Kořeny evropského appeasementu

Jedenáctého listopadu 1920 byl Londýn svědkem podivného a pohnutého výjevu. Král a jeho doprovod odhalili ve Whitehallu Cenotaph a ve Westminsterském opatství slavnostně uložili k odpočinku neznámého vojína z první světové války. Obřad byl pečlivě naplánován. Celý národ se ochromeně zastavil - to ovšem plánováno nebylo. Jak píše David Cannadine v eseji o lordu Curzonovi, který obřady připravil, nikdo nepředpokládal, že onen den přinese tak „překypující emoce". Cannadine cituje Timesy: „Úřady otevřeně přiznávají, že míra rozjitření představivosti veřejnosti překonala veškerá očekávání." Do konce týdne navštívil Cenotaph a hrob přibližně milion lidí.

Ke truchlivé vzpomínce bylo mnoho důvodů - v první světové válce padl asi milion vojáků britského impéria. Ale jiná vzpomínka (ať už vědomá či nikoli) bezpochyby přenesla truchlení národa na jinou, téměř nesnesitelnou rovinu. Téměř každý návštěvník Cenotaphu nebo hrobu si vzpomněl na srpen 1914, kdy vypukla válka a Londýn se radoval - bouřlivě. Vlastně se bouřlivě radovala téměř celá Evropa. „Evropané všeho druhu," píše historik Peter Gay, „společně uvítali příchod války se zápalem hraničícím s náboženským prožitkem." Pacifistický filozof Bertrand Russell psal, jak „ke svému údivu" při procházce ulicemi Londýna zjistil, „že obyčejní muži a ženy byli vyhlídkou na válku nadšeni". V srpnu 1914 byl děsivý konec války nepředvídatelný a nepředstavitelný. Jedenáctého listopadu 1920 byl nepředstavitelný její rozjásaný začátek. Onoho smutného listopadového dne pociťovaly miliony Angličanů nikoli pouze zármutek, ale vinu - a zrodila se moderní Evropa.

Co se stane, když se základní axióm, kterému jsme po generace věřili, ukáže být mylný? To právě dnes vidíme. Domnívali jsme se, že druhá světová válka byla pokračováním první a že studená válka byla groteskně protahovaným pokračováním druhé. Ale pravda nemůže být takto jednoduchá, protože důsledky druhé světové války mizí, kdežto důsledky první světové války přetrvávají.

První světová válka se zdála být nepředstavitelná, ale ukázala se být lidskou, až příliš lidskou ve srovnání s druhou, která byla příliš monstrózní, než aby ji lidská mysl byla schopna pochopit. Zároveň s tím, jak se vytrácejí důsledky druhé světové války, objevuje se „nový světový řád", který je povědomý a pozoruhodně podobný západnímu světu dvacátých let 20. století: s jeho nadšením pro sebeurčení a nenávistí k imperialismu a válce, s liberálním Německem, zmenšeným Ruskem a s mapou Evropy přeplněnou malými státečky, s americkou lhostejností k Evropě a evropským pohrdáním vůči Americe, s obvyklým a všudypřítomným evropským antisemitismem, s politickou, finanční a masochisticky uspokojivou fascinací Evropy muslimskými státy, které jí opovrhují, a s jejím pocitem sebenenávisti a viny. (...)

Když se dnes ohlížíme nazpět, zjišťujeme, že jsme se ocitli ve strašidelném domě, kde se všechny hodiny zastavily v předvečer nepředstavitelné katastrofy. Opět se píše rok 1928.

První světová válka skončila 11. listopadu 1918. Vítězové se sešli v Paříži (poražení by tento večírek pokazili a tak raději nebyli pozváni). Smlouva z Versailles, která vnutila Německu mírové podmínky, byla podepsána 28. června 1919. (S Rakouskem, Tureckem a Bulharskem se Spojenci vypořádali oddě­leně.)

Evropa se zamýšlela nad rozjásaným začátkem a tragickým koncem světové války - a její duch byl nenávratně raněn. A aby toho nebylo málo, vítězní spojenci záhy začali pociťovat, že mír, který nadiktovali Ústředním mocnostem, byl pomstychtivý a nespravedlivý - především pokud jde o placení vysokých reparací. (Přesná částka nebyla ve smlouvě specifikována, vítězové reparace získali jako bianko šek.)

