Moc, moudrost a bohatství
Moc, moudrost a bohatství
V oborech, jež jsou o svém vlastním významu přesvědčeny tak pevně, jako je tomu u mezinárodních vztahů, není nijak neobvyklé, že se čas od času objeví strhující bestseller, jemuž zároveň neschází ani vysoká kvalita. K takovým knihám patří i pojednání Roberta Kagana O ráji a moci: Amerika a Evropa v novém světovém řádu (Of Paradise and Power: America and Europe in the New World Order), stručné a čtivé dílo, jehož autor má dar zachytit výstižnými obraty i nesnadno postižitelné argumenty.* Kaganova kniha je dokladem skvělého všeobecného přehledu autora, jakož i mnoha dalších, kteří jsou zde citováni. Jedním z cílů pojednání je předložit nápaditou obranu agresivní zahraniční politiky George W. Bushe, ale jeho tón přesto zůstává v rámci debaty, jež začala být až nebezpečně zahořklá, trvale přátelský a nezaujatý. Kaganova kniha tak rozhodně stojí za přečtení, v neposlední řadě i proto, že představuje cenný dokument umožňující porozumět, jak na svět hledí inteligentní a civilizovaní američtí neokonzervativci. Dostane-li se jí přijetí, jaké si zaslouží, mohla by posunout probíhající transatlantickou diskusi o budoucím světovém řádu o hodný kus dopředu.
Kaganova argumentace se rozvíjí asi jako startující kosmická raketa: po určené dráze ji žene několik po sobě následujících fází. Východiskem je tvrzení, že Amerika a Evropa mají zásadně odlišné světonázory. Spojené státy jsou přesvědčeny, že žijí v hobbesovském světě, v němž probíhá neustálý egoistický konflikt a řád může udržovat leda převažující síla - králem tohoto světa je Mars. Evropa si představuje, že žije ve světě, kde se konflikty řeší rozumným vyjednáváním mezi sousedy, kteří se užití moci vůči sobě navzájem vyhýbají; podle evropské vize je nejvyšším z božstev Venuše. Evropané si považují svých pokrokových pacifistických zvyklostí a vychutnávají si velmi rozšířený pocit vlastní mravní nadřazenosti nad Američany. Kagan ovšem tvrdí, že těší-li se Evropané takto ze svého vysněného světa, spoléhají se přitom na válečnické sklony Američanů. Právě americká moc - jakož i nadšení, s nímž ji Američané uplatňují - totiž Evropu chrání před hobbesovským světem, který ji ze všech stran obklopuje. Venušin životní styl musí bránit Mars.
Kagan v dalším textu vysvětluje, jak vlastně tento transatlantický rozdíl vznikl. Proč přináší Američanům uplatňování „hrubé síly" potěšení, zatímco Evropané se mu vyhýbají? Evropané s uplatňováním vojenské síly nesouhlasí, protože ji sami postrádají, a dávají přednost „měkké" civilní moci, které mají dostatek. Proč se však Evropané smiřují s tím, že vojensky zůstávají tak slabí? Větší evropské státy mají přece nejen obrovské finanční a technologické zdroje, nýbrž i dlouhou historii, během níž vystupovaly jako vůdčí vojenské mocnosti. Kaganovou odpovědí je, že dvě bezprecedentně urputné světové války vytvořily úplně novou evropskou mentalitu. Evropa je jako nevelký světadíl nesmírně přelidněná a Evropané dospěli k závěru, že budou-li mezi sebou používat sílu, doplatí na to všichni. Evropské státy pak stvořily bezmála politický zázrak: spoluprací a všeobecnou rozumností se jim podařilo vymítit démony, kteří je v minulosti tolik sužovali.
Mravní velikost díla, jež se v Evropě podařilo, Kagan neumenšuje, ale tvrdí, že v jeho důsledku je dnes starý světadíl nebezpečně slabý. Navíc říká, že sami Evropané nejsou, co se trvanlivosti Evropské unie týče, nijak zvlášť sebevědomí. Pokud se ukáže, že jejich velkolepý experiment nelze uskutečnit i jinde, mají obavu, že by nemusel dlouho vydržet ani v Evropě, a právě tato obava staví Evropany proti Americe. Stejně jako se v prvních letech devatenáctého století slabá americká republika pokoušela izolovat od machiavellistické nákazy monarchické Evropy, dnešní „kantovská" Evropa se snaží distancovat od bojovné Ameriky, poněvadž chce zabránit tomu, aby vnitřní vztahy starého kontinentu začalo znovu ovlivňovat myšlení, které v Americe mezitím zdomácnělo.
Kagan dále ukazuje, že současná vedoucí úloha Ameriky ve světě vznikala po několik desetiletí či dokonce „po větší část čtyř století". Cílevědomá expanze ve „stále se rozšiřujících okruzích... byla nevyhnutelnou skutečností amerických dějin". Nyní - vzdor tomu, že studená válka skončila - „Spojené státy... zřejmě usilují o to, aby ve východní Asii a v Evropě zůstaly dominantní strategickou mocností". Propast dělící americkou vojenskou moc od síly, jíž disponuje Evropa, se rozšířila natolik, že podle Kagana nemůžeme v dohledné budoucnosti očekávat její překlenutí. Dokud se však této propasti nezbavíme, musíme se smířit i s tím, že názory na uplatňování vojenské moci ve světě se budou rozcházet. Jediným řešením, které Kagan předkládá, je, že si Američané a Evropané musí své rozdíly uvědomit a smířit se s nimi. Američané by si tak měli cenit toho, co Evropa dokázala, a měli by být vděčni za mír, který zavládl na místě, jež dříve bylo hlavním světovým semeništěm válek. Zároveň by si ovšem Američané měli uvědomit, že dnešní sebestředná Evropa pravděpodobně odmítne nést břemeno udržování světového řádu. To však není nic, co by se nedalo přijmout. Jak prohlašuje Kagan, Evropa „ve skutečnosti nemůže Spojené státy omezovat v jednání", a třebaže by morální a politická podpora ze strany Evropy byla dozajista velmi užitečná, Amerika se dokáže obejít i bez ní. „Mohou se Spojené státy připravit na strategické problémy, k nimž dochází po celém světě, a čelit jim, aniž se jim při tom od Evropanů dostane podstatnější pomoci? Na takovou otázku lze nejsnáze odpovědět poukazem na to, že Spojené státy tak již dnes činí."
