Má čítanka: Jaroslav Hašek (1883-1923)

Osobnost Jaroslava Haška nabyla v očích čtenářů i odborníků tolika tváří, kolika se může pochlubit i autorův nejslavnější hrdina. Hašek byl učeň v drogérii, neúspěšný úředník a sebevrah, námezdný tvůrce textů psaných pro obživu a k zapravení hospodské útraty, redaktor časopisu Svět zvířat, kde uveřejňoval vymyšlené informace o vymyšlených druzích a vlastnostech příslušníků živočišné říše, bohém, anarchista, recesista, zakladatel a aktivista Strany mírného pokroku v mezích zákona, perziflující soudobý politický život a pěstující divoké mystifikace jako výraz životního stylu, profesionál dokonale ovládající prozatérské řemeslo, legionář, stoupenec orientace na bolševickou vládu, člen a funkcionář Rudé armády, vyslaný po údajném zklamání z revoluce jako agent III. internacionály do Prahy, aby na československé půdě připravoval prosovětský převrat, beznadějný alkoholik, od něhož se distancovala i československá komunistická strana, jinak ve všem všudy poslušná moskevských pokynů, ztroskotaný nemocný literát spisující a diktující do posledního zbytku tělesných i duševních sil své Osudy dobrého vojáka Švejka, jež vycházely v sešitech provázeny příznačnou smyšlenou zprávou o tom, že byly přeloženy do mnoha světových jazyků, kteréžto sdělení se posléze s groteskní doslovností dodatečně vyplnilo. Smířit se s Haškem jako vynikajícím představitelem české literatury odmítli všichni, kdo si obraz takového představitele po obrozenecku spojovali a spojují s mravním ideálem národního vychovatele a barda. Tento obraz Hašek úmyslně nebo neúmyslně do základů rozkotal.

Ještě než dobrý voják Švejk narukoval do světové války, živil se prodejem psů. Přirozenou součástí výkonu této živnosti však bylo sepětí se zloději a padělání psích rodokmenů, tedy bezostyšný podvod a parazitismus, byť páchaný na zákaznících většinou majetných, kteří si mohli dovolit luxusní koupi zvířete z ušlechtilého plemene a snesli bez velkých nesnází případnou ztrátu. Netuším, odkud vznikla iluze, že je Švejk svobodný a že svobodu dokonce ztělesňuje. Naposledy jsem takovou formulaci četl ve vyznání českého divadelního režiséra, který se jako jeden z mnoha pokusil Švejkovy příhody dramatizovat. Švejk je totiž mimo jiné i závislý produkt válečných událostí, který cizopasí na nelogických mezerách, které v sobě má každý lidský společenský systém, nejenom zbyrokratizované Rakousko-Uhersko propadající postupnému rozpadu a zániku.

Švejk jeví také určité rysy někdejšího pražského pepíka, rudimentární existence obývající hospody a tančírny levné cenové skupiny. Švejkova zdůrazňovaná blbost, pro niž byl podle vlastních slov superarbitrován už kdysi na vojenském cvičení, vyhlíží jako vědomá a uvědomělá snaha bránit se odlidštěné válečné mašinérii a plněním jejích příkazů ji přivádět ad absurdum, zesměšňovat a paralyzovat. Zejména ve sdružení s jednoročním dobrovolníkem Markem jako intelektuálně rezistující spřízněnou duší nabízí dobrý voják Švejk výklad, podle kterého jde o zásadního antimilitaristu a uchovatele lidských hodnot uprostřed všeobecné zkázy. Vyznavač takového výkladu najde oporu pro své mínění například ve Švejkově úsilí zastat se Dubova sluhy Kunerta, kterého nadřízený poručík ponižoval a trýznil.

Jenže tomu, kdo čte tuto epizodu pozorně, neunikne daleko podstatnější cíl Švejkova počínání: věc jde "po raportu" ne proto, aby chudák Kunert došel lepšího zacházení. To v rámci rakousko-uherské armády vydané všanc válce a v rámci Dubovy tupé despocie není možno předpokládat, nehledě ke Kunertovu poddajnému a ochotnému zotročení. Daleko spíš než zastání ubohého pucfleka sleduje Švejk svůj bytostný konflikt s poručíkem Dubem, jehož provokuje i beze slov. Poručík Dub je výraz omezeného, konformního a blbého pozitivna, řádu a předpisu, který se prosazuje bez ohledu na svůj zcela nesmyslný kontext. Švejk je mimo jiné vtělením principu právě opačného: principu primitivní plebejské negace všeho, co pochází shora nebo shůry. Podpůrné argumenty pro tento životní postoj dodávají nesčetné historky ze života, jejichž většinu předložili Haškovi písemně nebo ústně jeho kumpáni a jejichž zdrojem, podněcovatelem, živitelem, šiřitelem a pěstitelem byla hospoda. Hašek se v průběhu práce na Švejkovi dožadoval na svých přátelích a známých dalších takových historek a přímo ve své korespondenci uváděl, že je použije v románu.

