Lze vyvážet demokracii silou?

V souvislosti s válkou v Iráku se po nějakém čase opět vynořila otázka, zda je možné doposud totalitním státům vnutit demokracii silou. Oba základní tábory, tedy ti, kteří věří, že export demokracie silou možný je, a ti, kteří tomu naopak nevěří, se objevily i v české diskusi na toto téma.

Podívejme se na tuto otázku podrobněji a začněme exkursem do historie. Pro hledání odpovědi je třeba prozkoumat nejvýznamnější případy uskutečněného vývozu demokracie, tj. vývoj po první i druhé světové válce a po skončení studené války. Teprve poté se můžeme zabývat aktuálním vývojem po 11. září 2001.

Co je to vlastně vývoz demokracie silou?

Jak je možné rozumět spojení "vývoz demokracie silou"? Domnívám se, že pod tímto termínem je třeba rozumět procesu demokratické konsolidace, který následuje po vojenské nebo nevojenské porážce totalitního státu státem demokratickým. Mnozí lidé tvrdí, že demokratický stát demokracii vyvážet nemusí, že prostě stačí vojensky porazit totalitního protivníka a potom jej ponechat svému osudu. Tento názor rozhodně nesdílím.

Vítězná demokracie je po porážce totalitního státu automaticky odpovědná za jeho další vývoj a nic jiného než demokratické hodnoty v poraženém státě nemůže prosazovat. Tvrdím proto, že vývozu demokracie se demokratický stát, účastnící se válečného konfliktu, dost dobře nemůže vyhnout. Odstrašujícím příkladem v tomto směru může být vývoj států poražených v první světové válce. Tam vývoz demokracie v mnoha případech selhal nebo dokonce vůbec nenastal a výsledkem tohoto neblahého dědictví byla následně druhá světová válka.

V diskusi o vývozu demokracie je třeba poukázat ještě na jednu dimenzi problému, a tou je otázka důvodu vstupu do války. Tato otázka je velmi důležitá, protože dává většině lidí odpověď na pochyby, zda je postup demokracií spravedlivý nebo nikoliv. Když je demokracie napadena totalitním protivníkem, shodnou se všichni racionálně uvažující lidé na právu demokracie na sebeobranu včetně práva zničit vojenskou a politickou mašinérii totalitního protivníka. Vývoz demokracie se potom uskutečňuje jako následný krok po porážce agresora. Úplně jiná situace ale nastává v případě, kdy demokratická mocnost napadena není a přesto podnikne vojenskou akci, jejímž cílem je svržení totalitního režimu protivníka a nastolení režimu demokratického.

Konečně poslední důležitou dimenzí tohoto problému je dimenze mezinárodněprávní. Zde máme co do činění se vztahem mezi silou a pravidly jejího použití. Jak po první, tak po druhé světové válce se mezinárodní společenství pokusilo definovat pravidla pro oprávněné použití síly, pro řešení konfliktů a pro mírové soužití států. V obou případech však vzniklé instituce nepřinesly splnění počátečních očekávání. Jedním z hlavních problémů mezinárodního práva je skutečnost, že demokracie není hodnotově nadřazena totalitě. To je dle mého soudu také hlavním důvodem nejasností okolo válek v Kosovu, Afghánistánu a Iráku.

Vývoz demokracie po první světové válce

Prvním rozsáhlým vojenským konfliktem mezi demokratickými a nedemokratickými státy byla první světová válka. Je jistě možné hledat v historii i dřívější konflikty, ale pro naše účely to nemá valného významu. První světovou válku vykládal například T. G. Masaryk jako konflikt mezi demokraciemi a teokraciemi, přičemž do skupiny demokracií řadil USA, Británii a Francii a do skupiny teokracií Německo a Rakousko-Uhersko. Odhlédněme nyní od specifické situace Ruska a Itálie i od jemností diskuse, do jaké míry před první světovou válkou Německo a Rakousko-Uhersko pokročily na cestě k demokracii. V zásadě lze konstatovat, že Německo a Rakousko- -Uhersko demokraciemi nebyly, protože vláda v těchto zemích nebyla odvozena od výsledku parlamentních voleb. Na druhé straně lze konstatovat, že USA, Británie a Francie z tohoto hlediska demokraciemi již byly.

