Konfesionalismus a vliv ajatolláhů

Irák se měl stát sekulární demokratickou federací, vzorem pro celý region. Po volbách však parlament ovládla koalice islamistických šíitských stran pod vlivem ajatolláha Sistáního. 23. srpna ústavní komise po kompromisu mezi šíity a Kurdy předložila parlamentu návrh ústavy, ve které je islám označen za oficiální náboženství a islámské instituce získávají ústavní roli. Ústava otevírá dveře islámskému právu šarí'a. V USA se píše o Bushově islámské republice a ozývají se varovné hlasy z řad ženských a křesťanských organizací. Bití na poplach kvůli několika klauzulím v ústavě je však stejně naivní jako jakýkoliv demokratický triumfalismus na Středním východě. Jaká role se tedy dá pro islám v budoucím iráckém ústavním pořádku očekávat?

Konec sekularismu

Jisté je, že nová, permanentní ústava Irácké republiky uzná islám nejen jako státní náboženství, ale i jako bázi budoucí legislativy. Islám je oficiálním náboženstvím prakticky všech států s muslimskou většinou. V Saúdské Arábii je korán sám ústavou, v Tunisku se proklamuje věrnost učení islámu. Všechny arabské státy oscilují mezi těmito dvěma extrémy. Výjimkou je jen multikonfesní Libanon a také sekulární Turecko.

Islám je státním náboženstvím Iráku už podle provizorní ústavy z března 2004, napsané pod rozhodujícím vlivem tehdejšího amerického prokonzula Bremera. Návrh nové ústavy dodává, že se vláda stane ochráncem islámského dědictví a šíitských svatých měst Nadžafu, Karbalá a Kazimein. To znamená hlavně usmíření státu s náboženstvím. Baasistický Irák byl agresivně sekulární diktaturou: islámské strany byly zakázány, vykonávání rituálů a publikační činnost byly omezeny. Utrpěla především staletá autonomie šíitských náboženských škol - byla zrušena. Stát kontroloval provoz škol, vměšoval se do jejich záležitostí a v roce 1991 dokonce neváhal střílet do šíitských svatyní. Tak daleko nezašla ani americká námořní pěchota minulé léto při obléhání Nadžafu. Po prohrané válce proti Íránu však nakonec i Saddám Husajn začal z pragmatických důvodů používat islám k politickým cílům; mj. opravil i zničené mešity v Nadžafu. Ani v tehdejším Iráku, vzoru sekularizace, tedy vlastně nešlo o oddělení státu a náboženství, ale spíše o manipulaci náboženství pro politické cíle.

Jisté náboženské svobody tedy nová irácká ústava bude muset zaručit. Irák ovšem už nebude sekulárním státem, jak by si to přáli třeba Kurdové: sekularismus je totiž v arabském světě kvůli vládám, jako byla Saddámova, navždy zkompromitován. Navíc se v Iráku nedostává sekularních politiků: sekulární strany jsou buďto slabé (jako komunisti), nebo založené etnicky (Kurdové). Většina politiků v parlamentu patří do náboženských stran. Vedoucí frakcí je šíitská Jednotná kandidátka, koalice bývalých islamistů. Někteří z nich chovají sympatie k Chomejního ideologii vlády kleriků (nejsilnější SCIRI pod Abdul Azízem al-Hakímem), jiní ji odmítají (al- -Dawa pod Ibrahímem al-Džaafarím). Všichni však uznávají autoritu pragmatického ajatolláha Sistáního, který se vyslovil pro ústavní roli islámu a proti vládě duchovních. Šíitské strany si přály ukotvit v ústavě název "Irácká islámská republika" (po vzoru Íránu), pod tlakem Kurdů od toho ale musely ustoupit. Přestože dnes šíité mají (a pravděpodobně i budou mít) parlamentní většinu, v mnohonárodnostním a mnohokonfesním Iráku islámská revoluce nikdy nehrozila; ani mezi šíity není velké procento těch, kteří by chtěli "druhý Írán".

