Litevské prezidentské a parlamentní volby 2004

Ouvertura: Krátká úvaha o úloze blahobytu v dějinách

Někdy na jaře 1991 se na Václavském náměstí konala malá demonstrace. Hlouček demonstrantů požadoval, aby československá vláda uznala samostatnost Litevské republiky, jež se tehdy již přes rok snažila vymanit ze sevření skomírajícího sovětského impéria. Odpovědí Moskvy byla surovinová blokáda a později i ozbrojené útoky. Litevský parlament, obehnán zdí, připomínal spíše bunkr než důstojné sídlo zákonodárného sboru. Dodnes mám v paměti rozzuřeného Johna Boka, jenž chabou účast porovnal se silou listopadových demonstrací a žehral na českou krátkozrakost a neschopnost bojovat za litevské bratry, kteří, na rozdíl od nás, stále setrvávali v sovětské porobě. Pak se protestující přesunuli ke Strakově akademii, tehdy sídlu federální vlády. Po chvíli skandování „Uznat Litvu!" vyšel před budovu sám premiér Marián Čalfa. Májový větřík si pohrával s jeho přehazovačkou, ale předseda vlády mu v tom tentokrát ani nebránil. Nebylo proč - tehdy již taková událost nestála televizním kamerám za asistenci. „Viete, ja by som tých Litevcov aj uznal," pronesl Čalfa, „ale Oni, Oni nám zatvoria kohút." Oni znamenalo Moskvu, kohút kohout od ropovodu. Po frekventované silnici před úřadem vlády frčela jedna německá ojetina za druhou, tehdy znak rychlokvašeného polistopadového blahobytu, v němž všichni spatřovali příslib zářných zítřků blahobytu ještě blahobytnějšího: „Brzy se i my budeme vozit v těch nejnovějších modelech," koukalo řidičům z očí.

Tehdy mi to došlo. Došlo mi něco, s čím se nikdy nesmířím, ale co je zároveň tvrdou realitou. Lidé za železnou oponou byli přitahováni nikoliv svobodou, ale západním blahobytem. Představil jsem si jen nedávno „osvobozené" Čechy, jak hrdě odstavují čerstvě nabyté volkswageny, opely, fiaty či škody favorit, neb Moskva „zatvorila kohút", chodí do práce pěšky či se mačkají v přecpaných tramvajích, ale nereptají, naopak: neúnavně žádají svobodu pro ujařmené baltské národy. Polovina úst se smála, polovina hořce mlčela. Mohl bych sice napsat, že toho dne Češi definitivně ztratili nárok žehrat na proradnost západních mocností, které roku 1938 obětovaly malé Československo svému míru (a blahobytu), ale ona ztráta privilegia proběhla tak nenápadně, že si jí nikdo nevšiml. Žádná pohroma, žádný blesk a hrom či jiné nebeské znamení, naopak tu bylo jen poklidné a slunné májové odpoledne. Osazenstvo sovětské ambasády, před jejíž ocelovou branou celá akce skončila, se už s demonstranty vůbec nebavilo.

V létě propukl v Moskvě puč, po jehož krachu se „Sojuz něrušimij" zhroutil a Litevci získali vysněnou - a nelehce vybojovanou - samostatnost. V Praze se tehdy domácí demokratická elita doslova vypařila a vystrašeně čekala, jak všechno dopadne. Pokud někdo z ústavních činitelů vůbec promluvil, tak většinou rozklepaně tvrdil, že ten či onen z pučistů je údajně „realistický politik", s nímž půjde vyjednávat, a Západ prý žádnou invazi do střední Evropy rozhodně nepřipustí. S Jelcinovým triumfem vylezli čeští politici opět z děr a rychle uspořádali v dolní části Václavského náměstí okázalou demonstraci na oslavu vítězství demokracie v Rusku. Silácká slova klouzala éterem v přímém TV přenosu; OF naposledy jednotně a spolu.

Dávno, třináct let už tomu. Dnes jsou Česká republika, Slovensko i Litva coby samostatné státy součástí Evropské unie i NATO. Čeští politici jsou stále stejně zbabělí, HDP prý roste, mít západní ojetinu rovná se ostudě, snem každého je kariéra euroúředníka v Bruselu. Z rádia ty samé hlasy: Vondráčková a Gott. Diverzifikace ropných zdrojů byla provedena ropovodem Adria. Čalfa zůstal v Praze a podniká. Ruské tanky? Ty nehrozí už ani Vilniusu. Na Litvě však místo nich mnohdy vítězí ruský rubl.

