„Měla jsem se stydět, že jsem žena…“

„Měla jsem se stydět, že jsem žena…“

Osudový příběh Dagmar Šimkové
Monika Elšíková

Když mě v srpnu 1989 spolu s jinými ženami, z nichž jsem byla nejmladší, přivezli do věznice na pražské Ruzyni, považovala jsem to zprvu za dobrodružství. Konečně můžu být také považována za slušného člověka, jako většina mých tehdejších přátel z disentu. Vydržela jsem stát uprostřed noci čelem ke zdi a nechala kapitánku Laňkovou, ať mi nahlédne do konečníku. Daleko horší byl všudypřítomný zápach a skutečnost, že se nás na malé cele tísnilo devět žen.

Po dvou dnech si pro mě najednou v noci přišli dva policisté a odvedli mě do auta. V té chvíli jsem netušila, kam jedeme. Na předních sedadlech se rozvalovali dva lidově vyhlížející muži v uniformách, mě nechali vzadu. „Doufám, že se budete chovat rozumně," otočil se ten vpravo. „Právě přemýšlím nad tím, jak během jízdy nenápadně vyskočit," řekla jsem ironicky. Auto zastavilo. Kolem pasu a rukou mi nasadili želízka, takzvaného medvěda.

Uvolnili mi ho jen na chvíli, když jsem u Devíti křížů před Brnem potřebovala jít na WC. Dálniční kurvy, které si na dámském záchodku praly kalhotky, se na mě dívaly s opravdovým opovržením. Zvláště když mě pan policista doprovodil málem až do kabinky. Naštěstí jsem nemenstruovala, jinak bych musela nosit jako jedna má mladá kolegyně od výslechu použitou vložku v ruce. Noční sociální pracovnice mě tehdy musely považovat přinejmenším za nebezpečnou vražedkyni.

Přitom jsem se dopustila jen dvou přečinů - rozmnožování protistátních tiskovin a účasti na nepovolené demonstraci. I to stačilo k tomu, že mi vyšetřovatel Mrlík vyhrožoval zabitím. Naštěstí se psal rok 1989 a nikoli začátek padesátých let. Pražský prokurátor JUDr. Florian mi navrhl „jen" nižší trest odnětí svobody, peněžitou pokutu a také „zákaz Prahy". Na rozdíl od Dagmar Šimkové jsem měla štěstí - koncem osmdesátých let už nešlo o život.

Krásná Dáša

Dagmar Šimková, krásná Dáša, zdravotní sestra z Písku, byla v době svého zatčení v roce 1952 zhruba stejně stará jako já. Dívám se na její fotku a cítím silný pocit spojenectví a sounáležitosti. Dobře znám ten pocit svobody, vědomí, že já mám pravdu - na rozdíl od těch druhých -, i když oni mají možnost mě za můj dobře čitelný výraz na tváři zbít; v případě Šimkové snad i zabít.

Dagmar Šimková neměla to štěstí, že by ji po dvou osma­čtyřicetihodinových zadrženích museli propustit. Na rozdíl ode mě strávila v komunistických žalářích celkem čtrnáct let. Poslední tři roky jí ještě přidali za drzost. Za to, že utekla, byť jen na pár hodin, z vězení ve slovenských Želiezovcích.

Stálo to za to. Volná krajina, žádní bachaři, válení v mateřídoušce, chození bosýma nohama po louce a spánek v lese. Kus chleba se špekem a paprikou, tabák a jitrocelový obklad na nohu od potulných cikánů.

Našli ji spící na poli, předseda ji pyšně vedl dědinou. Psi se sbíhali, kluci vyplazovali jazyky, babky se křižovaly. Velitelství lágru vyhlásilo, že utekla nebezpečná vražednice.

Na místní policejní stanici byl právě u výslechu pan Kapusta, který se v noci opil a trochu pobil tchána sekerkou.

„Pan Kapusta pohoršeně odtahuje židli daleko ode mne," vzpomíná Šimková, „aby si někdo nemyslel, že má něco společného s tou poběhlicí."

Ale je to právě policista, kdo potají přináší čaj se slivovicí v hrnku s jeleny a s myslivcem.

