Marnotratnost české armády

Armáda České republiky spouští další z plánovaných modernizačních projektů - nákup kolového obrněného transportéru. Ministerstvo obrany uvažuje o nákupu 234 strojů a cena zakázky je odhadována na 25 mld. Kč. Nutnost pořízení nových strojů je odůvodňována zastaralostí stávající techniky stejné třídy, jíž je AČR v současnosti vyzbrojena.

Ministerstvo obrany ovšem nepředložilo širší odborné i laické veřejnosti důkladnější rozbor situace s naznačením více možností jejího řešení. Podobně jako u několika předchozích vyzbrojovacích projektů je zvolená varianta představována jako nepostradatelná a nejvýhodnější. Avšak nelze přehlédnout, že právě v kategorii kolových obrněných transportérů dochází v posledních letech k překotným změnám. Současný trend ve vývoji kolových OT spočívá ve snaze konstruktérů sestrojit OT, který by si zachoval výhody svých předchůdců (především nízkou hmotnost a pohyblivost) při zvýšení balistické ochrany a výzbroje vozidla. Univerzální OT by pak byl schopen nahradit jak stávající OT, tak i starší pásové transportéry. Např. francouzská armáda se tímto směrem již vydala.

V kontextu vývoje u našich spojenců z NATO je překvapivé, že plánovači českého ministerstva obrany se při svých úvahách o modernizaci AČR o možnostech současného nahrazení zastaralých OT-64, ale i pásových bojových vozidel pěchoty (BVP) jedním typem moderního kolového transportéru nezmiňují. Podle „Koncepce výstavby profesionální AČR" mají být pozemní síly tvořeny dvěma mechanizovanými brigádami, které mají mít rozdílné složení a mají být vybaveny rozdílnou technikou. Na ministerstvu obrany jako by ani nebyly zaznamenány celosvětové trendy ve vývoji obrněné techniky. Taky bylo zřejmě přehlédnuto, že současná AČR má pouhé dvě mechanizované brigády. Jinak si ani nelze vysvětlit, proč je počítáno s vyzbrojením obou brigád odlišnou technikou, což s sebou přináší i další náklady spojené s jejím provozováním a údržbou.

Armáda zahájila projekt nákupu kolového obrněného transportéru, aniž by bylo jasně řečeno, jaká je perspektiva BVP v profesionální AČR. Armáda sice i do budoucna počítá s provozováním BVP vedle nového transportéru, ale není jasné, jak toho bude dosaženo a kolik to bude stát. Český zbrojní průmysl má sice s nezbytnou modernizací BVP dostatek zkušeností, avšak po peripetiích s nákupem bitevníků L-159 a modernizací tanků T-72, které nakonec armáda nakoupila vlastně proti své vůli, je jistá opatrnost ohledně domácích zbrojních projektů na místě. Zde se přímo nabízí otázka, do jaké míry je plán na zachování BVP ve výzbroji armády ekonomicky i vojensky efektivní a nakolik je spojen s lobováním ze strany českého zbrojního průmyslu.

Je nezpochybnitelné, že transportéry OT-64 stojí na prahu své životnosti a jejich nahrazení podobným, ale modernějším typem vozidla se tak může jevit jako logické řešení. Nicméně v souvislosti s celosvětovým vývojem je takovéto řešení od počátku zastaralé, málo ambiciózní a v konečném důsledku zřejmě i dražší. Nástupce OT-64 není možné hledat bez jasného rozhodnutí o budoucnosti BVP. Je evidentní, že zde existují přinejmenším dvě možnosti řešení: zaprvé, zavedení nového kolového transportéru při současném zachování a modernizaci BVP (jak předpokládá ministerstvo obrany); nebo zadruhé, současné nahrazení OT-64 i BVP 1/2 jedním typem kolového obrněného vozidla.

Druhá varianta by znamenala nutnost nakoupit větší počet nových vozidel, což by se odrazilo i na finančním objemu celé zakázky. Avšak pouhé porovnání celkové částky utracené za nákup nové techniky není zcela objektivním kritériem. Je nutné započítat nejen finanční prostředky ušetřené za případnou modernizaci BVP, ale i úspory které vzniknou při údržbě typovým sjednocením techniky AČR. Nová vozidla mají také mnohem nižší logistické nároky, což se finančně projeví, zvláště pokud jsou dlouhodoběji nasazena daleko od domovských základen. V neposlední řadě je pravděpodobné, že při perspektivě odběru většího množství obrněných transportérů by úměrně klesala cena za jeden kus a přebírání nové techniky by bylo možné rozložit do delšího časového období, což by mohlo vyřešit nedostatek finančních prostředků, se kterým se v současnosti AČR potýká.

Je jasné, že na podrobnou analýzu výhod a nákladů obou možností má prostředky samo ministerstvo obrany, ale nemělo by tohoto svého monopolu zneužívat při prosazování vlastních finančních požadavků. Působí přinejmenším nevěrohodně, když jsou veřejnosti předkládány hotové projekty rozvoje armády, aniž by bylo dostatečně a přesvědčivě zdůvodněno, proč byly vyloučeny některé jiné možnosti. Na jedné straně si tak armáda stěžuje (zřejmě oprávněně) na nedostatek finančních prostředků, na druhé straně ale není schopna přesvědčit, že nemalé prostředky, které jsou i tak na armádu vynakládány, budou využity efektivně. Nelze přehlédnout, že namísto podrobnějších analýz, jimž by bylo možné na odborné úrovni oponovat, ministerstvo veřejnosti až příliš často předkládá všeobecné a povrchní dokumenty, ve kterých se to jen hemží nicneříkajícími větami. A ve všech případech se nelze donekonečna odvolávat na nutnost utajení. Nabízí se tak podezření, že se za vším skrývají konkrétní zájmy, alibismus, neschopnost, nebo všechno dohromady.