První světová válka skončila porážkou tzv. ústředních mocností v roce 1918. Německo a Rakousko-Uhersko však nebyly poraženy na svém území a nebyly vítěznými vojsky Dohody, až na malé oblasti, okupovány. Dohodové mocnosti nicméně měly poměrně přesné představy o poválečném uspořádání Evropy i ostatních částí světa zasažených válkou. Jako klíčový dokument se v tomto kontextu jeví Wilsonových 14 bodů definujících poválečné cíle USA. Právě zde můžeme najít první ideový základ pro rozsáhlý vývoz demokracie silou.

Realizací poválečného uspořádání Evropy byla pověřena mírová konference, která se sešla na několika zámcích v okolí Paříže. V mírových smlouvách byly definovány požadavky na jednotlivé poražené státy i na státy nástupnické. Součástí těchto požadavků byly i nároky politické, týkající se lidských práv, práv národnostních menšin a dalších záležitostí. Problém ovšem nastal s uplatněním těchto požadavků v praxi, protože dohodové mocnosti neměly poražené země pod vojenskou kontrolou. Nově vzniklé režimy v poražených a nástupnických zemích byly vesměs zpočátku demokratičtější než režimy předválečné. Byly ale zároveň mnohem méně stabilní. Extremisté zprava i zleva začali podrývat základy těchto režimů soustředěnou demagogickou propagandou, ve které označili za původce válečné porážky a následného strádání demokratické mocnosti. Na tento vývoj, spojený navíc s bolševickou revolucí v Rusku, nebyly demokracie schopny adekvátně reagovat. Během deseti let po skončení první světové války se dostaly do defenzívy a poražené a nástupnické státy velmi rychle směřovaly k totalitě.

Společnost národů, která byla jedním z výsledků mírové konference, byla symbolem demokratické defenzívy. Její praktické fungování se stále více zadrhávalo a nakonec nebyla schopna vůbec žádného praktického činu v těch záležitostech, ke kterým byla zřízena. Hlavním důvodem tohoto stavu byla skutečnost, že totalitní režimy uvnitř Společnosti národů využívaly veškerých pravomocí k blokaci politického rozhodování. To ostatně známe i z dnešní OSN.

Velmi negativní roli ve vývoji Evropy po první světové válce sehrála skutečnost, že se USA krátce po skončení války z evropské politiky stáhly a nastoupily cestu k izolacionismu. V praxi to proběhlo tak, že se USA nestaly členy Společnosti národů, jejíž vznik přitom inicioval právě americký prezident. To mělo v Evropě velmi neblahé následky. Pařížská mírová konference v Evropě do značné míry nastolila uspořádání požadované americkým prezidentem Wilsonem. Ten, kdo toto uspořádání prosadil, však záhy ztratil zájem vzniklé uspořádání garantovat. Výsledkem nemohlo být nic jiného než nestabilita a postupná destrukce versailleského systému. První pokus o rozsáhlý vývoz demokracie tedy skončil v zásadě neúspěchem.

Vývoz demokracie po druhé světové válce

Druhá světová válka byla do značné míry způsobena nedůsledností demokratických mocností. Právě to, že rezignovaly na prosazování svých představ, poskytlo prostor pro růst moci totalitních zemí a pro jejich pokus změnit světové mocenské uspořádání. Politika appeasementu, uplatňovaná Británií a Francií po americkém odchodu z evropské politiky, byla ze své podstaty defenzivní. Jejím cílem bylo udržení míru a prostředkem k tomu byly ústupky totalitním státům v čele s Německem a SSSR.

Demokratické mocnosti, mezi které lze počítat Francii, Británii a USA, se dlouho tvářily, že se jich růst moci totalitních zemí netýká, a váhaly s použitím síly dokonce i poté, co již bylo zcela zřejmé, že Německo hodlá ve své agresivní politice - realizované již vůči Rakousku, Československu a Polsku - pokračovat. Zde se projevila klasická slabost demokracií, jež spočívá v nechuti jít do války. Důsledkem této strukturální slabosti demokracií bylo poskytnutí časového, materiálního a vojenského náskoku totalitnímu bloku tvořenému Německem, Itálií a Japonskem. Na váhavou politiku nakonec doplatila z demokratických mocností nejvíce Francie, která byla Německem poražena a řadu let okupována. Británie sice nakonec poražena nebyla, ale ke své obraně musela vynaložit všechny své síly. Obdobné následky mělo váhání i pro Spojené státy americké, které nakonec musely bojovat na dvou frontách.