„Klobouk dolů před tou ženskou, že měla takovou odvahu. Že to udělala, přestože věděla, co ji čeká. Takových lidí nebylo moc," říká Milan Paumer, jeden ze tří lidí, kteří přežili útěk z komunistického Československa ve skupině bratrů Mašínových. „Přestože byla spousta muklů, ne všichni měli tu odvahu hledat cestu, jak se dostat ven, utéct. Někomu se to nepovedlo. Jsem hrozně rád, že jí se to povedlo."

Paumer se zachránil na podvozku vlaku, s prostřeleným břichem. Šimkové se nakonec podařilo utéct až po návratu z vězení. V roce 1968, v době, kdy její spoluvězenkyně měly už malé děti, odešla se svou matkou za sestrou, která v té době už žila v Austrálii. Nakonec se svobody přece jen dočkala.

Ženství

Pro nicnetušící zdravotní sestru z Písku, bývalou chovanku elitní klášterní školy ve Štěkni, jednou večer přišlo šest příslušníků komunistické Státní bezpečnosti a odvezli ji rovnou k výslechu do jejich úřadovny v pražské Bartolomějské ulici. Šimková, která byla do té doby součástí zdejší zlaté mládeže (otec byl bankéř a rodina měla velký majetek), byla obviněna z toho, že ukrývala dva vojenské zběhy, roznášela protistátní tiskoviny a soustavně se zabývala myšlenkou na ilegální útěk do nepřátelské ciziny. V řeči paragrafů to byla velezrada, špionáž a pomoc ke zběhnutí. Někteří písečtí rodáci to považovali za pomstu dceři z „dobré rodiny". Možná ale, že jen některý z píseckých funkcionářů dostal zálusk na rodinnou vilu.

Ve vazbě nutili Dagmar Šimkovou podepsat doznání a vyhrožovali jí smrtí matky. Nakonec byla odsouzena k patnácti letům žaláře, zbavení občanských práv na deset let a konfiskaci veškerého majetku.

Jednoho dne ve vězení podle zakašlání poznala, že její matka je za zdí. Nechala jí v umývárně svůj kapesník s baletkou, aby věděla, že má dceru naživu. Vydírání byl konec. Výslechy přesto pokračovaly.

Ponižování ohyzdností patří mezi oblíbené hry referentů, napsala Dagmar Šimková ve svých vzpomínkách. „Účelem je vypěstovat v člověku nenávist k sobě samému. Žena se musí stydět za své ženství, aby se stala bezpohlavní ohavou. Byla jsem u jednoho z těch nekonečných výslechů, kdy se referenti vystřídali, pojedli oběd a večeři, skončili službu, nastoupili noví. Stála jsem již mnoho hodin, nikdo si mne nevšímal, jako bych přestala existovat. Žádala jsem zahanbeně, abych mohla jít na záchod."

„Ale samozřejmě," hlaholí žoviálně referent, „posaďte se. To jste měla už dávno říci, jaképak je to tajemství, tělesná potřeba se nemá zadržovat." Přicházejí další referenti z vedlejší kanceláře. Můj referent rozvíjí rozhovor dál: „Styděla se jít na záchod, povídám jí, za tělo se člověk stydět nemusí, no nemám pravdu, soudruhu? A jakpak, periodu máte v pořádku?"
Rudnu, cítím, jak mi slzy ponížení stékají po tváři.

„Co se červenáte?" předstírají údiv referenti. „To není hanba, ale příroda. V socialistické společnosti se nestydíme za věci přirozené, to je buržoazní přežitek, pravdaže, soudruhu?"

Znovu a tentokrát již energicky je žádám, aby mne odvedli na záchod.

„Hned, hned to bude, jen si ještě pamatujte tohle...," rozvádějí do absurdna debatu, naschvál dělají, že zapomněli, proč k ní vůbec došlo. Po další hodině mne moje tělo přemohlo. Potřeba, která se nemá zadržovat, zaplavuje koberec.

„Vyhoď ji, svini pochcanou!" zuří ten, který mluvil o socialistické lidskosti, která přijímá všechno, co je od přírody.

Lavina výčitek

O tom, jak žila celých dlouhých čtrnáct let za zdmi ženských věznic, společně s vražedkyněmi, prostitutkami, agresivními lesbičkami a bachaři, napsala vzpomínky s názvem Byly jsme tam taky. Neznám nikoho z lidí, kteří knihu četli, kdo by ji odložil, že by ho nezajímala. Většina u ní naopak sedí až do rána, dokud neobrátí poslední list, protože chtějí vědět, jak příběh skončí. Možná že také podvědomě čekají na moment, kdy zlo bude po zásluze potrestáno. Takový moment ale nenastane. Žádný happyend se nekoná.

