Listování básnickými sbírkami Miloše Doležala

Dosud knižně vydané útlé básnické sbírky Miloše Doležala nezabírají v knihovně víc než pár centimetrů. Pětici těch hlavních, Obec (1996), Podivice (1997),1 Les (1998), Čas dýmu (2003) a Ezechiel v kopřivách (2014, všechny v brněnském nakladatelství Atlantis), doplňují deníkově­‑básnické texty Sansepolcro (2004, Arbor vitae). Jejich vnitřní rozpětí, pojmenovaný a jindy jen v náznacích odkazovaný časoprostor se však zdaleka nedají obejít konstatováním, že je Doležal básníkem prosévajícím, úsporným. Vedle jeho objevných, dokumentačně i obrazově bohatě podložených knižních prací (zdaleka nejen) o P. Josefu Toufarovi nebo o Janu Franzovi a ještě více s ohledem na kontext mnoha desítek, spíše však stovek scénářů na rozličná témata z literatury i historie pro rozhlasové pořady se jeho básnické vyjadřování jeví jako zcela zvláštní způsob promluvy, nenahraditelný – a také z vnější příčiny nevyvolatelný, vidíme­‑li už jen odstup ve vročení jednotlivých sbírek. Poezie žije v Doležalovi svým vlastním způsobem a rytmem, ale i on žije jednu ze svých osobních vrstev poezií coby magického spojení významu slov, jejich předobrazů a čehosi chvějícího se a mimo báseň nevyslovitelného. (…)