Velmi podstatnou okolností druhé světové války bylo to, že demokratické mocnosti se nakonec musely za účelem porážky totalitní koalice spojit s komunistickým SSSR. Díky tomuto spojenectví se posléze podařilo Německo, Japonsko a Itálii porazit. Na rozdíl od první světové války se tak stalo na území těchto zemí a s následnou okupační správou. Je ovšem také pravdou, že významná část Evropy a Dálného východu byla "osvobozena" sovětskou armádou. A právě na srovnání toho, kam dospěla okupační správa prováděná demokratickými mocnostmi a okupační správa prováděná SSSR, se ukazuje, že demokracie může být za určitých okolností exportována silou a prosazena v poražené zemi. Dokladem toho je vývoj Spolkové republiky Německo a Japonska po druhé světové válce, přičemž k této dvojici můžeme do jisté míry přiřadit i Itálii. Do těchto zemí vítězní západní spojenci demokracii vyvezli a v podstatě ji poraženým protivníkům vnutili. Vývoz demokracie se ale netýkal jen poražených států. Do značné míry se dotkl i států osvobozených od nacistické okupace, jako byla Belgie, Nizozemsko, Dánsko, Norsko a Rakousko. Demokratická obnova v těchto zemích proběhla jen díky tomu, že spojenecké mocnosti vojensky garantovaly jejich svobodu a nezávislost a navíc k této konsolidaci jim poskytly i rozsáhlou hospodářskou pomoc. Následný vývoj těchto států ukázal, že demokracii lze s úspěchem zavést a stabilizovat i ve státech s velmi krátkou nebo žádnou demokratickou tradicí.

Uspořádání světa po druhé světové válce bylo výsledkem dohod tří vítězných velmocí, tj. USA, Británie a SSSR. Demokraciemi byly pouze Británie a USA, zatímco SSSR byl komunistickou totalitou. To se také projevilo v poválečném vývoji poražených států. Ti, kteří byli okupováni Američany a Brity, směřovali k demokracii, zatímco ti, kteří byli okupováni nebo "osvobozeni" Sověty, směřovali ke komunistické totalitě. Právě zde vidím doklad toho, že vojenský vítěz má na vybranou pouze dvě možnosti: buď ponechat poraženého svému osudu, jako se tomu stalo s nedobrými výsledky po první světové válce, nebo převzít do značné míry odpovědnost za jeho vývoj a prosadit v něm své představy o správném politickém uspořádání. Demokracie si po druhé světové válce vybraly druhou možnost a ve svém úsilí v podstatě uspěly.

Z hlediska zkoumání našeho problému, tj. exportu demokracie, měl pro poválečné uspořádání světa klíčový význam dokument zvaný Atlantická charta. Ten stanovil válečné cíle demokracií a byl základem i jejich poválečného úsilí o prosazení demokracie v poražených a osvobozených státech. Význam tohoto dokumentu je srovnatelný s Wilsonovými 14 body z roku 1918. Dalším klíčovým dokumentem byla potom Charta Organizace spojených národů, která umožnila vznik nové celosvětové organizace. Tento dokument je ale na rozdíl od Atlantické charty demokratickým představám o uspořádání světa notně vzdálen. V plné míře se zde totiž projevila skutečnost, že vznikající OSN byla pod značným vlivem SSSR a dalších nedemokratických států, jejichž představy musely být v zájmu nalezení konsensu zohledněny.

Hlavním smyslem OSN rozhodně nikdy nebylo šíření demokracie ve světě. Ambicí OSN bylo zabránit vzniku válek a vytvoření mechanismů pro mírové řešení mezinárodních konfliktů. Použití vojenské síly tak bylo podřízeno poměrně striktním pravidlům mezinárodního práva. Vycházelo se přitom z premisy, že se všem státům zakazuje použít sílu a dokonce i hrozby silou k řešení jakéhokoliv mezinárodního sporu. Namísto toho mělo být řešení hledáno u kulatého stolu v Radě bezpečnosti OSN. V případě, že by nějaký stát přesto vojenskou sílu použil, měl být Radou bezpečnosti OSN označen za agresora a mezinárodní společenství mělo získat mandát k tomu, aby agresora vojensky potlačilo. Zvláštní roli v tom měli pochopitelně sehrávat stálí členové RB OSN, tj. USA, Británie, Francie, SSSR a Čína.