Dáše Šimkové se po vydání knihy snesla v exilu na hlavu lavina výčitek. Paradoxně za to, že popsala skutečnost, jaká byla, a nesnažila se lakovat pomníček vězenkyním komunismu. Některé z jejích spoluvězenkyň jí to nikdy neodpustily. Stejně jako jí zazlívaly, že se přátelila se zlodějkami, vražedkyněmi a prostitutkami.

Ani jeden člověk nemůže říct, že autorka neumí psát, že je na knize poznat literární nezkušenost. Lidé citují z její knížečky, dojatí skutečností, že prošvihla svůj vlastní život, nemohla mít děti; v pohádkách vyprávěných na zavšivených palandách vynechávala jako všechny ostatní, co tam byly taky, lásku mezi mužem a ženou, protože jen pomyšlení na normální lidský život bylo bolestné.

Někdo si z knihy zapamatoval, jak spoluvězeňkyně zabila své tři děti, protože jí manžel vyhrožoval, že jí děti odeberou, aby nenačichly pobožností. Jinému utkvělo, jak bachaři vytloukli ze ženy nenarozené dítě.

A že se ženy přesto všechno snažily zůstat ženami, „šustily hedvábím", uhlazovaly si vlasy.

Lesbičky

Silnou vzpomínkou je i moment, kdy se Dáša schovávala před sexuálními útoky lesbiček. „Přeložili mne na dílnu mezi samé lesbičanky. Bezmocně se snažím odvrátit jejich pozornost od věčného myšlení na soulož. Donekonečna vypravuji romány, pohádky, filmy. Proti mně sedí tatča Anděla se svou mamčou. Navlékáme korálky. Kdykoliv pozvednu oči, setkají se se šíleným žárem Anděly. Hrabe pod stolem nohou jako kobyla, aby její noha našla moji. Babice-kuplířky ťukají teď za večerů na okno mé cely. Ráno na dílně otevřu krabičku s nářadím a je v ní milostné psaníčko. Vzkazy jsou v kapsách mého kabátku, pod slamníkem, v ešusu, kam se pohnu, tam mne neslyšně sleduje Anděla. Na paži si vytetovala moje jméno. Její paže vypadá jako telefonní seznam. Jedno jméno za druhým.

Vyhrožuje, citově mne vydírá, slibuje, že udělá něco hrozného. A skutečně, jednoho dne si nasypala do očí rozdrcené zrcátko, aby oslepla. Bojím se jít na umývárnu, všude číhají tlupy tatčů na novou kořist. Rozhodla jsem se, že se vzdám večeří a budu se mýt v době, kdy jsou všechny na nástupu.

Svlékám se, jsem sama v umývárně, stojím pod sprchou a roztáčím kohoutek. Rozletěly se dveře. Pomalu se ke mně plíží s výsměšným úsměvem tatčové Pepé a Zdeněk.

„Sakra, to jsou stehýnka!" zaskuhral pseudopivním hlasem Pepé. Jsem zděšená. Co teď? Rvu na mokré tělo košili a kalhoty a řítím se ke dveřím. S hrůzou poznávám, že zvenčí drží dveře tlupa tatčů. Jsem připravena rvát se do posledního dechu. Syčíme na sebe jako šelmy. Najednou cítím, že pod mou tíhou dveře povolily a vypadla jsem na chodbu. Tatčové se poplašeně rozbíhají do všech stran. V chodbě stojí dozorce. Cítím radost z pohledu na uniformu. Pro dnešek jsem zachráněna."

Lepší než Solženicyn

Šimková píše skvěle, emotivně, nešetří detaily. Je to Jevgenija Ginzburgová české prózy. Jak se Ginzburgové podařilo ve Strmé cestě (Krutoj maršrut) popsat roky v gulagu na Kolymě tak, aby nikdo ani na moment nezapochyboval o zrůdnosti komunismu, dokázala to i Šimková. Kdo se chce něco dozvědět o komunismu, stačí, když si přečte tyto dvě knihy.

