Léto 1989 – poslední triumf Solidarity?

"Připouštím zvláště možnost vzniku takové situace, kdy komunisté přistoupí na - nátlakem společnosti podepřený - postulát autentických (byť třeba jen v části) voleb do národních rad a do Sejmu. Učiní tak ne kvůli své lásce k demokracii, ale na základě kalkulace - reforma bude pro ně výnosnější než nekonečně prodlužovaná ‚studená občanská válka'," napsal v roce 1985 ve vězeňské cele Adam Michnik. A v představě částečně autentických voleb dokázal být ještě o něco konkrétnější: "Nežádáme tedy odstavení komunistů od moci, neboť by to bylo heslo totální konfrontace a ne platforma kompromisu. [...] Východiskem by mohlo být takové řešení, které by společnosti umožnilo autentickou volbu třeba třiceti procent poslanců." Takzvaný kontraktový Sejm, výsledek dohod uzavřených u kulatého stolu v roce 1989 a následných voleb, zaručujících svobodnou soutěž o 35 % mandátů, tak Michnik navrhoval minimálně čtyři roky předtím.

Koncem osmdesátých let, po úderu, který znamenalo zavedení výjimečného stavu v prosinci 1981 a následná vláda armádně-komunistické junty generála Jaruzelského, začala Solidarita opět zvedat hlavu. Avšak třebaže bylo zřejmé, že ochablá Solidarita nemá sama sílu svrhnout režim, bylo též jasné, že i režim sám je v koncích a není nadále schopen zvládat nakupené sociální i jiné napětí. Navíc režimní nomenklatuře již nestačila stávající privilegia, neboť co je platné být šlechtou vůči zbídačenému polskému dělníkovi, když si kdejaký gymnaziální profesor v Rakousku žije nesrovnatelně lépe. Rostoucí počet příslušníků komunistické elity tak začínal pošilhávat po kariéře kapitalisty či alespoň zavedeného měšťáka, k čemuž mělo napomoci i "převzetí" státních továren. Ostatně zákon umožňující soukromé vlastnictví výrobních podniků byl přijat v roce 1988 za posledního komunistického premiéra Rakowského, ne až za "tržního démona" Balcerowicze. Tak jako tak, vyjednávání u kulatého stolu se stále zřetelněji rýsovalo jako takřka jediné východisko. Nejen v očích opozice, ale i části komunistického režimu, byť většina členů strany stále vnímala zahájení rozhovorů s opozicí jako počátek konce světa.

Kulatý stůl

Nejdůležitějším předmětem i "výstupem" jednání u kulatého stolu (únor až duben 1989) bylo ústavní a volební uspořádání, politický systém. Obě strany rozhovorů, zejména pak Solidarita, považovaly jeho podobu za přechodnou, za konstrukci na "jedno použití"; předpokládalo se, že za čtyři roky by měly proběhnout již zcela svobodné, plně soutěživé volby. "To, co nyní vytváříme, to ještě není přechod k parlamentní demokracii, ale přechodná etapa, demokracie postavená na konsensu. Aby tato etapa splnila svůj účel, je třeba vybudovat několikaúrovňový systém vzájemných kontrol a brzd," prohlásil 4. března 1989 Tadeusz Mazowiecki. Předmětem jednání politické části kulatého stolu nebyla otázka, zda svobodné volby ano či ne: rokovalo se pouze o jakémsi transformačním uspořádání, o pseudodemokratickém hybridu, který měl přinést legalizaci opozice, vkomponovat ji do systému a tím oslabit politickou, sociální a ekonomickou krizi, zároveň však zachovat moc pro stávající režim a jeho představitele. Takto vnímaly kulatý stůl špičky komunistického režimu jako například generál Jaruzelski či premiér Rakowski. Kulatý stůl vlastně řešil problém, jak zkonstruovat volební proceduru, která by při své aplikaci neznamenala zpochybnění nadvlády komunistické strany.

Dvěma hlavními účastníky rozhovorů byl jednak vládní, režimní tábor představovaný Polskou sjednocenou dělnickou stranou (PZPR) a jejími satelity - Sjednocenou lidovou stranou (ZSL), Demokratickou stranou (SD) a oficiálními prorežimními katolickými organizacemi (PAX, UChS a PZKS). Stranu opoziční pak představovalo hnutí Solidarita, jež sebe samo považovalo za mluvčího zájmů polské (občanské) společnosti. Významnou úlohu prostředníka a garanta hrála katolická církev.