Britský diplomat Harold Nicolson si během Pařížské mírové konference vedl deník a výňatky z něj zahrnul do svého klasického díla Peacemaking, 1919 (Mírový proces, 1919). Poslední věta této knihy je verdiktem nad konferencí: „A teď do postele, znaven životem." Zanedlouho tato věta platila pro celou Evropu. Děsivý pocit viny a sebenenávist vyústily v appeasement 30. let, v politiku, s níž Británie a Francie přistupovaly ke stále bez­ostyšnějším porušováním Versailleské smlouvy nacistickým Německem.

„A teď do postele, znaven životem" - historik Christopher Thorne psal (roku 1967) o „znavené nevědomosti" Stanleyho Baldwina, jenž byl ministerským předsedou dvakrát ve 20. letech a pak ještě mezi lety 1935 a 1937, o „slabosti a zoufalství" Francie mezi válkami. V roce 1933, kdy nacistická vláda započala, Churchill hovořil o „náladě neomluvitelného sebeponižování, do níž nás uvrhla velká část našich vlastních intelektuálů". Bylo to v roce, v němž studenti Oxford Union (debatní společnost působící při Oxfordské univerzitě od roku 1823 - pozn. překl.) přijali v poměru 275 ku 153 hlasům nechvalně známé prohlášení, že „toto shromáždění odmítá za jakýchkoli okolností bojovat za krále a za vlast". (...)

Kdysi jsme appeasement považovali za určitý přístup k Hitlerovi. Ale už dlouho je nám jasné, že se jedná o Weltanschauung, celkový filozofický světonázor, který hlásá pokrevní vinu západního člověka, morální zkaženost Západu a nestoudnost pokusů západní civilizace vnutit své hodnoty komukoli dalšímu. Druhá světová válka a období, které po ní následovalo, tuto problematiku zatemnily, ale sebenenávist se už dávno opětovně prosadila jako převládající síla v Evropě a (méně často a zatím ne s takovou převahou) ve Spojených státech. Původně šlo o britskou myšlenku, kterou nadšeně převzali Francouzi. Dnes je (jako tolik dalších britských myšlenek) s větším zápalem vyznávána spíše v kontinentální Evropě než kdekoli jinde.

Vezměte si „kontinentální postoj" k zamýšlené válce proti Saddámu Husajnovi. Kdybyste se rozvzpomněli na druhou světovou válku, mohli byste si říci, že nic nemůže být nebezpečnější než váhat, když krvelačný tyran buduje svou útočnou moc. Je šílené nechat jej, aby zvolil den D, na základě teorie, že pokud ho necháte dost dlouho na pokoji, změní svou osobnost a celou záležitost odloží k ledu. Dospělí nemění svou osobnost - ale pokud by někdo v tomto směru chtěl být průkopníkem, určitě by to nebyl arogantní diktátor. Hitler se nezměnil, ani když celý jeho svět lehl popelem. Poslední vůle, kterou sepsal ve svém bunkru v roce 1945, se pozoruhodně podobá dílu Mein Kampf diktovanému v pohodlí pětihvězdičkové cely v roce 1924.

Zásada „nejdříve jednat, pak se rozmýšlet" se jako přístup k hrozbě ze strany totalitních režimů zrodila ze západní zkušenosti ve studené válce. Když Sověti přímo ohrožovali západní zájmy pokusem vyhladovět Západní Berlín, rozmístit jaderné rakety na Kubě a vynést Araby na vlně vyzbrojování k vítězství proti Izraeli (v roce 1973), Amerika nelomila rukama a nerozmýšlela se, nýbrž okamžitě jednala a zvítězila.

