„Mai 68“: čím byl a co po něm zůstalo?
„Mai 68“: čím byl a co po něm zůstalo?
Pochopit blíže „pařížské jaro" („Mai 68") není pro českého pozorovatele jednoduché. Nabízejí se mnohé podobnosti, ale konstatovat všeobjímajícím tvrzením, že v obou případech, českém i francouzském, lidé chtěli pro svůj život více svobody a mládež byla jen poněkud radikálnější, by bylo minutím se s podstatou bouřlivých a leccos odhalujících (nejen) pařížských událostí. A zatímco většina po svobodě volajících Čechů nijak neprotestovala proti oficiální linii svých tehdejších představitelů, jen toužících nasadit stávajícímu socialistickému režimu „lidskou tvář", bouřícím se mladým Francouzům jejich tehdejší kapitalismus nepostačoval - nezřídka požadovali jeho revoluční odstranění.
Situace páté republiky
Jsme ve Francii páté republiky, vzniklé triumfálním příchodem generála de Gaulla k moci v roce 1958. Moderní, místy až vojensky jednoznačná dikce ústavy, zavádějící podle mnohých pozorovatelů tehdy nejsilnější prezidentský systém na světě, stanovila rámec, který pomohl Francii zachránit důstojnost z Alžíru i dalších částí její rozpadající se koloniální říše. Získání jaderné zbraně a vystoupení Francie z vojenských struktur NATO v roce 1966 pak jen posílilo představu Francie jako vojensky nezávislého, suverénního a silného státu. Několik referend, která de Gaulle v 60. letech vypsal, aby kladnou odpovědí získal podporu své politice, sice skutečně vytvořilo velmi specifický (a jeho následovníky v prezidentské funkci nenapodobitelný) výkon prezidentského úřadu, nelze však zapomínat, kdo tehdy tvořil vládnoucí většinu.
Po celou dobu od vzniku páté republiky roku 1958 to byla pravice a představitelé gaullistického bloku, kdo tvořil vládu. Gaullistou byl jak první premiér páté republiky Michel Dobré (1959-1962), tak druhý Georges Pompidou (1962-1968). Na druhou stranu byla relativně silná i radikální levice: pro francouzskou komunistickou stranu hlasovalo v parlamentních volbách v roce 1962 21,8 % voličů, a komunisté se tak stali druhým nejsilnějším blokem v zemi (v důsledku většinového systému však získali jen malé množství mandátů). Další parlamentní volby se konaly v březnu 1967. Gaullisté vyhráli s 38 % hlasů, druzí byli komunisté s 22,5 % hlasů. Pravý střed sice opět sestavoval vládu (a premiérem se znovu stal Pompidou), šlo však už jen o těsnou většinu.
Návštěvy na dívčích kolejích
Co se tenkrát vlastně stalo? Pro odpověď na tuto otázku se musíme vrátit do druhé poloviny 60. let. Gaullistický režim páté republiky je již dostatečně stabilizován, což vyvolává nespokojenost radikalizující se levice. Mezi studenty vzniká hned několik anarchistických a levičáckých skupin inspirovaných mimo jiné i odporem proti válce USA ve Vietnamu. Ouvertura k událostem „Mai 68" se uskutečnila v roce 1967, a to na nově vzniklé univerzitě na pařížském předměstí Nanterre. Nebude lacinou zkratkou, když připomeneme, že první významnější událostí bylo obsazení dívčích kolejí 21. března 1967 těmi studenty, kteří nesouhlasili se striktním režimem zakazujícím mužské návštěvy na ženském bloku (oficiální formulace: studenti požadovali „volný pohyb mezi budovami"). Již v dubnu 1967 se v Nanterre stávkovalo, stejně jako na jiných francouzských univerzitách, kde tento zákaz rovněž platil. (Neoblíbená nařízení se netýkala jen vysokoškoláků, ale i středoškoláků. Připomeňme například, že ve Francii až do roku 1968 existovaly pro studenty lyceí, na rozdíl od tehdejšího Československa, povinné školní uniformy; nejen v Dijonu, kde byli tradičně přijímáni čeští studenti, šlo o neoblíbené šedé pláště.) Jeden z principů, který tehdy rezonoval mladou (resp. spíš vysokoškolskou než středoškolskou) Francií, zněl, že lidé jsou přece sami odpovědni za své sexuální chování a administrativní zákazy či regulace jsou nedůstojné. Dalším mezníkem, který by v této souvislosti rozhodně neměl zůstat opomenut, je oficiální legalizace používání ženské antikoncepce z 28. prosince 1967. V roce 1968 pak vzniká i novodobé feministické hnutí charakterizované svým důrazem na kariérní vyrovnávání se žen mužům a dosažení sexuální nezávislosti žen (rozšířením hormonální antikoncepce a liberalizace interrupcí).