Výsledný pakt se nerodil lehce. Důležité komponenty nakonec dojednaného uspořádání často vznikaly na základě improvizací, reakcí na návrhy druhé strany jednání, ad hoc uzavíraných kompromisů a podobně. V červnu 1989 měly proběhnout volby do dvoukomorového parlamentu, konané dvoukolovým většinovým systémem, přičemž daleko významnější byla dolní komora, Sejm, z níž měla vycházet vláda. Celkem 460 křesel v Sejmu bylo rozděleno podle klíče 65 % mandátů vyhrazených vládní koalici, o zbylých 35 % míst v podstatě otevřený souboj tzv. nestranických kandidátů. Právě kvóta 35 % dala vzniknout jedné z charakteristik celého přelomového období, o němž se tehdy hovořilo i jako o "třicetipětiprocentní demokracii". Zcela svobodné, plně soutěživé volby měly proběhnout pouze do horní komory, stočlenného Senátu. Ten byl nově zřízen právě na základě rozhovorů u kulatého stolu coby zvláštní komora, kam se bude smět volit zcela svobodně. Jiný důvod k existenci vlastně Senát neměl, a i proto neobdržel příliš mnoho pravomocí. V podstatě disponoval - kromě participace na volbě prezidenta - jediným významným oprávněním: směl vracet Sejmu zákony. Sejm pak mohl senátní veto přehlasovat dvoutřetinovou většinou.

Celá volební soustava nebyla navržena ani určena k boji o moc. Ani PZPR, ani Solidarita neměly vystupovat jako dvě politické strany soupeřící o to, která z nich převezme vládu v zemi. Soutěživé volby se měly konat pouze do Senátu a pak v oněch 35 % "volných" obvodů pro dolní komoru, v nichž kandidovali nejen různí představitelé opozice, ale pod rouškou "nezávislých" též osoby svázané s režimem. "Naše mandáty máme jisté, o ty vaše se spolu ještě popereme" - i tak někteří komunisté charakterizovali svůj přístup k volbám a k celé navržené konstrukci. V rámci vládního tábora byl pak vyloučen střet kandidáta za PZPR a kandidáta za satelitní stranu - i zde došlo k rozdělení oněch 65 % míst předem, podle dohodnutého klíče. PZPR se tak vlastně vzdala absolutní většiny v dolní komoře, neboť jí na základě vnitrorežimní dohody připadlo celkově jen 173 míst v Sejmu (37,6 %; číslo 173 je součtem 156 jednomandátových předem vyhrazených obvodů a 17 míst z celostátní listiny). Komunisté však počítali s podřízeností, s loajalitou svých satelitních "spojenců".

Svobodně volený Senát se zrodil vlastně náhodně, v průběhu rozhovorů, jako kompenzace režimu Solidaritě. Podle některých zdrojů byl autorem návrhu na zřízení svobodně volené druhé komory současný polský prezident Aleksander Kwaśniewski, v roce 1989 mladý vyjednavač komunistického režimu, ministr v komunistických vládách druhé poloviny 80. let. V původních představách PZPR měl být Senát - alespoň zčásti - jmenován, v průběhu jednání u kulatého stolu však vystoupil údajně právě Kwaśniewski s ideou zcela svobodně volené druhé komory. Šlo vlastně o ústupek Solidaritě, jež odmítala akceptovat zřízení instituce silného prezidenta. Svobodně volená druhá komora měla představovat dostatečnou kompenzaci za silnou hlavu státu a jen zčásti svobodně volený Sejm. Solidarita nakonec na tento "obchod" kývla. Průběh voleb však ukázal, že snaha získat souhlas Solidarity se zřízením silného prezidenta výměnou za zcela svobodné volby do Senátu znamenala jeden z fatálních omylů polských komunistů u kulatého stolu.

V době rozhovorů nikdo nepočítal s tím, že by Solidarita dokázala získat veškeré mandáty z kvóty 35 % křesel v Sejmu, vyhrazených volné volební soutěži. Například Lech Wałęsa na začátku volební kampaně prohlásil, že zisk 20 % míst v dolní komoře by představoval velký úspěch, ba vítězství. I režim počítal s alespoň částečným úspěchem vlastních "nezávislých" kandidátů, a možnost vlivu opozice na legislativní proces pomocí senátního veta tak považoval za spíše hypotetickou. Byl si jist, že v dolní komoře bude disponovat více jak sedmdesáti procenty křesel.