Zásluhou hospody dostali Švejk a jeho vyprávění nereálný, vlastně fantastický rozměr. I velmi literárně nepoučenému čtenáři musí být po několika stránkách Osudů zřejmé, že Švejkovy historky nemohla fyzicky prožít jedna osoba, nýbrž že jde o transformaci kolektivního zážitku, kolektivního poznání a kolektivní životní filosofie plebejce, jehož plebejství sice skýtá příležitost revolučnímu ideologovi, aby si je přivlastňoval, ale samo o sobě žádný ideový postoj nevyjadřuje. Je přízemním, luzovitým popřením nejen každé ideologie, ale i každé ideje a každého pokusu o mravní postoj. Právě tím je Švejk občas blízký intelektuálovi, který se právě zklamal v konkrétní ideologii a zatím nenašel jinou, jíž by propadl.

Švejk usvědčuje z nesnesitelné pitomosti nejen nacionalismus, když si nad mrtvolou spojeneckého kaprála, který při zpěvu vlastenecké písně vypadl z vlaku, libuje, že se na výhybku "nabod akorát, ... má střeva v kalhotách". Umí potvrdit, že stejně nesmyslné je veškeré vojenské hrdinství slavené v oficiálních vládních a armádních tiskovinách, ale i veškeré poctivé počínání umístěné do světa, který si s ním umí poradit jen tím, že je znehodnotí. Tak aspoň vypovídá příběh o poctivém nálezci mešního kalicha a o tom, jak se napříště patří vůči podobnému skutku zachovat. Vypjatý a omezený protimaďarský nacionalismus sapéra Vodičky provází sice Švejk triviálně se tvářící poznámkou, že některý Maďar nemůže za to, že je Maďar, ale mlčky stráví Vodičkovo ostré vyvrácení tak měkkého stanoviska a dává se sapérem přátelsky provázet: smyslem epizody totiž ani zdaleka není zesměšnění nacionalismu, ale trapné zauzlení situace kolem milostného dopisu, jejž nadporučík Lukáš napsal paní Kakonyiové a jejž pan Kakonyi odhalil hlavně pro sapérovo agresivní vystupování. Pointou je mezinárodní novinový a vnitroarmádní skandál, ve který epizoda ústí.

Švejk kráčí ochotně a vstřícně naproti všem dalším a dalším malérům, připravuje si je ruku v ruce s autorem, strůjcem tohoto nekonečného, pikareskně rozvíjeného řetězce příhod plných nebezpečí, jež se však protagonistovi pouze povážlivě blíží, ale nikdy ho přímo neohrozí a nezasáhnou. Švejk totiž není realisticky koncipovaná postava. Klamně a sugestivně přitom působí okolnost, že je realisticky koncipovanými postavami obklopen. Tyto postavy se opíjejí, bývají zachváceny nemocemi, jsou vystaveny zraněním a některé dokonce umírají. Švejkovy "nadlidské" kvality se zračí například v tom, že se navzdory sebevětšímu množství vypitého alkoholu nikdy neopije. Jen jednou po střetnutí s poručíkem Dubem a po střelhbitém vypití litru načerno koupené lihoviny dozná nepřímo stav opilosti, a to tak, že dospěje v pořádku na své místo ve vagónu a prohodí, že se jednou jeden opil a prosil, aby ho nebudili. Nato tvrdě usne, a když se probudí, je ve vší střízlivosti schopen vyvolat další skrumáž a absurdní situaci.

Charakteristicky, a přitom ne zcela obvykle se chová Švejk, pokud se týká zápletek se ženami a hovorů o lásce a sexu. Lukášově milence, nevěrné již po několikáté manželu--producentovi chmele, poslouží zdatně v posteli, neboť si svědomitě hledí nadporučíkova obecného rozkazu, aby milostivé paní splnil každé přání. O Švejkově heterosexuální potenci a potřebě nepřímo svědčí i vzpomínka na to, jak ho bytná nesoucí snídani překvapila v posteli se slečnou z noční vinárny nebo jak mu psala jistá Božena psaní na hajzlu na prkně vedle díry. Nikde se však v románě neobjeví ani náznak, že by si dobrý voják někoho oblíbil a zamiloval. Zdánlivou výjimku tvoří vyprávění o jisté Kláře Veklové. Té se prý Švejk kdysi u rybníčka na hrázi ve Starém Kníně zeptal, zda ho má taky ráda. Historka však cílí nikoli k evokaci citového prožitku, nýbrž ke zdrcující pointě v podobě Klářiny odpovědi: "Já mám tě tak ráda jako pazdero v prdeli, vždyť jseš blbej." Ve Švejkově světě se projevy kladných neboli stenických citů stejně jako projevy kladných myšlenek vyskytují nejspíš jako doklad nezkušenosti a hlouposti toho, kdo je prožívá a dosud neví, jak jsou nenáležité a nesmyslné.