Ale řekněme, že vaše postoje byly, vědomě či nikoli, utvářeny první světovou válkou a následným vývojem. V tomto případě by poučení, které byste si odnesli, bylo zcela odlišné: ať se děje cokoli, nikdy se nevrhejte do války. Rakousko nemuselo 28. července 1914 vyhlásit Srbsku válku, jenže se snažilo co nejdříve zabránit navrhovaným jednáním. Rusko nemuselo 30. července mobilizovat, nebylo nijak vojensky ohroženo, ale přesto mobilizovalo. Německo nemuselo 4. srpna vtrhnout do Belgie - vždyť mu nikterak nehrozilo převálcování rozohněnými Vlámy - ale jakmile jednou mobilizovalo (což muselo, protože mobilizovalo Rusko), jeho slavný základní plán (soustředit se na západní frontu, otočit se v Belgii a dopadnout na Francii jako kladivo) by byl odhalen a znehodnocen jako osvícený film, pokud by neudeřilo okamžitě.

Někteří Evropané tyto podrobnosti znají, někteří ne. Ale každý vzdělaný Evropan ví, že první světové válce se dalo zabránit, kdyby Evropa tak zaslepeně nespěchala do boje. Hroby z první světové války jsou neodmys­litelným prvkem evropské krajiny. Proto, a jako výraz úcty, je mnoho Evropanů ze zásady proti jakékoli válce - obranné či útočné, spravedlivé či nespravedlivé, nutné nebo zbytečné - a k tomu nenávidí západní civilizaci. Můžete jim to mít za zlé? Pohrdání západními myšlenkami, morálkou, náboženstvím a tradicemi, které je tak silné u evropských intelektuálů, není jen pouhou zlomyslností, jak by se mohlo někdy zdát. Evropa si vydobyla právo se nenávidět. Když se něco pokazí, i drobná ranka začne hnisat. Odpustitelný čin plynoucí z (přinejhorším) špatného úsudku - rozpoutání války za podpory davů spoluobčanů - se může proměnit v palčivé výčitky svědomí zároveň s tím, jak počet mrtvých stále roste. A když se takové tiché emoce, jako jsou výčitky svědomí, sečtou v celé civilizaci, mohou ovlivnit dějiny.

Tomuto naléhavému nutkání nedělat nic učinily přítrž druhá světová válka a studená válka, které se jedna jak druhá obracely proti totalitním režimům. Že je Irák spíše jako tyto režimy než jako císařské Německo, to se globálně významným evropským myslitelům, kteří téměř všude dominují elitě formující veřejné mínění, nezdá být nijak podstatné.

Podívejme se na dnešní Evropu. Mír z roku 1919 ji obdařil politickou podobou i intelektuální podstatou. Smlouva z Versailles stvrdila proměnu militantního císařského Německa v liberální, demokratické Německo - v zásadě takové Německo, jaké známe dnes. Ono liberální, demokratické Německo 20. let pochopitelně prošlo řadou pozoruhodných proměn, než se opětovně vynořilo po pádu Berlínské zdi v roce 1989. Ale o to právě jde. Důsledky druhé světové války byly dalekosáhlé, ale teď se vytrácejí. (Respektive byly natolik dalekosáhlé, že se teď vytrácejí.)

Mír z roku 1919 opětovně vytvořil nezávislý polský a český stát, které po celé generace neexistovaly. Vytvořil nezávislé baltské státy Litvu, Lotyšsko a Estonsko, které (opět) zmizely za druhé světové války a v době po ní a znovu se vynořily v době, kdy druhá světová válka mizí ze scény jako droga, která přestává účinkovat. Německá, rakous­ko-uher-­ská a turecká říše byly svrženy vítěznými spojenci v roce 1919, carské Rusko svrhlo samo sebe. Dnešní Rusko je logickým nástupcem Sovětského svazu z dvacátých let 20. století. Když Rusko v březnu 1918 uzavřelo separátní mír s Německem, vzdalo se velkých částí území. Ačkoli některé z nich opětovně získalo po porážce Německa a stažení německé armády a další s vítězstvím Rudé armády a expanzí komunistické vlády na počátku 20. let, jako říše se znovu ustavilo až mnohem později. Stalinův pakt s Hitlerem v roce 1939 a porážka Německa v roce 1945 vrátily Rusku říšskou velikost - leč pouze dočasně. Po rozpadu Sovětského svazu ruské impé­rium navázalo tam, kde skončilo v roce 1918, a znovu se začalo scvrkávat. Opětovné vzepětí carského Ruska za Sovětů bylo jen přechodným pokusem - nebo to tak alespoň vypadá. (...)