Evropany Kagan jedním dechem vyzývá, aby se smířili s důsledky své vlastní slabosti. Měli by si uvědomit, že vzhledem ke „slabé Evropě, jež se k moci otočila zády, nemají už Spojené státy jinou možnost než jednat unilaterálně". Evropa by měla „překonat strach a zlobu, již teď vůči ‚ničemnému kolosu' pociťuje", a měla by pochopit nezbytnost „silné a dokonce dominantní Ameriky - pro svět a pro Evropu zvlášť". Evropané by v posledku měli považovat americkou hegemonii za „přijatelnou cenu, kterou platí za svůj ráj".
V závěru celé knihy však Kagan vyjadřuje naději, že si sebevědomější Spojené státy budou dávat větší pozor, aby projevovaly „zdvořilý respekt k názorům lidstva". Budou-li spolu Amerika a Evropa vycházet přátelsky, nepochybně to podpoří další šíření západních názorů, jež Evropa a Amerika sdílejí. „Touhy, které stran lidstva chovají, jsou z větší části totožné," píše Kagan, „i když se dnešní stanoviska [Evropy a Ameriky] v důsledku obrovské nerovnosti jejich mocenských zdrojů značně rozcházejí. Snad nebude výrazem příliš naivního optimismu, nevzdám-li se naděje, že trocha společného porozumění by stále ještě mohla dokázat veliké věci."
Je však pravděpodobné, že čtenář, který se právě seznámil s tolika otevřeně a velmi sebe-jistě formulovanými tvrzeními, shledá tento Kaganův uklidňující závěr poněkud nepřesvědčivým. Role, již v nejnovějším americkém století připisuje Evropě, se může jevit jako zcela přijatelná ve Washingtonu a snad také v Londýně, ale v Paříži nebo v Berlíně asi žádné zvláštní nadšení nevyvolá, o Moskvě či Pekingu ani nemluvě.
Na domácí půdě ovšem Kaganova argumentace vzdor tomu působí velmi přesvědčivě, přestože spíše než závěrům, k nimž dospívá, za to vděčí předpokladům, z nichž vychází. Tyto předpoklady odrážejí mnoho různých a navzájem souvisejících dílčích přesvědčení, která sdílí značná část těch, kdo ve Spojených státech za zahraniční politiku odpovídají nebo ji analyzují. Měli bychom tudíž být Kaganovi vděčni, že nám tyto dílčí předpoklady velmi názorně odhalil a předvedl, kam přesně vedou. Všichni, kdo se zdráhají přijmout jeho triumfalistické závěry, mohou začít tím, že se zaměří na neméně triumfalistické předpoklady. Konkrétně to znamená snahu rozhodnout nejen to, zda spolu lze protikladné transatlantické ctižádosti smířit, jak tvrdí Kagan, nýbrž také, zda je svět opravdu takový, jak jej Kagan popisuje. Tři základní otázky se nabízejí samy. Za prvé, je Amerika skutečně tak mocná, jak říká Kagan? Za druhé, je Evropa opravdu tak slabá? A za třetí, čí politicko-filosofické zaměření lépe vyhovuje světu, jehož vznik můžeme v budoucnu s jistou pravděpodobností očekávat?
Americká moc
Od okamžiku, kdy se zhroutil Sovětský svaz, se mezi příslušníky amerických elit, jež jsou odpovědné za zahraniční politiku, stala vojenská nepřemožitelnost Spojených států téměř nenapadnutelným článkem víry. V souladu s tímto přesvědčením omezují americkou globální moc víceméně jen politické zábrany a humanitární zdrženlivost. Přesvědčení, že Spojené státy disponují skutečně drtivou mocenskou převahou, vytváří v amerických vedoucích představitelích velmi rozvinutý pocit odpovědnosti. Víra ve vlastní sílu je však uvádí do mravně nepohodlného postavení všemohoucího boha, jako by platilo, že pokud ve vesmíru existuje nějaké zlo, může za to Amerika, protože je neodstranila. Podobně zjitřený smysl pro národní povinnost přitom americkým neokonzervativcům, kteří jsou v současnosti u moci, dává důležitou komparativní výhodu. Sklonem k národní sebekritice či pochybnostem neokonzervativci tak jako tak příliš netrpí a kromě toho jsou přesvědčeni, že americká moc je nejen nepřemožitelná, ale také zcela bezprecedentně a bezkonkurenčně spravedlivá.
Nepřekvapí, že neokonzervativní stanovisko má sklon hledět na nedávná období dějin Ameriky, kdy otěže třímal někdo jiný, značně kriticky. Mnozí američtí vedoucí představitelé minulosti bývají tudíž pravidelně odsuzováni za to, že nedostáli své odpovědnosti. Měřítkům náležitého uplatňování ame-rické moci ze všech nedávných prezidentů vyhovuje pouze Ronald Reagan: podle přesvědčení neokonzervativců bylo šťastným výsledkem jeho politiky, že se svět zbavil Sovětů. Kdybychom i dále uplatňovali svou vojenskou moc stejně energicky, dnešní svět by byl mnohem méně nebezpečný, alespoň neokonzervativci si tím jsou jisti. Místo toho však první Bushova administrativa váhala, má-li odstranit Saddáma Husajna, a za vlády Billa Clintona zabředly Spojené státy ještě hlouběji do slabosti, kterou vlastně popíraly samy sebe. Neokonzervativci viní transatlantické spojenectví z toho, že tyto americké sklony k pochybám o svých vlastních možnostech podporuje, takže Amerika si pak z vlastní vůle ukládá omezení. To, co Evropané pokládají za prozíravou zdrženlivost, neokonzervativní Američané považují za ustrašenou rozpačitost.
