Krize Evropy

Z druhé strany Atlantiku se to před několika měsíci jevilo už jako hotová věc. Evropské veřejné mínění bývá zřídkakdy tak monolitické, jako bylo ve své averzi nejen vůči americké politice, ale také vůči americké národní povaze ztělesněné v osobě George W. Bushe. Výzkum názorů poslanců britského parlamentu provedený před listopadovými volbami ukázal, že 87 % členů tohoto orgánu by volilo Johna Kerryho; pouze 2 % torryů prohlásila, že by "uvítala" Bushovo znovuzvolení. Tomuto postoji se dostalo výstižného vyjádření na stránkách bruselského listu Le Soir, který charakterizoval reakci evropských elit jako něco, co "již není pouze otázkou politiky, ale hněvu" - hněvu nad "znecitlivěním Ameriky v důsledku působení nechutné směsi ekonomických a finančních zájmových skupin, zaslepeného militarismu, náboženského fundamentalismu a neokonzervativní propagandy".

Kořeny protiamerických nálad

Tento nejnovější výbuch protiamerických vášní v Evropě má samozřejmě hlubší kořeny. Čtenáři, kteří již dosáhli jistého věku, si zajisté vzpomenou na demonstrace v Británii organizované v rámci takzvané "Kampaně za jaderné odzbrojení", jež byla zahájena v roce 1957, na masové celoevropské protesty proti vietnamské válce v 70. letech či na hysterii vyvolanou počátkem 80. let rozmístěním raket typu Pershing-2. Po skončení studené války se celá debata poněkud posunula. Dnes je možno zaslechnout spíše jen rezignované, zmatené či hněvivé hlasy vyjadřující názor, že Amerika a Evropa jsou jednoduše v mnoha ohledech příliš odlišné na to, aby mohly nadále udržovat spojenectví, které se snad kdysi dalo ospravedlnit jako vzájemně výhodný sňatek z rozumu.

Podle jedné skupiny argumentů se "mnohé priority USA orientují na tradiční zájmy mocenské politiky," jak se můžeme opět dočíst v již citovaném Le Soir, "zatímco Evropská unie se tápavým způsobem pohybuje, jak se zdá, spíše směrem ke světu, který by se více řídil pravidly." Jiná skupina argumentů se soustřeďuje více na ekonomické nežli na politické priority: Evropané nedůvěřují trhu a dávají přednost státním intervencím, majícím za cíl udržování životní úrovně a vyrovnávání příjmů, zatímco Američané chtějí méně sociálního státu a více nemilosrdné soutěže. ("Pouze Evropa," apeluje na čtenáře londýnský Guardian, "může poskytnout životaschopnou alternativu k brutalitě amerického způsobu života.")

Ještě závažnější je fakt, že Evropané sami sebe vnímají jako osvícené sekularisty, zatímco Američané jsou podle nich nenapravitelní religiózní zpozdilci, čehož je odstrašujícím příkladem sám prezident Bush - "Boží prezident", jak se vyjádřil londýnský Observer.

Terorismus a změna postojů

Nicméně se zdá, že okamžitě po znovuzvolení Bushe za prezidenta Evropu zachvátila vlna přehodnocování postojů, jakkoli se k tomu Evropané většinou nechtěli přiznat.

Nejvýznamnějším katalyzátorem tohoto procesu přehodnocování se stala událost, ke které došlo 2. listopadu, tedy stejného dne, kdy se konaly i volby. Tehdy byl v Amsterodamu za bílého dne brutálně zavražděn Theo van Gogh, donkichotský provokatér, který právě dokončil krátký film s názvem Submise, v němž se zabýval otázkou nelidského zacházení se ženami v islámských zemích. Mohamed Bouyeri, šestadvacetiletý holandský muslim marockého původu, byl filmem natolik rozhořčen, že autora filmu jedoucího právě na kole do práce přepadl a prořízl mu hrdlo až na kost nožem na porcování masa. Potom mu do prsou zabodl dýku, k níž připnul dopis obsahující výhrůžky zabitím dalším lidem za to, že urazili islám či se proti němu rouhali. Většina z těch, kdo byli na jeho seznamu uvedeni, se dodnes skrývá.

