Marná Sobotkova snaha

Když se dva perou, třetí se směje. Tento slogan by se dal skvěle použít v případě současných politických bojů mezi ČSSD (a potažmo koalicí) a ODS o daňové úlevy v dani z příjmů fyzických osob. Tím, kdo by se pomyslně měl smát naposledy, by měl být daňový poplatník. Patnáct let po převratu se tak téma výše daní stává jedním z hlavních bodů politického soupeření. Pozdě, ale přece, chtělo by se říct.

Jako první se pokoušela z daní učinit klíčové téma volební kampaně Občanská demokratická strana. V roce 1998 tým kolem Václava Klause a exministra financí Ivana Kočárníka v programu rozpracoval koncept rovné daně (flat tax), která měla být ve výši 20 procent. Tehdy to ale zůstalo prakticky bez povšimnutí. Větší zájem to nevzbudilo ani ve volební kampani 2002, přestože ODS už tenkrát slibovala rovnou sazbu daně ve výši pouhých 15 procent. Zlom v zájmu o problematiku daňového zatížení začal jindy a jinde. Nutno říct, že velký podíl na tom měla politika vlády Vladimíra Špidly.

Veřejnost po celá léta nevnímala daňovou otázku jako politický problém, protože postupně docházelo ke snižování různých druhů sazeb. Tento trend mírně pokračoval i po roce 1998, když se vlády chopila menšinová vláda sociální demokracie. Jednou z podmínek, za niž ji byla ODS v rámci opoziční smlouvy ochotna tolerovat, byl i slib, že nebude zvýšena složená daňová kvóta. Po čtyřech letech vládnutí Zemanova kabinetu si veřejnost jaksi automaticky zvykla, že vlastně nikdo nemá zájem na zvyšování daní. O důvod více, když ve volebním programu ČSSD bylo, že se nezvýší celkové daňové zatížení. Sliby se ale ukázaly jako chyby, a to nejen v daňové oblasti.

Nový premiér Vladimír Špidla nejdříve dupnul na plyn státních výdajů a fakticky zosminásobil deficit státního rozpočtu (po odečtení výdajů na splátky České konsolidační agentury). Hned v říjnu 2002, tedy čtyři měsíce po vítězných volbách, prosadil ve sněmovně hlasování o zvýšení některých daní. Aktuálně přitom využil situace a svůj krok nazval „povodňovým" balíčkem, přestože dopady na státní rozpočet byly daleko vyšší. Je známo, že tomuto velkému obratu se tehdy postavila Hana Marvanová a plán svým stým prvním hlasem dočasně smetla ze stolu. O pár měsíců později k němu však přece jen došlo a sazby daně z přidané hodnoty i spotřební daně byly zvýšeny nad rámec požadavků Evropské unie.

Když se k tomu pak přidala tzv. povinná minimální daň pro podnikatele, zákon o registračních pokladnách, návrhy na čtrnáctidenní placení nemocenské ze strany zaměstnavatele a především zvýšené zdravotní a sociální odvody (tedy fakticky nepřiznané daně), začala se část veřejnosti postupně, ale jistě od ČSSD odvracet. Výsledkem byly trojí prohrané volby v roce 2004 a pád Špidlovy vlády. V tu chvíli politici ČSSD ucítili, že téma daní u českých voličů rezonuje, a začali jednat.

„Modernistický" tandem Gross-Sobotka učinil historický půlobrat. K racionálnějšímu pohledu na dosavadní výši přímých daní jej ostatně přimělo i vysoké inkaso v rámci výběru DPH po loupežnické novele z minulého roku.

Původní záměr se vztahoval na možnost ulevit zaměstnancům, ale i osobám samostatně výdělečně činným. Především jich se měl týkat větší odpočet na náklady. Tuto verzi nakonec přijal za svou i místopředseda vlády Martin Jahn. Jeho radikálnější verze jej však nakonec stála málem místo ve vládě. Koalice se nakonec ani nezabývala ještě průraznější verzí z dílny US-DEU, která chtěla snížit sazby daní u všech pásem na polovinu. To, co nakonec vzešlo z ministerstva financí, není nic světoborného. U nejnižších výdělků se snižuje sazba z 15 % na 12 % a v druhém pásmu z 20 % na 19 %. Polepšit by si sice mělo více než osmdesát procent občanů, a to od několika tisíc po několik set korun.

Na změny lze ale pohlížet i tak, že se rozšíří nůžky mezi nižšími a vyššími daněmi, tedy zvýší se daňová progrese. A to je jednoznačný krok zpět. Vyšší příjmové skupiny tak budou mít o důvod více jít pracovat jinam. Součástí zákona se na poslední chvíli stalo i zapracování daňových úlev pro podnikatele, kteří si pořídí registrační pokladny. Krásný důkaz toho, jak jeden antitržní a nesystémový krok plodí hned další.

Zbývá odpovědět na otázku, která je zásadní i pro argumentaci obou protichůdných politických táborů: co bude pro občany lepší - zda modrá, či růžová šance? ČSSD má údajně spočítáno, že pro většinu občanů bude výhodnější její projekt snížení daní. Vychází ale z dosavadních parametrů. V ODS se už propočítávají odečitatelné položky s cílem nastavit je tak, aby se modrá šance „vlezla" pod současné vládní návrhy. Čeká se pouze na to, až bude schvalování Sobotkova plánu v takové realizační fázi, že už socialisté nebudou moci jít níž. V takovém případě se budou smát dva, ale ČSSD to zřejmě nebude.