 11 proatlantických států) a 463 křesly v Evropském parlamentu (v porovnání s 269 křesly protistrany).

Rusko netřeba kritizovat. Moskva dělá jednoduše a efektivně to, co by inteligentní velmoc dělat měla: zajišťuje do budoucna, jak nejlépe to jde, své zájmy. Ruská síla by ale neměla být zveličována. I přes nové znaky vitality – rezervy tvrdé měny, zmenšující se zadlužení a šestinásobný nárůst investic do vojenské oblasti – není Rusko ve většině oblastí silnější než Evropa. Disponuje „pouze“ silným zdrojem vlivu; jeho geopolitický potenciál bude teprve objeven. Typickým příkladem je krize v Gruzii, kdy závislost Evropy na ruské energii odradila hlavní státy EU spojit se s Washingtonem a prosadit vůči Moskvě tvrdší diplomacii. Francouzský ministr zahraničních věcí Bernard Kouchner řekl: „Sankce od těch, kteří zásobují, jsou velmi odlišné od sankcí těch, kteří jsou příjemci a nemohou uzavřít kohoutek.“

Rusku se podařilo stát se tím, co Jevgenij Bendersky nazývá „supervelmocí za pár šupů“, tedy státem schopným vytvářet „věrohodné aliance při sdílení nákladů na globální vliv, aby je nemusel platit sám, jak to dělal Sovětský svaz během studené války“. Evropa byla a bude oním správným „násobitelem“ ruské geopolitické síly. Tento stav patrně nepovede k vytvoření Evropy jakožto „protějšku“, před čímž varovali zejména někteří konzervativní komentátoři. Namísto představ, jak by se na východ zaměřená Evropa mohla chovat, si představme znásobené německé obstrukce kvůli Rusku. Evropská unie by se mohla stát z geopolitického hlediska „negativistickou“ velmocí – velmocí, která, ač zjevně ne lhostejná k cílům Spojených států, nebude ochotna riskovat jejich podporu. Mezinárodní systém by utrpěl geopolitický šok, protože každý krok USA vedoucí proti ruským zájmům by byl podrýván, a současně by americkému vedení neexistovala životaschopná alternativa.

Americké dilema

Evropa je velmi odlišná od současných představ amerických zákonodárců. Výzvou, která se nabízí, není silná, nezávisle smýšlející Evropská unie, ani Unie slabá a egocentrická (stále ale schopná kontrolovat svůj osud), ale Unie, která je jak slabá, tak závislá na jiných aktérech než na Spojených státech – což představuje problém, který Evropská unie nebude schopna řešit sama. Rakousko jej vyřešilo jen nakrátko, a to za dob Metternicha, kterému se Rakousko podařilo připoutat k Rusku i Prusku systémem společných hodnot (Svatá aliance), což Rakousko oddálilo od vrávorání k závislosti. To však nebude v případě Evropské unie reálné; čekal by ji tvrdý boj připoutat si Putinovo Rusko ke kantovskému hodnotovému systému.

Politika Spojených států není nastavena na to vypořádávat se s rostoucími nesnázemi Evropy. Analytici americké zahraniční politiky v Evropě se obávají toho, že Evropa nebude dostatečně silná zajistit asistenci při americkém světovém vedení. Na otázku, co pro to udělat, přichází odpověď: „Podpořte Evropu v její integraci.“ V roce 2005 například tři prominentní američtí experti v článku pro Foreign Affairs napsali, že příští administrativa by měla „zplnomocnit“ Evropskou komisi, aby převzala v případě nutnosti roli hlav členských států Unie.

Amerika potřebuje ve světě od Evropy bezpochyby pomoci. Problém je ale v tom, že američtí politici, ve snaze si cestu k této pomoci zkrátit, zůstali uchváceni nejjednodušším politickým řešením, které se jim nabízí, tedy evropskou jednotou. K ničemu to nebude, zejména proto, že zatímco Amerika bude čekat, Rusko šikovně svede nejsilnější a nejmocnější státy EU a připraví si půdu pro upevnění asymetrických strategických vztahů, které by mohly vydržet desetiletí. Zatímco se Amerika bude soustředit na podstatu evropské integrace a pracovat na jejím urychlení, Moskva se zaměří na její obsah a na to, aby zajistila, že se spíš zvětší (nežli zmenší) ruské zájmy, pokud se objeví něco, co by Evropu byť jen částečně sjednocovalo.