I proto mohl místopředseda vlády Ireneusz Sekula u kulatého stolu prohlásit: "Svobodné volby do Senátu chápeme experimentálně jako test svobodných voleb na bezpečné bázi, neboť i když prohrajeme, máme stále možnost sami rozhodnout o osobě prezidenta." Sekula, a zdaleka nejen on, tehdy sice osudově nedohlédl psychologický dopad drtivé porážky režimu v onom "experimentálním testu svobodných voleb na bezpečné bázi", o svém omylu se však přesvědčil až v červnu.

Falešný pocit jistoty Sekulovi dodával právě úřad prezidenta, zamýšlený a režimem prosazený coby zastřešení a zároveň garance celého dojednaného uspořádání. Jeho roli v politickém systému výstižně charakterizoval tajemník ÚV PZPR Stanisław Ciosek. Podle jedné z vůdčích postav polské opozice Jacka Kuroně (letos v červnu zesnulého), totiž Ciosek "kdysi říkal, k čemu potřebují prezidenta. My - říkal - s vámi hrajeme karty. A budeme hrát poctivě. Ale jak se ukáže, že nehrajete fér, musí být někdo, kdo kopne do stolku a karty se rozdají znovu. Kvůli tomu je ten prezident. Kvůli tomu ‚kopnutí do stolku' byl sestrojený celý úřad. Ne na řízení státu, pouze na kopnutí do stolku. Proto Jaruzelski do toho úřadu tak dobře pasoval a proto se v něm Wałęsa od samého počátku neustále dusí." Z Kuroňova výkladu je rovněž patrné, že způsob, jakým se k demokracii přechází, a instituce, které v té době vzniknou, mají velký vliv na další demokratický vývoj.

Úkolu "Velkého Garanta" odpovídaly jak významné pravomoci hlavy státu v oblasti armády a bezpečnosti, tak též - příznačně - nejasná, ba vágní formulace některých ústavních článků. (Například právo prezidenta rozpustit Sejm, pokud by přijal zákon nebo usnesení, jež brání hlavě státu vykonávat funkci.) Prezident měl být volen nepřímo, Národním shromážděním, které sestávalo ze Sejmu a Senátu. Předem dohodnutý poměr sil však vládnímu táboru umožňoval prosazení vlastního kandidáta, neboť 65 % míst v dolní komoře (tvořené celkem 460 poslanci) znamenalo 53,4 % míst v pětisetšedesátičlenném Národním shromáždění (Sejm + 100 senátorů = 560) a tedy nadpoloviční většinu požadovanou ke zvolení prezidenta. Počítalo se s tím, že hlavou státu bude zvolen architekt výjimečného stavu a dosavadní vládce Polska generál Wojciech Jaruzelski.

Celá výkonná moc, a zejména pak armáda a policie, měla podle dohod uzavřených u kulatého stolu zůstat představitelům starého režimu. Ozbrojené složky měly být onou nohou, která v případě potřeby "kopne do stolku" - a pak asi i rukou, jež rozdá nové karty. Tento rys - ponechání armády a policie představitelům starého režimu, minimálně ve smyslu jakési záruky - přibližuje polský přechod k demokracii jihoamerickým vzorům. A garanční instituce uvedeného typu obecně tvoří jeden z charakteristických znaků sjednaných přechodů.

V této souvislosti nelze nevzpomenout chilského diktátora Augusto Pinocheta, jenž si i po předání moci opozici podržel post vrchního velitele pozemních vojsk. V polském případě však nepochybně hrál velkou roli i geopolitický faktor, obava opozičních předáků z nepříznivé reakce Moskvy. I proto vůbec nežádali převzetí armády a represivního aparátu a i proto, když po volbách hrozilo nezvolení generála Jaruzelského prezidentem, sami napomohli jeho instalaci do úřadu. Ostatně mezi kulatým stolem a celostátní konferencí PZPR (3.-4. 5. 1989) navštívil generál Jaruzelski Moskvu (28. 4. 1989). Gorbačov se údajně vyjádřil, že při obnově socialismu je nejdůležitějším problémem demokracie, a polosvobodným volbám tak již nestálo nic v cestě. Jaruzelski totiž Gorbačova patrně ujistil o zásadní věci: z hlediska sovětských geopolitických zájmů a neformálních, leč zásadních vazeb armádních a bezpečnostních aparátů je vše v pořádku, vše pod kontrolou.