Většina států považuje sama sebe za ctnostné, ale dnes neexistuje žádná jiná země, jež by věřila, že je všemocná. Neokonzervativní názor, podle něhož rozpačitost Americe škodí, je založen na víře v drtivou vojenskou moc Spojených států. Nelze ovšem vyloučit, že americká vojenská zdatnost ve skutečnosti není zase až tak absolutní ani tak užitečná, jak si představují neokonzervativci. Roku 1991 jsme sice lehce zvítězili ve válce v Perském zálivu, ale stalo se tak až poté, co jsme své cíle dost podstatně omezili. Předchozí válku - ve Vietnamu - jsme prohráli a korejská válka skončila nerozhodně. Neokonzervativci mají samozřejmě sklon připisovat si zásluhy za zničení Sovětského svazu, jenže Sověti nebyli poraženi v bitvě, spíše se zhroutili v důsledku svého vlastního „přílišného rozpětí", tedy nerozumné geopolitické ctižádosti, jejímž výsledkem byla katastrofální hospodářská politika, ve spojení s úsilím udržovat si nesmírnou vojenskou moc. Snad je tudíž přesnější říci, že se Sověti porazili sami.
V „unipolární" éře zatím Spojené státy nasadily svou vojenskou moc buď proti velmi slabým státům - jako byla Grenada a Panama - anebo proti poměrně bezmocným „darebáckým státům" - Srbsku, Afghánistánu a Iráku. Druhá kategorie válečných operací sice v některých případech přinesla skvělé úspěchy, ale závisela převážně na drtivém vzdušném bombardování protivníků, kteří disponovali minimální protivzdušnou obranou. Představuje zhruba současný protějšek „diplomacie dělových člunů" devatenáctého století, přičemž moc amerického letectva hraje stejnou roli jako tehdejší britské námořnictvo: udržuje pořádek mezi „pohanskými" moc-nostmi ve světě a dělá radost šovinistům doma. Až do války v Iráku však tyto hegemonické expedice charakterizovala nechuť k plnému a dlouhodobějšímu nasazení amerických pozemních sil. Až do nedávné doby se zdálo, že tato nechuť představuje významné omezení americké vojenské ctižádosti. Podle všeho však hegemonická globální velmoc musí být schopna dělat i více než jen trestat ze vzduchu „zločince", obzvláště pokud má v plánu proměnit své bývalé nepřátele v demokracie; tento osud neokonzervativci předepsali Iráku i mnoha dalším zemím. Pokud to mají Spojené státy dokázat, musí být jejich armáda schopna protivníka nejen porazit, nýbrž i okupovat jeho území, a to dost možná i po dlouhý čas.
Nedá se popřít, že na nedávné válce v Iráku se velmi významně podílely také pozemní jednotky, a to ve značném počtu a s velkými úspěchy. Zatím však nelze říci, jaká poučení - na poli vojenském i politickém - odtud vyplynou. Zda bude mít americký triumf v Iráku dlouhé trvání, to zřejmě závisí na faktorech spíše politických a diplomatických než čistě vojenských. V posledku úspěch závisí na tom, jak bude okupace postupovat a jak se ji podaří legitimizovat. Právě tak závisí i na veřejné podpoře, které se americké akci dostane v samotných Spojených státech. V tomto ohledu sehrají pravděpodobně významnou roli hospodářské faktory. Již nyní se stávají hospodářské náklady, které si politika současné administrativy vyžádala, předmětem vážného znepokojení. V prezidentských volbách roku 2004 můžeme očekávat, že demokraté budou pokles ekonomického výkonu Spojených států zdůrazňovat ve snaze vytěžit z něho co největší politický kapitál. Prozatím však v roli kritiků současné neokonzervativní geopolitiky jako opoziční strana příliš úspěšní nejsou - nechtějí totiž americký „triumfalismus" odmítnout, spíše se snaží nabídnout jeho jinou variantu.
Přitom lze tvrdit, že Clintonova administrativa nebyla nijak zvlášť méně „unipolární" než administrativy obou Bushů. Určitě bychom neměli zapomínat, že Hubert Védrine označil Spojené státy za hypervelmoc, kterou je zapotřebí vyvažovat, už dávno předtím, než se současná administrativa ujala úřadu. Clintonův triumfalismus na sebe prostě vzal spíše formu hospodářskou než vojenskou. Spojené státy měly být podle něj hlavní světovou ekonomikou a vůdcem v oboru nových technologií, o jehož prvenství se už nebude pochybovat. Bylo to další vydání „americké výzvy Evropě". Clintonovým prvním krokem v „pěstování" jeho superekonomiky bylo tvrdé seškrtání vojenských výdajů, k němuž mohl přistoupit díky zhroucení Sovětského svazu. Tak byl opětovně zaveden fiskální pořádek, jejž rozvrátily masivní výdaje na zbrojení Reaganovy éry. Návrat k fiskální spořádanosti měl právě ty účinky, jež klasičtí ekonomové vždy předpokládali. Radikální snížení objemu vládních půjček přineslo pokles úrokových sazeb a v souladu s tím stouply soukromé investice, které podporoval i nový pocit bezpečí, a to jak geopolitického, tak i makroekonomického. Spolu s nárůstem investic pozoruhodně vzrostla i produktivita práce, jíž dále napomohl příliv technologických inovací.