Prezidentské volby

Litva letos vstoupila do evropských politologických dějin: poprvé v Evropě zde totiž proběhla procedura impeachmentu, tedy trestního sesazení prezidenta pro porušení ústavy. Rolandas Paksas, zvolený na přelomu let 2002 a 2003, byl po několika měsících v úřadu obviněn, že protiústavně udělil litevské občanství ruskému podnikateli Juriji Borisovovi, jemuž též poskytl tajné informace, a že protežoval rovněž své přátele a známé při privatizaci. Paksas se sice bránil, nicméně na jaře letošního roku litevský parlament a ústavní soud prezidenta sesadily. Paksas, původně letecký akrobat, proslul přemety i v politice. V roce 1999 stanul v čele konzervativní vlády, nicméně o křeslo premiéra ho připravil spor o privatizaci ropné rafinerie v Mažei­kiai. Zatímco prezident Adamkus i většina vlády preferovali americkou společnost Williams, Paksas plédoval za ruský podnik. Ekonomicky byla sice ruská nabídka výhodnější, ale prezident bral spolu s vládou v potaz především strategické zájmy. Paksas opustil konzervativce a fakticky si založil vlastní liberální stranu, s níž uspěl v parlamentních volbách 2000. Po nich sestavil vládu spolu se sociálními liberály, kteří skončili ve volbách třetí. Ale v červnu 2001 Paksasův kabinet padl kvůli privatizaci litevského plynárenství. O rok později začíná Paksas atakovat prezidentský úřad a díky nákladné, populistické kampani poráží v lednu 2003 ve druhém kole dosavadního prezidenta Valdase Adamkuse, důstojného šestasedmdesátiletého starce, jenž prožil většinu života v americké emigraci. Adamkus se spolehl na své úspěchy v zahraniční politice a na politický marketink v podstatě rezignoval. Paksas se choval přesně opačně: obletěl celou Litvu ve vrtulníku a všude rozhazoval velké sliby ohledně domácí politiky a ekonomiky, tedy v oblastech, v nichž litevský prezident nedisponuje takřka žádnými pravomocemi. Přesto - či spíše právě proto - byl zvolen. Mimochodem jeho případ může sloužit jako závažný argument proti zavedení přímé volby prezidenta, zejména pak v parlamentním politickém systému.

Záhy však začalo vycházet najevo, čemu a komu vděčí Paksas za svůj triumf - Juriji Borisovovi, který financoval jeho kampaň (obnosem 400 000 dolarů, odhady ale hovoří o částce daleko vyšší), podnikateli v letectví a obchodníku se zbraněmi, v minulosti obviněnému z prodeje vojenské techniky do Súdánu, tedy do země pod embargem. „Samozřejmě, že máme s prezidentem dohodu. Co byste čekali, že mu dám peníze a nashledanou?," svěřil se Borisov deníku Lietuvos. Ambiciózní a zhrzený Paksas i jeho spolupracovníci zabředli skrze Borisova do mafiánské sítě organizovaného zločinu napojeného na zájmy ruských společností i samotného Ruska. A Mefisto chtěl nyní svůj díl: tajné informace, jmenování poradcem, využití litevského státu pro své cíle.

V Paksasově případě ještě Litva dokázala nájezd mafie na prezidentský palác odrazit, nicméně boj se vedl v jeho chodbách a komnatách. A pokud jde o ruský vliv, může Litva dopadnout analogicky jako středoamerická republika exploatovaná americkými koncerny, jejichž působení kráčí ruku v ruce se státním zájmem Spojených států. Rusko se nikdy nesmířilo se ztrátou baltských republik, natož s jejich členstvím v EU a v NATO. Změnilo však taktiku: Pobaltí se má stát ruským „oknem do Evropské unie", předpolím pro ruskou expanzi na Západ, expanzi ekonomickou i vlivovou. Ekonomická závislost baltských republik na Rusku vzrůstá, diplomatické vztahy naopak chladnou, ba zamrzají. V případě Litvy, která nemá početnou ruskojazyčnou menšinu, pak napětí zvyšuje zase ruský požadavek na koridor spojující jeho území s kaliningradskou enklávou. Ruské investice jsou v Pobaltí pokládány za jakousi neviditelnou formu intervence, přičemž ani v Rize, ani v Tallinu, ani ve Vilniusu si nečiní iluze o významu svého členství v NATO. Severoatlantická aliance je čím dál tím více jen formální připomínkou starých časů, jež není schopna garantovat bezpečnost členského státu, zvláště je-li malý a tedy snadno „obětovatelný". A pokročilou americkou idiocii dokládá i výše zmíněný případ privatizace rafinerie v Mažeikiai. Firma Williams, vybraná ze strategických, nikoliv ekonomických důvodů, obratem ruky „střelila" podíl v privatizovaném podniku ruskému Jukosu ...