Plebiscit o komunismu

Volby přinesly obrovský úspěch kandidátům Občanského výboru Solidarita. Ti získali všechna možná křesla v dolní parlamentní komoře (161 ze 460) a 99 křesel ve stočlenném Senátu. V prvním kole (4. 6. 1989), kdy byla zvolena obrovská většina kandidátů Solidarity, neboť dosáhli 50 a více procent hlasů, činila volební účast 62 % oprávněných voličů. Přeci jen nízká hladina voličské participace bývá zčásti vysvětlována též nedůvěrou polské společnosti ke kulatému stolu a uzavřeným úmluvám. Nicméně v pozdějších plně demokratických parlamentních volbách se nikdy nepodařilo tuto úroveň překročit. Ve druhém kole voleb (18. 6. 1989) se pak k urnám dostavilo již jen 25 % voličů - rozhodovalo se totiž prakticky jen mezi kandidáty vládní koalice. Šlo o to, který ze dvou nejúspěšnějších kandidátů vládního tábora z kola prvního, kde téměř nikdo z nich nedokázal v daném obvodu získat potřebných 50 %, obdrží nakonec poslanecký mandát.

Polští voliči v roce 1989 - podle volebního zákona - vyjadřovali svou vůli negativně: hlas udělovali tak, že museli přeškrtat všechny, které volit nechtěli. Režim si od tohoto pravidla sliboval výhodu pro své kandidáty; počítal i s disciplinovaností a proškolením vlastního elektorátu, na rozdíl od voličů opozice. Nicméně nakonec se tento záměr obrátil proti svému původci a znamenal jednu z hlavních příčin blamáže, kterou komunistický režim ve volbách v červnu 1989 utrpěl. Uvážliví a dobře proškolení byli totiž hlavně voliči Solidarity.

Opoziční kandidáti v polských volbách 1989 nesplývají pouze se Solidaritou, jde o širší kategorii. Nicméně Solidarita chtěla vědomě a záměrně volbám vtisknout charakter plebiscitu o (a proti) komunismu a sebe samu prezentovat jako historicky plně legitimní a v podstatě jedinou nekomunistickou politickou sílu, jako autentického reprezentanta nekomunistické části polské společnosti. Její strategie tak byla zaměřena nejen proti režimním kandidátům (v rámci "volné soutěže"), ale též proti těm opozičním kandidátům, kteří k Solidaritě nikdy nebo již nepatřili. Praktický (a technický) volební apel Solidarity byl jednoduchý a jednoznačný: přeškrtnout všechny kandidáty kromě těch solidaritních. Jedinou výjimku z tohoto pravidla představovali ti kandidáti PZPR a satelitních stran, kteří měli blízko k Solidaritě a poměrně daleko k vlastnímu stranickému vedení. Jak v prvním, tak i ve druhém kole voleb Solidarita instruovala své voliče - též pomocí právě založené Gazety Wyborczej - aby hlasovali pro některé kandidáty z řad vládního tábora, a to zpravidla pro kandidáty reformně, prodemokraticky orientované, často pro osoby bez přímé podpory stranického vedení. V některých případech Solidarita ovlivnila již sám nominační proces. Touto taktikou dokázala promluvit do sestavy vládního poslaneckého klubu a pozměnit tak celkové rozložení politických sil ve svůj prospěch. Podle odhadů bylo s podporou Solidarity zvoleno asi 55 kandidátů vládní koalice.