Čas přehodnotit americký přístup k Evropě se proto nachýlil. Poprvé v historii vztahů USA–EU musíme přijít se strategií, která zajistí, že až (nebo pokud vůbec) se objeví sjednocená Evropská unie, bude sdílet naše fundamentální zájmy. Plán Otto von Bismarcka na jednání s Rakousko-Uherskem by nám mohl ukázat, jak by taková strategie mohla vypadat. Jedná se pravděpodobně o jediný případ v historii, kdy se velmoc strategicky podobná dnešním Spojeným státům pokusila ovlivnit geopolitický ráz velmoci odpovídající dnešní EU. Bismarckovi se podařilo vyvážit podporu integraci a zamezit soupeřům, aby získali rozhodující slovo ve vnitřním rozložení sil projektu. Tajemstvím bylo to, že uvnitř císařství podporoval seberegulační rovnováhu, která by produkovala přívětivé politické výstupy. Od roku 1867 to dělal kultivováním „institucionálně ukotvených aliancí“ – kádru národností uvnitř integračního projektu, jejichž vize rakouských zájmů mu byla blízká.

Spojené státy by měly tuto strategii napodobit a vytvořit institucionálně ukotvenou základnu pro podporu v rámci EU. Zatímco jsou všechny evropské státy v nejširším slova smyslu proatlantické, některé evropské země, Polsko, Česká republika, pobaltské státy, Rumunsko, Bulharsko, Velká Británie, Nizozemí a Dánsko, sdílejí s USA větší strategickou spřízněnost než ostatní členové. Této spřízněnosti však USA dosud dostatečně geopoliticky nevyužily. Neučinili jsme jasné politické rozdělení mezi těmito státy a těmi ostatními. Naopak jsme velmi selhali při nedostatečném oceňování mnohdy enormně nákladné podpory, které se nám od těchto států dostalo. Pokud svůj přístup nezměníme, za deset let tato podpora již nemusí existovat.

Proto by příští administrativa měla zahájit systematické angažmá těchto spojenců ne v nějakých specifických krizích, ale vybudováním permanentní, institucionálně ukotvené proatlantické skupiny, která by v rozhodovacím procesu EU dosahovala proamerického konsensu. Bismarckova učebnice nabízí tři konkrétní lekce, které by mohly pomoci.

1. Spojené státy tak přitažlivé, jak jen to bude možné

Bravurnost Bismarckova vedení Rakousko-Uherska spočívala ve výběru klíčových spojenců – zejména Maďarů, kteří byli již předtím k Berlínu připoutáni ze strukturálních důvodů. Jednoduše jejich tendence podpořil povzbuzováním a odměňováním jejich přátelství. Chování Spojených států v této kategorii je skličující. Během šesti let Bushova administrativa rozvrátila základy atlanticismu tak, jak ruské energetické manévry za dvacet. Doklad o americkém „aliančním umění“ je obzvláště neuspokojivý ve střední Evropě, kde Washington neocenil hlavní proatlantické státy za jejich asistenci v Iráku, což rozhořčilo i tak oddaného stoupence, jakým je Polsko. I když během krize v Gruzii svitla jistá naděje na zlepšení vztahů, jsou tyto státy stále méně ochotné než kdy před tím.

Příští prezident musí znovu získat důvěru „nové“ Evropy. První prioritou by mělo být napravení vztahů s Varšavou, Prahou, Londýnem a Amsterodamem (aniž by došlo k ignorování Berlína a Paříže). Měl by našim nejbližším přátelům v Unii nabídnout balíček výhod k jejich odměně a udržení. Pro střední Evropu to může znamenat vytvoření nového fondu. Obraz USA coby lakomce, který se vytvořil během vyjednávání o protiraketové obraně, by se tím mohl napravit a došlo by tak i k posílení armád střední Evropy, jež je podle některých analytiků v důsledku ruské invaze do Gruzie potřebné. Musíme ukázat, že přátelství s USA se stále ještě vyplácí.

