Má čítanka: Ladislav Klíma

Ladislava Klímu jsem znal nejdříve prostřednictvím četných citací, kterými prokládal své přednášky můj univerzitní učitel Oleg Sus, a to v kladných, ba obdivných souvislostech. Přiměl mě tím k soustavné četbě všeho, co bylo z Klímova díla dostupné, ale k pochopení mě nepřivedl. Zejména kuriózní odstavce z Utrpení knížete Sternenhocha (1928) mi v učitelových extenzích připadaly chtěně divadelní a četba celku na tom mnoho nezměnila. Srovnával jsem Klímu-filosofa s jeho slavnými předchůdci Schopenhauerem a Nietzschem a zdálo se mi, že Klímův přínos světové filosofii nebyl velký. Ostatně i klímovský znalec Josef Zumr ve své studii Filosof hrdé lidskosti, kterou uveřejnil jako úvod k výboru z Klímova díla vydanému v Odeonu v roce 1989 pod názvem Vteřiny věčnosti, přiřadil českého myslitele k proudu vyznačenému oběma zmíněnými německými iniciátory.

"Druhé čtení" vneslo do mého vztahu ke Klímovi nové hledisko. Ladislav Klíma ztělesňoval absolutní vzpouru se všemi jejími mezními následky. Vzpoura, kterou jsem dosud chápal buď pouze literárně jako odpor vůči vžité konvenci, nebo sociálně jako nechuť vůči vžitému společenskému úzu, dostala v Klímových textech daleko zásadnější podobu. Svět druhé poloviny devatenáctého století, jemuž jsem sotva začal rozumět a který jsem přijal jako blízký i s jeho důrazem na drobnou práci na proměně veřejného života a s jeho smyslem pro řád a řádnost, s rozumnou hierarchií hodnot, v níž měla pevné místo lidská svoboda omezená pouze tam, kde ruší svobodu spoluobčanovu, svět Masarykův, který ústrojně vplynul do úsilí o nastolení evropské demokracie spočívající na osvědčených kapitalistických základech, podvrátil Klíma radikálně: popřel jej a s ním svět jako celek.

Prohlásil jej za vtělení své vůle a představy, své Já pojal jako jediné platné kritérion - a logicky z toho vyvodil závěr, kterého se oba vážní a patetičtí Němci nemohli dobrat: svět takto stvořený a pojatý nelze brát vážně. Vztah k němu, který by byl adekvátní oné nevážnosti, odpovídá zákonitostem hry, jejíž pravidla určuje sám hráč. "Svět je to, co v každý okamžik já z něho míti chci," uvádí ve svém zamyšlení Josef Zumr a vyvozuje z toho po klímovsku, že staré metafyzické kategorie pravdy a lži, dobra a zla jsou podřízeny vyššímu principu: "Myšlení je hrou." Duch tak dosáhne absolutní svobody tím, že si ji intelektuálním a volním aktem přivlastní - a může diktovat. Klímova filosofie se stává "omnismem, je panrealizací, nebo řečeno jinou terminologií: je absolutní otevřeností". Duch má vše na dosah - může stanovit jakoukoli doktrínu nebo morálku.

Touto cestou bylo možno suspendovat všechny otázky, které současná filosofie definovala jako základní: otázku materialismu a idealismu například Klíma zpochybnil ve výroku: "Materialismus neboli svět jako lejno, z něhož se kouří - duch." Hra byla schopna ověřit, vyvrátit nebo potvrdit jakoukoli předjatou zkusmou konstrukci. Důraz a váha spočívaly na tom, zda se konstrukce osvědčila jako koherentní. Hru provozuje člověk, proto je důležitá její činná stránka a její lidský subjekt. Obejde se pochopitelně bez boha, ale souvisí s existenciálním konceptem života, který přeje hrdinovi v každém okamžiku volbu, předpokládá jej tudíž jako tvora absolutně volného. Subjektivní idealismus odvozovaný od biskupa Berkeleyho získal v takovém pojetí vyhlídku na to, aby posvětil člověka nikoli na loutku boží, nýbrž na tvůrce vlastního osudu a pána světa.

To všechno byly projekce, jejichž slovesný popis jsem v Klímově díle objevil, nejenže jsem je však nevyznával, ale ani mě nezaujaly jako výtvor imponující svými krajními svobodomyslnými rysy. Anarchii, s níž byly v mých očích spřízněny, jsem považoval za neplodnou, lépe řečeno plodící jen chaos, z něhož dosud těžily obecně společensky nebezpečné síly. Jenže Ladislav Klíma se na rozdíl od jiných stoupenců berkeleyovských výkladů pokusil obnovit zdroj, z něhož v antické době pramenila veškerá věrohodnost a přesvědčivost filosofů. Shodou okolností ve stejné době, v jaké jsem trávil čas nad "druhým" čtením klímovských textů, mi disidentský samizdat přinesl do rukou spisy soudobého spisovatele Josefa Šafaříka. Z nich jsem vyčetl samozřejmý, ale nezvyklý nárok na to, aby myslitel byl zajedno se svým dílem a osobně ručil za každou svou řádku.

Josef Šafařík kriticky postřehl, že moderní intelektuál - obrazně řečeno - dokáže pronést logicky odůvodněný soud nad stavem světa a předvídat jeho brzkou zkázu, aniž cítí závazek podniknout něco na jeho záchranu nebo aniž cítí pouhou skleslost. Naopak se po své suverénní analýze situace Titaniku dovede spontánně oddat doslovným i pomyslným požitkům, které skýtá lodní kuchyně a paluba. Nezávisle na tom v období Charty 77 vedl Jan Patočka dělicí čáru mezi intelektuálem, totiž profesionálem dbajícím o zachování oborového provozu, a mezi takzvaným duchovním člověkem. Ladislav Klíma se nikoli náhodou hlásil k předsokratovským řeckým filosofům, pro něž bylo samozřejmé, že jako Diogenes žili v naprostém souladu se svými myšlenkami. Také sám Sokrates uskutečňoval své dílo v rozhovorech se spoluobčany: kladl jim otázky, které působily jitřivě a často nepříjemně.

