Křídla andělů nad Divokou Orlicí

Zmrtvýchvstání kostela. Tak je možné – a skoro bez nadsázky – charakterizovat novou etapu dějin poutního kostela v Neratově, původním názvem Bärnwald, malé vesničce v Orlických horách, položené na samé hranici s Polskem. Název Bärnwald bývá odvozován od německého „Bär“ – medvěd, nebo od méně výhružného slovního základu „Beer“, vztahujícího se vytvoření mýtiny v lese. Různé výklady místního názvu mají svoje věcná opodstatnění. Například poslední medvěd v místních lesích byl zastřelen až v roce 1570. Lesy kolem divoké Orlice byly nejen plné borůvek, brusinek a jahod (Beerenwald), ale mohly být i nedotknutelné, hájené (Bannwaale). Nabízely také pramen léčivé vody, jejíž pověst jako vody zázračné se šířila v přímé souvislosti s budováním poutní svatyně. Monumentální barokní podoba kostela, jehož stavba započatá v roce 1723 a (mimo  vybavení interiéru) dokončená během deseti let, byla navržena nebo přinejmenším stylově silně ovlivněna italským architektem Giovanni Battistou Alliprandim. Velký poutní kostel s konvexním průčelím a dvěma bočními nakoso postavenými věžemi nahradil starší stavbu, která se zčásti zachovala v blízkosti jako hřbitovní kaple. Vzrůstající popularita poutního místa, které mělo vztah nejen k východočeským městům Žamberku, Králíkům a Rychnovu, ale i k polskému Kladsku, narazila však tvrdě na důsledky slezských válek, ochromujících region během několika desetiletí  kolem poloviny 18. století. Po jejich skončení se místo ocitlo v hlubokém pohraničí a v komunikačně nevýhodné situaci. Pojmenování „Neratov“ se sice objevuje už v 16. století, jazykově zdvojený název Bärnwald-Neratov je však oficiálním názvem lokality až po vzniku Československa. (...)