Ruským snahám napomáhá i sociálně-ekonomická situace Litvy, v mnohém připomínající právě středoamerickou zemi. Litva sice zažívá rekordní hospodářský růst, avšak zdaleka ne všichni užívají jeho plodů. Venkov je početný a chudý, v rámci EU vykazuje Litva druhý nejvyšší podíl (po Polsku) populace živící se zemědělstvím, které však nevyprodukuje ani 10 % HDP. Nůžky mezi venkovem a městy se rozevírají, na vesnici a v malých městech stoupá nespokojenost. Skutečnost, že z růstu HDP těží jen určité skupiny, prohlubující se sociální rozdíly a poměrně vysoká nezaměstnanost (přes 10 %) tvoří živnou půdu pro populismus, politiku laciných siláckých sloganů a nesplnitelných slibů. Prázdná, ba cynická protikorupční rétorika spojená s příslibem zdvojnásobení platů zde představuje ten správný recept na politický úspěch. Na počátku třetího tisíciletí zosobňoval tento styl Paksas, nyní ho vystřídal ruský milionář s litevským pasem Viktor Uspaskič, jehož Strana práce - navzdory velmi chatrné litevštině svého zakladatele - triumfovala jak ve volbách do Evropského parlamentu (30 % hlasů a 5 mandátů, zvolení „uspaskičovci" vstoupili v EP do liberální frakce), tak v první části voleb parlamentních. Populismus trochu zprava vystřídal populismus trochu zleva; důležité však je, že jde o populismus a že si s jeho pomocí Litvu postupně podmaňuje ruský neoimperiální zájem.

Spolu s volbami do Evropského parlamentu proběhlo 13. června i první kolo voleb prezidentských, neb bylo třeba obsadit impeachmentem uprázdněný prezidentský stolec. Do druhého kola postoupili bývalý prezident Adamkus, poražený Paksasem v lednu 2003, a Kazimiera Prunskiene, bývalá premiérka, obviněná v devadesátých letech ze spolupráce s KGB a veřejně vystupující na Paksasovu obranu. Průzkumy od počátku favorizovaly Adamkuse, letos v listopadu již osmasedmdesátiletého, ale ten nakonec zvítězil jen velmi těsným rozdílem 52,14 %:47,86 %. Krátce před hlasováním začala protikorupční policie vyšetřovat účty čtyř politických stran, přičemž dvě z nich „shodou okolností" podporovaly Adamkuse. Kdyby expremiérku Prunskiene podpořil i Uspaskič, asi by zvítězila, ruský podnikatel však podpořil Adamkuse. Stařec v bezmocném, spíše ceremoniálním úřadu mu patrně vyhovoval více než stále ambiciózní politička, jež se po prvním kole prezidentských voleb vzdala čerstvě získaného mandátu europoslankyně právě s ohledem na prezidentské finále i na podzimní parlamentní volby. Nicméně souboj Adamkus-Prunskiene odrážel hlavní štěpící linii litevské politiky: Adamkus triumfoval ve městech, paní Kazimíra na nespokojeném venkově.

Na závěr nutno zopakovat, že litevský, byť přímo volený prezident nedisponuje příliš rozsáhlými pravomocemi. Ostatně Valdas Adamkus po nástupu do úřadu kategoricky odmítl jakékoliv změny ve vládě s poukazem na skutečnost, že pozice kabinetu závisí výlučně na většině v Sejmu. Ale premiéra vybírá pouze on.