Tento incident má vedle své hrůzné dimenze i rozměr ironický, neboť názory téhož Mohammeda Bouyeri, formulované v dokonalé holandštině, byly dva roky předtím představeny veřejnosti jako zářný příklad dokládající úspěch oficiálního holandského multikulturalismu. Velmi rychle se ukázalo, že vrah byl ve styku s marockými islamisty. Jak vyšetřování pokračovalo, odhalovala se stále širší sít sahající až do Belgie a na území sousedních států a naznačující, že se nejednalo o čin osamoceného aktéra. Celou Západní Evropou se náhle začal šířit pocit ohrožení. Dostalo se mu vyjádření například z úst tehdejšího britského ministra vnitra Davida Blunketta, který v televizním vysílání stanice BBC varoval, že Al-Kajda "již stojí na zápraží a začíná ohrožovat naše životy".

Asi není třeba dodávat, že tyto pocity představovaly zásadní změnu v postojích Evropy k hrozbě islámskému terorismu. Předtím se mnozí Evropané americkým obavám z islámského terorismu buďto přímo vysmívali, nebo se alespoň domnívali, že pokud se od Ameriky dostatečně distancují, Evropa se tomuto nebezpečí bude moci vyhnout. Tak například pumové útoky na španělské železnici nepřesvědčily tehdy Španěly o nutnosti jejich větší angažovanosti ve válce proti terorismu, ale vedly naopak k volební porážce ministerského předsedy, který předtím jejich zemi zapojil do Američany vedené koalice v Iráku. Polly Toynbee zase ve svém příspěvku v Guardianu zavrhl Tonyho Blaira jako amerického lokaje a počastoval výsměchem "do nebe volající nesmysly, které Pentagon říká o charakteru globálního terorismu a jeho příčinách a prostředcích nápravy".

Po van Goghově zavraždění však podobné projevy náhle ustaly. Najednou jako by se smýšlení Evropy od základu proměnilo. Jak v Commentary z loňského prosince trefně poznamenal David Pryce-Jones, v Evropě se začal prosazovat názor, že co se týče vztahu k islámskému terorismu, jsme všichni "na stejné lodi", a že před touto hrozbou nelze uniknout po vzoru Španělů přetnutím vazeb s Washingtonem, ale pouze porážkou teroristů.

Samozřejmě nestačí si realitu uvědomit, je třeba s ní také začít něco dělat. V průběhu následujících týdnů se vlády evropských zemí rozhodly, že posílí početní stavy své policie, zkvalitní činnost svých zpravodajských služeb, zlepší spolupráci se svými sousedy na hranicích a začnou řešit problémy vyvolávané přívalem milionů muslimských imigrantů potřebných pro přežití ekonomik jejich zemí. Najednou začalo být zcela únosné hovořit o zavedení průkazů totožnosti, imigrační kontroly a zákonů požadujících, aby imámové kázali v místním jazyce. Začalo se také diskutovat o potřebě přehodnocení toho, co jeden holandský politik označil za tradiční a hluboce zakořeněné národní přesvědčení "pasivní tolerance", podle nějž je každý přistěhovalec v Holandsku vítaným příchozím a nemá se po něm vůbec nic chtít či na něj klást jakékoli nároky - má být prostě pouze přizván, aby se připojil ke všeobecné nekonfliktní zábavě.

Došlo skutečně k zásadnímu obratu, anebo se pouze jedná o křečovité gesto, které je dočasnou reakcí na náhlý pocit strachu - reakcí, jež se záhy vytratí a promění se v letargii či polovičatý kompromis? Je ještě příliš brzy, abychom na to mohli dát odpověď. Nicméně zároveň s uvědoměním si faktu, že terorismus v Evropě není problémem Washingtonu a Evropané tudíž nemohou očekávat, že ho za ně Washington vyřeší, byli Evropané konfrontováni s realitou. A je-li v životě vůbec něco jistého, pak i to, že to nebylo naposledy.

Bezradnost v bepečnostní a mezinárodní politice

Terorismus není jediným problémem představujícím obecné ohrožení evropské bezpečnosti, se kterým si Evropa bude muset, ať již se jí to líbí, či ne, poradit sama. Evropská unie, která ve své současné podobě zahrnuje 25 zemí (přičemž 15 dalších doufá v možnost připojení v budoucnosti) stojí tváří v tvář unikátním strategickým výzvám. S nově rozšířenou Unií již sdílejí hranice Ukrajina, Bělorusko, Moldávie a Rusko. Až se připojí (pokud se ovšem připojí) i Turecko, bude společně s další "asijskou" zemí, Kyprem, součástí Evropy, která bude v důsledku svého svobodného rozhodnutí sdílet hranice s Gruzií, Arménií, Íránem, Irákem a Sýrií.