V polských červnových volbách však netvořily rozhodující prvek matematické počty získaných křesel - ty byly z velké části dojednány předem. Rozhodujícím a nečekaným faktorem se totiž stal hlavně způsob, jakým hlasování proběhlo. Namísto uvážlivého naplňování přihrádek kontraktové polodemokracie voliči (povzbuzení kampaní Solidarity) využili příležitosti a volby vskutku pojali jako plebiscit o komunismu. Stranické kandidáty důsledně přeškrtávali, kandidáty Solidarity ponechávali důsledně nepřeškrtnuté. Skutečnost, že většina kandidátů Solidarity získala mandát již v prvním kole, zatímco v obvodech vyhrazených vládnímu táboru často vítězily negativní hlasy a předem jisté křeslo nezískal v prvním kole téměř nikdo z PZPR a satelitních stran, otřásla již tak notně zerodovanými základy legitimity polského režimu. Už 4. června pozdě večer musel volební štáb PZPR konstatovat, že se "rýsují výrazné obrysy porážky".

Dokonce ani Aleksander Kwaśniewski, dnes velmi populární polský prezident, tehdy neuspěl, byť dosáhl jednoho z nejlepších výsledků z kandidátů PZPR - 38,4 % hlasů v senátních volbách. V roce 1989 však kandidáti Solidarity vítězili i ve volebních okrscích zřízených na polských ambasádách v zahraničí, tedy mezi tzv. prověřenými kádry. Ministr-tiskový mluvčí vlády Jerzy Urban, jenž se marně snažil prorazit v senátních volbách jako nezávislý, se po letech hořce pochlubil, jak prohrál s kandidátem Solidarity i ve volebních okrscích Tirana, Pchjong-jang a Ulánbátár. Kandidoval totiž ve varšavském obvodu, kam se výsledky ze zahraničních okrsků započítávaly. Což je mimochodem opět jeden z výmluvných znaků naprosté demoralizace a stupně rozkladu tehdejší komunistické moci.

Volby velkou měrou urychlily rozklad celého vládního tábora a přispěly tak i k tomu, že samotná dohoda od kulatého stolu přestávala fakticky platit, alespoň ve své původní podobě. Snaha režimu o to, aby legitimizoval další čtyři roky svého vládnutí pomocí pseudodemokratických voleb, selhala. Neboť čistě matematicky či formálně sice nakonec vše "klaplo" podle dohod, politicky a morálně však režim utrpěl zdrcující porážku. Wojciech Jaruzelski později na den zveřejnění výsledků prvního kola vzpomínal následovně: "Byl to šok, zemětřesení. Jasně a pádně jsem si najednou uvědomil, že výsledky znamenají nejen nutnost podělit se o vládu, ale i urychlení procesu, který může vést velmi daleko." A deset let poté, v roce 1999, použil pro charakteristiku volebního výsledku a jeho dopadu výraz "psychologický knokaut". Již záhy po oznámení výsledků prvního kola se mezi některými realisticky uvažujícími členy vedení PZPR začala objevovat myšlenka, že je nutné předat vládu Solidaritě či se o ni se Solidaritou podělit.

Pravý výsledek voleb byl tedy především symbolický a psychologický, nikoliv primárně matematický, byť nelze pominout též zvolení řady kandidátů z vládního tábora blízkých Solidaritě a rovněž i samostatnější politický kurz satelitních stran, které poznaly, že šance na přežití spočívá spíše v odpoutání se od PZPR, nikoliv v roli jejích věrných souputníků. Ale vlastně ani čistě matematický výsledek, zvláště vzhledem k psychologickému vyznění a reálnému složení režimních poslaneckých klubů, nebyl nakonec pro stávající režim dvakrát příhodný.

Složení "kontraktového" Sejmu (situace po volbách)

Z tabulky plyne jeden důležitý fakt. Podcenění věrnosti satelitních partnerů a nečekaný volební úspěch Solidarity (umocněný též většinovým volebním systémem) způsobily faktickou paritu mezi PZPR a Solidaritou v Sejmu (37,6:35). Satelitní strany se tak vlastně potenciálně staly příslovečným jazýčkem na váze - jejich 22,4 %, spolu s dosud prorežimními katolíky pak 27,4 %, mohly rozhodnout o tom, kdo vytvoří vládu. Minimální vítěznou koalici představovala sestava Solidarita + ZSL, která by disponovala 51,5 % míst v Sejmu. Vláda opřená o Solidaritu pak mohla mít ještě jednu nezanedbatelnou výhodu - drtivou většinou v Senátu (99 %) totiž disponovala právě Solidarita, která by asi sotva s pomocí druhé komory vetovala legislativu prosazenou vlastní vládou. Jakákoliv vládní sestava opřená o Solidaritu proto mohla považovat nadpoloviční většinu v Sejmu za tzv. pohodlnou, kdežto sestava, v níž by Solidarita absentovala, by musela jako pohodlnou vnímat až většinu 67 %, tedy takovou, s níž by mohla překonat případné veto Senátu. Takto početnou sestavu však šlo zformovat pouze s pomocí "zrady" některých poslanců Solidarity, s čímž se dalo počítat jen stěží.