Renomovaní vykladači z Haškova románu vyvodili, že prý se Švejk snaží za každou cenu zachránit z válečného pekla svou lidskou kůži a jiné, zejména vyšší ambice postrádá. Můj dojem je odlišný. Švejk z vůle autorovy jako by si byl podvědomě jist, že se mu nemůže nic stát, protože se zrodil nikoli jako obyčejný smrtelník. Proto konfrontace a hry se smrtonosnými mechanismy přímo vyhledává a vystavuje se jim, ačkoli to vůbec není objektivně nezbytné. Je předurčen k tomu, aby se citově ani jinak nezavazoval, aby ve válce nebyl zraněn, ani neonemocněl, ani nezemřel. Před vojenským auditorem pověstným bleskovými rozsudky smrti vypovídá flegmaticky, jako by mu byl vlastní osud lhostejný nebo jako by dokonce toužil dodat zavilému úředníkovi podklad k rychlému uzavření spisu a k popravě za velezradu. Kdysi za mladých časů jsem se tuto Švejkovu dispozici pokoušel vysvětlit tím, že jsem ho přiřadil k mytickým postavám. Václav Černý na to polemicky reagoval a připomněl snaživému nedovzdělanci, že mýtus je vymezen jako kladná složka lidské kultury, zatímco Švejk je mravně inertní.

Italský bohemista Sergio Corduas s příznačným nadhledem Evropana dovodil, že Osudy dobrého vojáka Švejka souvisejí se světovým názorem a životním postojem dadaistů a prvních soustavných uměleckých vzdělavatelů absurdity. Hašek sice ve svém románu vyslovil i náhled protirakouského satirika, s pomocí aktuálních komentářů prodloužil svůj záběr až do let první republiky a napadal předválečné kariéristy, kteří šplhají vzhůru i za demokratické vlády, ale nejvlastnější a nejoriginálnější účin jeho nejznámějšího díla záleží ve stvoření paramytického luzovitého plebejce, jenž jako dávný pikaro váže svou literární existencí jednotlivé epizody v působivý obraz lidské devastace řítící se vstříc dalším katastrofám. Nazřel jej z odstupu, jako by se ho tato devastace a tyto katastrofy netýkaly, ba jako by je přijímal se zadostiučiněním, neboť je očekával. Dokonce je místy zrcadlí s jistou zvrácenou libostí. Formálním výrazem tohoto nazírání je krutý, často černý humor, který nemá nic společného s dobromyslně vyhlížejícími figurkami z ilustrací Josefa Lady. Nejzazším zdrojem švejkovského flegmatu je tedy nejspíš plebejské desperátství.

Toto zadostiučinění z devastace, prožitek protichůdný obavám, které zachvátily spisovatele a umělce-humanisty typu Josefa Rotha a které plynuly z přesvědčení, že zánik Rakouska-Uherska přinese další růst nacionalismu a rozpoutá novou nenávist ve střední Evropě a v Evropě celé, lze částečně připsat Haškově české kolébce, pro jejíž odchovance bylo včlenění do mnohonárodního habsburského prostředí vším jiným jenom ne vlídným a záštitným domovem. Nejhlubší příčina Haškovy posedlosti rozkladem, vtělené ve flegmaticky stylizované groteskní záznamy, spočívá však podle mého názoru v samém bytostném ustrojení Haškova uměleckého talentu. Právem F. X. Šalda ve svém komentáři lidské povahy Švejkova tvůrce psal o "zlém géniovi".

Mýlí se tedy ti, kdo se domnívají, že Švejk je nebo může být něčím spojencem nebo že může dokonce něco symbolizovat, třeba národní povahu. Švejk je obraz sám za sebe a pro sebe, a hraje-li v galerii českých literárních hrdinů nějakou konkrétní úlohu, pak je to úloha lučavky leptající a likvidující každou substanci, se kterou přijde do styku. Nemít rád Švejka, podobně jako nemáme rádi přízemního desperáta a parazita, znamená zjednodušovat Haškovo obludné bludiště do podoby jednoznačné a racionálně pojmenovatelné říše a jejího bludného hrdinu, který se v tomto bludišti přese všechno pohybuje s libostí, vydávat za konkrétní bytost. Vyznávat Švejka jako milého a v podstatě zdravého lidového hrdinu znamená povrchně koketovat s Haškovým nihilistickým desperátstvím. Nedokončené Osudy dobrého vojáka Švejka jako autonomní umělecké dílo věrně odrážejí nikoli jednověté poselství nebo poslání, nýbrž jedinečný vnitřní vesmír podivného, přitom sugestivního a spontánního vypravěče, který nelítostný, provokativně negující a brutální vztah ke světu sjednotil v sobě s lidovou, nakažlivou a názornou zálibou v příbězích, jejichž pramenem je hospoda. Bez ohledu na autorovo nebo čtenářovo přání tím vznikl další, zcela nový typ dialogu mezi básníkem a jeho obcí.

Milan Uhde, spisovatel a dramatik. Signatář Charty 77 a Hnutí za občanskou svobodu. V letech 1990-92 ministr kultury, 1992-96 předseda poslanecké sněmovny. Autor divadelních, televizních a rozhlasových her, próz, esejů, kritik, publicistických textů a komentářů. Externě vyučuje na brněnské JAMU.