Má čítanka: Božena Němcová

Říci o spisovateli nebo spisovatelce, že jejich největším dílem je jejich život, je vlastně málo lichotivé, ba dokonce kruté. Znamená to, že byli čestní, stateční a příkladní, ale jejich tvorba zůstala pod úrovní jejich lidských kvalit. Božena Němcová se do českého povědomí právem vepsala jako autorka. Její největší výtvor, povídka Babička, ke mně však promluvil teprve s odstupem dlouhých let. Jako gymnazista jsem "obrazy venkovského života" četl jako nudné pásmo záznamů o jaru, létě, podzimu a zimě na Starém bělidle, záznamů zkrášlených ve vzpomínce podobně jako Máchův "dětinský čas". Teprve jako pětatřicátník jsem v rámci "druhého čtení" sáhl po Babičce jako ten, "komu se v srdci stmívá" (František Halas). Pochopil jsem, že se Babička rodila jako sebeobranná, sebezáchovná reakce na dotek nicoty, jež po spisovatelce sáhla, když se v době vrcholícího Bachova režimu a policejního útlaku hroutila jedna někdejší životní jistota za druhou.

O souvislostech jsem se dočetl v korespondenci Boženy Němcové. V duchu jsem se dodneška dost nenaděkoval Miloslavu Novotnému, jehož editorskou zásluhou byly dopisy velké spisovatelky a ženy zpřístupněny veřejnosti. Tyto dopisy jsou vynikajícím autentickým svědectvím o době i o autorce. Zcela prokazatelně nebyly psány jako vědomý nebo podvědomý materiál pro příští pomník, který si mnozí spisovatelé svými dopisy připravují. Autorčiny výzvy a prosby, aby adresát text po přečtení zničil, byly diktovány nikoli koketní snahou zastřít případnou průhlednou autostylizaci, nýbrž konkrétní obavou ze všudypřítomného fízla nebo udavače, popřípadě z domovní prohlídky. Většinou proto nebyly posílány poštou, nýbrž "po příležitosti", totiž po spolehlivém poslovi, který je předával z ruky do ruky. Díky těmto dopisům víme leccos, co se Němcová z nejrůznějších důvodů neodhodlala svěřit svému beletristickému dílu; nejenom pro lidskou cudnost, která nedovolí všechna nejsoukromější zákoutí zužitkovat jako východisko umělecké exhibice, ale i proto, že typ literatury, jejž Němcová dobrovolně vyznávala, určité druhy intimních zpovědí nepřipouštěl. V zrcadle autorčiny korespondence například čtenář spatří poslední měsíce života Boženy Němcové a stane se svědkem velké vzpoury, která posléze posloužila jako námět mnoha oslavných prací, ale kterou její těžce nemocná hrdinka už umělecky zhodnotit nestačila. Mám na mysli příjezd Boženy Němcové do Litomyšle v roce 1861. Pozval ji nakladatel Augusta, aby připravila k novému, navíc soubornému vydání své dosavadní spisy. Slíbila je zahájit zbrusu novým dílem, které mínila v Litomyšli teprve napsat. Zdálo se, že k tomu bude mít nezvykle dobré podmínky. Augusta ji ubytoval v tetině hotelu, platil za ni ubytování a stravu, obklopil ji pohodlím a byl ochoten poskytnout jí kromě honoráře i přivýdělek za korektury cizích textů, které tiskl. Spisovatelka měla poprvé oprávněný pocit nezávislosti: děti jí sice nadále dělaly starosti, ale syn Karel se živil jako zahradník, Jarouš studoval malířství a jen dcera Dora neměla samostatnou obživu a byla odkázána na rodičovskou podporu. Němcová se rozhodla k rozvodu a k otevřenému odchodu od muže, a to po drastické scéně, která předcházela odjezd a dovršila rozhodnutí k němu.