Nicméně uvedené psychologické i matematické skutečnosti netvořily jediné parametry vymezující rozhodování politických elit. V úvahu bylo nutno vzít celou řadu dalších faktorů, mimo jiné též geopolitických. Ostatně celá uvedená hra se rozbíhala v létě 1989, tedy v době, kdy Berlínská zeď zatím pevně stála, zatímco pokus čínských studentů o demokratizační revoluci potlačily v Pekingu tanky.

Váš prezident, náš premiér

Před režimními i opozičními elitami vyvstala po volbách vskutku "leninská" otázka: co dělat? Možné řešení navrhl svým článkem "Váš prezident, náš premiér", otištěným 3. července 1989 v Gazetě Wyborczej, Adam Michnik. A jak Michnik napsal, tak se také nakonec stalo. "Rozhodnutí v této záležitosti je vnitřní věcí našich polských přátel," odvětil prý Gorbačovův poradce Vadim Zagladin na otázku, co o Michnikově článku soudí. Polská komunistická elita již sice neměla sílu odvrátit pád systému, byla však schopná překazit nástup demokracie. Tím také mohla demokratickou opozici vydírat, tím si mohla vykoupit solidní přechod do nových časů. Dne 19. 7. zvolilo Národní shromáždění (Sejm a Senát) převahou jednoho hlasu generála Wojciecha Jaruzelského prezidentem. (Do té doby mělo lidové Polsko kolektivní hlavu státu - Státní radu.) Stalo se tak jen díky složitému zákulisnímu manévrování parlamentní reprezentace Solidarity (Občanský parlamentní klub, OKP). "Operaci řídil [Andrzej] Wielowieski, který měl obrovský talent na počítání hlasů. Chodil od klubu ke klubu a ptal se, kdo bude jak hlasovat. Pak říkal: ‚Ještě jeden člověk od nás nesmí hlasovat. Ještě jeden musí opustit sál,' " vzpomínal později Jacek Kuroń.

Hlasování se účastnilo 544 poslanců a senátorů. Pro Wojcie­cha Jaruzelského, jediného kandidáta, hlasovalo 270 z nich, 233 bylo proti, 34 se zdrželo. Z poslanců a senátorů vládní koalice hlasovalo proti 11 a 16 se zdrželo, avšak rozhodující byl způsob hlasování parlamentní reprezentace Solidarity. Jeden z členů OKP hlasoval pro Jaruzelského, 222 jich bylo proti, 18 se hlasování zdrželo, 11 bylo nepřítomno a 7 odevzdalo neplatné hlasy. Právě tímto manévrem, včetně záměrného odevzdání neplatných hlasovacích lístků, dosáhla Solidarita svého cíle: zvolení Jaruzelského převahou jednoho hlasu. Což mělo znamenat i významný politický signál, výmluvné gesto. Solidarita za svůj postoj sklidila vlnu kritiky, neboť tak dopomohla k instalaci neoblíbeného generála Jaruzelského, symbolu výjimečného stavu a poslední komunistické dekády, do prezidentského úřadu. Ale v létě 1989 vedení Solidarity až úzkostlivě lpělo na zachování dohod s komunistickou mocí. Obava z puče představitelů tvrdé linie či z nepříznivé reakce Moskvy - nehledě na výroky Vadima Zagladina - byla totiž stále velmi silná.

Sejm pak zvolil premiérem dosavadního ministra vnitra generála Kiszczaka, což však vyvolalo takové pobouření, že po dalším vyjednávání a setkání Lecha Wałęsy s předsedy Demokratické strany (SD) a Sjednocené lidové strany (ZSL) došlo k dohodě o sestavení koaliční vlády pod vedením premiéra z řad Solidarity - Tadeusze Mazowieckého. Mazowieckého navrhl prezident Jaruzelski a Sejm ho v úřadu premiéra schválil obrovskou převahou hlasů 378:4. Mazowiecki stanul v čele "velké koalice", kde posty ministrů vnitra a obrany zaujali představitelé PZPR Czesław Kiszczak a Florian Siwicki. Solidaritě patřilo v kabinetu 11 křesel, PZPR 4, ZSL také 4 a SD 3. Ministr zahraničí Krzysztof Skubiszewski, jinak člen Solidarity, byl formálně nezávislý.