Demokratické mocnosti se snažily dostat do Charty OSN co nejvíce odkazů na principy demokracie, svobody a lidských práv, ale jejich úsilí bylo do značné míry blokováno totalitními státy a nebo zůstávalo pouze na papíře. V praxi nebylo síly, která by tyto hodnoty mohla reálně prosadit. To postupně vedlo k mnoha konfliktním situacím především mezi samotnými stálými členy Rady bezpečnosti OSN.

I přesto systém OSN a na něm postavené mezinárodní právo přežily až do dnešních dní. Fungování tohoto systému bylo významně ovlivněno vznikem desítek nových států v Africe a v Asii, které získaly nezávislost na bývalých koloniálních mocnostech. Většina těchto států měla a dosud má totalitní charakter, což se projevilo v jejich faktickém politickém spojenectví s komunistickým blokem. Tato nedemokratická koalice států měla po dlouhá léta v OSN velkou většinu hlasů. Demokracie se ve strukturách OSN v 70. a 80. letech pokusily o ideovou ofenzívu s konceptem lidských práv. Toto úsilí se projevilo v mnoha úmluvách a smlouvách, v praktické politice však mělo velmi omezený dopad.

Celkově lze říci, že po druhé světové válce se demokraciím podařilo provést export a následnou stabilizaci demokracie v Německu, Japonsku, Itálii a v některých dalších zemích, jako je například Korea. Rovněž se podařilo konsolidovat demokracii téměř ve všech státech osvobozených demokratickými mocnostmi. V této kategorii můžeme zmínit například i Francii - i v případě této velké demokratické mocnosti totiž platí, že bez použití vojenské síly spojenců by Francie svou nezávislost a demokracii obnovit sama nedokázala. Ukázalo se ale, že export demokracie musí být zaručen přímou vojenskou přítomností demokratických mocností na území poražených států. Mimo okruh přímo vojensky okupovaných států se demokracii dařilo exportovat jen ve velmi omezeném měřítku.

Vývoz demokracie po skončení studené války

Studená válka postavila proti sobě demokratický a komunistický blok. Na jedné straně stálo NATO vedené Spojenými státy americkými a na druhé straně Varšavská smlouva vedená SSSR. Hlavním potenciálním bojištěm byla Evropa, kterou dělila železná opona na dvě zhruba stejně velké poloviny. Konflikt však probíhal různou měrou i v Asii, Africe a Latinské Americe.

Pro náš výklad má význam sledovat zejména taktiku demokracií, protože nám může posloužit při úvahách o postupu demokracií v dnešní době. Z tohoto hlediska se mi jeví jako nejpodstatnější tři varianty demokratické strategie. První je definována ve Washingtonské smlouvě a jedná se o jakýsi základ demokratické sebeobranné taktiky. Druhá je definována v tzv. strategii zadržování komunismu a konečně třetí spočívá v demokratické ofenzívě Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové, uskutečňované v 80. letech 20. století.

Právě kombinace těchto tří strategií a vnitřní vývoj samotného komunistického bloku vedly v roce 1989 ke zhroucení komunismu ve střední a východní Evropě a následně i k rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Na rozdíl od první i druhé světové války nedošlo v průběhu studené války k plnohodnotnému vojenskému střetnutí. Místo toho jsme byli svědky pouze lokálních vojenských konfliktů v různých částech světa a po zuby ozbrojené stability v Evropě. Zhroucení komunismu tedy nebylo spojeno s okupací poražených zemí, jako tomu bylo po druhé světové válce. I přesto si však západní demokracie uvědomovaly svou odpovědnost za další vývoj bývalých komunistických zemí. Přes mnohé stesky, že lidé jsou nepoučitelní, je třeba konstatovat, že tomu tak není vždy. Vývoj po skončení studené války ukazuje, že Západ a především USA se poučily jak z důsledků první, tak i druhé světové války.