Ginzburgové se podařilo adoptovat dítě, které opustila jedna z politických vězenkyň, a svou anabázi dopodrobna popisuje. Tím je velmi podobná Šimkové, ta by nikdy nefalšovala skutečnost, že i politické vězenkyně měly své chyby. Oběma se podařilo něco, co člověk těžko zažívá například při četbě Solženicynova Souostroví Gulag: normální lidské dojetí nad zbytečně zmařeným životem, se všemi jeho trapnými a banálními nadějemi a touhami.

Solženicyn je velikán, který nasadil život svůj i své rodiny za to, aby zachránil pro historii ohromující popis hromad milionů mrtvol. Ženské autorky mají skromnější cíle. Přitom ale dosahují mimořádného účinku. Lidi zvyklé na statistiky milionů mrtvých ve válce, při hladomoru či v gulagu další miliony jen těžko ohromí; dost možná, že je ani pořádně nezaregistrují. Příběh ženy, které zničilo život pouze to, že se narodila v nesprávnou dobu na nesprávném místě, možná nikdy nezapomenou.

Historie věznění je orální předávání vzpomínek

Ve spisech Státní bezpečnosti se toho moc nenajde. Seznam odebraných věcí, jako jsou klíče, legitimace, kapesník a pár drobných. Naštvaný výraz ženy, která nenalíčená a s nemytými vlasy zírá do fotoaparátu na fotce založené mezi papíry s gramatickými chybami. Záznamy výslechu, který byl od počátku veden bezprávně a snažil se zmanipulovat realitu, jak nejvíc to šlo.

Ženy si ale předávají jiné vzpomínky. Pamatují si na pláč dítěte, které křičí hlady. Na skvrnu na stropě, připomínající oblaka ve světě za oknem, který není vidět. Na pocity chladu a hnusu, smrad nevylévaného kbelíku, na který chodí jedna za druhou před zraky ostatních. Pachuť krve a slepených vlasů. Hygienické potřeby se nepěstují; je to součást ponížení, převýchovy a trestu.

Politolog z Vermontu Michael Kraus mi jednou o knize Jevgenije Ginzburgové řekl, že jeho studenti musí tuhle obsáhlou knihu povinně přečíst. U nás ji, stejně jako Šimkovou, moc lidí nezná. V České republice mohla být Ginzburgová, podobně jako Šimková, vydána až po listopadu 1989. Obě skončily vedle sebe na hromádce na zemi v Levných knihách. Sama jsem si koupila Dášu Šimkovou za pětikorunu.

Elitní společnost

„Náčelníci a dozorci ve vězení říkávali politickým: ta žena zabila jen jednoho člověka, eventuálně dva, tři, vy jste však chtěly vyhubit celý národ!" říká Šimková. „Dávali nám za příklad vrahy a lupiče, jak se dobře chovají, pilně pracují, takže si zaslouží odměny a brzké propuštění, štvali je proti nám, a nebylo těžké násilné lidi poštvat."

Přestože se Dagmar Šimková dostala společensky opravdu na ono pověstné „dno", na druhé straně se setkala a spřátelila s řadou žen, které by za normálního životaběhu v písecké nemocnici mohla potkat jen těžko. Namátkou univerzitní profesorka, kunsthistorička a pozdější signatářka Charty 77 Růžena Vacková. Její „vězeňské přednášky" Dáša zachytila a posléze mohly být vydány. Katolická spisovatelka Nina Svobodová, která v celách za nacismu a komunismu strávila celkem šestadvacet let.

Skautská aktivistka Dagmar Skálová, zvaná Rakša; zemřela teprve nedávno. Do poslední chvíle se o všechno zajímala; měla odkroucených šestnáct let. Nebo jiná skautka, lékařka Anna Václava Švecová, zvaná Švícko. Ve vězení, jak píše Šimková, „komponovala kantáty".

„Ženy neměly to štěstí mít mezi sebou kněze," vzpomíná MUDr. Švecová. „V těchto mimořádných poměrech jim Pán Bůh ukázal a projevil, že pro něj jsou všechny cesty normální. Vlasta Charvátová vyprávěla, jak ji na Pankráci pokřtila vodou ze záchodu prostitutka, která s ní byla na cele...