Teprve tehdy vystoupil přede mnou Ladislav Klíma v celé své nenapodobitelnosti a osobitosti. Přestal být podstatný můj souhlas nebo nesouhlas s jeho jednotlivými soudy, provokativně znějícími aforismy a blasfemickými výkřiky. Nepřipadalo mi důležité Klímovo jednoznačné nadšení nad husitstvím, které prý učinilo Čechy "předmětem pověrečné hrůzy a nábožné úcty, nejproslavenějším z národů" a svým dějinným významem prý překonalo objevení Ameriky. Nepřel jsem se s Klímovým pochopením pro sny o radikální změně postavení dělníků a o sociální spravedlnosti, pochopením pro diktaturu nastolenou v mimořádné situaci. Tolerantně jsem četl Klímovy výzvy proti mravnosti interpretované jako otrocká shrbenost a na druhé straně vzývání imoralismu, který dovoluje být sám sebou a tedy přiznat, že egyptské hrnce s masem mohou být člověku bližší než krutá svoboda.

Klíma byl prosazovatel ludibrionismu, což byl jeho vlastní termín pro metodu, jíž se vytváří svět jako subjektivní volní konstrukce určovaná hrou, ale výsledky této hry verifikuje tvůrce stavějící se na místo boží, přičemž verifikace záleží v osobní aplikaci na vlastní život. Ke vzpouře nedelegoval Klíma za sebe své bližní, ať už jimi upřímně pohrdal nebo se zaklínal láskou k nim. Vzpouru uskutečňoval na vlastní kůži a vlastním životem. Sám ze sebe učinil objekt svého experimentu, který v moderní době neměl precedens. V řádcích svého vlastního životopisu, který na mě zapůsobil zcela převratně a který jsem záměrně zvolil za ukázku doprovázející toto klímovské zamyšlení, o tom podává zprávu. Kdyby byla jen napůl pravdivá a napůl plodem tvůrčí fantazie, demonstruje postoj, který vyzývá ne-li přímo k následování, pak alespoň k uznání a úctě.

Vznést po Ladislavu Klímovi takto osobně vyhrocený nárok na život v pravdě je riskantní už proto, že to znamená vystavit se srovnání. Klímův život v pravdě totiž zahrnuje člověka do nejzazších podrobností a nejintimnějších zákoutí. Dokonce i samu smrt jako by Klíma vtáhl do své konstrukce života a světa a vykázal jí skromnější místo, než je obvyklé. Byl přesvědčen, že ji překoná, stejně jako překonal některé jiné meze a hranice považované obecně za nepřekročitelné nebo překročitelné jen výjimečně a zázrakem. Zatímco se F. X. Šalda v komedii Tažení proti smrti (1926) rozhodl poslat svého nesmrtelného hrdinu doktora Petra Věžníka do věčnosti "skokem mezi hvězdy", chystal se Ladislav Klíma završit svou životní stavbu opravdovým mezihvězdným skokem, nápřahem po Absolutnu, k němuž se rimbaudovsky připravoval systematickým rozrušováním smyslů.

Podle Klímových vlastních slov se onen pokus nevydařil adekvátně původním představám. Přiznaný nezdar autora zkormoutil. Měl dojem, že nedosáhl-li všeho, nedosáhl ničeho, a teprve postupně se dobral hlediska oceňujícího i výsledek pouze dílčí. Klímovský nápřah po Absolutnu chápu jako umělecky radikalizovanou podobu novoromantického gesta, jaké proti masarykovskému realismu zaměřil například Viktor Dyk v románě Konec Hackenschmidův (1904), když nechal hrdinu spáchat demonstrativní sebevraždu, anebo v dramatu Zmoudření dona Quijota (1913), kde titulní postava nalezne dobrotu a moudrost ve smrti, jež je rezignací na sny: nemoudré, ba bláznivé, ale podněcující. Ladislav Klíma jako by koncipoval vlastní život coby umělecké dílo. Nikoli náhodou vedle filosofických textů psal i beletrii. Veškeré jeho texty spojovala intence spíš umělecká než vědecká.

Připomněla, že klímovská vzpoura proti banalitě obnovila svůj význam v období, které liberalizovalo vše, i život v banalitě. Současník má naň právo. Ladislav Klíma však stejným právem vystavuje takový život krutému průmětu do nelítostného zrcadla. Zatímco filosofie dovoluje s filosofem polemizovat, jeho výklad kritizovat a vytyčit proti němu výklad jiný, je umělcův obraz nevývratný. Přestál zkoušku času, která trvala tři čtvrti století. Z podivínsky působících záznamů výlučného jedince, jejž ocenilo jen pár desítek osvícených znalců a citlivých čtenářů, promlouvá dnes někdo, komu nasloucháme s úchvatem. Pád ideologií a zánik falešných ohledů umožnily Klímovu odkazu příležitost uplatnit se jako strhující výzva. Nasloucháme jí jako výkřiku básníka, který přehání-li a nadsazuje, činí tak z obavy o člověka propadajícího konformitě a masové manipulaci.

Milan Uhde, spisovatel a dramatik. Signatář Charty 77 a Hnutí za občanskou svobodu. V letech 1990-92 ministr kultury, 1992-96 předseda poslanecké sněmovny. Autor divadelních, televizních a rozhlasových her, próz, esejů, kritik, publicistických textů a komentářů. Externě vyučuje na brněnské JAMU.