Po pádu komunismu vytvořil Západ celou řadu programů a politik, jejichž cílem bylo podpořit stabilizaci nových demokracií a jejich bezpečnostní ukotvení. Jednalo se v bezpečnostní oblasti o vytvoření NACC, Partnerství pro mír, o pokračující odzbrojení prostřednictvím Smlouvy o Konvenčních ozbrojených silách a o postupné rozšíření NATO o nové členy právě ze zemí střední a východní Evropy. V hospodářské oblasti šlo o postupné přijetí nových demokracií do MMF, Světové banky a OECD a také o asociační smlouvy s EU a následné jednání o přijetí těchto zemí do EU. Významnou roli ale ve většině případů sehrál i důstojný vnitropolitický vývoj v nových demokraciích, kde se prosadila demokratická a prozápadní orientace a nebyla již narušena. Vyskytl se sice i problémový vývoj například v Bělorusku, ale ten je spíše výjimkou než pravidlem.

Specifickou součástí studené války je také již desítky let trvající konflikt mezi Izraelem a arabským světem. Samotný vznik Izraele je dle mého soudu rovněž možné považovat za produkt úspěšného exportu demokracie. Je totiž více než zjevné, že bez podpory demokratických mocností a především USA by dnešní Izrael nemohl vzniknout a dlouhodobě přežít. Vznik této na dlouhou dobu jediné demokracie v regionu významně poznamenal situaci na Blízkém východě.

Vnitřní vývoj arabského a muslimského světa je permanentně spojen s vymezováním se vůči Izraeli. Je zajímavé, že se tak vládnoucím elitám těchto zemí dlouhodobě daří odvádět pozornost od vlastních nedemokratických praktik. Podstatné je ale i to, že konflikt mezi Izraelem a arabským světem dal podnět ke vzniku islámského fundamentalismu, jehož radikální odnože se staly základem mnoha teroristických organizací. Právě zde je třeba hledat kořeny Al-Kájdy, Hizballáhu, Brigády mučedníků od Al-Aksá a dalších teroristických organizací.

Demokratická ofenzíva s podporou OSN

Prvním velkým vojenským konfliktem po pádu železné opony se stala první válka v Perském zálivu v roce 1991. Celý konflikt vznikl obsazením Kuvajtu iráckou armádou. Tento akt zcela naplňoval všechny znaky agrese dle mezinárodního práva a jako takový jej také klasifikovala RB OSN. Ta rovněž dala mandát spojenecké operaci, jejímž cílem bylo osvobození Kuvajtu a odzbrojení Iráku. Prvního cíle bylo spojenými vojenskými silami USA, Británie, Francie a dalších států záhy dosaženo. Uskutečnit druhý cíl bylo ovšem daleko složitější, protože Irák plnění odzbrojovacích rezolucí RB OSN systematicky bojkotoval. To se po dvanácti letech stalo podnětem ke druhé válce mezi spojeneckou koalicí a Irákem v roce 2003.

Největším problémem mezinárodní bezpečnosti po skončení studené války se ale stal vývoj v bývalé Jugoslávii. Celý problém byl spojen s postupným rozpadem bývalé jugoslávské federace. Postupně se tak osamostatnily Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina atd. Největší součást bývalé federace, tj. Srbsko, a její mocenské elity však tento vývoj nechtěly akceptovat a tak vznikl dlouhotrvající ozbrojený konflikt, jehož následky doznívají i dnes. Z hlediska mezinárodního společenství bylo podstatné to, že se k věci přistupovalo v souladu s mezinárodním právem na základě dohodnutých mandátů RB OSN. Přelom nastal až v roce 1999 s válkou NATO proti zbytkové Jugoslávii o Kosovo, která se uskutečnila bez mandátu RB OSN. Právě zde začíná nejsložitější část současné debaty.

Celkově lze tedy konstatovat, že vývoz demokracie se po skončení studené války v zásadě ve většině zemí podařil. Problematická místa na mapě Evropy se podařilo pacifikovat a udržet v izolaci. Zde mám na mysli především vývoj v Bosně, Kosovu, Makedonii a v ně-kterých částech bývalého SSSR. Přesto je možné říci, že se prostor svobody, demokracie a lidských práv v Evropě nevídaně rozšířil.