Právě diverzita země ale na druhé straně posiluje roli islámu. Irák není čistě arabským státem, a tak se islám používá jako tmel například pro udržení sunnitských politiků v politickém procesu. Islám má v Iráku různé podoby. Dvě třetiny Iráčanů (Arabů a tzv. failí Kurdů) jsou šíité. Většina z nich pravděpodobně uznává jako největší autoritu Sistáního, někteří ale také ajatolláhy z Íránu. Zbytek jsou sunnité a asi 5 % nemuslimů (skoro milion křesťanů, jezidové, mandejci a zoroastrijci). Odbornící odhadují, že asi 15 % obyvatelstva je sekularizováno.

Islám jako "hlavní" zdroj zákonodárství

Islám bude zákony ovlivňovat na základě článku ustanovujícího jej jako zdroj zákonodárství a zakazujícího zákony, které jej porušují. Otázkou zůstává, v jaké míře se tak bude dít. O přesnou formulaci se vedly dlouhé spory. Šlo o otázku, zda bude islám "hlavním zdrojem", jak si přáli většinoví šíité, nebo "jedním z hlavních zdrojů", což by v kontroverzních otázkách mohlo být rozhodující. Arabské ústavy jsou v tomto ohledu velmi různé. Ve státech Perského zálivu je islám jedním z hlavních zdrojů ústavy, v Saúdské Arábii je ústavou sám korán, v sekulárním Egyptě je islám - paradoxně - "hlavním zdrojem". (Anwar Sadat nechal sporný člen přepsat na určitý jako kosmetický ústupek islamistické opozici; na sekularitě státu se ale nic nezměnilo.) V posledním návrhu irácké ústavy nakonec šíité ustoupili a islám bude podle článku č. 2 "jedním z hlavních zdrojů". Ještě důležitější než litera zákona je však rozložení sil mezi náboženskými a sekulárními institucemi.

Nová ústava nejspíš zavede novum. Šíity navrhovaný §15 zní: "Náboženská autorita má nezávislý charakter a jako národní a uznávaný náboženský symbol poradní charakter." Tento paragraf by mohl mít zásadní význam. Má-li se totiž uplatňovat princip konformity zákonodárství s islámem, je potřeba islámské instituce, která zajistí autoritativní porovnání - onu konzultaci. Sunnité nemají nejvyššího muftího, nicméně lokální autority se v arabském světě kromě islamistů proti státu nestaví; uznávaná všeobecná sunnitská škola Al-Azhar v Káhiře vydává často fatwy v souladu ze zájmy egyptského prezidenta. Šíitský islám je však specifický tzv. mardžaíjou, institucí na státu tradičně nezávislou, která v minulém století zaznamenala vývoj směrem k masovému politickému vlivu. Podle převládající doktríny se šíita v otázkách kultu a vedení života vůbec má vést podle interpretace islámu a předpisů vydaných tzv. mardža at-taqlíd (arabsky "zdroj následování") podle vlastního výběru. Mardža, zpravidla velký ajatolláh, je prominentní, všeobecně uznávaný doktor šíitské jurisprudence, který má mezi zhruba 160 miliony šíitů velký počet studentů a následovatelů. Doktor islámského práva, mudžtahid, pak má pravomoc tzv. idžtihádu, osobního výkladu šarí'y, pokud na určitou otázku neexistuje autoritativní odpověď.

Toto a povinnost následování vede ke krystalizaci osobností a k možnosti rozšiřování práva mj. i na politické otázky. Například v Íránu Chomejní vedl revoluci právě na základě nové interpretace islámu a své pozice mardži. Ideálně je mardža jen jeden, zpravidla jich však existuje více, protože výběr aklamací nemá formální pravidla. V Iráku dnes působí pět velkých ajatolláhů různé státní příslušnosti v nadžafské hauze (semináři), přičemž nejvlivnějším z nich je právě mluvčí hauzy ajatolláh Sistání, jehož postavení a schopnostem Irák vděčí za všeobecné volby z ledna 2005. Irák tedy má autoritu schopnou vydávat nezávislá a jednotná stanoviska. Republiku ajatolláhů jako v Íránu to ale neznamená.