Před rokem 1914 byly dvěma nejsilnějšími silami světa imperialismus a kolonialismus. Svět před rokem 1914 se nám zdá být stejnou měrou podivný, jako nám svět let dvacátých připadá známý. Zaposlouchejte se (jako byste se zaposlouchali do zpěvu vyhynulého ptáka) do světa před rokem 1914. Historik Edward Hallett Carr cituje britského imperialistu Cecila Rhodese: „Tvrdím, že jsme první rasou na zemi a že čím větší část světa opanujeme, tím lépe pro lidské plemeno." V úsilí „zachovat velikost impéria", napsal lord Wolsey, „pracuji na díle křesťanství, míru, civilizace a štěstí celého lidského rodu".

V období před první světovou válkou vedly v dobývání kolonií Anglie a Francie. Vládcům Ruska a Rakousko-Uherska se nedostávalo kolonií, ale měli rozlehlé evropské říše. Císař v Berlíně měl koloniální říši třetího řádu a žádnou pořádnou evropskou říši - s výjimkou podivných kousků Polska, Dánska a Francie, které se za něco takového daly považovat jen stěží. A tak bylo Německo nej­nespokojenější světovou mocností. Ostatní evropské velmoci císařově nespokojenosti dobře rozuměly.

Protože britská a francouzská říše přetrvaly až do období po druhé světové válce, je obtížné pochopit změny v postoji, k nimž došlo v důsledku první světové války. Viceprezident Cheney v nedávném proslovu zdůraznil důležitost sebeurčení v Iráku. Sebeurčení je klasický wilsonovský princip, monument 20. let. Versailleská mírová konference zabavila koloniální území Německa a Turecka, ale ve většině případů je novým vládcům předala nikoli jako kolonie, ale jako mandátní území Ligy národů, která mají být připravována na to, aby si vládla sama.

Britská vláda v Indii byla vrcholným projevem evropského kolonialismu. Ale když se britský zahraničněpolitický establishment ve 20. a 30. letech rozhodl, že Indie by se měla stát (až přijde čas) samosprávným domi­niem - jinými slovy svobodnou zemí stejně jako Kanada, Austrálie a Nový Zéland - ke svému překvapení zjistil, že Angličanům se ta myšlenka zamlouvá. Kolonialismus stále existoval, ale už ztratil na přitažlivosti. Vládní politika ohledně Indie byla podporována všemi třemi hlavními politickými stranami. Winston Churchill stál v čele nesouhlasících a předpovídal, že odchod Britů povede k masakru muslimů hinduisty a naopak. Ukázalo se, že měl pravdu. Ale 20. a 30. léta byla dobou, která byla v drtivé míře proti kolonialismu - a je těžké si představit (navzdory Churchillovi), jak jinak by se Británie mohla zachovat.

Nikdo neobhajuje britský appeasement vůči Hitlerovi. Všichni souhlasí, že Churchill byl od počátku oprávněně proti němu. Nikdo nekritizuje britský appeasement vůči Gándhímu a Indickému národnímu kongresu (Gándhí a Hitler stojí na opačných pólech morálního spektra, ale mezi britskými postoji k těmto dvěma mužům existuje zřetelná analogie). Všichni souhlasí, že Churchill se mýlil, když byl od počátku proti němu. Hitlerovské Německo bylo výjimkou, Indie se ukázala být pravidlem.

Iracionální odpor současné Evropy k válce je důsledkem první světové války. Sebeurčení, antikolonialismus a práva malých národů jsou wilsonovské ideály, které zakořenily ve 20. letech. Představa, že za prolévání krve je zodpovědná západní civilizace, vznikla v období po versailleském míru, vydala své ovoce v podobě appeasementu 30. let a doposud vzkvétá.

Vyprchávání druhé světové války a politický i duchovní (a v některých aspektech ekonomický) návrat Evropy ke dvacátým letům mají praktické důsledky - například pro Židy a pro Izrael. Ve 20. letech byl antisemitismus akceptovaným prvkem hlavního proudu evropského myšlení. Ve 20. letech stát Izrael neexistoval a jen pár z těch Evropanů, kteří představovali „hlavní proud", pociťovalo jeho potřebu.