Stručně řečeno, nová Evropská unie se utváří přímo v ohnisku geopolitického ohrožení. Přitom však postrádá materiální a diplomatické prostředky, které by jí umožnily čelit tomuto nebezpečí jako sjednocený útvar. Když v listopadu a prosinci na Ukrajině vypukla "oranžová revoluce" a polský prezident Alexandr Kwaśniewski a hrdina Solidarity Lech Wałęsa zamířili do Kyjeva, francouzská vláda zaujala postoj, jež by se dal označit, jak se trefně vyjádřil jeden francouzský komentátor, jako "značně rozpačitý". "Není vůbec náhoda," poznamenal tehdy ironicky sloupkař deníku Financial Times Philip Stephens, "že francouzský prezident Jacques Chirac a německý kancléř Gerhard Schröder dělají vše pro to, aby se mohli vyhnout otevřenému vyjádření k ukrajinské oranžové revoluci" - k události, jež měla pro jejich země, a pro Evropskou unii obecně, potenciálně mnohem větší význam než cokoli, co Spojené státy dělaly či nedělaly v Iráku.

Je neoddiskutovatelným faktem, že Evropa se mohla po dobu padesáti let těšit z privilegia poklidné existence, neboť byla díky odstrašujícímu působení amerického vojenského potenciálu ušetřena nutnosti čelit hrozbě ze strany Sovětského svazu svými vlastními silami. Tyto šťastné dny jsou však nenávratně pryč a Evropa si teprve nyní začíná uvědomovat, co to pro ni znamená. "Evropa není schopna zaručit bezpečnost a svobodu pohybu svým vlastním občanům a svobodně smýšlejícím lidem žijícím na jejím území a pokoušejícím se realizovat své právo na svobodu projevu," lamentoval po van Goghově zavraždění francouzský levicový list Libération. K tomu je třeba dodat, že není schopna zaručit ani bezpečnost svého území proti vnějšímu ohrožení.

Mnozí Evropané jsou však bohužel stále ještě v zajetí svého dřívějšího způsobu uvažování, jak lze doložit na příkladu titulku úvodníku, jež se nedávno objevil ve Finacial Times: "Odstrašování Iránu: Jaderný problém Teheránu mohou vyřešit pouze Spojené státy". Opravdu? Cožpak není Irán mnohem blíže k Evropě než ke Spojeným státům? A cožpak v současné době nerozvíjejí Evropané svoji vlastní iniciativu vůči Íránu, která, ať již je to správné, či nikoli, ignoruje Spojené státy?

Jsou zde však i povzbudivější signály. S tím, jak Evropanům pomalu dochází, že terorismus je i jejich vlastním problémem a nikoli pouze vedlejším produktem americké nekompetence (či snad ještě něčeho horšího), začínají někteří z nich dokonce zvažovat možnost vlastní obrany. Počtem mužů ve zbrani se již Evropě podařilo předhonit Spojené státy. Evropská unie již také zahájila svůj vlastní - ačkoli dosud značně skromný - bezpečnostní program. Do Bosny se vypraví sbor EU o síle zhruba 7 000 mužů s pověřením provádět operace na udržení míru. Kromě toho se formují síly rychlého nasazení v počtu 1 500 mužů, jež by měly být schopny dát se do pohybu do 10 dnů od výzvy.

Malá impozantnost těchto čísel je částečně důsledkem neschopnosti Evropanů domluvit se již konečně na tom, zda potřebují separátní bezpečnostní organizaci, či nikoli. Například Jaap de Hoop Scheffer, generální tajemník NATO, nevidí žádný důvod, "proč znovu vynalézat kolo". Kromě toho Evropa nejeví příliš velikou ochotu platit náklady obrany. Francie v současné době vynakládá na obranu 45 miliard dolarů ročně, což je více než na obranu vynakládá jakákoli jiná evropská země (na druhém místě za Francií je Velká Británie). Všech 25 členů EU dohromady vydává na obranu 208 miliard dolarů, zatímco Spojené státy na ni věnují 405 miliard dolarů.