Na jedny Vánoce jsme se zvlášť připravovaly. Dášenka malovala figurky do jesliček a celou betlémskou jeskyni. Sestavily jsme přenosný betlémek a chodily s ním po celách, kde byly staré a nemocné ženy. Jezulátko bylo z parafínu, který nám dodávala zubárna. Ježíšek se líbil a kdekdo ho chtěl. Ani už nevím, kolik jsem jich nadělala. Vlásky měl z krému na boty, čili byl zrzavý. Zřejmě to ale nevadilo. Třeba byl ten pravý Ježíšek také zrzavý."

Všechny pamětnice svorně tvrdí, jak byla Dáša krásná. Je to vidět i z fotografií Státní bezpečnosti. Mladá, nepoddajná, až vzdorovitá tvář s dlouhými tmavými vlasy. Mezi politickými nejmladší.

Okouzlila i literárního kritika Viktora Šlajchrta: „Znal jsem tu neobyčejně krásnou tvář... Dlouhovlasá dívka se do objektivu dívá vážně a klidně, ale s nedozírným opovržením a nezvratnou kuráží, nádhernější než jakákoliv filmová diva, ovšem za cenu vyhlídky na patnáct let ve stalinské base. Na registračním štítku u fotek stojí PRAHA 1952 - stejné údaje, jaké mám v rodném listu. Okamžitě jsem se do té tváře bezhlavě zamiloval, ale vzápětí mne zmrazil stud: vždyť na ni koukám očima bachaře, který mačkal spoušť...

Za normálních okolností by si ta dívka našla schopného muže, měli by nadané děti a jistě by je dobře vychovali. Za normálních okolností by se národ z podobných dětí, které by vyrostly v rozumné, slušné a čestné dospělé, do značné míry skládal."

V Austrálii

Dáše Šimkové, zdravotní sestře, vězenkyni, spisovatelce a zapisovatelce přednášek z dějin umění, se nakonec podařilo nechat svět kriminálů a nespravedlností za zády. Nebyla propuštěna na amnestii jako řada jiných v roce 1960, ale nakonec se i ona dočkala. Z vězení vyšla 28. dubna 1966, po čtrnácti letech.

Historička Pavlína Formánková, kterou kniha Dagmar Šimkové oslovila natolik, že se rozhodla o její autorce napsat knihu, říká, že Dagmar nebyla propuštěna jako drtivá většina politických vězňů po velké amnestii začátkem šedesátých let kvůli svému hrdému chování. Často dostávala kázeňské tresty, odmítla například pracovat v neděli s tím, že je věřící, nebo napsala „závadný dopis, ve které hrubým způsobem uráží zřízení a příslušníky ministerstva vnitra". Jaroslav Kadlec, který dle protokolu „určuje odsouzení ke kázeňskému řízení", například uvedl, že Šimková i její matka měly poté, co byly odsouzeny k trestu, „jen výhružný výraz obličeje". Za dopis byly tři dny korekce, za drzý obličej a drzé řeči tři měsíce zastavení výhod a dva dny korekce...

Vzpurná žena nakonec odešla do australského Perthu, dost daleko od říše zla, zato blízko přírodě a svobodě. Konečně mohla začít studovat - umění, historii, archeologii, psychologii a sociologii. „A tak když jsem po letech stála v Austrálii s ostatními studenty a odříkávala před promocí děkovnou modlitbu, neslyšela jsem už Rheibergerovo ,Finále' znějící z varhan, neviděla procesí studentů v talárech a baretech, profesory a vědce se zlatými řetězy, ale Růženka a ty ostatní jako by tam seděly na pódiu a bledé tváře hubených mendíků, Švícka a Irenky, Daisky a Lídy, Puliny a Rakši a Marušky a Edulky, celý ten dav, který přelézal ploty a schovával se pod dvojáky a protahoval se mřížemi a mrzl a hladověl a chodil do korekcí pro trochu vědění a vzdělání. A žasla jsem, že já, jedna z těch zchátralých zástupů, měla to štěstí dokončit to, co nebylo druhým dopřáno."