Jenže na konci desetiletí začalo být jasné, že boom je spíše bublinou. Clintonova verze „unipolarismu" zahrnovala totiž své vlastní „přílišné rozpětí". Clintonova administrativa sice dokázala vyléčit obrovské fiskální deficity, které zdědila po Reaganovi, avšak nepodařilo se jí vyřešit další z problematických odkazů Reaganovy vlády, totiž obrovskou vnější nerovnováhu amerického hospodářství. Je to dlouhodobý problém Spojených států a „reaganomika" ho jen prohloubila. Deficit platební bilance v průběhu Clintonova boomu bez přestání narůstal a dnes je to s ním horší než kdykoli v minulosti. Co přesně tento deficit znamená a jaký má vztah k americké vojenské moci?
Obrovské a neklesající deficity platební bilance jednoduše znamenají, že Spojené státy dlouhodobě spotřebovávají a investují více, než produkují. Rozdíl je potřeba importovat a nakonec jej musí financovat cizinci. V Clintonově éře nebyl se zahraničním financováním žádný problém, protože Evropané se s investicemi do vzkvétající americké ekonomiky mohli přetrhnout. Navzdory masivnímu přílivu zahraničního kapitálu byla přitom cenová a mzdová inflace držena na uzdě působením silného dolaru a levných importů z Asie. Jenže nakonec se inflace projevila v podobě „inflace aktiv" (asset inflation), tj. nadměrných investic klasického typu, jež vedly ke zhroucení boomu. Není třeba dodávat, že jakmile bublina praskla, evropské investory opustilo nadšení, s nímž předtím přinášeli své investice do Spojených států. Pokles zahraničních investic propad ještě prohloubil a proti dolaru působí dodnes. Co odtud vyplývá pro americkou moc?
Spojené státy samozřejmě trpěly značnými deficity platební bilance bezmála po celou poválečnou éru. Kdykoli však jeden ze způsobů financování deficitu selhal, vždy byl brzy nalezen nějaký jiný. Vláda Spojených států měla kromě toho trvale na své straně dvě důležité výhody: studenou válku a dolar. Sovětské hrozbě vděčily Spojené státy za to, že měly při vyjednávání se svými bohatými protektoráty Evropou a Japonskem vždy lepší pozici, než jaká by jim jinak příslušela, a mezinárodní úloha dolaru propůjčovala jedné americké administrativě za druhou značnou schopnost vytvářet nové peníze a utrácet je po celém světě. Z obou dvou výhod dnes již mnoho nezbývá. Konec studené války připravil Spojené státy o jejich bývalý geopolitický vliv a nástup eura zase ohrožuje monopolní moc Ameriky nad světovými penězi. Hospodářský boom Clintonovy éry skončil a financování budoucích amerických deficitů nejspíš začne být podstatně nákladnější, než tomu bylo doposud. K přilákání zahraničních úspor budou potřeba vyšší úrokové míry; lze však očekávat, že vyšší úrokové míry přinutí americkou politiku, aby přijala určitá sice nepříjemná, ale nutná rozhodnutí: buď pušky, anebo máslo, buď růst, anebo spotřeba. Je pravděpodobné, že stav věcí by nebyl lepší ani tehdy, kdyby nepřestala být uplatňována clin-tonovská politika. Avšak geopolitické i fiskální kroky prezidenta Bushe téměř určitě situaci dále zhorší. Clintonovy postupy sice nijak neomezily nadměrné americké vstřebávání a s tím související deficit platební bilance, ale přinejmenším odstranily deficit fiskální.
Když se nynější Bushova administrativa chopila moci, na Clintonovy fiskální priority pohlížela s pohrdáním. Stejně jako v Reaganově době dostala touha po nárůstu vojenské moci přednost před snahou o vyrovnaný rozpočet; Bush navíc k tomu, aby prosadil masivní nárůst vojenských výdajů, dokázal využít 11. září. Mezitím jeho administrativa navrhla starý známý neokonzervativní fiskální model z doby studené války - daňové škrty ve spojení se značným nárůstem vojenských výdajů. Podobně jako Reaganův experiment si i Bushův model vyžádal federální deficity. Přebytkový rozpočet, jejž nová administrativa zdědila po Clintonovi, se stal jednou z prvních obětí. Mezitím obrovské deficity platební bilance dále rostly a v důsledku se tak Spojené státy vrátily ke „dvojím deficitům" předclintonovské éry. Současné odhady říkají, že deficit obchodní bilance Spojených států dosáhne roku 2003 přibližně 500 miliard dolarů, zatímco rozpočtový schodek se v novém fiskálním roce vyšplhá na 246 miliard; do toho navíc nejsou započítány dodatečné vojenské výdaje na válku v Iráku - administrativa pro tento účel požádala Kongres o dalších 74,7 miliardy. Odhady nákladů na okupaci a rekonstrukci Iráku se od sebe velmi liší, ale jistě půjde o značné částky.
Rozpočtová očekávání je zapotřebí zkoumat ve světle strategické doktríny, s níž nová administrativa přišla. Tato doktrína byla formálně vyhlášena v září 2002 a obsahuje varování, že vzhledem k současným zbraním hromadného ničení a iracionálním sklonům „darebáckých států" a teroristických organizací Spojené státy „nemohou nečinně přihlížet, jak nebezpečí stále roste". Americké války v Afghánistánu a Iráku naznačují, že tuto doktrínu musíme brát nanejvýš vážně. Avšak její logika i jazyk naznačují její ještě obecnější uplatnění: nejde jen o varovné údery proti „darebáckým státům", nýbrž také o preventivní války pokaždé, když nepřátelská mocnost, případně koalice, ohrožuje americkou vojenskou převahu v kterékoli z hlavních oblastí světa. Tato doktrína naznačuje existenci úctyhodného okruhu potenciálních nepřátel, z nichž mnozí disponují velmi početnými armádami. Vskutku, vezmeme-li logiku nové doktríny vážně, pak by Spojené státy mohly nakonec vést válku i s Čínou, Ruskem a možná i s Evropou. Prozatím jsou zde menší, avšak naléhavé problémy - například Severní Korea a Írán. Dokonce i takové menší problémy si přitom vynucují pokračující vysoké výdaje na udržení vojenské síly, jenže vysoké výdaje zase mají své fiskální důsledky.