Jenže litomyšlská epizoda se rozvíjela dramaticky a proti očekávání protagonistů. V té souvislosti je spravedlivé poněkud opravit portrét nakladatele Augusty, jemuž dosavadní výklady a zejména umělecká zobrazení posledního období života velké spisovatelky vytvořily pověst bezcitného kořistníka. Pravda je, že Němcová Augustova očekávání zklamala, aniž to předem dokázala odhadnout. Přijela totiž do Litomyšle natolik nemocná a psychicky zdecimovaná, že nebyla schopna soustředit se na práci: ani na nový román, z něhož zůstalo zachováno pár stránek, a to zcela hluchých a prostých vypravěčského posvěcení, ani na přípravu starších próz k tisku, ani na výdělečné korektury pro Augustovu oficínu. Mužsky nevšímavý Augusta nepoznal, že má před sebou člověka ztroskotaného, ženu, která sotva stačí vyprat ložní prádlo a zahladit tak stopy krvácení, jímž trpí a s nímž se marně snaží zápolit. Po marných pokusech vypudit neproduktivní autorku z hotelu tím, že jí odepřou jídlo na dluh, pochopí konečně Augusta situaci a dá zprávu do Prahy Němcovi. Odvržený manžel přijede, manželku převezme, dopraví do Prahy a dá jí příležitost zemřít ve společné domácnosti, již před časem s velkými nadějemi opustila.

Konflikt manželů Němcových i jeho závěr je příznačný a téměř symbolický. Josef Němec si služební místo respicienta finanční stráže vysloužil jako voják v Itálii. Smýšlel sice jako vlastenec, ale nebyl vůbec vybaven pro to, aby se stal partnerem daleko mladší a nevšední ženy s vysokými nároky na životního druha. Tyto nároky zpočátku nepochybně obsahovaly i příměs romantické dívčí naivity, ale postupně dozrály, a to do takové podoby, že vůči nim neobstál žádný z mužů, kteří se na nějakou dobu s Němcovou intimně sblížili. Už její záznamy z doby, kdy ji Panklovi poslali za vzděláním do Chvalkovic, dokládají, že si neobyčejně krásná a zajímavá dívka uvědomovala svou přitažlivost a hrála s příslušníky mužského pokolení hry na pomezí koketérie a provokace, ale v případě jejího chvalkovického vzdělávacího patrona Augusta Hocha i docela riskantní a nebezpečné. Jednoduchý a drsný Josef Němec zřejmě předpokládal, že se mu do manželství dostalo poslušné vykonavatelky mužské vůle. Šok, který jí prvními manželskými zážitky způsobil, nezabránil sice zplození tří synů a dcery, ale ve spojení s dalším a stále hlubším odcizením vedl nakonec k naprostému znechucení a rozchodu. I k Němcovi se sluší být spravedlivý: svobodomyslná žena mu připravovala další a další překvapení a nebylo vždy jeho vinou, že na ně reagoval v rámci svého duševního obzoru, to jest mužsky podrážděně. To všecko zachycuje zachovaná korespondence objektivně a nelítostně. Noční výprava mladé matky za milencem, a tedy útěk od maličkého dítěte odkázaného plně na mateřskou péči, je například výkon hodný vášnivého dramatu, těžko však žádat od řádného čtyřicátníka, aby se k tomu stavěl s porozuměním. Němec přesto loajálně podpíral svou ženu v její společenské angažovanosti, sám se angažoval a snášel existenční ohrožení a jiné projevy nepřízně úřadů, které se mu za to mstily a promyšleně tím zasahovaly i "soukromnici" Němcovou. Po manželce samozřejmě chtěl, aby se především starala o děti a o domácnost. Její literární snahy sice neodsuzoval, ale jeho hierarchie hodnot je neřadila ani zdaleka tak vysoko jako hodnotová stupnice spisovatelčina. Němcová otevřeně přiznává, jak blaze na ni působí hodiny strávené tvůrčí prací. Mohla si je dopřávat převážně v noci, ale Němec měl ze svého hlediska četné věcné výhrady k jejímu dennímu hospodaření.

Pouhé zběžné pohledy na portréty mužů, kteří postupně upoutali vdanou Němcovou, představují řetězec nejrůznějších zklamání. Jako členka Českomoravského bratrstva, které založil Moravan František Matouš Klácel, autor proslulých Listů přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu, přijela na mimopražskou schůzku Bratrstva. Byl by to vděčný námět hořké dobové komedie. Brněnský a olomoucký profesor Helcelet projevil o Němcovou mužský zájem a strávil s ní noc. Tím se dotkl citů především Klácelových, ale také Hanušových, kteří jako členové Bratrstva rovněž Němcovou obdivovali. Vedlo to ke vzájemnému rozladění mezi bratřími, Němcová však z konfliktu vyšla zřejmě nejhůř: jak se posléze ukázalo a jak korespondence nasvědčuje, byla mladá spisovatelka pro Helceleta jen krátkodobým dobrodružstvím. Nehodlal v něm pokračovat, zatímco Němcová se domnívala, že s ním započala nevšední vztah. Helcelet dal potom přátelům k lepšímu některé své intimní poznatky a o příležitostné kořisti se zmiňoval jako o "Slezině". Tak ji nazýval, aby zesměšnil její zdravotní potíže, které se už tehdy ozývaly a které po mužsku nebral vážně.