V tomto ohledu však možná Washington bezděčně (dalo by se říci "dialekticky") sehraje nápomocnou roli. Zjednodušeně řečeno, bezpečnost Evropy již není nezbytnou složkou bezpečnosti Spojených států. Jistě, Spojené státy mají s Evropou společné hodnoty a cítí k ní sympatie, které je mohou vést k zájmu o evropské dění, v čistě strategické rovině je však třeba si uvědomit, že nyní, když již neexistuje Sovětský svaz a Spojené státy disponují vojenskou technologií umístěnou na svém vlastním území a umožňující jim ničit libovolné cíle po celém světě, detaily toho, co se děje ve větší vzdálenosti na východ od Washingtonu než 8 či 9 hodin doletu, se obvykle týkají více Evropy nežli Spojených států. Pokud se jednoho dne ráno probudíme a dozvíme se, že budovy EU v Bruselu a Štrasburku byly zničeny, budeme samozřejmě šokováni, nebudeme však v žádném případě mít pocit, že bychom byli přímo ohroženi. Zdá se, že do této reality se konečně začíná probouzet také více a více Evropanů.

Ekonomika: velký neúspěch

Podobně jako v oblasti bezpečnosti je tomu i v oblasti ekonomické. V roce 2001 si Evropská unie v Lisabonu předsevzala cíl stát se do roku 2010 "nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější světovou ekonomikou založenou na znalostech". Nedávno se tomuto projektu dostalo označení "velký neúspěch" od samotného Romana Prodiho, odstupujícího předsedy Evropské komise. Fakta k dnešní datu, kdy nás od roku 2010 dělí již jen pět let, kdy by mělo být dosaženo ohlášeného cíle, nejsou ani trochu povzbudivá. Gordon Brown, britský ministr financí, odhadl na počátku roku 2004, že růst "eurozóny" bude toho roku poloviční v porovnání s růstem USA a Japonska. Souhrnný růst eurozóny za poslední tři roky byl pouze 3 %, zatímco ve Spojených státech dosáhl růst hodnoty 5,5 % a ve Spojeném království 6 %. Výsledky jsou ve skutečnosti ještě mnohem horší, než Brown předpovídal. Údaje za třetí kvartál roku 2004 ukazují, že v Německu a Francii byl růst pouze 0,1 %.

Nedílnou součástí tohoto systému je strukturální nezaměstnanost, která je v úzké spojitosti s evropskou politikou sociálního státu. Ve Francii dosahuje nezaměstnanost hodnoty 10 %; v Belgii téměř 9 % v relativně prosperujících vlámsky hovořících oblastech, 19 % ve frankofonním Valonsku a šokujících 22 % v hlavním městě Bruselu. Německu, v němž člověk, který je již více než rok nezaměstnaný, může pobírat po neomezeně dlouhou dobu až polovinu své dřívější čisté mzdy, se podařilo vytvořit unikátní systém nemající z hlediska své schopnosti odrazovat od hledání nového zaměstnání obdoby na celém světě.

I přes tento vysoký stupeň nezaměstnanosti je k naplnění exitujících pracovních příležitostí potřeba každoročního přílivu 1,5 milionu imigrantů. Pokud by měla Evropa svou mírou participace pracovní síly dohnat úroveň, jež v tomto ohledu existuje ve Spojených státech, potřebovala by dalších 17 milionů pracovních míst. Kdo jiný by je mohl naplnit, když ne imigranti?

Trendy porodnosti naznačují ještě chmurnější budoucnost. Žena ve Spojených státech porodí v průměru 2,06 dítěte, což je zhruba prostá reprodukce. Odpovídající průměr pro 25 zemí EU je oproti tomu pouze 1,46 dítěte. To znamená, že populace zde bude klesat, bude potřeba více imigrantů a s růstem dlouhověkosti bude docházet ke stále většímu zatížení mladé generace břemenem generace starší.

Během své návštěvy v Číně v říjnu 2004 Jacques Chirac naznačil, že Francie a Evropa by se mohly vyhnout nutnosti provádět vnitřní reformy, pokud by se jim podařilo navázat privilegované vztahy s nově vznikající supervelmocí - Čínou. Ať již je, či není vzestup Číny nevyhnutelný, není pochyb o tom, že Čína fakticky roste. Avšak díky čemu? Nikoli díky nákupu francouzského obilí nebo zbraní či v důsledku objednávky úchvatného francouzského vysokorychlostního vlaku (jehož výrobce zkrachoval). Čína, podobně jako Indie a další asijské ekonomické mocnosti, roste díky prodeji.