Palestinský mandát byl předán Británii s myšlenkou, že Británie splní slib daný v Balfourově deklaraci z roku 1917 a v Palestině ustanoví „národní domov pro židovský národ". Palestina byla na konci první světové války chudá a řídce osídlená. Bylo tu dosti místa (jak ukázal další vývoj) pro miliony přistěhovalců. Přesto Británie jevila stále větší tendenci uspokojit arabské agitátory omezením a nakonec ukončením židovské imigrace. (...)

V roce 1947 Spojené národy (v úvahách nad holocaustem) hlasovaly pro založení státu Izrael na malém zlomku původního Palestinského mandátního území. V 50. letech Evropa poskytovala Izraeli významnou podporu. Antisemitismus a antisionismus se nenosily. Ale jak vzpomínky na druhou světovou válku blednou, slábne i evropská podpora Izraeli a antisemitismus a antisionismus se vracejí. Konec studené války neznamenal jen konec druhé světové války. Zdá se, že pro Evropu znamenal konec samotného holocaustu. Evropa se chce nenávidět, to je jisté, ovšem nikoli za hřích vyvražďování Židů, ale za hřích vyvražďování Evropanů. To je důležitý rozdíl. Izrael už nemůže sám sebe Evropě vysvětlit z pozic druhé světové války. Světové mínění (Evropou výrazně ovlivňované) není největším problémem Izraele, ale je to velký problém.

Ale i když je návrat k myšlení 20. let pro Židy a Izrael tragédií, je také příležitostí. Mnoho Evropanů a jejich obdivovatelů považuje Izrael za pouhou koloniální mocnost, ošklivý evropský implantát do původního prostoru arabského Středního východu. Ale nabízí se i mnohem lepší analogie, a to právě k oněm státům, které svou oddaností principu sebeurčení vytvořil versailleský systém.

Například takové Polsko v roce 1914 ne­existovalo. Polsko zmizelo z mapy roku 1795, kdy bylo jako obrovský jablkový koláč rozděleno mezi mocnosti východní a střední Evropy. Roku 1914 náleželo Německu, Rusku a Rakousko-Uhersku. Znovuvytvoření nezávislého Izraele vyžadovalo, aby došlo k jedinečné dějinné katastrofě. Pokud jde o Polsko, „pouze zázrak", jak napsal Churchill roku 1929, mohl dosáhnout jeho obnovení. „Bylo nutné, aby každá ze tří říší, které si rozdělily Polsko, byla současně a rozhodně poražena ve válce nebo jinak rozvrácena."

Za dlouhých let neexistence Polska mnoho Poláků setrvalo ve vlasti, někteří odešli do západní Evropy či Ameriky. Na polském území se usadilo mnoho lidí jiné než polské národnosti. Obzvláště agresivně kolonizovalo své polské državy Německo.

Analogie mezi Polskem a Izraelem je samozřejmě přibližná. Polsko zmizelo na 123 let, Izrael na téměř dvě tisíciletí. Ale rovněž jsou tu nápadné podobnosti. Mnoho Arabů se do Izraele přistěhovalo během let, kdy židovský stát neexistoval. Do Polska se odstěhovalo mnoho Němců. Ale přítomnost Poláků a Židů v jejich vlasti nebyla přerušena. Myšlenka, že Polák vracející se do Polska je „kolonista", je hloupá. Ani Žid vracející se do Izraele není „kolonista". Stejně tak existence velké polské diaspory v Americe neučinila existenci Polska méně potřebnou - a totéž platí i o diaspoře židovské.

