Město, říše, církev, národ

Nyní jsme už několik století moderní. Jsme moderní a chceme být moderní; je to touha, která provází celý život západních společností. Skutečnost, že vůli k moder­nosti máme už po staletí, však naznačuje, že ve snaze být opravdu moderní jsme nebyli úspěšní – že cíl tohoto procesu, o němž jsme se domnívali, že ho v určitých momentech historie už vidíme na dosah, se vždy ukázal jako iluze, a že roky 1789, 1917, 1968 a 1989 byly jen kroky, jimiž jsme se k našemu rozčarování ubírali podél cesty vedoucí kdovíkam. Izraelité měli štěstí: putovali pouští jen čtyřicet let. Jestliže vůle být moderní neustále převracela podmínky našeho společného života a přiná­šela jednu revoluci za druhou – aniž bychom dosáhli uspokojení nebo dospěli k ně­jakému bodu, kde bychom mohli spočinout a říci „zde je konečně cíl naší pouti“ –, co to tedy znamená? Jak dokážeme tak dlouhou dobu něco chtít a stále se smiřovat se zklamáním? Mohlo by to být tím, že si nejsme jisti, co vlastně chceme? Přestože dobře rozpoznáváme známky modernosti, ať už v architektuře, umění, vědě, nebo politické organizaci, nevíme, co mají tyto rysy společného a co nás opravňuje k tomu, abychom je označovali stejným atributem. Nacházíme se pod vlivem něčeho, co se zdá zřejmé, ale přesto se to vzpírá vysvětlení. (…)