2. Podporovat proatlantické státy, aby byly v EU leadery

Bismarckovi bylo jasné, že mít přátele v rakouském integračním projektu nestačí; jejich hlas musel být také slyšet. Spojené státy by se tedy současně měly vyvarovat marginalizaci svých nejbližších spojenců v institucích EU. Mnoho úředníků v Bruselu a dalších západoevropských hlavních městech chce vytvořit jakousi institucionální avantgardu kolem Německa, Francie, Itálie a Španělska, aby tak tlačili v klíčových oblastech integrace a nechali ostatní státy za sebou. Neměli bychom přijmout stav, ve kterém je Unie jako celek vedena jen svými největšími členy, zatímco proatlantičtí spojenci jsou podreprezentováni. Washington by se neměl snažit manipulovat vnitrounijními institucionálními výstupy (což by se nakonec obrátilo proti němu), ale podporovat proatlantické státy a upevňovat jejich vedoucí roli v rámci integračního procesu (viz např. nedávná polsko-švédská „východní iniciativa“).

3. Stát za proatlantickými státy vystupujícími proti Rusku, i když Brusel nebude

Bismarck upevnil vztahy se svými přáteli uvnitř rakouského integračního projektu tím, že jim dal jasně najevo své odhodlání bránit je proti Rusku, i když by je Vídeň nebránila. To samé by měly ukázat Spojené státy. Nové členské státy získávají pocit, že jejich bezpečnost není v Bruselu brána vážně, když se např. Unie v roce 2007 jasně nepostavila za Estonsko ve sporu s Ruskem o památník z druhé světové války nebo jasně neodpověděla na ruské vyhrožování Polsku, České republice a Litvě při jednáních o protiraketové obraně. Středoevropští leadeři byli neschopností Unie efektivně odpovědět na to, co oni vnímají jako znovuoživení ruského vlivu ve svém sousedství, šokováni. Netečnost Západu vůči ruskému revizionizmu – dlouhodobá strategická noční můra regionu – by mohla otevřít středoevropská bezpečnostní dilemata, která by raději měla zůstat uzavřena. Spojené státy by měly sebedůvěru regionu podepřít zopakováním svých závazků v NATO a v případě nutnosti rozmístit ve střední Evropě vojenské prostředky.

I kdyby se najednou sjednocená Evropa nakonec skutečně objevila, byla by jak Rakousko-Uhersko: strategicky „zahuštěná“, geopoliticky upadající, mající sklony stát se závislou na jakékoli velmoci, která nejlépe využije její zranitelnosti.

Dny, kdy Washington mohl charakterizovat svoji proevropskou politiku jako prointegrační, přerušenou občasnými koalicemi vyvolených, jsou již pryč. Spojené státy musejí vytvořit dlouhodobou strategii a udržet Evropu proatlantickou – strategii, jež opustí jak bipolární, tak unipolární postoj s důrazem na ad hoc skupiny a averzi vůči reciprocitě, ale která bude pro multipolární přijetí skutečnosti, že evropský projekt je znovu ve světové „hře“.

Není to volání po „rozpadu“. Jak dokázala Bismarckova interakce s Rakousko-Uherskem, externí velmoc může tvarovat mnohonárodnostní velmoc, aniž by zašlapala celý integrační projekt. Není to ani snaha vyhlásit novou studenou válku. Rusko není žádný geopolitický nepřítel. Jeho politika vůči Evropě jen znamená rafinované využívání forem vlivu, které má k dispozici. Ruští leadeři zkrátka jen odpovídají na strukturální podněty, které se jim nabízejí přechodem k multipolárnímu systému.

Evropě a jejímu strategickému srdci a duši se otevírá nová hra a Spojené státy tím, že selhaly při pěstování nejtěsnějších vztahů uvnitř Unie, ztratily první kolo – navíc aniž bychom věděli, že nějaká hra vůbec začala. Dohnat tuto ztrátu bude znamenat ukázat, že spojenci budou vždy spojenci, resp. že Evropa bude stále proatlantická.

Nejvíce ze všeho to ale bude vyžadovat, abychom přijali fakt, že unipolární svět je definitivně pryč. Že je opět čas rozhodit kostky Diplomacie.

Z časopisu The American Interest, listopad/prosinec 2008, přeložila Iveta Frízlová.

Redakčně upraveno.