Hranice Polska z roku 1919 (nakonec ustavené roku 1921) v sobě zahrnovaly i velkou německou menšinu, z níž mnozí zůstali. Polské hranice z roku 1945 zahrnovaly dokonce ještě více Němců, z nichž mnozí uprchli nebo byli vyhnáni. Henry Ashby Turner píše o hrozivém „exodu deseti až dvanácti milionů německých uprchlíků z těchto východních oblastí". Němečtí uprchlíci z Polska bývali mohli představovat palčivý problém stejného druhu jako palestinští uprchlíci z Izraele. Ale k tomu nedošlo, protože Německo je přijalo - vždyť to koneckonců byli Němci. Je vždy tragické, když nějaký usedlík musí v místě, kde dlouho žil, přetnout své kořeny a odejít jinam. Je to tragédie, kterou Židé, hnáni ze země do země po dva tisíce let, znají lépe než kdokoli jiný. Je to tragédie, kterou Židé nikdy nezlehčovali. Ale pokud takoví uprchlíci mohou nalézt vlast, kde existuje podobný jazyk, náboženství a světonázor, je to tragédie, která se dá snést. Židé na tom byli hůř.

Z evropských a arabských zemí byly vyhnány tisíce Židů. Mnozí odešli do Izraele. Pro srovnání arabských uprchlíků, kteří opustili Izrael v roce 1948 (kdy se Izrael snažil ubránit útočníkům vrhajícím se na něj ze všech stran), bylo něco přes půl milionu, jak uvádí Martin Gilbert v práci Atlas of the Arab-Israeli Conflict. Je zajímavou shodou okolností, že přibližně týž počet židovských uprchlíků odešel z arabských zemí (kde „většina jejich společenství existovala od římských dob", poznamenává Gilbert) do Izraele. Takže v případě uprchlíků je to vyrovnané. Až na to, že tomu tak není. Protože přibližně další půlmilion uprchlíků přišel do Izraele v poválečných letech ze zdevastovaných židovských komunit v Evropě - více než 150 000 z Polska a přes 200 000 z Rumunska.

Izrael je mohl ponechat ve špinavých táborech, naučit je, aby s hořkostí vzpomínali na své ztracené domovy, a nakonec mohl posílat jejich mládež, aby náhodně vraždila Poláky a Němce, Iráčany a Egypťany a aby se ti, kdo tak činí, stali romantickými hrdiny v očích nenávidících se zastánců appeasementu po celém světě. Ale byli to Židé a Izrael je přijal. Pro jakéhokoli studenta dějin, který má smysl pro spravedlnost, existuje jediný závěr - příběh uprchlíků na Středním východě je především příběhem židovských uprchlíků. (...)

Myšlenka, že první a druhá světová válka jsou jednou „třicetiletou válkou", je stará. Roku 1919 maršál Foch o smlouvě z Versailles řekl: „To není mír. Je to příměří na dvacet let." (Trefil se na rok přesně.) Totéž si myslí mnoho historiků. Například v právě publikované knize Shield of Achilles Philip Bobbitt píše o velké válce, která „začala roku 1914 a skončila až roku 1990". (...)

Myšlenka třicetileté války má v určitém smyslu bezpochyby opodstatnění. Ale je tu i alternativní tradice. Lidé tehdy druhou světovou válku chápali jako neuvěřitelně monstrózní událost vymykající se rámci obyčejných dějin. Churchill po pádu Francie předpovídal, že osamělý boj Británie proti nacismu bude připomínán jako její nejsvětlejší hodina dalších tisíc let. Hitler mluvil o tisícileté říši. Když se italský ministr zahraničí Ciano snažil přimět svého pána, aby se připojil k útoku na potácející se a podlomenou Francii, řekl Mussolinimu, že taková příležitost se nebude opakovat pět tisíc let. Churchillovo pohrdání Osou neznalo hranic, ale přesto se v proslovu ze září 1943 zmínil o Cianově předpovědi pěti tisíc let s určitým respektem v hlase, s určitou bázní.

A tak možná není překvapivé, že druhá světová válka změnila lidské myšlení navždy, ale přesto z každodenních úvah světa zmizela jako ranní vzpomínka na sen. Byla to příliš monstrózní událost, než aby ji bylo možno obsáhnout, a tak byla vytěsněna. Byla příliš bolestivá, aby byla uchována v paměti, a tak byla potlačena - jen aby žila v nočních můrách světa a (nepřímo) na stránkách kalendáře, který jsme posunuli nazpět do roku 1928.