Tyto geopoliticky motivované fiskální vyhlídky vedou samozřejmě ke klíčové otázce, zda je neokonzervativní globální agenda hospodářsky udržitelná. Stejně jako jsme v Americe byli svědky obrození „reaganomiky", zdá se pravděpodobné, že co nevidět zažijeme také další vlnu „úpadkismu" s jeho varováním před hegemonickým „přílišným rozpětím". Zdá se velmi pravděpodobné, že takové obrození bude provázet a podporovat slabá ekonomika.
Říci o té či oné politické linii, že má z hospodářského hlediska katastrofální následky, přirozeně není totéž jako prohlásit ji za neproveditelnou. Přijmout finanční břemena Bushovy geopolitické agendy však nelze bez zásadní změny americké politické kultury, jež by vyústila v autoritativnější stát, než na jaký jsou Američané zvyklí. Americká veřejnost může Bushovu agendu odmítnout a zvolit si jinou administrativu s odlišným geopolitickým světonázorem - nelze také vyloučit, že se změní sama Bushova administrativa. Čím déle bude ovšem současná geopolitická agenda uplatňována, tím více bude její přesvědčení, že zbytek světa ke Spojeným státům přistupuje nepřátelsky, přispívat ke svému vlastnímu naplnění, a tím těžší pro Ameriku bude jednoho dne přehodit výhybku. A čím více bude americké i světové hospodářství týráno obrovskými deficity a nestabilní měnou, tím těžší budou také škody, kterým se nebude možné vyhnout, a tím déle bude trvat, než se je nakonec podaří napravit. Tak jako ve třicátých letech dvacátého století mohou přitom být vedlejší společenské a politické dopady takového postupu velice vážné.
Slabost Evropy
Tyto úvahy bychom přitom neměli pouštět ze zřetele ani v dalším kontextu, když se zaměříme na odhad srovnatelné vojenské síly Evropy. Kagan shledává Evropu vojensky slabou, protože ve srovnání se Spojenými státy jsou její výdaje na obranu nízké. Metodologie jeho srovnávání se však zdá být značně pochybná. Každý odhad poměrné vojenské síly by se měl samozřejmě vztahovat ke geopolitickým účelům, kterým má tato moc sloužit. Evropa nemá v úmyslu uplatňovat svou vojenskou hegemonii na mnoha místech po celém světě a neočekává ani americkou vojenskou invazi. Proč bychom tedy měli srovnávat evropské vojenské výdaje s výdaji Ameriky? Proč by nám mělo podobné srovnání říci něco významného o tom, zda jsou evropské výdaje adekvátní?
Výdaje na obranu roku 2001 (v konstantních amerických dolarech o hodnotě z roku 2000)
v mld. per capita jako podíl
USD v USD na HDP
Rusko 64 440 4,3 %
Čína 46 36 4,0 %
Japonsko 39,5 310 1,0 %
Velká Británie 34,7 583 2,5 %
Francie 32,9 553 2,6 %
Německo 26,9 328 1,5 %
Spojené státy 332,4 1 128 3,2 %
Spojené státy a Evropská unie představují rovněž značně odlišné politické konstrukce, především ve vojenské oblasti, která je v EU vůbec nejméně integrovaným oborem. Evropská unie zahrnuje tři klíčové, nezávislé vojenské mocnosti - Velkou Británii, Francii a Německo. Srovnání jejich výdajů je sice zajímavé, nevede však nutně k závěrům, které vyvozuje Kagan. Roku 2002 utratily tři hlavní evropské mocnosti na národní obranu 35, 32 a 23 miliardy dolarů - dohromady přibližně 90 miliard, zatímco Spojené státy na tento účel vynaložily 350 miliard dolarů. Zaměříme-li se na vojenské výdaje v poměru k počtu obyvatelstva či velikosti HDP, zjistíme, že tři hlavní vojenské mocnosti Evropy utratily přibližně polovinu celkových výdajů Spojených států. Přesto však tyto tři veliké evropské státy utratily dohromady více než Rusko, Čína nebo Japonsko. Co lze z těchto čísel vyvodit? Že všechny ostatní země utrácejí na svou obranu příliš málo, anebo že Spojené státy utrácejí příliš mnoho?
Další metodologická obtíž vyplývá z toho, že celkové sumy nutně neodrážejí rozdíly v kvalitě. Často se uvádí, že Evropa nejen méně utrácí, ale zaostává za Spojenými státy také na poli vojenské technologie. Evropa sice zcela očividně nedokáže vyrovnat americké výdaje na zbrojení, ovšem její nedostatky nejsou tak docela technologické povahy. V takových do nebe volajících případech, jako je budování leteckých mostů nebo satelitní komunikace, Evropané zase tak technologicky pozadu nejsou - spíše se chovají šetrněji než Spojené státy. Evropa je konfederací soupeřících ekonomik, takže každý velký zbrojní projekt přináší nutnost složitých jednání o tom, jak budou rozloženy průmyslové náklady a jak si partneři rozdělí výhody, které z daného projektu poplynou. To často zabere dlouhý čas. Nedá se však říci, že by skrblictví ve věci vojenských výdajů bylo nutně slabostí. Neochota připustit, aby vojenské výdaje rozložily fiskální rovnováhu, by možná měla být považována spíše za přednost. Záleží na tom, zda jsou takto financované vojenské síly schopny ubránit Evropu doma a zda dokáží sloužit potřebám rozumně definované ctižádosti starého kontinentu ve světě, jakož i umožnit mu, aby náležitě dostál své odpovědnosti.