Premiér Tadeusz Mazowiecki pronesl 24. 8. 1989 v Sejmu mimo jiné i tato slova: "Vláda, kterou sestavím, neponese zodpovědnost za hypotéku, jíž jsme zdědili. Ta přesto ovlivňuje okolnosti, v nichž musíme pracovat. Za minulostí učiníme tlustou čáru. Odpovídat budeme jedině za to, co jsme vykonali, abychom Polsko vyvedli ze současného úpadku." Pojem "tlustá čára" byl na světě. I když ho Tadeusz Mazowiecki užil v jiném významu, záhy se, jak napsal Jakub Karpiński, vládě začal "ve světle rostoucích zkušeností" připisovat "program zapomnění křivd a vyhlášení doložky zvláštních výhod pro bývalou nomenklaturu, což se považovalo za nespravedlivé a nerozumné". Mazowieckému tedy příliš nepomohlo, když ve svém expozé 12. 9. 1989 sliboval, že "zásada zřetelného a otevřeného prodeje učiní konec dosud se objevujícím případům přebírání části národního majetku na základě neformálních vazeb a nikoliv ekonomických kritérií".

Zajíc se stal želvou?

Avšak uspíšení pádu komunismu v celé Evropě i v samotném Polsku nakonec dohody od kulatého stolu, rozhodně jejich politickou část, záhy zpochybnilo ještě daleko více než výsledek červnových voleb - události zkrátka získaly novou dynamiku. Ostatně již Mazowieckého vláda s převahou ministrů z řad Solidarity neodpovídala původním závěrům, kdy mělo předem domluvené složení parlamentu zajistit kabinet s dominancí PZPR. I prezident Jaruzelski, architekt a symbol výjimečného stavu, nakonec pod tíhou okolností rezignoval (souhlasil se zkrácením svého volebního období) a v prosinci 1990 byl v přímých volbách zvolen prezidentem Lech Wałęsa. To však již ležel v troskách i původně jednotný opoziční tábor, jehož štěpení nastalo coby přirozený důsledek ztráty společného nepřítele. Tedy urychlení? Jak se to vezme... První zcela svobodné parlamentní volby totiž v Polsku proběhly až v roce 1991. Sice o dva roky dříve, než předpokládala dohoda podepsaná u kulatého stolu, nicméně o rok později, než k tomuto aktu došlo takřka ve všech ostatních postkomunistických zemích.

Polsko, leader demokratizace, se roku 1991 ocitlo na chvostu transformačního pelotonu. "Zajíc se stal želvou," konstatoval uštěpačně list Daily Telegraph na podzim 1991. Neboť tzv. kontraktový Sejm, zvolený v poměru 65:35, přetrval až do října 1991, tedy do doby, kdy už skoro všechny ostatní postkomunistické země měly svobodné a plně soutěživé parlamentní volby za sebou. Kontraktový Sejm nebyl reprezentativní již v době svého vzniku, natož v roce 1990 či 1991. A tak zatímco někteří z poslanců zvolených v červnu 1989 v té části Sejmu, jež byla vyňata z plně kompetitivní volební soutěže, zprvu podporovali některé zásadní reformy, později znamenali spíše jejich brzdu. Přímo zvolený a plnou demokratickou legitimitou vybavený prezident Lech Wałęsa se musel ze své "garanční" prezidentské funkce stýkat a hlavně potýkat s nereprezentativním parlamentem, dědictvím paktu s komunisty u kulatého stolu. Po celá devadesátá léta pak polský politický systém, jenž z roku 1989 vyšel jako poloprezidentský, hledal ustálenější formu mezi semiprezidencialismem a parlamentarismem. Nakonec s ústavou z roku 1997 zvítězil parlamentní systém demokratické vlády, nicméně stále doplněný přímo voleným prezidentem, který disponuje jistými významnými pravomocemi.

