Listopad 1989 včera a dnes

Při příležitosti výročí třiceti let od Listopadu 1989 se Pravý břeh – Institut Petra Fialy připravuje vzpomínkovou publikaci s dobovými fotografiemi a medailony osobností sametové revoluce. Současný předseda Občanské demokratické strany – mimochodem jediný předseda české politické strany, který má disidentskou minulost – již několik let pořádá 17. listopadu v Mánesu setkání lidí, kteří proti bývalému režimu aktivně vystupovali a nějakým způsobem bojovali. Účastníky těchto setkání jsme oslovili s několika otázkami.
  • Jak jste si v roce 1989 představoval/a budoucnost? Co dopadlo lépe, než jste čekal/a, a co vás naopak zklamalo?
  • Jaký je váš nejsilnější zážitek ze sametové revoluce?
  • Co byste vzkázal/a sám sobě do roku 1989, kdyby to šlo? A jaký vzkaz máte pro ty, kterým se stýská po jistotách života v socialismu?
Z došlých odpovědí vybíráme několik ukázek. Publikace bude představena 17. listopadu v Mánesu a bude možné si ji objednat za cenu poštovného na adrese www.pravybreh.cz.

Kamila Bendová:
Myslím, že jsem si budoucnost moc nepředstavovala, v jistých ohledech naštěstí předčila mé očekávání: pamatuji si, jak se v létě 1989 u nás na chatě sešla skupina přátel, kteří byli součástí křesťanského křídla HOSu (Hnutí za občanskou svobodu) a s některými z nich pak Václav zakládal KDS (Křesťanskodemokratickou stranu). Mluvilo se také o restitucích a já jsem si představovala, jak bude těžké změnit myšlení lidí, kteří po čtyřicet let oslavovali znárodnění, a nyní by se měly podniky vracet „továrníkům“. (…)

Dominik Duka:
Dlouho před Listopadem 1989 osvědčili věřící lidé, nejen katolíci, svou občanskou statečnost. Od Velehradu 1985 přes petici Augustina Navrátila a kardinálem Tomáškem vyhlášené Desetiletí duchovní obrody národa až ke kanonizaci svaté Anežky nikdo nepochyboval, že církve a věřící jsou integrální složkou společnosti. Rok 1989 pak vlastně začal Palachovým týdnem, kde se znovu po dvaceti letech ozval Palachův hlas a jeho výzva. Byl to tedy rok proměny, která pro mě mimo jiné znamenala povolení cesty do USA na generální kapitulu dominikánského řádu. Z této cesty jsem se vracel pozdě večer 21. srpna a slyšel svědectví o zásazích policie proti demonstran­tům. Bylo už evidentní, že praská totalitní režim, který některé lidi připravil o život a mnohé o svobodu, o majetek a o jisté životní perspektivy. (…)

Jana Marco (Petrová):
Roku 1985 mi bylo 19 let, maturovala jsem a zvažovala, jakým směrem se bude můj život dále ubírat. Měla jsem ráda hudbu a literaturu a už v těch letech mi vadilo, jak je kulturní vyžití občanů omezené. Bylo nám předkládáno pouze pár populárních zpěváků, bavičů pro masy, omezený výběr literatury a nemohli jsme volně cestovat. Tušila jsem, že tam někde „za dráty“ je svobodný svět a chtěla jej poznat. Náhoda mě přivedla do Jazzové sekce, což pro mě představovalo cosi jako zjevení – zajímavé knihy o divadle, umění a hudbě, režimem zakázané koncerty a jejich záznamy. Pomáhala jsem, jak to šlo. V září 1986 došlo k zatčení tehdejšího vedení Jazzové sekce. Postavila jsem se na jeho obranu, nechtěla jsem být jen do počtu, cítila jsem potřebu pomoci. Psali jsme politikům do zahraničí, sepisovali petice. Postupně jsem se začala vyjadřovat k politickým tématům. V roce 1987 bylo založeno Nezávislé mírové sdružení, první nezávislá iniciativa po Chartě 77. Jednalo se o skupinu mladých lidí, která nechtěla s tehdejším režimem vyjednávat. Iniciovali jsme diskusní setkání každou první sobotu v měsíci na Václavském náměstí. To mělo velký smysl, vznikla tradice pro všechny, kteří se chtěli přidat. Byly zakládány další nezávislé iniciativy, začali jsme koordinovat činnost a vydávat prohlášení k významným výročím jako 21. srpen nebo 28. říjen. V prosinci 1988 jsem měla tu čest promluvit vedle Václava Havla a dalších na první povolené nezávislé demonstraci na Škroupově náměstí v Praze u příležitosti Mezinárodního dne lidských práv. Větší část roku 1989 jsem strávila ve vězení a po propuštění jsem cítila, že se režim hroutí. Vždy jsem velmi silně věřila, že se život v naší zemi změní, a chtěla pro to hodně udělat. (…)