V průběhu devadesátých let dvacátého století poskytovala nejjasnější doklad evropské vojenské neschopnosti situace v Jugoslávii. Kagan právem zdůrazňuje, že zabíjení na Balkáně neskončilo, dokud se do věci nevložili Američané a nenasadili své vlastní početné síly. Avšak i přesto, jak politováníhodná byla evropská neschopnost situaci na Balkáně vyřešit, šlo hlavně o neschopnost politickou, nikoli vojenskou. Počínaje rokem 1992, kdy byly na Balkáně vůbec poprvé rozmístěny evropské jednotky, panovala mezi třemi hlavními vojenskými mocnostmi Evropy minimální shoda. Německo sice poskytovalo Chorvatsku diplomatickou podporu, ale k možnosti, že by v regionu mohli být nasazeni němečtí vojáci, se stavělo veskrze zdrženlivě. Británie a Francie sice nasadily poměrně početné vlastní síly, ovšem jejich cíle si protiřečily: Francie toužila dosáhnout viditelného úspěchu v rámci EU a prokázat tím, že Evropa si může vystačit sama, zatímco Británie měla obavy, že NATO by tak mohlo být vyřazeno ze hry. To způsobilo, že se Londýn ve skutečnosti snažil mandát a prostředky evropských sil spíše omezit. Přijatá omezení se ukázala být natolik účinná, až se evropské jednotky na Balkáně dostaly do nebezpečí, že se jejich vojáci stanou rukojmími.
Evropané si ze zkušenosti, kterou udělali v Bosně a v Kosovu, vzali rozdílná poučení: někteří dospěli k názoru, že americká vojenská síla je nepostradatelná, zatímco jiní začali mít obavy, že by američtí vojáci také nemuseli vždy sloužit jen evropským zájmům. Evropané si navíc uvědomili, že si na Balkáně uřízli velkou ostudu, a to je přimělo věnovat větší pozornost možnostem kolektivní evropské vojenské síly. Nejdůležitějším z návrhů se stala iniciativa ze St. Malo, na níž se roku 1998 shodli Britové, Němci a Francouzi. Byly předloženy i plány na společnou evropskou intervenční jednotku o síle 60 000 mužů, která měla být připravena asi v polovině roku 2003. Výsledkem balkánského fiaska byly navíc některé dosti podstatné zbrojní zakázky, jakož i posílení průmyslové spolupráce v Evropě, a dokonce i některé transatlantické průmyslové fúze. Projekt ještě stále pokračuje, komplikuje ho však nedostatek konsensu mezi jednotlivými evropskými státy, který v současnosti ještě prohloubily jejich rozdílné přístupy k angloamerické invazi do Iráku s jeho následnou okupací. Evropa tak dosud zůstává neschopna účinně soustředit vojenskou sílu, jíž její státy ve skutečnosti disponují.
Dá se očekávat, že na této situaci se příliš mnoho nezmění do té doby, než evropské státy shledají rozepře, které je rozdělují, i neschopnost, která je jejich důsledkem, jednoduše nepřijatelnými. K tomu dojde tehdy, až se Němci - a snad také Britové - konečně rozhodnou, že politické náklady, jež platí za to, že se spoléhají na americkou vojenskou ochranu, jsou pro evropský kolektivní zájem příliš vysoké. Důležité bude, zda v příštích letech události vnímání tohoto kolektivního evropského zájmu posílí, anebo spíše oslabí. Druhá válka v Perském zálivu může mít v tomto směru znatelný vliv, ať už v tom či v onom směru. Zdá se, že zpočátku se v jejím důsledku sblížili Francouzi a Němci, kdežto Američané a Britové se jim oběma spíše vzdálili. Jaké budou dlouhodobé posuny stanovisek, to v tuto chvíli ještě nelze říci.
Neokonzervativci však za příčinu evropské vojenské slabosti nepovažují politické rozdělení, ale spíše sdílenou politickou kulturu: Evropané dávají takovou přednost měkké, civilní moci, že to podle neokonzervativců v podstatě znamená rezignaci na hrubou vojenskou sílu. To však přinejmenším zčásti není pravda. Němci se možná hrubé síly stále ještě hrozí, ale v Británii i ve Francii je situace jiná. Tak jako tak ovšem nelze popřít, že Evropané dávají měkké moci přednost. Jinak řečeno mnohem raději svět stabilizují a utvářejí prostřednictvím hospodářských podnětů a sankcí, diplomatického přesvědčování, kulturních vztahů a prestiže, místo aby uplatňovali vojenskou moc. Mnozí tento evropský sklon znevažují a zdůrazňují, že Evropané se ve skutečnosti spoléhají na to, že americká hrubá síla po celém světě udrží násilníky a ničemy na uzdě. Nepochybně na tom něco bude. Víra těchto kritiků v hrubou sílu však v každém případě ignoruje desetiletí strategického myšlení v období studené války, kdy se uvažovalo právě o mezích takové síly.
