Mašínové – symbol třetího odboje

Mašínové – symbol třetího odboje

Aleš Dvořák

Prvního listopadu uplynulo přesně padesát let od chvíle, kdy v Západním Berlíně na stanici americké vojenské policie skončila neuvěřitelná anabáze Ctirada a Josefa Mašínových a Milana Paumera. Po dvou letech záškodnické činnosti proti komunistickému režimu ve vlasti unikla původně pětičlenná skupina doslova v hodině dvanácté ze stahující se smyčky a měsíc se probíjela Východním Německem na svobodu. Na této cestě přišla o dva dopadené a později popravené členy, Zbyňka Janatu a Václava Švédu. Dodejme hned, že šlo o muže pro StB nejméně cenné, poněvadž zasvěcené do naprostého minima provedených i plánovaných akcí, což finálnímu úspěchu celé skupiny dává lesk v podobě známých a příbuzných ochráněných doma před nejhorším. Protivník nasadil stovky příslušníků Volkspolizei a ztratil při přestřelkách čtyři z nich, vyžádal si pomoc sovětské armády, jako by se jeho územím protloukala snad celá cizí divize, ale byl, shodou okolností pár měsíců po krvavém potlačení červnového povstání, nejhrubším způsobem ponížen. Bratři Mašínové svou činnost korunovali dobrovolným vstupem do americké armády a žádostmi nechat se znovu vysadit v jámě lvové, jež nejprve ztroskotávaly na poněkud naivním požadavku nepodléhat jinému než vlastnímu velení, a po porážce maďarského povstání v říjnu 1956 už na nezájmu USA narušovat status quo.

S odstupem půlstoletí a po 14 letech diskusí ve svobodné zemi však pouze 15 % občanů pokládá bratry Mašíny za hrdiny třetího odboje zasluhující státní vyznamenání a pokud vím, z významných politiků pouze místopředseda ODS Petr Nečas projevil odvahu se k nim připojit, byť s výhradou soukromého názoru (2. 11. 2003, Nedělní partie - TV Prima). Zbytek národa zůstává více či méně v zajetí komunistické propagandy, která neúnavně lhala o „nevinných" a „zbytečných" obětech krvelačných teroristů. Ponechme stranou, že příslušníci SNB Kašík a Honzák i pokladník Rošický byli podobně „nevinní" jako protektorátní četníci, kteří se někdy připletli k akcím druhého odboje a přišli k úhoně, nebo jako Heydrichův řidič. Zaměřme se na nesmyslnost slov „zbytečné oběti teroristů". Žádný z těchto případů totiž nemůže být kvalifikován jako úkladná vražda, nýbrž vždy jen jako okolnostmi vynucené zabití.

Teze první a nezbytně výchozí: Mladí synové generála Mašína, připravení komunistickým režimem o životní perspektivu, citlivě vnímali závazek otcova odkazu vyzývajícího k boji s každou nesvobodou - oslyšet tuto výzvu by bylo znamenalo uznat zbytečnost otcovy smrti na nacistickém popravišti. Jejich činnost také přesně kopírovala aktivity Tří králů (Balabán, Morávek, Mašín) v Protektorátu. Začínali hospodářskými sabotážemi, k nimž se přidružila nevyhnutelná potřeba získat zbraně (třeba přepadem služebny SNB) a peníze (třeba přepadem vozu s podnikovými penězi).

Teze druhá: Rozhodujícím bodem pro další sled událostí se stal nevydařený přepad služebny SNB v Chlumci nad Cidlinou 13. září 1951. Službu konající policista Kašík měl být původně jenom omráčen a jeho život ušetřen. Rána na zátylek se však Ctiradovi Mašínovi nepovedla, Kašík zůstal při vědomí a sáhl po zbrani - v tu chvíli ho Josef Mašín zastřelil. Tím okamžikem překročili Rubikon. Nejen že museli neprodleně zmizet bez potřebných zbraní, leč ocitli se v boji s režimem na život a na smrt, v boji, v němž nesměli udělat jedinou chybu, která by s určitostí znamenala šibenici netoliko pro ně, ale i pro těžko odhadnutelný počet lidí kolem nich. Psalo se září 1951 a aktuální monstr proces k případu Babice jasně ukazoval, že diktatura KSČ ctí starou zásadu vendetty, totiž že prolití krve svých věrných trestá mnohonásobným prolitím krve „třídních nepřátel".

Následný úspěšný přepad služebny SNB v Čelákovicích byl už pod tímto drsným tlakem. Z představy svázaného, posléze uspaného a podříznutého policisty Honzáka se nám dnes může sice dělat nevolno, ale pro boj v týlu nepřítele, kdy nesmí zůstat naživu svědek a nesmí padnout výstřel, nemá žádná ozbrojená moc na světě jiný, humánnější recept. Paradoxem je, že tuto poučku si Ctirad Mašín osvojil ve Svazarmovském zájmovém kroužku, kde školitel - skalní komunista - učil mladé „přátele lidové armády", kterak nakládat s hlídkami nepřítele. Pro čelákovický incident lze mít stejné pochopení jako například pro známé Remarqueovy hrdiny, studenty plné ideálů, kteří záhy na frontě rutinně dobíjejí Francouze bajonetem či polní lopatkou.

Ve světle právě dokončeného odstavce považuji za trochu zvláštní fakt, že u mnoha občanů vypěstovala rudá propaganda největší jemnocit pro zastřeleného pokladníka Rošického. Případ je přitom průzračně prostý až tuctový. Při přepadu vozu s penězi dne 3. srpna 1952 se jeho celá osádka nejprve vzdala. Rošický si však zahrál na hrdinu a vytáhl na neozbrojeného Josefa Mašína služební zbraň. Ten byl ovšem rychlejší, zkroutil mu ruku za záda a přitom vyšla smrtící rána. Co dodat? Bezvýznamný pokladník se tedy obskurním hrdinou komunistů stal.

Teze třetí: Další události jsou zřetelným důkazem, že odboj bratří Mašínů a jejich souputníků byl stále veden ušlechtilým cílem - nechat režim pocítit ozbrojený občanský vzdor. I v roce 1953 stále sledovali původní program hospodářských sabotáží, když zapálili 17 kolchozních stohů mezi Vyškovem a Kroměříží, a potom už neudržitelnost situace odstartovala pozoruhodnou východoněmeckou anabázi, o níž jsem psal na začátku.

Věřím, že z této rekapitulace mašínovského příběhu jasně vyplývá, proč dodnes všem přátelům komunistických pořádků hýbe žlučí víc než cokoli jiného: jde snad o jediný případ, kdy se někdo postavil českým bolševikům tvrdě na odpor a oni se nikdy nezmohli na uspokojivou pomstu. Marně se StB pokoušela mladšího z bratrů Josefa při jeho pobytech v Západním Německu unést a vymlátit z něj jména a podrobnosti, v 60. letech na něj v zoufalství připravovala, rovněž neúspěšně, atentát. Sestře Zdeně Mašínové sice ztrpčovala život, seč nápaditost jejích pohlavárů dovolila, ale nic podstatného se od ní stejně dozvědět nemohla a dobře to věděla.

Myslím, že je na místě doufat, že jednou vlast skupinu bratří Mašínů ocení a že vejdou do učebnic dějepisu jako hrdinové třetího odboje.