Sexualita a Wilhelm Reich
Již 21. března 1968 se konala v Paříži konference na téma sexuality a represe inspirovaná dílem Herberta Marcuse (Eros a civilizace) a experimentálního marxistického psychoanalytika Wilhelma Reicha. Jeho myšlenky výrazně ovlivnily myšlení a požadavky části radikálních studentů. Reich totiž sjednocoval. Jak ty ze studentů, kteří měli blíže k levicově-revolučním požadavkům, tak ty, kteří se přikláněli spíše k radikálně liberálnímu, anarchistickému a volnomyšlenkářskému vidění světa. Pro Reicha byl boj za sexuální osvobození zároveň bojem proti kapitalismu, s perspektivou komunistické společnosti; Marx a Lenin se otázce lidské sexuality a její roli ve velkých společenských hnutích věnovali podle něj nedostatečně.
Implicitní moralismus komunistického hnutí byl kritizován a není náhoda, že francouzská komunistická strana pro sebe v celé této levicové revoltě nenašla místo. („Mai 68" bylo především volnomyšlenkářské hnutí, které odmítalo jakékoliv nálepky, dokonce i ty anarchistické, protože většina těch, kteří jej tvořili nebo se jej na různých úrovních účastnili, se nehlásila k žádné konkrétní ideologii ani politické doktríně. Stavělo se proti tehdy převládající, fakticky neostalinistické doktríně francouzské komunistické strany.) Pro Reicha byla sexuální represe, přítomná v morálce, náboženství i ve vzdělání, integrální součástí kapitalistického útisku. Byla přímo odpovědná za sexuální a psychologické svízele a strasti. Reich atakoval autoritářský, paternalistický model rodiny. Jedním z typicky levičáckých leitmotivů hnutí z konce 60. let říkal, že ten, kdo je prostý (jako například dítě), je přirozeně čistým a dobrým člověkem, jehož neštěstí tkví v tom, že jej naše civilizace a naše společnost zkazily nebo zkazí. Jednodušší a samosprávné jednání mas měla podle Reicha umožnit psychoanalýza, jíž měla zahrnovat každá autentická hospodářská demokracie. V kapitalismu Reich naopak viděl prvky fašismu; zejména pokud jde o represi a sadismus.
Nemělo by nás tedy překvapit, že autoři některých dobových plakátů zašli až tak daleko, že na nich zobrazili Adolfa Hitlera s páskou lotrinského kříže (symbol gaullistického hnutí), držícího před tváří masku generála de Gaulla. Fenomén revoltující nedospělosti těchto událostí (v kontrastu s uvědomělou revolucí, je-li připravována podle představ marxismu-leninismu) byl patrný především v kultuře. Nepřekvapí tedy charakteristické vyznění následujícího citátu, v němž o generaci svých rodičů smýšlí jedna z hlavních postav Bertolucciho filmu Snílci (2002), zasazeného právě do období „Mai 68": „Měli by je všechny zavřít, soudit, měli by se přiznat ke svým zločinům, měli by je poslat na venkov, kde by se podrobili sebekritice a převýchově."