Parlamentní volby

Litva má jednokomorový parlament (Seimas), kam se volí pomocí smíšeného volebního systému: 70 míst ze 141 poměrně (volebním obvodem je celá země), 71 většinově. Ve volbách 1992 a 1996 platil ve většinové části systém většinový dvoukolový, kdy však do druhého kola postupovali vždy jen dva nejúspěšnější kandidáti z kola prvního (pokud nikdo nezískal nadpoloviční většinu již v kole prvním). Ve volbách 2000 se ve většinové části uplatnil jednokolový většinový systém. Nicméně letos v srpnu se Litva na poslední chvíli vrátila k dvoukolovému většinovému systému ve většinové části voleb. Šlo vlastně o navršení obranného valu proti očekávanému nájezdu Uspaskičových populistů, který jejich úder přinejmenším výrazně ztlumil. V části poměrné platí pětiprocentní klauzule pro strany, sedmiprocentní pro koalice.

Litevský stranický systém je dosti fragmentarizovaný a značně nekonsolidovaný, byť roku 1992 přispěla většinová složka vítězi voleb v poměrné části (Brazauskasovým postkomunistům) k nadpoloviční parlamentní většině a k sestavení jednobarevné vlády; v roce 1996 pak tehdejšímu vítězi v poměrné části, Vlasteneckému svazu-Litevským konzervativcům, napomohla k celkovému zisku sedmdesáti mandátů, tedy těsně pod hranicí nadpoloviční většiny. Nicméně vzhledem k tomu, že kvůli nízké volební účasti nebyly volby v některých jednomandátových obvodech platné, znamenalo i oněch 70 křesel ze 137 těsnou nadpoloviční většinu (51 %). Avšak díky většinovým mandátům pronikla do parlamentu též řada menších stran a uskupení, jež nedokázaly překonat pětiprocentní klauzuli platnou pro poměrnou část. V roce 1996 propadlo v poměrné části dokonce přes 30 % hlasů. Podobný jev nastal i v roce 2000 (propad přes 20 % hlasů), kdy navíc došlo k významné obměně politického spektra, neboť podporu získala nově vzniklá uskupení (zejména právě Paksasovi liberálové) na úkor dosavadních stran (především konzervativců, vítězů voleb 1996, kteří roku 2000 propadli na 8,6 %). Patří-li k hlavním politickým proudům v zemi populismus, není divu, že každé nové volby přinášejí nástup minimálně jednoho významného nového subjektu, jakož i značné přelévání hlasů.

První dějství voleb, zahrnující hlasování v poměrné části a první kolo v jednomandátových obvodech, proběhlo 10. října 2004. Přineslo triumf Uspaskičovy Strany práce (DP), jež získala 28,60 % hlasů. Strana vznikla nedávno, v říjnu 2003, a navzdory názvu ji založili převážně milionáři z Uspaskičova okruhu. Dokládá, že politická ekonomie politiky umožňuje jistým lidem nestydatě vydělávat na bídě a neštěstí bližních. Voliči DP totiž patří převážně k těm, kteří se během transformace ocitli v nižších patrech společenského žebříčku, a to ne vždy z vlastní viny. Populistické sliby DP však tvoří pouhou reklamní vějičku pro „odchyt" takových hlasů, které se poté dále „kapitalizují", aniž by z toho voliči něco měli - ba spíše naopak. Pokud by kromě samotného Uspaskiče a spol. někdo z úspěchu DP profitoval, pak především ruské firmy stojící v pozadí celého pochybného podniku, z nichž je na prvním místě nutno jmenovat Gazprom.

Na druhém místě skončilo volební spojenectví dvou subjektů, které dosud tvořily vládní koalici: Litevské sociálnědemokratické strany (LSDP) premiéra a exprezidenta Algirdase Brazauskase, vzniklé fúzí postkomunistů a sociálních demokratů, a Nové unie-Sociálněliberální strany (NS-SL) předsedy parlamentu Arturase Paulauskase. Pod názvem „Pracujeme pro Litvu" získalo 20,66 % hlasů a všeobecně se předpokládala jeho spolupráce s Uspaskičem při formování nového kabinetu. Třetí skončil konzervativní Vlastenecký svaz (TS) se 14,58 %, založený legendou litevského boje za nezávislost Vytautasem Landsbergisem, nyní poslancem EP. Čtvrtí byli Paksasovi liberálové kandidující coby koalice „Za pořádek a spravedlnost". Paksase o podporu nepřipravila ani odhalená spolupráce s ruským podsvětím, o čemž svědčí i 11,42 % hlasů pro jeho snad až cynicky nazvané uskupení. Liberální unie středu (LiCS, někdy uváděná jako koalice dvou hlavních stran, které se v ní sloučily: LLS-LCS), vedená „litevským Teličkou" Petrasem Austreviciusem, jenž vedl přístupová jednání Litvy s EU, dobyla 9,13 %. Austrevicius je politikem opravdu „teličkovsky" pružným: v létě kandidoval na prezidenta s podporou konzervativců a koketoval i s Uspaskičem, na podzim se stal leaderem liberální kandidátky. Až za ní skončilo dvojspřeží Rolnická strana-Nová demokratická strana (LVP-NDP) Kazimiery Prunskiene. Paní Kazimíra, povzbuzená postupem do druhého kola prezidentských voleb a jen těsnou porážkou v něm, rezignovala na mandát europoslankyně, nicméně vidina úspěchu na domácím kolbišti se ukázala být klamnou. Pouhých 6,60 % představuje porážku. Ostatní strany a uskupení již nedokázaly překonat pětiprocentní laťku, což se týká například Polské volební akce (LLRA) reprezentující polskou menšinu - ta však získala dva mandáty ve většinové části voleb.