Martin Palouš: 
I když v průběhu roku přicházely další a další signály, že v naší zemi se časy mění – „Palachův týden“ na jeho počátku, kulatý stůl a po něm částečně svobodné volby v Polsku, podzimní německý exodus, kdy se pražské ulice zaplnily opuštěnými trabanty a wartburgy –, neměl jsem jako většina mých tehdejších přátel z okruhu Charty 77 ponětí, co z toho nakonec vznikne. Státní svátek 28. října, kdy se pražské ulice opět zaplnily demonstranty, jsem jako „nepřátelská osoba socialistického zřízení“ trávil na osmačtyřicítce v cele na policejním ředitelství a sledoval, jak jsou tam přiváženy desítky lidí při této příležitosti taktéž předběžně zadržených. Že se můj disidentský život má za pár týdnů radikálně změnit, jsem si vůbec neuměl představit, a kdyby se mě tehdy nějaký západní žurnalista dotázal, zda jsem připraven stát se „sametovým revolucionářem“, nevěděl bych, co na to mám říci, a spíše bych rozpačitě krčil rameny. (…)

Bára Štěpánová: 
Dětství a útlé mládí jsem prožila v socialismu. Veliká knihovna mého otce, ze které jsem hltala knihy L. Vaculíka, M. Kundery a Camuse, Londonovo Doznání, Hemingwayův Pohyblivý svátek, divadelní hry Ionesca, S. Becketta, Havla a Uhdeho. Dokonce jsem v zavřeném šuplíku objevila Obratník Raka Henryho Millera ve slovenštině. (To snad tatínek dodneška neví.) (…)

Alexandr Vondra: 
V osmdesátých letech jsem se coby dvacetiletý mladík postupně přičlenil k druhé generaci undergroundu a k mladšímu disentu. Jsem ročník 1961. Mé dětské vnímání světa formoval smrad ruských tanků, které v srpnu ’68 rachotily pražskými ulicemi. Rodiče bolševiky nenáviděli, doma se na ně nadávalo, ale neměli odvahu proti nim vystoupit veřejně. Schizofrenie dělící svět doma od světa venku. Svět, který s touhou mladého člověka po svobodě nejde dohromady. V létě 1981 jsem s kamarády vyrazil do Polska, kde vrcholila vzpoura Solidarity proti režimu. Dýchali jsme najednou čerstvý vzduch svobody. Pro mě velká inspirace. Po škole jsem už nechtěl dělat kariéru za cenu poklonkování režimu. Životním programem se stala ona „paralelní polis“. Žít vedle systému, nezávisle, jak to jen jde. Dělali jsme samizdatové časopisy, psali do nich, pašovali jsme kontraband přes polské a maďarské hranice, organizovali výstavy a koncerty, diskutovali s Václavem Havlem a dalšími disidenty, kteří nám ukázali cestu, co a jak dělat. Rostlo nám sebevědomí. Začali jsme zvát lidi do ulic, organizovali demonstrace, tiskli a roznášeli letáky. Zkrátka jedno velké dobrodružství, o němž nikdo z nás nemohl tušit, jak skončí. Byla to temná doba, ale vzpomínám na ni rád. Co víc si mladý člověk může přát než se honit s nenáviděnými policajty a mít u toho pocit, že je v právu… (…)