Přímá vláda duchovních bude pravděpodobně ústavou nebo zákonem vyloučena; ostatně dnešní islamističtí politici jsou laikové. Půjde spíš o nepřímý vliv na formování zákonů. Během jednání se vedly diskuse o tom, mohou-li duchovní být jmenováni do ústavního soudu, jako tomu je třeba v nové afghánské ústavě. Nakonec o tom rozhodne až zákon. Mimoinstitucionální vliv duchovních je však už nyní velký a poroste. Sistání má již dnes fakticky konzultační roli. Drží pohromadě šíitskou koalici a už rok a půl je velmi pragmatickým aktérem všech důležitých vyjednávání, přestože jako Íránec nemohl volit. Přímý politický vliv odmítá, jeho fatwy by ale velmi reálně mohly blokovat zákony. Zdrženlivost navíc neplatí v případě možných následovníků pětasedmdesátiletého ajatolláha. Irák je sice příliš různorodý na to, aby plošně následoval Írán, v otázkách subnacionálního nebo konfesionálního významu však bude vliv duchovních pravděpodobně stoupat, a to nejméně ve dvou případech: vytvoří-li se jakási šíitská provincie v rámci (teď i šíity schvalované) konfederace a/nebo bude-li znovu obnoveno konfesionální rodinné a dědičné právo.

Šarí'a a/nebo občanský zákoník

Právě postavení žen má být podle komentářů první obětí uzákonění islámu a šarí'y. Skutečnost je ale složitější. Uzákonit šarí'u nelze už z toho důvodu, že neexistuje ve formě pozitivního zákona. Šarí'a, orthopraxis (doslova "cesta k vodě"), je pojmem pro zjevený zákon ve formě příkazů, zákazů a doporučení různé intenzity. Není ale kodifikován, čerpá ze zdrojů islámu, hlavně z koránu a sunny - praktik Muhammada, zachovaných v jeho tradovaných rčeních a činech. Šarí'a je tedy velmi abstraktním pojmem, jejím pozitivním vyjádřením je islámská jurisprudence, fiqh. Ale ani ta není jednotná. Za více než tisíc let se vytvořilo pět různých škol, z nichž jen jedna je šíitská.

Šarí'a má širokou platnost - obsahuje nejen otázky rituálu, ale i principy obecného blaha či předpisy pro občanské, trestní a hospodářské právo. Nicméně pouze málo z nich se může odrazit přímo v zákonodárství. Vedle zákazu alkoholu a lichvy jde v prvé řadě o věci občanského (rodinného a dědického) práva.

Oním rozhodujícím rysem v mnoha bodech protikladné ústavy je fakt, že budoucí legislativa nesmí odporovat islámu. Očekává se, že nastanou problémy třeba v rámci hospodářského práva. Šarí'a zakazuje půjčovat na úrok, zákony o bankovnictví by mohly vést ke konfliktům. Další změny a potenciální konflikty nastanou v občanském právu. Ve většině muslimských států jsou pravidla šarí'y inkorporována do více i (spíše) méně evropsky orientovaných civilních zákoníků. Některé ji pouze nezmiňují a jen Turecko a Libanon pravidla šarí'y explicitně nepřejaly. Podle šarí'y mají ženy oproti mužům nevýhodné postavení: muži dědí dvakrát víc, mají právo na jednostranný rozvod, polygamii atd. Pravidla, která byla v době Muhammada pokroková, jsou dnes zpátečnická i proto, že nejsou v konzervativní tradici modernizována. Bude-li Sistání z ústavní pravomoci vyžadovat návrat k pravidlům šarí'y, bude to pro sekularizované irácké ženy skutečně představovat cestu zpět.