Amnesty International

Začala se zabývat malířstvím a uspořádala několik výstav šperků a výtvarných objektů. Pracovala také jako kaskadérka u filmu. Asi se nebála už vůbec ničeho. A co bylo důležité, ve spolupráci s Amnesty International se snažila pomoci vězněným lidem. Pomáhala, jak mohla. Za malý obnos jezdila do vzdálené věznice, kde pracovala jako sociální pracovnice a psychoterapeutka a zasazovala se o zlepšení podmínek vězňů. Dlouhou dobu neměla auto, ani televizi. Ale napsala knihu, v níž shrnula zkušenosti celé jedné předválečné generace, které komunismus uloupil život.

Dáša Šimková přežila, ačkoliv jí někdejší náměstek ministra vnitra Kotál kdysi slíbil, že živá z vězení nevyjde. Nebylo jí ale dopřáno mít vlastní rodinu. Naštěstí se aspoň dočkala sametové revoluce. V rámci restitucí byl jejich rodině vrácen majetek v Praze a v Písku. Pro Dagmar Šimkovou ale přišla svoboda příliš pozdě. Ze znovunabyté svobody, z publikování své knížky se těšila jen pět let. Zemřela v Austrálii čtyřiadvacátého února 1995 a je pochována v západoaustralském Perthu. Jako by ani po smrti nemohla doma najít své místo.

Výjimečná žena

Setkala jsem se v životě s řadou vězňů, ať už z dob komunismu, nebo nacismu. Ne všichni měli v očích smíření. Mnozí se snažili za každou cenu dohnat, co zameškali v kariéře. Bazírovali na znovuvrácených titulech. Zakládali spolky, které řídili jako komunistické buňky - včetně schůzování, papírování a rozdělování funkcí.

Dagmar Šimkovou jsem bohužel nezažila. Její kniha se ke mně dostala až po její smrti. Oslovila mě ale natolik, že jsem se rozhodla ji v miniaturním nákladu znovu vydat. Cítila jsem, že tím alespoň částečně splácím dluh, který vůči ženským obětem komunismu existuje.

Mrzí mě, že jsem ji nepotkala. Věřím, že byla taková, jak psala. Život brala s nadhledem, netrápila se starými křivdami, naopak se snažila pomoct ostatním. V tom byla výjimečná. Zasluhuje místo v kronice české novodobé historie hned vedle Přemysla Pittera, Anastáze Opaska a řady dalších, kteří pochopili, že když se zlu oplácí zlem, ničí člověk nejvíce sám sebe.

Zima 2008

Nedávno mi někdo říkal, že kapitánka Laňková na Ruzyni i nadále vysvléká vězenkyně. Naštěstí už ne za rozšiřování protistátních tiskovin nebo demonstrace na Václavském náměstí.

Od léta 1989 jsem v ruzyňské věznici nebyla, ačkoliv jsem často jezdívala kolem, protože jsem vozila naproti přes ulici do velkoobchodu knihy, včetně vzpomínek Dagmar Šimkové. Kruh se tak uzavřel. Ruzyni mám spojenou už jen se skladem knih a s letištěm.

Je to asi divné, ale moje vězeňská zkušenost mě i po těch letech těší. Jako by mě něco s těmi všemi ženami, které tam nedobrovolně strávily kus života, spojovalo. Když čtu jejich vzpomínky, připomenu si ty své s pocitem úlevy. Teď už je to jen literatura nebo součást špatného snu.

Na Dagmar Šimkovou si často vzpomenu, když něco nejde. Pokazí se auto a pračka a do toho onemocní kočka a učitelka volá ze školy, ať si přijedu pro dítě, že má vši. Někdy si říkám, že už je toho moc. A pak se musím sama sobě zasmát. Moc! Pro většinu žen, které „tam byly taky", by to byly nádherné starosti obyčejného lidského života.

Čas od času nad tím přemýšlím. A říkám si, že bych chtěla tu zkušenost zase předat dál, aby se už nikdy nic takového neopakovalo. Ale jde to vůbec?

Dagmar Šimková (1929-1995) pochází z jihočeského Písku. V letech 1952-1966 prošla různými komunistickými kriminály. Poté se jí společně s matkou podařilo uprchnout do australského Perthu. Vystudovala zde historii a sociologii, spolupracovala s Amnesty International. Po listopadu 1989 několikrát navštívila Prahu.

Monika Elšíková (39) vystudovala scenáristiku na pražské FAMU. Je režisérkou dokumentárních i hraných filmů. Vydala několik pohádek pro děti a knihu Dobré dílo Anastáze Opaska (1999).