Sporným prvkem polského ústavního systému pak až do současnosti zůstala druhá parlamentní komora, Senát. Ten byl původně zřízen pouze a jedině z toho důvodu, aby se v pseudodemokratických volbách v červnu 1989 mohlo někam "bezpečně" volit. Provizorní či příležitostná komora však nezmizela, ba naopak: její existenci potvrdila jak ústavní reforma z roku 1992, tak zcela nový ústavní text z roku 1997. Nicméně Senát ztratil obě dvě své nejdůležitější pravomoci - jeho veto může Sejm zvrátit již jen nadpoloviční většinou, nikoliv většinou dvoutřetinovou, a nijak se už nepodílí na volbě prezidenta, neboť ten je od roku 1990 volen přímo. Někdy bývá polský senát dokonce nazýván "systémovou atrapou" nebo "interpunkční komorou" a neustále se - podobně jako v ČR - podnikají pokusy nalézt jeho smysl. Měl by se údajně transformovat v komoru regionální reprezentace, což se však v praxi příliš nedaří.

Podle T. G. Ashe Polsko zaplatilo daň za to, že bylo průkopníkem změn už od roku 1980. Polský přechod k demokracii totiž představuje dlouhodobý proces, který začíná vznikem masového opozičního hnutí Solidarita a podpisem gdaňských dohod v srpnu 1980. Je násilně přerušen pučem generála Jaruzelského v prosinci 1981 a zavedením výjimečného stavu. Obnova celého procesu pak nastává koncem osmdesátých let. Jednání u kulatého stolu na jaře 1989 a polosvobodné volby v červnu téhož roku tvoří jeho rozhodující, zlomovou fázi. Je proto důležité vnímat polskou evoluci, nikoliv revoluci, v její úplné délce, ve všech peripetiích. Ale finální fáze rozpadu komunismu byla nakonec tak rychlá, že polská kontraktační polodemokracie zastarala dříve, než mohla začít působit. Nelze však rozhodně vyloučit, že k tomuto urychlení paradoxně přispěl právě kulatý stůl a situace, jež nastala po uvedení jeho závěrů do praxe.

Rozklad zasáhl jak dosud vládnoucí PZPR, tak i opozici. Rozpadl-li se nepřítel, to jest "oni", neexistovalo již také nic, co by drželo pohromadě ono "my" jakožto alespoň relativně soudržný politický subjekt. Již s podzimem 1989 vlastně začíná nechvalně proslulá "válka nahoře", bratrovražedný boj v rámci solidaritního tábora, který napomohl konsolidaci a modernizaci (post)komunistů a jejich volebnímu triumfu v roce 1993. Solidarita zastřešovala takřka všechny politické směry, takže její rozpad byl nevyhnutelný a logický, nicméně namísto vzniku samostatné liberální, křesťansko-konzervativní a dělnické (sociálnědemokratické) formace, tedy tří hlavních větví, následovala atomizace. Pokus o resuscitaci sice slibně začal vítězstvím Volební akce Solidarita (AWS) v parlamentních volbách 1997, nicméně nepřežil ani jedno volební období. Roku 2001 triumfovali opět postkomunisté. Nyní se rozpadá i jejich Svaz demokratické levice, mimo jiné i kvůli korupčním aférám, a ve všeobecné kocovině se daří emocím a populistické Sebeobraně Andrzeje Leppera.

Ale ústavnímu (politickému) systému lze nyní vytknout jen málo. Zdá se tedy, že Polsko opět platí za něco daň. Tentokrát nikoliv za průkopnictví, ale za ekonomickou i sociální zaostalost, jež je ve značné míře dědictvím komunismu. Země, kde se stále takřka čtvrtina populace živí zemědělstvím, které přitom zdaleka nevyprodukuje čtvrtinu HDP, nemůže vykazovat stabilitu. Před polskou politickou elitou tedy opět stojí podobná otázka jako koncem osmdesátých let: jak zvýšit sociálně-ekonomickou výkonnost země? Situace je však po patnácti letech daleko optimističtější - Polsko je zemí demokratickou, členem Evropské unie i NATO. A o tom se možná nesnilo ani vyjednavačům Solidarity u kulatého stolu, jimž dodnes řada Poláků vyčítá "zradu", nečistý a nemorální pakt s komunisty...

Autor je politolog, působí na Institutu politologických studií FSV UK Praha.