Export Číny činí 20 % jejího hrubého národního produktu a konkurovat jejím nízkým cenám, kterých dosahuje díky své "disciplinované" pracovní síle, není snadné ani pro její asijské sousedy. Americká ekonomika již na asijský a obzvláště čínský export zareagovala a obecně lze říci, že USA jsou mnohem lépe připraveny čelit této výzvě než evropské země. Přátelské vztahy s Čínou, o něž Paříž již delší dobu usiluje, tedy evropské hospodářství nezachrání. Pokud budou současné trendy pokračovat, je mnohem pravděpodobnější, že Čína přispěje k jeho úplné destrukci. Je docela dobře možné, že až se, obrazně řečeno, usadí oblaka prachu zvířená tímto zápasem, uvidíme bohatší Asii a stále stojící - ačkoli poněkud pošramocené - Spojené státy, zatímco Evropa bude spíše připomínat ruiny někdejšího španělského impéria.

Ať již mají Spojené státy na svém kontě jakékoli hříchy, ničení evropského hospodářství mezi ně nepatří. Evropané se nicméně nadále věnují spílání na adresu amerického kapitalismu místo toho, aby se pokusili čelit výzvě, kterou pro jejich kontinent představuje růst asijských ekonomik, které se na něj valí jako přívalová vlna. Její první destruktivní účinky již Evropa začíná pociťovat.

Je ekonomická situace Evropy beznadějná?

Znamená to, že ekonomická situace Evropy je beznadějná? Je to asi trochu překvapivé, ale odpověď zní "ne". Evropský kontinent stále disponuje ohromnými materiálními a lidskými zdroji a není nikterak vyloučeno, že se mu nakonec podaří provést potřebné reformy a vykročit správným směrem. V několika dimenzích, které mají z hlediska možností růstu klíčový význam, již Evropa nad Spojenými státy vede. Disponuje celkově větší ekonomikou, má mnohem větší objem vývozu (1 430 miliard dolarů v porovnání s americkými 986 miliardami dolarů) a občané jejích zemí se především těší mnohem vyšší úrovni vzdělání. Například v nedávné mezinárodní srovnávací studii matematických znalostí se na prvním místě umístil Hongkong, Finsko bylo druhé, Holandsko čtvrté, Japonsko šesté, Kanada sedmá, Belgie osmá, Francie šestnáctá, Německo devatenácté a Polsko dvacáté čtvrté, zatímco Spojené státy se umístily až na místě dvacátém osmém. Matematika je samozřejmě klíčovým faktorem z hlediska budoucího rozvoje vědy a techniky a je třeba si otevřeně přiznat, že v tomto ohledu jsou Evropané daleko před námi.

Kromě toho, bude-li si chtít Evropa zajistit svoji vlastní bezpečnost, bude muset reformovat své hospodářství tak, aby bylo schopno zabezpečit potřeby ozbrojených sil. I když převládající odpovědí Evropanů na propadající se evropskou ekonomiku je dosud oportunismus či samolibé sebeuspokojení, je zde i několik vlivných osobností, které uvažují, jak daný stav věcí změnit, a uvědomují si, že je třeba začít upozorněním na velikost hrozící krize. Na neutěšenou situaci upozorňuje například autoritativní, ačkoli bohužel opomíjená studie Michela Camdessuse, někdejšího ředitele Mezinárodního měnového fondu: "Propadáme se, a pokud s tím něco neuděláme, dosáhneme za deset let stavu, z něhož již nebude návratu." Tak daleko to však dojít nemusí. Současný stav Evropy má identifikovatelné příčiny, jejichž odstraněním ho lze zlepšit.