V Iráku platí poměrně liberální občanské právo, které ale v žádné případě není dokonale sekulární. Ostatně jeho přijetí se v roce 1959 neobešlo bez událostí podobných dnešním. Tehdejší mardža, ajatolláh Muhsin al-Hakím, například energicky protestoval proti rovnosti v dědictví mezi ženami a muži, již korán vidí jinak. Prezident Kasim tehdy odpověděl, že koránské pravidlo není striktní předpis, ale jen doporučení. Jeden ze synů ajatolláha al-Hakíma, Abdul Aziz al-Hakím (narozený právě v roce 1959), který dnes vede nejsilnější šíitskou stranu, přitom nejdůrazněji brání islámský charakter ústavy a autonomii pro šíitské regiony, kde by mohl realizovat své představy.

Šarí'ové soudy

Na začátku roku 2004 už k radikální změně nakrátko došlo. Prezident koaliční autority Paul Bremer nechal liberální občanský zákoník zrušit jako ústupek Sistánímu, s nímž vyjednával o volbách. Po protestu žen a Kurdů změnu zase odvolal.

Největší pohromu by něco takového přineslo pro sekularizovanou menšinu, která zákonně ustanovenou rovnost pohlaví využívá. Pro většinu Iráčanů by byla změna jen institucionální. Onen pokrokový zákon totiž šarí'u nenahradil, jen uzákonil její liberálnější verzi. Většina Iráčanů se dnes například vdává a žení podle zvykového šarí'ového práva na civilním soudu, často s použitím zvláštních dohod. Nejhorší ze všeho by bylo opakovat to, co chtěl udělat představitel USA v Iráku na úrovni institucí: předat pravomoc úplně do rukou komunit. Rozhodovat o zmíněných otázkách by potom směly náboženské soudy, které byly po pádu režimu a rozpadu státu v islamistických čtvrtích a městech rychle zakládány a které odrážejí manipulovatelnou mnohost interpretací. Neexistence zákoníku, jednotného rámce pro složité případy (např. manžel sunnita, žena šíitka) a standardů pro soudcovskou funkci, by vedla k chaosu na úkor žen a nezletilých.

Podle ústavy k přímé institucionalizaci konfesního práva asi nedojde. V arabských státech (např. v Egyptě) se nejčastěji uplatňuje šarí'a pro rodinné právo v šarí'ových soudech, rozhodující moc má ale soud civilní. Zveřejněný návrh ústavy je nicméně rozporný v tom, že uznává jak rovnoprávnost pohlaví, tak i principy šarí'y. V zákonech, které ustanoví příští parlament, lze pak očekávat zvýšení lokálního vlivu náboženských institucí a určitou legalizaci šarí'ových soudů v regionech. Otázkou potom bude ochrana minorit - nemuslimů a sekulárních občanů. Práva žen byla už teď odsunuta coby nedůležitá otázka.

Spíše než nový islámský režim odráží uvedená problematika lokální kulturu a hlavně dnešní chaos. Jedním z projevů divokého zákonodárství po roce 2003 bylo vynucování zákazu prodeje alkoholu a nošení šátku v částech Bagdádu a Basry pod vlivem radikálních skupin. Ty se však lehce prosazovaly díky praktické neexistenci státní správy, policie a soudů.

Nejdůležitějším úkolem ústavodárného shromáždění bylo dát základ novým institucím na cestě k ukončení všeobecného bezpráví. Cenou za složité a pomalé znovuvybudování státu bude asi určitá míra konfesionalismu a zvýšený vliv tradičních autorit na vlastní komunity. Podle zpráv byl na bagdádském letišti nedávno oficiálně zakázán alkohol. V Bagdádu vyhrála šíitská SCIRI volby a nedávno dosadila svého starostu.

Závěrem lze říci, že nová ústava - pokud vůbec bude v referendu přijata - přináší mnohé nejasnosti a může vést k posílení islámského práva a institucí mnohem více, než by si přáli menšinoví sekulární Iráčané. Rozhodující ale nesporně bude spíše konečné znění zákonů a také rozložení politických sil a míra regionalizace budoucí irácké federace.

Autorka studuje filozofii a islamologii na Freie Universität v Berlíně.