Molotovův koktejl a chuť stavět barikády
Požadavky (zatím jen nanterrských) studentů ještě v polovině března 68 nepřesahují studentské prostředí: nové návštěvní řády na kolejích, samospráva, odmítání zacházení s dospělými jako s dětmi. Třísetčlenná demonstrace studentů však 20. března na demonstraci proti válce ve Vietnamu rozbíjí pařížskou vitrínu společnosti American Express. Ani dva dny nato nebyl nikdo ze zadržených propuštěn, a studenti se proto rozhodli pro okupační stávku a obsazení administrativní budovy univerzity v Nanterre. Jejich požadavky jsou sepsány v Manifestu 142, který vydává formující se Hnutí 22. března a jenž jde výrazně dále za práva studentů a témata sexuální volnosti. Jeho autoři chtějí bojovat proti kapitalismu a imperialismu, za „práva dělníků". 29. března se má uskutečnit setkání studentských aktivistů a radikálů, sorbonnský rektor jej však zakázal. Studentské hnutí se postupně rozšiřuje a radikalizuje. Objevují se první radikální nápisy nastříkané na nanterrských zdech („Profesoři, jste staří. Vaše kultura také.") A první Bulletin du 22 Mars obsahuje názorný návod, jak vyrobit Molotovův koktejl. 2. května policie obsazuje a uzavírá univerzitu v Nanterre. Její studenti se proto soustřeďují na Sorbonně, již však hned den nato čeká stejný osud.
Dochází k prvním násilným srážkám v Latinské čtvrti. Vytrhané dlažební kostky a semafory, převrácené automobily, první barikády, policie používá slzný plyn. Šest set studentů je předvedeno, mnoho zraněných. 4. a 5. května bylo třináct přistižených studentů odsouzeno na dva měsíce nepodmíněně. Šestého května se studentské protesty rozlévají do celé Paříže. V Latinské čtvrti začínají vznikat další barikády. 422 zatčených, četná zranění. Sedmého května se studenti vydávají za zpěvu Internacionály na náměstí Étoile k hrobu Neznámého vojína. 434 osob je předvedeno, sedmnáct z nich zůstává zadrženo. Deník Action ve svém prvním čísle vyzývá ke generální stávce.
Studenti požadují propuštění zadržených, opuštění akademické půdy policií, svobodu projevu. Protesty se šíří po celé zemi. Univerzita v Nanterre je znovuotevřena 10. května, v podvečer však začíná okupační stávka v Latinské čtvrti: nastává tzv. noc barikád. Na 350 zraněných, dvě stovky zapálených automobilů. Tehdejší nanterrský student a snad nejvýraznější postava a lídr „Mai 68" Daniel Cohn-Bendit, pozdější zakladatel francouzského a německého hnutí zelených v 80. letech a dnešní spolupředseda frakce zelených v Evropském parlamentu, vzpomíná: „Byl to svátek, šlo o určité uvolnění, vyřádění se. Lidé dělali cokoliv, bez přemýšlení. (...) V ulici Gay-Lussac vzniklo deset barikád, jedna vedle druhé. Nemělo to žádný vojenský význam, prostě jsme měli chuť stavět barikády."
