Mladý, ani ne pětasedmdesátiletý autor

S básníkem Janem Vodňanským (19. 7. 1941) a s jeho dílem jsem se seznamoval po etapách. Nejprve jsem na konci šedesátých let narazil na jeho knížku básní S úsměvem idiota, v sedmdesátých letech se nám doma téměř k průhlednosti obehrály gramofonové desky s písněmi a promluvami z představení, ve kterých Vodňanský společně s Petrem Skoumalem vystupovali v pražském Činoherním klubu, a na samém konci týchž sedmdesátých let jsem se s ním osobně setkal na oslavě šedesátin našeho společného přítele Sergeje Machonina u Reynků v Petrkově, kde se Skoumalem „načerno“ předvedli déle než hodinový samostatný program k poctění jubilanta. Obzvlášť v tehdejších stojatých vodách normalizace znamenaly Vodňanského a Skoumalovy absurdní, groteskní a nonsensuální písně, básně, dialogy nebo zdánlivě bagatelní hříčky zdroj čistého kyslíku nejen pro naše mozky, ale i pro naše duše. I poté, co se jako dvojice někdy v osmdesátých letech „plánovaně rozpadli“, stále se v různých pořadech spolu nebo každý zvlášť vraceli k intenzivnímu, přímo jadernému období společné tvorby ze šedesátých až osmdesátých let. (Nemyslím, že na tom něco zásadně změní Skoumalův odchod na věčnost 28. září 2014, v den svátku zemského patrona svatého Václava.) S Janem Vodňanským jsme se nedávno potkali v redakci Divadelních novin a já ho požádal o rozhovor pro Kontexty. Jde o rozhovor svým způsobem bilancující, který jsem už vzhledem k více než půlstoletému období, jehož se týká, nakonec rozdělil na dvě části. Vysvětlivka pro nepamětníky: Název, který jsem pro rozhovor zvolil, je narážkou na Vodňanského zasvěcující výklad fiktivního Skoumalova hudebního díla Noc v Istambulu, v němž hovoří o „mladém, ještě ani ne padesátiletém autorovi“. (…)