Charakteristickou epizodu s typickým dobovým představitelem mužského pohlaví - a nejen s dobovým - vylíčila Němcová ve známém dopise, z něhož uvádím část jako ukázku a jejž adresovala manželovi do rakouského Villachu (Běláku), kam byl služebně odeslán za potupných okolností spjatých s bachovským útiskem. Na osamělou spisovatelku žijící v pověstně stísněných hmotných podmínkách se obrátil pražský pivovarník Fingerhut-Náprstek, zvaný Halánek, bratr známého cestovatele. Navrhl otevřeně, že si bude s Němcovou odreagovávat své fyzické touhy a pudy, které - jak pravil - se "rukávem nevypotí". Chce za to platit a paní si kromě peněz odnese příjemné zážitky, protože to "taky potřebuje". Ke svému velikému údivu seznal, že paní Němcová to "bez vzájemné libosti" považuje za hřích. "(...) libost není žok chmele, aby ho mohl koupit, ani sklenice ležáku, aby ho vypil, když dostane žízeň. Já vás mám ráda co dobrého přítele a člověka, co muž byste se mi nelíbil," tak noblesně a zároveň diplomaticky uzavřela Němcová tuto zápletku se "sprostákem". V rozčarování vyústila i pozdní láska k daleko mladšímu medikovi Hanuši Jurenkovi. Čtěte zkratkovitý popis Němcové, jak se jí bývalý milenec přišel ukázat v doprovodu své nové, tentokrát mladé lásky, jak ho opuštěná milenka přijala uprostřed banálních domácích prací a jak si uvědomovala křečovitost svého chování. Její věty bezděčně svědčí o hloubce a osudovosti prožitého a ztraceného vztahu. Z dopisu, který jsem navzdory jeho časté citaci zvolil jako charakteristickou ukázku korespondence Boženy Němcové, vyplývá téměř doslovně, jak silně toužila po partnerovi, který by splnil její nejprve dívčí a pak i zralé představy. Ty přitom nebyly nadpozemské ani zcela naivní. Při vší náročnosti byla Němcová nadána hlubokým pochopením pro muže, vztah k němu však pokládala za natolik důležitou součást svého života, mínila jej tak opravdově a vykládala si jej tak mnohostranně, že mužům možná naháněla přímo strach. Proto po určité době přestali břemeno takového vztahu snášet, zbavovali se ho a vraceli se k životnímu způsobu, jejž si osvojili před sblížením s Němcovou a z něhož je její láska vytrhla. Mužský protějšek hodný všestranné úcty a vroucího citu schopného posvětit celý život spisovatelka nenašla a v dopise to konstatuje: sen o muži nestačil naplnit její osud smyslem.

Nejinak tomu bylo i se spisovatelčiným společenským angažmá. Pod zřejmým vlivem vzdělaného básníka a upřímného vlastence Václava Bolemíra Nebeského, ale také pod emocionální pohnutkou danou jeho mužskou osobností, na první pohled nesrovnatelnou s primitivním Josefem Němcem, začala psát naivní vlastenecké veršíky a oddala se prvním pokusům o literární tvorbu. Nevěřila si, pokud šlo o základní autorskou orientaci. Vyčítala si nedostatek vzdělání a ochotně se dala získat pro pojetí spisovatelské práce jako služby obrozujícímu se národu. Byl s tím spojen odpor proti jeho utlačovatelům, k nimž kromě německy mluvící habsburské byrokracie patřili i oficiální reprezentanti katolické církve. Narazila na ně jako na nenávistníky pronásledující její reportážní záběry ze západních Čech. Vysloužili si její nechuť srovnatelnou s nechutí Havlíčkovou. "Černochy" prostě neměli oba autoři rádi. A přece zaznívá z citovaného dopisu otevřené slovo, které až mrazí svou nelítostností a neúprosností při pojmenování pravdy: ani celoživotní služba národu se nestala a nemohla stát dárcem nebo propůjčovatelem životního smyslu, který by obstál tváří v tvář smrti. Nepsaná pravidla, kterými se řídila vlastenecká společnost českých obrozenců, překračovala Němcová častokrát spontánně a bez promyšleného záměru. Když jí Karolína Světlá přinesla peněžní částku vybranou na pomoc v zoufalé bídě, věnovala Němcová před užaslými zraky dárkyně značnou část obnosu potřebnému příteli. Vycházela ze samozřejmého přesvědčení, že darované peníze jsou nyní její, a hrdě na tom trvala, i když se to Světlé nelíbilo. Stejně hrdě trvala na svém způsobu života, například na svých láskách, jimž propadala nikoli kvůli rozptýlení nebo z nudy, ale z vnitřního nezbytí podobného nezbytí tvůrčímu. Ostatně i tvůrčí naplnění hájila a obhájila před konvenčně smýšlejícím manželem, i když cena za to byla velmi vysoká. Nebylo to však romantické lpění, které se v ničem neohlíží na skutečnost, neboť ji nevidí. Finanční nedostatek nutíval spisovatelku ke kompromisům, pro něž musela přistoupit na určité zploštění záměru nebo se přizpůsobit povaze publikace, od jejíž redakce dostala objednávku a honorář, což bylo ve zlých bachovských časech vzácné. Míním tím zejména spolupráci, kterou jí pro nábožensky zacílený kalendář zprostředkoval vyšehradský kanovník a tendenční vlastenecký veršovec Václav Štulc.