Ve Francii byla publikována zpráva bývalého ministra financí Nicolase Sarkozyho a ministra zaměstnanosti Jean-Luise Borlooa, v níž se odhaduje, že odstraněním bariér bránících podnikání by Francie mohla vytvořit milion nových pracovních příležitostí. Wim Kok, bývalý holandský ministerský předseda, identifikuje základní problém EU jako "nedostatek politické vůle a neochotu dostát závazkům", což se například projevuje neustálým porušováním Paktu stability a růstu ze strany Francie a Německa, zemí tvořících jádro EU. Pakt má přitom za cíl snížení deficitu zemí Unie a srovnání jejich fiskální politiky. Na pořad dne se dokonce dostává i otázka asijské konkurence. Na březnovém summitu EU se diskutovalo o tom, jak zvýšit konkurenceschopnost evropské ekonomiky, aniž by přitom došlo k podkopání "evropského modelu založeného na solidaritě a kompromisu mezi zaměstnavateli a zaměstnanci".

Je snadné usmívat se nad takovými skrovnými a zcela neadekvátními počátečními krůčky. Je snadné usmívat se nad celou Evropskou unií v té podobě, v níž dnes existuje - nad jejími grandiózními, nicméně fádními budovami v Bruselu a Štrasburku, nad nestydatými privilegii jejích úředníků, extravagantními hostinami a plýtváním prostředků na okázalé konference, jež kontrastují s její politickou bezradností, vojenskou slabostí, přehnaně objemnou ústavou a navyklým reflexem bezmocně hrozit prstem přes Atlantik namísto toho, aby věnovala pozornost tomu, co se děje v Rusku, Číně či na Blízkém východě, nebo vlastním národnostním třenicím a dysfunkční ekonomice.

Takový přezíravý postoj k Evropské unii ale možná nedoceňuje hloubku a vytrvalost odhodlání Evropy etablovat se jako jednotný útvar. Projekt sjednocení Evropy se nezrodil v kancelářích výškových budov ze skla a betonu, ale v ohni první světové války, který většinu Evropanů přivedl k poznání nutnosti vzájemné spolupráce (později byl znovu obnoven v reakci na další, ještě ničivější světovou válku). I když byl tento proces zpočátku značně plíživý, Evropa postupně nabrala kurs. A ačkoli se její putování k cíli již značně protáhlo, ubírá se k němu zbytečnými oklikami a jeho cestovní náklady dosáhly závratné výše (a budou pravděpodobně ještě vyšší), nějakého cíle přece jen asi nakonec dosaženo bude.

Otázka zní, jak bude Evropa, až doputuje, vypadat. Bude to vitální Evropa, jež bude hrát aktivní úlohu při řešení problémů války, míru a vývoje, či to bude naopak Evropa pasivní a zahleděná sama do sebe, Evropa, kterou bude okolní svět považovat za irelevantní? Pokud se totiž Evropské unii podaří alespoň částečně realizovat svoji plánovanou integraci a jestliže přitom zároveň vyřeší i politické a ekonomické problémy, které ji nyní sužují, její potenciální síla se může velmi rychle proměnit v sílu skutečnou.

Evropa potřebuje konzervativní revoluci

První zajímavé náznaky možného budoucího směřování Evropy se již objevily. Předně i přes všeobecné rozčarování Evropy z výsledku amerických voleb zde vystoupilo několik osobností, které měly na věc odlišný názor a vývoj v USA hodnotily pozitivně. Známý francouzský fejetonista Ivan Rioufol například v polovině listopadu uvedl, že znovuzvolení prezidenta G. W. Bushe by nemělo být vykládáno jako důsledek náhlého záchvatu kolektivního šílenství, ale jako zcela pochopitelný a oprávněný požadavek většiny Američanů, aby se jejich liberální elity stáhly do pozadí a začaly respektovat mínění Ameriky. Rioufol dále pokračoval:

"Konzervativní revoluce, kterou prezident Bush dovedl vzdor předpovědím médií k vítězství, by mohla být zopakována i ve Francii. Aspirace Američanů - jejich hodnoty, náboženská víra a důraz na bezpečnost - nejsou výlučnou záležitostí pouze jejich anglosaské protestantské kultury. (...) Politický diskurs současné Francie je pro mínění jejích občanů zrovna tak málo reprezentativní, jako je diskurs americké levice pro občany Ameriky."

Jinak řečeno, kdo ví, kam by se Evropská unie ubírala, pokud by v čele Francie stál vizionář světového rozměru, jakým byl Ronald Reagan, a nikoli úzkoprsý nacionalista, jakým je Jacques Chirac? Často slýcháme o evropských hodnotách a o tom, jak se liší od přízemních hodnot amerických. V každodenní politické praxi Evropy však máme možnost vidět spíše přízemnost pokusů jednotlivých členských zemí využít EU jako nástroje k prosazování svých sobeckých cílů ve spojení se snahami jistých skupinek evropských zemí pokud možno co nejvíce oddálit řešení neodkladných celoevropských problémů. Takové jednání může sotva poskytnout morální kompas, natož pak ukázat směr pohybu vpřed.