Oproti situaci po první i druhé světové válce platí, že demokracie mají ve světové politice naprostou vojenskou, politickou i hospodářskou převahu nad zeměmi totalitními. To je zásadní pozitivní posun. Na druhé straně je třeba konstatovat, že po skončení studené války vznikla v mezinárodní politice dvojí asymetrie. Je to jednak převaha demokracií nad totalitami a dále potom převaha USA v demokratickém i globálním kontextu. Teoretici mezinárodních vztahů proto hovoří o světě s jednou supervelmocí. To konec konců odpovídá skutečnosti, přestože si politici v Moskvě, Pekingu, Berlíně, Paříži a dalších metropolích přejí multipolaritu.

Demokratická ofenzíva bez podpory OSN

Velkým přelomem ve vývoji mezinárodních vztahů se stala válka Západu proti zbytkové Jugoslávii o budoucnost provincie Kosovo. Z vojenského hlediska zde nešlo o nijak zásadní konflikt, protože Jugoslávie tuto válku v žádném případě nemohla vyhrát. Podstatné však bylo to, za jakých okolností k ní došlo. Jedná se totiž o první vojenský konflikt po skončení studené války, kde západní demokracie ve vzájemné shodě prosadily vojenské řešení konfliktu proti vůli Ruska a Číny. To znamená, že z hlediska systému OSN došlo de facto k porušení mezinárodního práva. Pozoruhodné bylo, že se na tomto řešení shodly USA s Británií i Francií a ostatními evropskými demokraciemi. Válka proti Jugoslávii byla krátká a přinesla rychlé zhroucení levicové diktatury Slobodana Miloševiče.

Clintonova administrativa v tomto případě společně s vládami evropských demokracií zdůvodňovala použití síly odkazem na nutnost obrany lidských práv, a to bez ohledu na státní suverenitu. Výsledkem tohoto uplatnění síly byla změna režimu v Jugoslávii a vytvoření aliančního protektorátu nad územím Kosova. Díky tomu se situace v této oblasti postupně stabilizovala a přestalo docházet k masivnímu porušování lidských práv. K vybudování funkčního demokratického uspořádání má však celý region ještě velmi daleko. Válka v Kosovu se tak stala prvním vojenským konfliktem, kde západní demokracie ve shodě použily vojenskou sílu k řešení politického problému bez mandátu RB OSN. To v praxi znamená, že demokratické mocnosti otevřeně deklarovaly připravenost použít v případě rozsáhlého porušování lidských práv vojenskou sílu k vývozu demokracie.

Dalším klíčovým okamžikem ve vývoji mezinárodních vztahů po skončení studené války se staly teroristické útoky podniknuté 11. 9. 2001 proti několika cílům v USA. Organizátorem těchto útoků byla mezinárodní teroristická síť Al-Kájda. Motivací k provedení útoku byla údajně snaha donutit USA změnit přístup k izraelsko-palestinskému konfliktu. Tím se Al-Kájda přihlásila k požadavkům radikálního islamismu a jeho úsilí o zničení Izraele a USA. Spojené státy americké a další demokratické státy reagovaly na teroristické útoky zpřísněním pravidel vnitřní i vnější bezpečnosti a vojenskými operacemi v regionu Středního východu. Hlavní vojenské operace směřovaly vůči režimu Tálibánu v Afghánistánu, který se otevřeně hlásil k podpoře teroristů.

USA vyhlásily válku proti terorismu a odvolaly se na právo států na sebeobranu, které je garantované Chartou OSN. V tom dostaly plnou podporu nejen všech členských zemí NATO, ale i Ruska, Číny a dalších států, které jsou mezinárodním terorismem rovněž ohroženy. Vojenská operace v Afghánistánu byla provedena velmi rychle a efektivně. Vojenský odpor Tálibánu byl zlomen, ale chytit Usámu bin Ládina se dosud nepodařilo. Problém jako obvykle nastal po vyhrané válce. Američané instalovali v Kábulu vládu premiéra Karzáího. Tato vláda se ale více než o cokoliv jiného opírá především o přítomnost spojeneckých vojáků. Je tedy otázkou, jak dlouho budou Američané v Afghánistánu udržovat svou přítomnost. Je pravděpodobné, že v případě jejich rychlého odchodu Karzáího vláda brzy padne. Ostatně v poraženém Německu a Japonsku nakonec americká armáda zůstala řadu desetiletí. Možná se tedy dočkáme trvalé vojenské přítomnosti USA v Afghánistánu i v Iráku.