Klíčový geopolitický závěr, k němuž lze dospět na základě strategické doktríny z doby studené války, zní, že jaderné zbraně hegemonickému světovému systému příliš nevyhovují. Doktrína vzájemně zaručeného zničení říká více než jen to, že bipolární obři jeden druhého nikdy nenapadnou: plyne z ní také, že relativně malé jaderné síly schopné bombardovat vodíkovými bombami půltucet významných měst protivníka poskytují svým vlastníkům poměrně spolehlivou ochranu, i když nepřátelská supervelmoc může být schopna vypustit v odvetu tisíce válečných hlavic. Neokonzervativci doktríny vzájemně zaručeného zničení a asymetrického zastrašování neuznávají, ale nemáme důvod domnívat se, že by konec studené války narušil jejich logiku. Podobné doktríny ovšem představují v mezinárodních vztazích vyrovnávací faktor. Vyplývá z nich existence světa, jehož řád lze (nevyhnutelně) udržovat jedině prostřednictvím rovnováhy moci, v níž budou jednotlivé mocnosti spolupracovat. Jinak řečeno, jde tu spíše o pluralitní koncert než o hegemonický či unipolární systém.
Stejná logika se zřejmě uplatňuje také v případě většiny ostatních „zbraní hromadného ničení". Bushova administrativa zdůrazňuje potřebu zabránit rozšíření takových zbraní; odtud podle všeho plyne, že si je této logiky vědoma - současné události okolo Severní Koreje slouží v tomto směru zcela jistě k osvěžení paměti. Stáváme se tak svědky kampaně americké vlády, jejímž cílem je preventivně omezit počet privilegovaných států, které dosáhly toho, že v jejich případě nelze uplatnit americkou hrubou sílu tak docela lehce.
Této kampani ovšem hrozí nebezpečí, že bude poražena vlastním přičiněním. Poměrně slabé země, které se coby „darebácké státy" stávají cíli a opakovaně se jim vyhrožuje tím, že se stanou terčem vojenského útoku, jsou zcela přirozeně ochotny dát cokoli za bezpečí, které jim mohou zajistit jen zbraně hromadného ničení. Pokud bohaté a přelidněné západní státy chtějí šíření zbraní hromadného ničení opravdu zabránit, zdá se dosti nemoudré neustále vyhrožovat slabším nezápadním státům silnější vojenskou mocí. Ze všech forem moci je hrubá vojenská síla tou nejzranitelnější a pro „darebácké státy" je nejsnadnější ji přetrumfnout. Naproti tomu je měkká moc západních států nad zbytkem světa nesrovnatelně větší a bezpečnější. Pozornosti, která se dnes věnuje terorismu, vděčí pluralistická argumentace za to, že vypadá dokonce ještě přesvědčivěji. Terorismus je přirozeným útočištěm zoufalých a slabých, nabízející se cestou k překonání nesrovnatelně mocnější hrubé síly těch, kdo jí disponují. Čím více budou mocnější státy uplatňovat svou hrubou sílu, tím častěji budou slabší státy hledat protizbraň v terorismu. Naproti tomu realisticky a laskavě uplatňovaná měkká síla nejen překonává odpor slabých, ale s trochou štěstí podporuje i jejich transformaci.
Proč by tedy mělo být Evropanům dáváno za vinu to, že svou měkkou sílu zdůrazňují a rozvíjejí? Není pochyb, že se velké státy bez hrubé síly docela neobejdou. Je rovněž zřejmé, že Evropa potřebuje větší hrubou sílu, chce-li bránit vypuknutí násilí ve svém bezprostředním okolí. Měkká síla však státům k utváření dnešního světa docela jistě nabízí účinnější nástroje. Očividně je výhodou, jsme-li schopni bombardovat talibanské kmenové příslušníky a ustavit tak v Afghánistánu vládu, která bude teroristům méně nakloněna. Jak ovšem plyne z ruského nezdaru ve stejné zemi, vybudovat silný a stabilní stát, jenž pro teroristy natrvalo přestane být pohostinným místem, vojenská převaha sama nedokáže. Vzhledem ke stále se zvětšujícímu rozsahu terorismu - nemluvě o tom, že obstarat si zbraně hromadného ničení je stále snazší - by se zdálo, že trvalé nasazování hrubé síly proti slabším státům lze směle označit za postup, který nakonec čeká porážka vlastním přičiněním.
Budoucnost moci
Výhody měkké síly jsou v amerických liberálních kruzích již dlouho velmi oblíbeným tématem diskusí. Ti, kdo měkkou sílu vychvalují, zpravidla obecně předpokládají, že Spojené státy mají v měkké síle převahu stejně jako v síle hrubé. Spojené státy se dlouhý čas těšily po celém světě značné úctě a dobré vůli, za něž vděčily půlstoletí, kdy hrály velmi úspěšně roli osvíceného vůdce. Dokud Sovětský svaz plnil úlohu reálné, strach nahánějící hrozby, před níž si ostatní veliké země světa nemohly být jisté, zdálo se, že americký kapitál dobré vůle je trvale zajištěn. Nedávné události ovšem naznačují, že se měkká moc Ameriky rychle rozkládá. Poprvé od skončení druhé světové války teď Spojené státy nedokázaly sestavit důvěryhodnou mezinárodní koalici, která by plánovanou vojenskou intervenci provedla společně. Místo toho byla americká akce v Iráku terčem hlasitých odsudků ze strany falangy eurasijských velmocí - Francie, Německa, Ruska a Číny. Právě tak nedokázaly nápadné a důrazné přemlouvání, uplácení a vyhrožování, jejichž terčem se staly malé státy zastoupené právě v Radě bezpečnosti, zajistit Spojeným státům v tomto orgánu alespoň těsnou prostou většinu - právě naopak, dva důležití evropští spojenci Ameriky, Francie a Německo, se postavili do čela nově zformované většiny Spojeným státům odporující. V Evropě je snad vládkyní Venuše, ale je dost jasné, že s touto Venuší nepůjde jen tak zametat.
