Kulturní elity promarnily svůj vliv

S Bohumilem Nekolným (1944) jsem se blíže a poměrně dobře poznal ve druhé polovině devadesátých let, kdy byl vedoucím kulturní rubriky Lidových novin, kde jsem měl necelé dva roky na starosti literaturu. Z jeho životopisu je třeba uvést alespoň to, že v roce 1968 absolvoval Filosofickou fakultu UK Praha (obory české dějiny a divadelní věda a teorie), po studiích působil jako dramaturg v Krajském divadle v Příbrami, v roce 1973 přešel do Divadla Vítězného února Hradec Králové a od roku 1976 pracoval jako dramaturg v Divadle Jiřího Wolkera Praha. V roce 1989 nastoupil do Svazu českých divadelních umělců jako odborný referent, předtím se během celých osmdesátých let věnoval studiovým divadlům. V listopadu 1989 byl členem celostátního stávkového výboru divadel. V polovině osmdesátých let začal přednášet praktickou dramaturgii na DAMU. Na začátku devadesátých let vedl přednášky na Ateliéru divadelního manažerství po reformaci Divadelní fakulty JAMU v Brně. V letech 1993 až 1997 působil jako ředitel odboru umění Ministerstva kultury ČR – většinou za ministra Pavla Tigrida. Autorsky se podílel na tvorbě řady koncepčních dokumentů. V letech 2007 až 2013 působil jako předseda správní rady Klicperova divadla v Hradci Králové… Je autorem odborných publikací – například Divadelní systémy a kulturní politika, Divadlo a krea­tivní sektor a jiné. V rukopise má připravenu knihu Divadlo a společnost kolem roku 1989. Její základní teze a závěry byly také důvodem, proč jsme se sešli k rozhovoru.

Tebe zajímalo divadlo nejen jako výsledný produkt – to, co diváci vidí na scéně –, ale také jeho provoz a postavení v celé síti společenských vztahů, i divadlo jako předmět státní kulturní politiky státu. Co považuješ v životě divadla a pro jeho život za nejdůležitější?

Na to není snadné odpovědět. Mou původní profesí je dramaturgie, a to je pro divadlo podstatné – o čem je, proč vůbec je, odkud všechno v divadle pochází a kam to směřuje. Dramaturgie by měla být „ideologií“ divadla, a já ji vždycky chápal jako myšlení o divadle, nebo jako myšlení divadlem, jak to kdysi vystihl Ivo Osolsobě. Divadlo se přece pohybuje v nějakém kontextu, a tomu kontextu se v civilizovaných zemích říká kulturní politika. Ten pojem byl u nás za komunistů strašně degradovaný a v devadesátých letech jsme od něj ustoupili. Znovu nám ho začal připomínat Pavel Tigrid, ale ve druhé polovině devadesátých let bylo bohužel už pozdě. (…)