Samostatnou a nejaktuálnější kapitolu v dějinách vývozu demokracie tvoří nynější válka proti Iráku. Bushova administrativa v reakci na útoky z 11. 9. 2001 přitvrdila svou politiku proti všem tzv. rogue states. Bushovi stratégové jsou přesvědčeni o tom, že mezinárodní terorismus má své kořeny a spojence v extremistických totalitních zemích. V tom mají s největší pravděpodobností pravdu. Americká administrativa se proto rozhodla vůči těmto režimům výrazně přitvrdit. Jako první se po dobytí Afghánistánu dostal na řadu Irák. Je v tom velký kus symboliky a také nevyřízených účtů z nedávno minulé doby. Bush starší se v roce 1991 rozhodl nedovést válku s Irákem do úplného konce. Kuvajt byl osvobozen, ale Saddám přes různá omezení zůstal v Iráku u moci. Od konce první války v Zálivu se systematicky vyhýbal plnění povinností, které mu uložila OSN. Administrativě Bushe juniora došla trpělivost a rozhodla se dokončit práci z počátku 90. let.

Současná irácká válka se výrazně odlišuje od války proti Jugoslávii i proti Afghánistánu. Stejně jako v těchto případech se válka vede bez přímého mandátu RB OSN, ale tentokrát je již demokratický tábor rozdělen. Válku proti Jugoslávii a Afghánistánu podpořily v podstatě všechny demokratické státy, válka proti Iráku však takový konsensus nezískala. Na jedné straně tak je koalice vedená USA a dále tvořená Británií, Španělskem, Austrálií a Polskem. Na druhé straně stojí Francie, Německo, Belgie a další státy. Válka je nyní již v podstatě ukončena a nastává období konsolidace, tj. počátek toho, co jsme na začátku této úvahy označili za vývoz demokracie silou. USA se s největší pravděpodobností pokusí vytvořit z obsazeného Iráku vzorovou arabskou demokracii. Je v zájmu celého světa, aby se jim tento záměr zdařil tak, jako tomu bylo v SRN a Japonsku.

Je tedy možné vyvážet demokracii silou?

Odpověď na tuto otázku zní ano, možné to je a dokonce je možné dosáhnout úspěchu. V jistém smyslu je možné hovořit o dějinách 20. století jako o historii vývozu demokracie. V roce 1900 by bylo možné za demokratické označit stěží deset států, což byla tehdy naprostá menšina z celkového počtu států. V roce 2000 existuje již nejméně 50 států, které je možné označit za plnokrevné demokracie; a není jistě náhodné, že jsou to právě ty nejbohatší a nejúspěšnější státy světa.

Na závěr si dovolím jednu provokativní tezi: Většina dnešních demokracií nevznikla autentickým vnitřním vývojem bez uplatnění vnější vojenské síly a je naopak produktem úspěšného vývozu demokracie silou. A navíc si ještě dovoluji tvrdit, že ani mnohé z těch zemí, které dospěly k demokracii autentickým vnitřním vývojem, nebyly schopny si svou svobodu vlastními silami udržet. Obnova jejich demokracie proto byla závislá na pomoci jiných, silnějších demokracií. Toto poselství je dle mého soudu třeba pravidelně opakovat především ve Francii a v Německu.

Svět jistě ani nyní není dokonalý. Byl by ale lepším místem k životu, kdyby v první světové válce zvítězili Hohenzollernové s Habsburky? Bylo by na světě lépe, kdyby ve druhé světové válce zvítězil Hitler? A konečně bylo by lepší, kdyby studená válka skončila vítězstvím komunismu v západní Evropě a rozpadem USA? Byl by takový svět lepším místem zvláště pro nás pro Čechy a další malé národy? Domnívám se, že nebyl. Naopak, pokud by kterákoli z těchto válek dopadla opačně, nastal by soumrak demokracie a tím pádem také úpadek svobody.

Hynek Fajmon, poslanec PSP ČR za ODS, člen Výboru pro evropskou integraci a pozorovatel Evropského parlamentu.