Dnešní vlády západoevropských zemí si většinou příliš neuvědomují, s jakou intenzitou svět směřuje k naplnění ideálů ekonomické a politické svobody. Země střední a Východní Evropy jsou v tomto ohledu mnohem dále, o čemž svědčí mimo jiné i rychlé rozšiřování EU a objevení se ideologických rozdílů, pro jejichž označení použil ministr obrany Donald Rumsfeld termíny "stará" a "nová" Evropa. Tyto rozdíly byly dále zvýrazněny v podobě odlišných reakcí na ukrajinskou krizi; zatímco nová Evropa okamžitě pochopila její skutečný význam, stará Evropa se uchýlila k mlčení. Jak si povšiml jeden korespondent Guardianu: "Je zřejmé, že pořád ještě stačí, aby z Ruska zaznělo jedno nespokojené zamručení, a Západní Evropa okamžitě upustí od veškeré podpory lidských práv na svých východních hranicích." Obdobně je možno dodat, že jedno nespokojené zamručení z Pekingu stačí k umlčení jakýchkoli protestů i proti takovému jednání Číny, jehož jakákoli mírnější obdoba, pokud by byla páchána bělochy, by okamžitě byla označena za válečný zločin.

Vznešené hodnoty ekonomické a politické svobody, u jejichž kolébky stála původně právě Západní Evropa, se v ní dnes netěší příliš veliké vážnosti, ačkoli jsou to právě ony, co by mělo sloužit jako chybějící ideologický tmel pojící členské země EU. Nedávno jsem měl dlouhý neformální rozhovor s japonským velvyslancem, v němž jsme probírali rozmanité detaily spojenectví našich dvou zemí. Když jsme se loučili, obrátil se ke mně, aby mi potřásl rukou, a řekl: "Chtěl bych, Arthure, říci ještě jednu věc. To, co jsme probírali, není důležité. Důležitá je svoboda." Dovedu si snadno představit, že by tato slova vyšla z úst polského, lotyšského či českého diplomata. Ale z úst diplomata francouzského, německého či italského?

Po listopadových volbách napsal jeden německý fejetonista, že "pokud existuje člověk, jenž je schopen přimět Evropany, aby se jako Evropané skutečně cítili, pak to není ani francouzský prezident Jacques Chirac, ani německý kancléř Gerhard Schroeder, ale George W. Bush". Svůj výrok sice nezamýšlel jako poklonu americkému prezidentovi, na jeho slovech však může být více pravdy, než si myslel. Ačkoli se někteří Evropané, jak se zdá, rozhodli zapomenout, co Evropa jako první hlásala a učila ostatní svět, Američané si to stále pamatují a snaží se podle toho i žít. Pokud navíc obě společnosti porovnáme v rovině názorů obyčejných lidí, zjistíme, že se zase až tak neliší: na otázku nedávno provedeného názorového šetření, zda USA a Evropa mají dostatek společných hodnot na to, aby mohli spolupracovat při řešení mezinárodních problémů, dalo kladnou odpověď 70 % Američanů a 60 % Evropanů. 60 % dotázaných obou komunit vyjádřilo přesvědčení, že NATO má veliký význam pro zajištění jejich bezpečnosti.

V dnešní situaci, kdy se hranice EU ustavičně mění, připojují se k ní stále nové členské země, hrozba terorismu narůstá a Washington se stále více vzdaluje, je požadavek, aby se Evropa vzchopila a realizovala plně svůj potenciál, mnohem naléhavější než v kterýkoli jiný okamžik od skončení druhé světové války. Historikové sice nemají právo na optimismus, nicméně mi připadá, že události a postoje, o nichž jsem se zmínil, by mohly být - když už ničím jiným, tak tedy alespoň - základem pro vzájemné znovuobjevování a spolupráci, byť i v nově definovaných podobách. Bylo by krásnou ironií osudu, kdyby se George W. Bush stal katalyzátorem i této transformace světového významu.

Z časopisu Commentary, únor 2005, přeložil Jiří Kučera. Redakčně upraveno.