Nikdo zatím nedokáže říci, jaké nakonec bude mít válka v Iráku politické důsledky. Zdá se však, že pro transatlantické vztahy by se mohla stát osudovým okamžikem. Jen málo je těch, kdo v ní spatřují příležitost pro rozvoj západní solidarity. Pokud nebylo cílem Bushovy administrativy zničit Severoatlantickou alianci, jak někteří nejasně naznačují, nelze popřít, že došlo k několika zjevně chybným odhadům reakcí přinejmenším dvou našich nejdůležitějších evropských spojenců. Z toho dále vyplývá, že neokonzervativní názory s veřejným míněním v této části světa vážně nekorespondují, ovšem právě tato oblast je nám nejbližší a hraje pro nás nejdůležitější roli. Následná roztržka s Francií a Německem představuje tudíž zásadní selhání americké zahraničně politické představivosti. Kagan i navzdory svým brilantním postřehům a schopnosti vcítit se do uvažování druhých toto selhání ilustruje. Evropu chválí, ale je možné, že jí ve skutečnosti dostatečně nerozumí.
Kagan v Evropské unii spatřuje produkt osvícenství - „kantovskou" konstrukci, která pacifistickým demokraciím umožňuje zříci se moci a nastolit tak věčný mír. Avšak pohlížíme-li na Evropu takto, snadno se může stát, že podceníme její vitalitu. Kantovo abstraktní, jakoby odlidštěné chápání politiky nedokáže vysvětlit proměnlivý a složitý proces, jímž se evropským národním státům daří vytvářet kontinentální společenství. Evropská unie stojí na idejích starších a rozvinutějších než Kantova politická teorie - na konceptech, jejichž kořeny je třeba hledat hluboko ve středověké Evropě. Vznikající Evropa je doopravdy „stará" - je to Evropa Danta a Tomáše Akvin-ského, Montaigna, Montesquieua, Machiavelliho i Talleyranda, Burka, Hegela a Lista. Stejně jako v každém dynamickém ústavním systému tu proti sobě stojí protikladné, ale přitom se vzájemně doplňující zásady: jednota a rozmanitost, společné zájmy a zájmy dílčí, komunita a individualita, společná akceschopnost a rovnováha moci.
Tak jako je nemoudré podceňovat vitalitu této nové Evropy, je rovněž chybné myslet si, že jí na moci už nezáleží. Právě naopak, pod vlivem svých tragických dějin si je dnešní Evropa moci velmi dobře vědoma - zvláště si uvědomuje strašlivá pokušení a hrozby nevyrovnávané moci. Má tudíž přirozený sklon budovat vyrovnaný koncert států, které by společně dokázaly moc ovládnout. Když Evropané stojí před konfliktem, ať už vnitřním či vnějším, instinktivně se přiklánějí na stranu smíření a hledání společných zájmů. Evropa si osvojila umění soustředit svou měkkou moc tak, aby byly nepřátelské strany dostrkány k dohodě.
Americký neokonzervatismus, kterému jde o to vyhnout se appeasementu ať to stojí, co to stojí, těmito smířlivými evropskými sklony pohrdá a má z nich strach. Tam, kde Evropa v každém „proradně" vidí potenciálního přítele, vojensky zaměřená Amerika považuje každou nezávislou mocnost za možného budoucího protivníka. Vzhledem ke zřejmě nevyhnutelnému vzestupu asijských mocností, o Rusku a Evropě samotné nemluvě, a k propastným rozdílům v bohatství mezi starými a novými velmocemi se americký vojenský přístup ke světovému řádu nezdá být nijak zvlášť slibný. Jednadvacáté století bude pro globální hegemonii asi stěží příznivou dobou. Zdá se, že evropský přístup je moudřejší. Možná, že by Mars s Venuší měli raději ulehnout na společné lože.
Prozatím je ovšem vytrvalé očerňování Evropy a zejména Francie v americké veřejné debatě důvodem k vážnému znepokojení. Kagan je samozřejmě příliš rozumný, kultivovaný a dobře informovaný, než aby se do tohoto proudu hrubého amerického šovinismu sám zařadil; ve své knize Američany i Evropany znovu a znovu vyzývá, aby se smířili se svou rozdílností a pokročili k tomu, co slouží jejich společnému zájmu. Kaganův rozbor však transatlantickou spolupráci činí jen jednou z možností, pro niž se všemocná Amerika může rozhodnout, spíše než nezbytností. S ohledem na to, že svět podle všeho dlouhodobě směřuje k multipolárnímu systému, Kaganův názor se zdá být až nebezpečně samolibý.
Je jasné, že hlubší odcizení mezi Spojenými státy a „starou" kontinentální Evropou by zájmům ani jedné ze stran neposloužilo. Spíše je naléhavě zapotřebí globální koncert, jenž by se dokázal vypořádat s vršícími se světovými problémy a především by navázal řádné vztahy s asijskými mocnostmi na vzestupu. Při budování takového světového řádu se Američané ani Evropané bez podpory a poznání druhé strany Atlantiku neobejdou. Navzájem se potřebujeme i proto, abychom vyvážili své vlastní kontinentální systémy. Kagan si správně všímá toho, že tichá přítomnost Ameriky v Evropě umožnila Francii a Německu navázat životně důležitou spolupráci v Evropské unii. Právě tak je ovšem pravda, že evropská přítomnost v americkém politickém procesu začala sehrávat klíčovou roli při zvládání naší obrovské vojenské moci a tím i při ochraně naší vlastní ústavy. Veliká politická společenství vždy musí vyrovnávat moc, moudrost a ctnost. Dnes má triumfalistická Amerika příliš velikou moc a navíc si myslí, že je i nadmíru ctnostná. Možná je čas pro více moudrosti - měli bychom si na pomoc místo Marta a Venuše přizvat raději Minervu.
Autor přednáší na Fakultě vyšších mezinárodních studií Paula H. Nitzeho při Johns Hopkins University, kde je i držitelem čestné profesury Deana Achesona v oboru evropských studií.