Loučení s Františkem Derflerem

Milý Františku,

u přátelství jako naše jsem měl a mám bezpečný pocit, že je tu se mnou natolik „odevždy“, že se těžko upamatovávám, kdy jsme se vlastně setkali poprvé. Když jsem na podzim roku 1964 přišel do Brna studovat filosofii, ty jsi po absolutoriu na JAMU už byl v Praze. (Na kolejích jsem se ale postupně poznal s Ivo Krobotem a Petrem Oslzlým.) Ač jsme oba podepsali Chartu 77 a podíleli se na vydávání samizdatu, seznámili jsme se poměrně pozdě. Až důkladná anamnéza mi potvrdila, že jsi mne někdy koncem roku 1991 vyhledal v Praze v redakci časopisu Souvislosti v Londýnské ulici, protože tě zaujaly věci, které v něm tehdy vycházely, včetně mých textů a překladů. Nemusím zdůrazňovat, jak mne tvá návštěva tehdy potěšila a povzbudila. Nedlouho potom jsme se setkali u Reynků v Petrkově při natáčení televizního filmu Zvířátka a Petrkovští. Poznal jsem tě jako muže velice vzdělaného a neustále se vzdělávajícího ve filosofii a v teologii, což jsou obory, jeden i druhý, které mají s poezií a divadlem více průniků, než si lidé běžně představují. První, kratší období tvého Divadla U stolu před listopadem 1989 a po něm jsem nezažil. Z doby tvého šéfování v Mahence v první půli (a něco) devadesátých let, kdy jsem začal soustavně psát o divadle, si pamatuji několik výpravných inscenací na první brněnské scéně. A tebe v roli Anne Vercorse v Claudelově Zvěstování Panně Marii nebo jako otce Tichona v Běsech. Až poté, co jsi skončil s divadelním ředitelováním, ses osvobodil ke své nejvlastnější práci, stav se v roce 1998 principálem Divadla U stolu v jeho druhém období, které trvalo dvacet let. Zpočátku to vypadalo, že půjde jen o občasná scénická čtení – u Coelhova Alchymisty, u kterého sis nakonec trpce posteskl, že šlo o vaše divácky nejúspěšnější představení, tomu vše také nasvědčovalo. Ale už u Čepova Poutníka na zemi – hlas Ladislava Lakomého a tvůj spolu s magickou scénou Milivoje Husáka – se začaly dít věci a především rýsovat příští cesty. Záhy se stalo pravidlem, že se ve sklepení Centra experimentálního divadla v Domě pánů z Fanalu na Zelném rynku objevovaly komorní inscenace, ať už to byla výtečná dramatizace Durychovy Boží duhy (s Ladislavem Lakomým a Elou Lehotskou), která se dočkala i televizního zpracování, Král Oidipus, kde si na mi­niaturní scéně dokázalo jednu chvíli nepřekážet víc než deset lidí najednou, nebo Calderónův Život je sen. Vedle známých hereckých osobností jsem se prostřednictvím tvého Divadla U stolu mohl setkávat s mladými talenty, které se brzy poté výrazně prosadily. Za všechny jmenuji Helenu Dvořákovou, Eriku Stárkovou nebo Jiřího M. Valůška. Dodnes pro mne zůstává záhadou, jak se ti vždycky podařilo dát pro tvoji „stagionu“ dohromady herce z různých divadel, většinou plně vytížené až přetížené prací v divadle, pro film nebo televizi, dovést s nimi představení k premiéře a vyhledat termíny pro reprízy. Cenil jsem si, že jsi při vší své mírnosti a vlídnosti dokázal být neústupný – dokázal ses rozejít s představitelem hlavní role osmačtyřicet hodin před premiérou, najít za něj náhradníka a připravit jej tak, že nikdo tuto vynucenou improvizaci nepoznal. Bylo pro mne velkou ctí, že jsem z tvého podnětu mohl pro Divadlo U stolu přeložit hru Elieho Wiesela Šamhorodský proces, kterou jste měli na repertoáru více než deset let a která zaznamenala na osmdesát repríz. A především ti děkuji za jeden z tvých režijních vrcholů, inscenaci Ionescova onto­logického dramatu Král umírá – jež je o tom, co je člověk odpojený od svých zemských a především nadzemských živin.
Divadlo U stolu jsem si už v jeho počátcích pojmenoval jako divadlo magické miniatury, jako zjevování smyslu života a smrti, lidského údělu prostřednictvím divadla. Psal jsem téměř o všech jeho inscenacích, také do Proglasu a později do Kontextů. Občas jsem před tebou také vyslovil mírně škodo­libé přání, ať konečně uděláš něco, co se ti nepovede, abych jako kritik mohl dělat chytrého, ale nedal jsi mi šanci. Když ses loni na podzim rozhodl činnost Divadla U stolu ukončit – rozuměl jsem tomu, že je nechceš nikomu dalšímu předat, neboť by v případném pokračování nejspíš šlo o zcela odlišný příběh, ale bylo mi to i tak líto a řekl jsem ti, že po něm zůstane v českém divadle smutné prázdno. Letos v květnu vystoupil na festivalu Divadelní svět Divadelní spolek Jedl právě na sklepní scéně v CEDu s představením Bergmanových Soukromých rozhovorů, které jsi viděl a které se ti velmi líbilo. Lucie Trmíková se mi svěřila, že byli všichni nadšení z tamního prostoru. Nejde ale jen o prostor – uvědomil jsem si všechny „výběrové příbuznosti“ mezi tvým divadlem a tím, co Jan Nebeský a Lucie Trmíková dělají v posledních letech. Možná přeskočila jiskra a prázdno nakonec nebude. Všichni jsme věděli o zákeřné nemoci, která tě sužovala a limitovala při práci v posledních deseti letech. Tys jí ale čelil natolik obdivuhodně, a to i díky pomoci tvé ženy Zuzany, lékařky, že jsme postupně a do posledních chvil odmítali uvěřit, že tě nakonec přemůže s takovou rychlostí. Myslel jsi na poslední věci člověka, snášel jsi nemoc pokorně, ale ne pasivně, a bez siláckých gest. Koncem loňského roku jsme spolu dělali velký rozhovor pro Divadelní noviny a mne tehdy napadlo, že bychom spolu mohli udělat celou knihu. Byli jsme domluveni, že 20. července přijedeš na Vysočinu, že navštívíme Miloše Doležala a Janu Frankovou v jejich „Pejškovně“ poblíž Mahlerova rodiště Kališť a společně zhlédneme výstavu Vrchovina – Krabatina – Mrchovina – Solitéři Vysočiny v humpolecké galerii Osmičky. A že se domluvíme na „výsleších“. Události však vzaly jiný spád.
Drahý Františku, v žádné „divadelní nebe“ nevěřím, a v jakékoli korporativní uspořádání nebeských příbytků už vůbec ne. Věřím v Boží soud nad lidmi, v život věčný, a tedy i v setkání. Bude mi tu chybět tvůj jemně ironický, leč povzbudivý hlas přicházející s nějakým podnětem nebo nabídkou. Ale i tak si myslím, že se přece slyšíme – jenom ty jsi nyní v tom slyšení dočasně výrazně zvýhodněn.

Tvůj Pepa