Třináctého května se konala jednodenní generální stávka odborů, podporovaná desetitisícovými demonstracemi i v jiných francouzských městech (Marseille, Lyon, Toulouse atd.). Pošta nedoručuje, země je ochromena. Ve druhé polovině května se okupační stávky rozmáhají po továrnách v celé Francii (zvlášť silná ve firmě Renault). Na transparentech se objevuje „1936 = 1968", „Vive le proletariat". V noci z 23. na 24. května znovu vznikají v Paříži v obvodu Latinské čtvrti barikády; je zadrženo 210 lidí. Transparenty hlásají: „Non au régime capitaliste, oui a la revolution de la société". To však již jedná premiér Pompidou a zve odbory na ministerstvo sociálních věcí v ulici Grenelle (na straně vlády se jednání účastní i pozdější prezident Chirac, tehdejší státní tajemník pro zaměstnanost). Nakonec je 27. května 1968 dojednána celá řada dalekosáhlých ústupků demonstrujícím: zvýšení minimální mzdy o 35-56 %, celkový nárůst mezd o 13 %, zavedení různých příplatků a čtyřicetihodinového pracovního týdne. Nejmilitantnějším stávkujícím centrům to však nestačí a dohodu odmítají. Později je často připomínáno, že studentům odbory jejich revoltu ukradly, přivlastnily si ji a proměnily ve vítězství svých požadavků.
Odpověď gaullistů
Nebyli bychom však ve Francii, aby druhá strana mlčela příliš dlouho. Studentské hnutí bylo rozdrobené, neorganizované, chaotické a představovalo spíše ventilaci nahromaděného nesouhlasu a revoltu tzv. situacionistů, než systematickou a uvědomělou demontáž stávajícího režimu. Nesouhlas demonstrujících a celkově napjatou situaci však ve svůj prospěch dokázaly obrátit odbory, které včas využily situace a předložily vládě své požadavky.
Na 30. květen byla ale svolána manifestace stoupenců gaullistického režimu na Champs-Elysées, která svou početností (několik stovek tisíc lidí) překvapila i samotné organizátory. Ještě předtím de Gaulle v krátkém rozhlasovém a televizním projevu odmítl odstoupit, rozpustil Národní shromáždění a na 23. a 30. června vypsal nové volby. V červnu okupační stávky postupně končí. Vlna revolty mizí tak rychle, jak vznikla. A gaullistický režim z ní vyšel posílen.
Červnové volby přinášejí nečekaně výrazný úspěch pravici. Gaullistické hnutí získává v Národním shromáždění vůbec poprvé absolutní většinu. Je jmenována nová, reformněji laděná vláda, která přijímá kroky ke stabilizaci země. Studenti se rozjíždějí na letní prázdniny a revolta se stává minulostí. I když... Není vůbec jisté, zda je průměrný Francouz roku 2008 nějak výrazně odlišný od svého modelu z roku 1968. Tím spíše, že dnes u velké části z nich stále pozorujeme odmítání jakýchkoliv liberálně zaměřených reforem, fobii z podnikání, nepochopení principů světové ekonomiky a skutečné role Francie v jejích proporcích (včetně permanentního nárokování si různých sociálních dávek); fakticky tak činí všichni ti, již spoléhají na relativně zakonzervovanou, maximálně protekcionistickou hospodářskou politiku své vlády. O období od „Mai 68" by tak bylo možno v jistém smyslu hovořit jako o čtyřiceti letech stagnace francouzské mentality.
Revoluce jako masový symbol národa
Budeme-li si klást otázku, proč bylo celé hnutí „Mai 68" tak rychlé, s tak silnou amplitudou, později tak dramaticky zasahující celou zemi, a proč se s ním identifikovalo tolik převážně mladých Francouzů, můžeme se na tehdejší události - i přes omezenou vypovídací schopnost takové paralely - podívat rovněž prismatem Canettiho typologie národních masových symbolů. Francouzský národní masový symbol je relativně mladý - francouzská revoluce. Evokuje radikálním, revolučním zvratem navozené osvobození člověka z jeho závislosti na ujařmujících, znesvobodňujících a již nevyhovujících vazbách, stereotypech a vztazích, jimiž byl jeho život až dosud svázán.