Bída Němcové se naneštěstí ve 20. století stala námětem některých nepříliš šťastných básnických opusů zaostřených moralisticky a karatelsky vůči těm, kdo tráví "v teple sytí / dnes zrovna tak jak před roky / a pospíchají zatemniti / když tluče ruka žebroty". I velký básník František Halas, z jehož knihy Naše paní Božena Němcová pocházejí tři citované verše, byl strmostí osudu této ženy stržen k patosu, který selhává a klouže k povrchní frázi: "Kdyby nevím jaké hrůzy / rozbily nás doslova / zas nás vzkřísí dcerka Musy / Naše paní Němcová". Božena Němcová, která uměla svého nemocného syna připravit na smrt, byla právem zdrženlivá, když hodnotila svůj podíl na národním vzkříšení. Ten nebyl a nemohl být štítem, který ochrání básnířku a ženu před dotírající nicotou, a už vůbec ji nemohl obdařit sebevědomím křísitelky a obnovitelky národa. Ostatně ani žádnou jinou sféru, v níž se Němcová pokusila realizovat, neušetřila ve své zpovědi před lučavkou hořkého poznání. Neobstála ani mateřská láska, jíž obětovala tolik energie a z níž si slibovala získat látku proti hrůze pádu do bezedné propasti nebytí. Děti nikdy nepřestala obestírat láskou, ale byly příliš jiné, než si přála. Nedovedla si to zapřít.

To, co jí zbylo v srdci a v mysli po celoživotní pouti jako výsledek, se podle vlastního vyjádření v dopise povážlivě blíží máchovské definici toho, "co se nic nazývá". Ale Božena Němcová, ačkoliv se spolu s předními představiteli mladší Nerudovy a Hálkovy generace na jejich pozvání autorsky účastnila almanachu, který se svým názvem Máj přihlásil k odkazu českého básnického génia, nebyla máchovský tvůrčí typ. Jeho zážitkovou základnu, kterou Mácha vstřebal intuitivně, obsáhla zkušeností vrstvenou po léta. Umělecky si máchovskou polohu ozkusila ve výjimečné, lyricky laděné próze Čtyry doby. Její odpovědí na hlas nicoty, o němž věděla a jejž zaslechla, byly jednak láska "ku každému člověku, k veškerému lidstvu, láska, která nežádá odplaty", jednak pokusy o portréty dobrých lidí. Vrcholu dosáhla v Babičce, jejíž hrdinka, přestože sama umírá, přesahuje jak nicotu, tak i četné hodnoty usvědčené posléze z iluzornosti. Smrt se liší od nicoty právě oním přesahem, jejž spisovatelka ve své erbovní próze doložila pozoruhodnou slitinou skutečnosti a snu. Její korespondence s touto prózou tvoří úchvatný a dodnes živý celek.

Milan Uhde, spisovatel a dramatik. Signatář Charty 77 a Hnutí za občanskou svobodu. V letech 1990-92 ministr kultury, 1992-96 předseda poslanecké sněmovny. Autor divadelních, televizních a rozhlasových her, próz, esejů, kritik, publicistických textů a komentářů. Externě vyučuje na brněnské JAMU.