Nicméně takto bylo rozděleno jen 70 křesel. V 71 jednomandátových obvodech dokázalo v prvním kole uspět pouze pět kandidátů. Mezi nimi se nejvíce vyjímal Viktor Uspaskič, který v Kejdanech dobyl mandát se ziskem 64,31 % hlasů. Druhé kolo tedy rozhodovalo o 66 mandátech a tudíž i o celkovém výsledku a vyznění voleb.

Spolupráce ve stylu „všichni proti Uspaskičovi" mohla zvrátit úspěch Strany práce v prvním dějství. „Bojar z Archangelska", jak se Uspaskičovi přezdívá, však uzavřel dohodu s Kazimírou Prunskiene o součinnosti ve druhém kole. Výsledkem byla na první pohled remíza. Strana práce sice nezvítězila s takovou převahou jako v první etapě hlasování, nicméně i tak si odnesla největší počet mandátů též z většinové části. Ale Uspaskič si myslel na nadpoloviční většinu v parlamentu a v jeho štábu proto po oznámení výsledků druhého kola panovala ponurá atmosféra. Ostatně ani milionáři z Uspaskičova okolí, z nichž několik dokonce osobně kandidovalo, ani on sám nevložili do kampaně značné prostředky kvůli teplým místům v opozičních lavicích - to by se jim práce se Stranou práce pěkně nevyplatila. Ale tradiční strany dokázaly využít volebního systému a celkový výsledek voleb jim teoreticky umožňuje Uspaskiče vyšachovat, ovšem pouze za cenu široké („duhové") koalice programově rozdílných stran a tedy spojenectví potenciálně nepevného a nemohoucího.

V době uzávěrky probíhalo složité povolební manévrování a jednání. Dosavadní premiér Algirdas Brazauskas dal jako první najevo, že by Uspaskič mohl zůstat mimo hru, byť se všeobecně počítalo se spoluprací jeho sociálnědemokratické strany, Paulauskasových sociálních liberálů a Uspaskiče - tedy s jakousi „upracovanou" či „přepracovanou" koalicí, tvořenou Stranou práce a koalicí Pracujeme pro Litvu. Lze však legitimně zapochybovat, zda by právě tito „pracanti" přinesli Litvě štěstí. Ale ať už se zrealizuje původně předpokládaný scénář či se zformuje duhová koalice sociálních demokratů, nepopulistických liberálů a konzervativců (nebo i jiná konstelace), politická situace v zemi patrně zůstane nestabilní. (Navíc podle posledních zpráv konzervativci rozhovory o koalici s Brazauskasem ukončili.) Volby též poznamenala nízká volební účast, jež byla ve druhé části ještě nižší než v první.

Bohužel už i v bájné Litvě má asi hladký provoz německých ojetin na ruské palivo u mnohých přednost. Těžko říci, můžeme-li to označit za nevyhnutelný osud země, kde se po staletí střetává ruský a německý vliv (a samozřejmě polský, ten však historicky slábne...). Koho však vinit za populismus? Voliče populistů? Samotné populisty, kteří zneužívají chudoby a sociálních problémů? Anebo historické viníky - tzn. předchozí vlády a hlavně celá desetiletí komunistické diktatury, na Litvě spojené i s rusifikací a masovými deportacemi na Sibiř? Od každého něco, nicméně na závěr si nelze odpustit trpký povzdech: jako by na světě byly jen dvě formy vlád - tuhá diktatura a kramářský zmatek.

Autor je politolog, působí na Institutu politologických studií FSV UK v Praze.