Skutečný politický význam událostí z „Mai 68" a jeho dlouhodobé (byť často skryté) působení v dalších desetiletích tak pochopíme lépe, když si uvědomíme, jaký význam a symbolický rozměr pro Francouze má revolta, vzpoura a revoluce. Stačí připomenout některé slogany a nápisy, které vyjadřovaly hlavní myšlenky revoltujících studentů. K vlivu médií: „Odmítněte intoxikaci". K věkové hranici pro výkon aktivního volebního práva: „Je vám méně než 21 let? Zde je Váš hlasovací lístek! (dlažební kostka - pozn. aut.)." „Je zakázáno zakazovat." „Buďte realisté, žádejte nemožné." „Hranice = represe." Odpor k politice prezidenta de Gaulla byl natolik silný, že jeho zjednodušená silueta byla častým terčem nezřídka i velmi kritických plakátových karikatur. Úcta k hlavě státu, ať už je jí kdokoliv, tak typická pro náš listopad 1989, se ve Francii za obdobných situacích nenosí.
Co zůstalo?
I tak vypadalo masové rozšíření kultury květinové mládeže druhé poloviny 60. let a beat generation ve Francii. Generace osmašedesátníků z pařížských barikád dnes dospěla, ale svá témata si ponechala. Zůstává fascinována volným pohybem, odstraňováním veškerých hranic (a zábran), svým vlastním internacionalismem. Ve srovnání se svými politickými začátky se však poučila. Koncem 60. let byla extrémně radikální a rozdělená. Proto nemohla uspět. Ve Francii trvalo celá sedmdesátá léta, než se přiblížila politickému středu a výrazněji ovlivnila francouzskou politiku let osmdesátých a počínaje devadesátými lety i politiku evropskou.
Možná překvapí, že na rozdíl od ostentativního nenásilí, které bylo pro obdobná masová hnutí u nás (1968, listopad 1989) charakteristické, byla francouzská mládež mnohem násilnější: dlažební kostky, barikády, Molotovovy koktejly. Druhá strana ovšem také nebyla nepřipravena. (Ostatně kdy byl u nás proti demonstrujícím použit slzný plyn? Ale také: kdy byla proti francouzským studentům použita ostrá střelba?)
I tímto se od našeho „osmašedesátého" liší dokonané a poté samovolně odeznělé studentské „vyřádění se" v pařížských ulicích jara 1968. Přímým i nepřímým protagonistům „Mai 68" byl navíc - na rozdíl od našich „osmašedesátníků" - ve svobodných podmínkách dvou následujících desetiletí dopřán dostatečný čas pro vlastní sebereflexi a vývoj.
Příběh „Mai 68" je však přece jen naší vlastní novodobé historii v jednom ohledu blízký: ukazuje, jak obtížné bývá změnit politickou barvu vlády, aniž jsou zároveň otřeseny základy režimu, pakliže má jít o vůbec první takovou změnu vlády od vzniku tohoto režimu. Ti, kteří se o takovou změnu pokoušejí, totiž často nedokáží oddělit to, co je projevem konkrétní vládní politiky, od toho, co je systémovým projevem daného ústavního a politického zřízení. Ve Francii byl gaullistický režim revoltou z roku 1968 dále stabilizován a ke klasické změně vlády (z pravice, resp. pravého středu na levici) zde došlo až o dalších třináct let později nástupem Mitterrandových socialistů k moci na jaře 1981.
Mnohé myšlenky a přístupy, které v Paříži před čtyřiceti lety tak výrazně zazněly, postupně dozrály v dnešní zelené hnutí, jehož nejviditelnější tváří je symbol studentské revolty z „Mai 68" a dnešní představitel zelených v Evropském parlamentu Daniel Cohn-Bendit. Klasické pravolevé politické spektrum (coby přežitek) odmítají. Rivalizují se svými (neo- či post-) marxistickými konkurenty, odmítají takzvaně konzumní společnost a ostentativně zdůrazňují svůj environmentální altruismus a sympatie pro pokrok, přímou akci a přímou demokracii.
Autor je poradcem prezidenta republiky.