Likvidace Pečinkova paradigmatu je v nedohlednu

Debata na téma "likvidace Pečinkova paradigmatu" mne docela vtáhla, jakkoli mi mnohé její aspekty příliš zábavné nepřipadají. Bohumil Pečinka ve svém posledním článku v Revue Politika potvrdil mou tezi, že napsat patřičný program není zase až takový problém - jím nastíněný souhrn má přesně tyto rysy.

Ostatně ODS ve svém seriálu Modrá šance mnohá z uvedených témat nadhodila, některá rovněž rozvedla. Přesto už samo vedení této debaty ukazuje, že možnosti skutečných reforem vůbec nemůžeme považovat za uspokojivé. Že vize naší země jako liberálního ostrova v přeregulované Evropě, doslova vtahujícího investice ze širého okolí a zaručujícího svým obyvatelům skvělé životní podmínky, je bohužel velmi vzdálená. Poukážu na několik problémů, s nimiž se nutně musí utkat každý, kdo se o potřebnou změnu snaží - a vztahují se nejen na poměry v Česku, nýbrž lze je zobecnit i pro poměry v Evropě.

Jaké oslovení?

Prvním problémem vůbec je, jakou strategii oslovení voličů zvolit - zdali jim otevřeně sdělit záměry rozsáhlých reforem (a čekat, že takové záměry odmítnou stejně jako v roce 2002), nebo jim naopak tyto záměry umně utajit, dostat se k moci a pak je provést. Jakkoli odmítnutí druhé varianty vyplývá z mého příspěvku implicitně a z Pečinkova explicitně, není skutečná situace tak jednoznačná. Musíme si uvědomit, že se pohybujeme v poli, kde se představy většiny voličů velmi často výrazným způsobem odchylují od reality. Jako příklad si uveďme případy podpory členské základny odborů jejich vedení, i když politika odborů členskou základnu někdy přímo poškozuje (snaha o vyšší platy vede k vyššímu propouštění, snahy o omezení zaměstnavatelů třeba v oblasti pracovní doby v obchodech vedou k témuž atp.). Jiným příkladem mohou být snahy ekologistů o omezení výstavby nových obchodů (vedou k vyšším cenám v obchodech dosavadních) nebo k omezení dopravních staveb (vedou k desetiletým odkladům jako v Plzni, s přímo katastrofálními dopady jak na životní prostředí samotné, tak i na životní pohodu voličů trávících dlouhé hodiny v neprůjezdných kolonách aut). Přesto často tyto iniciativy získávají podporu i přímo dotčených občanů. Tak bychom mohli sáhodlouze pokračovat. Jako klasický příklad si můžeme uvést úsměvnou, nedávno zveřejněnou historku, kdy se hloubavá žena zamýšlela nad dávkami, které jí odepřela slovenská vláda: "Vždyť přece my jsme, tak i vláda na nás musí dávky mít. A teď nám je chce ukrást a nechat si je." Podobnou představu, že vláda přece prostředky má a je povinna nám je v rámci napravování různých "nedostatků trhu" dát, má i velmi mnoho Čechů, velmi často i s vysokým vzděláním.

Jednou z politicky neutrálních cest tak může být zvýšení reálné informovanosti občanů. I mezi klienty dnešního socialistického státu totiž můžeme v případě jejich správné informovanosti nalézt potenciální příznivce pravicových reforem.

Důchodci!

Početně asi nejvýznamnější jsou dnešní důchodci. Je to sice skupina na socialistickém přerozdělování přímo závislá, nicméně může při pokračování současného voluntarismu nejvíce ztratit. Žádný z penzijních reformátorů totiž nepředpokládá, že tato skupina by reformami měla být negativně dotčena. Je zřejmé, že tito lidé si už sami na svou penzi našetřit nemohou a že tudíž i do budoucna tvoří skupinu lidí, o které se prostě stát náležitě postarat musí. Pokud ovšem k reformě penzí nedojde, pokud budou státní prostředky odčerpávány křepkými, plně produktivními lidmi, pak na tuto povinnost státu docela určitě peníze nemohou stačit. Budou-li tedy starší ročníky náležitě informovány, nutně by se měly stát spojenci v konfliktu o penzijní reformu a voliči opravdové pravice.

Obdobně existuje mnoho příjemců různých státních podpor a dávek žijících v domnění, že těmito kanály od státu získávají výhodu. Proto také preferují levici. V jejich omylu je utvrzují vládní představitelé temným mručením ve stylu "to teprve, kdyby vládla ODS, to byste koukali, ta by vám to všechno nelidsky sebrala". ODS se nedokáže dostatečně nahlas ozvat, že sice sebrala, ale že by také ubrala na daních a že nakonec i tyto vrstvy by na tom mohly být lépe. Že představa rovné daně kombinované s daní negativní nakonec může být pro nejchudší vrstvy nikoli ztrátou, ale přínosem. A tady nesedí argument, že ODS to přece říká. Je pravda, že říká, nikdo o tom ale neví.

Střední vrstvy

Další potenciální skupinou vhodnou pro takové "obecné vzdělávání" jsou široké vrstvy lidí, kteří něco mají. Tedy opravdu široké vrstvy, zahrnující nakonec i lékaře, učitele, státní úředníky. Všem těmto lidem hrozí, že v případě argentinského scénáře o vše přijdou. Ztráta celoživotně získávaného majetku by pro ně byla řádově významnější ztrátou než pár stokorun na nějakých nesmyslných dávkách nebo ušetřeném školném za děti. Mnozí z nich si této rovnice vědomi nejsou a rozhodují se prvoplánově právě podle těch pár stovek.

