Kreslila si, sníh jí svítil mezi prsty

Sv. Lukáš v sobě prostřednictvím legendy propojuje autora slova a malíře, autora „slova učiněného tělem“. Mezi současnými malíři, sochaři nebo grafiky je nemálo těch, kteří vedle projevu výtvarného mají potřebu vyjadřovat se slovem. Motivace ke psaní básní se u nich jistě neliší od „důvodu k básni“ u básníků. Řada autorů z našeho úzkého výběru (soustředěného pouze na české umělce) svoji poezii publikuje časopisecky, knižně nebo v podobě samostatných sbírek (např. Nádvorníková, Totušková, Slámová, David, Lipavský, Čermáček, Houdek, Valoch…), jiné vybrané básně pocházejí z rukopisů (Olešová, Balabán). U těchto autorů tak psaní poezie není jen doprovázením tvorby výtvarné, byť se s ní může prolínat, případně být jejím určitým komentářem. U jiných jde o básně spíše ojedinělé (třeba u Jindřicha Pruchy – na rozdíl od jeho početné korespondence, Václava Boštíka a dalších). (…)