Tak bychom mohli ještě dlouho pokračovat, o nezaměstnaných, o živnostnících. Pochopení těchto souvislostí voliči přitom nemusí být přímo výsledkem činnosti politické strany. Jedná se o objektivní skutečnosti, které by veřejnosti měly být srozumitelně sděleny spíše nezávislými publicisty a ekonomy. V poslední době můžeme takové snahy zaznamenat, praktické výsledky ale zatím příliš nemají. Vidíme však, že snaha tvrdá fakta před veřejností raději skrýt může být v dané situaci lákavým nápadem a že nakonec taková strategie vůbec nemusí být bez nadějí na úspěch. Přesto z dlouhodobého hlediska se zdá být spíše riskantní.

Know how

Ať už dokáží opravdu reformní síly v ODS vysvětlit své záměry sebelépe, další velmi obtížná překážka jejich realizace zůstává. Tou je za stávajícího volebního zákona otázka konstrukce možné koalice, která by fundamentální změny učinila. Tato otázka je daleko těžší, než se zdá třeba pod úhlem pohledu ze Slovenska. Určitě měl pravdu V. Klaus, když označil slovenské reformy za velmi obtížně průchodné v Česku. Podíváme-li se na naši scénu, jediným subjektem tímto směrem jednoznačně směřujícím je ODS. Její koaliční potenciál však není velký, což je při českém volebním systému závažný problém. Zakořeněný levicový establishment považuje některé nezbytně nutné teze z jejího programu přímo za svatokrádež. Trvale se formuje široká koalice levice zjevné s levicí skrytou, aby ODS byla od vlády odříznuta. K levici skryté patří evidentně i dnešní US-DEU (jejíž pravicovost je jen deklarovaná - podle skutků poznáte je). Patří sem z velké míry i KDU-ČSL, a to přes svou deklarovanou konzervativnost a přes vřelá slova předsedy Kalouska na kongresu ODS. Lidovci totiž vždy patřili a patřit budou do širokého proudu evropské křesťanské demokracie. Ta má ovšem ve skutečnosti charakter spíše křesťansko-sociální, levicový a do značné míry je přímo architektem toho, co je dnes potřebné odstranit. Ani další budoucí "středopravý subjekt", vzniklý na troskách US-DEU, nebude řešením. Kdysi jsem říkal kolegům z ODA: "Vy kdybyste nebyli, tak by si vás ODS musela vymyslet."

Kde vzít étos?

Dnes ale všem těmto "středopravým" subjektům schází opravdový pravicový étos otců zakladatelů ODA. Z dnešních "středopravých" aktérů příliš čiší jejich opakované neúspěchy a křečovitá snaha se v politice za každou cenu udržet. Směřování takových subjektů bude určitě spíše někam k zeleným (teze o trvale udržitelném rozvoji se ostatně vždy objevují jako úhelný kámen programových úvah o takovém subjektu) a s podporou opravdových reforem u nich naprosto není možno počítat. Paradoxně tak v rozporu s Pečinkovým názorem nakonec pro ODS - přes všechna úskalí s tím spojená - může být nejpřijatelnějším partnerem pro provedení reálných reforem postšpidlovská grossovská formace s jakousi blairovskou orientací. Je ovšem velkým otazníkem, zdali někdy něco takového vznikne. Předpoklad je asi stejný, jaký byl i v Británii - široké spektrum voličstva dospělo k názoru, že socialismus nikam nevede, a socialisté tomuto názoru vyšli vstříc. Na straně druhé ovšem v nám bližším Německu je podobný přístup mezi levicovými voliči velmi nepopulární, neboť ti dosud realitu nepochopili.

Neutěšená situace tudíž bohužel panuje i na evropské scéně. V dnešním uskupení EPP je příliš patrné umělé spojení s EDU, ideové rozpory trvale probleskují na povrch a z dlouhodobějšího hlediska je asi nutno počítat s opětovným rozpadem. Současný odpor v EPP vůči ODS tak není možno chápat jenom jako německý nacionalismus, podstatnějším důvodem je asi právě tato mocenská hra, ve které si zřejmě někdo myslí, že vůči slabé, nově příchozí ODS si může dovolit více než třeba vůči britským konzervativcům. I když to tak jednoduché určitě nebude, i když ODS své příznivce v Evropě má, i když to vše nakonec zřejmě vyústí v rozpad dnešní EPP, vyhlídky nejsou o nic méně tristní. Síly prosazující opravdovou reformu budou ještě dlouho i na evropském poli velmi slabé.

Jediným skutečným řešením tak je nečekat na náhodu a prosadit poznání skutečnosti u širokých skupin reálně postižených současným klientským socialismem, získat je pro podporu opravdových reforem, přimět je, aby takové reformy samy aktivně a ve vlastním zájmu vyžadovaly. Jen tak se získá podpora pro reformy i u dalších subjektů politického spektra a jen tak bude možno postavit reálnou koalici, která je opravdu učiní. Podobný vývoj ovšem dosud nevidíme ani v sebemenším náznaku a je otázkou, kdy a za jakých okolností se ho můžeme dočkat. Pravděpodobně se jedná o delší cestu, kterou bude velmi obtížné stihnout už do příštích voleb.

Michal Tošovský (53) působil v devadesátých letech především ve státní správě a byl autorem dvou reforem - úspěšně provedené reformy technické normalizace a certifikace, umožňující odstranění technických bariér obchodu s EU, a vládou schválené, ale nikdy neprovedené reformy Českých drah. Později působil v prezídiu Fondu národního majetku, rovněž jako manažer ve zdravotnictví a dnes v telekomunikacích.