Konec univerzity?

Roger Scruton ve své stati příznačně nazvané „Konec univerzity“ dává najevo svou řekněme lítost, či spíše zlost nad ztrátou, vlastně zánikem nikoli univerzitní instituce jako takové, nýbrž jejího ducha. V jeho pojetí byl tento duch nesen dědictvím antické kultury, křesťanské morálky a tradicí renesančního humanismu, byl kvintesencí univerzitního života jako takového ve vrcholném středověku i v novověku, měl stále čile přežívat na univerzitách 19. století a – byť s rostoucími obtížemi – vlastně ještě ne v tak vzdálené minulosti. Scrutonovi jako ostrovnímu rodákovi pak tohoto ducha nejvíce ztělesňují podoby univerzitního života, které mu jsou nejbližší, totiž společný pobyt studentů a pedagogů v kolejích univerzit Oxford a Cambridge, jenž v nich upevňoval jistý morální ideál i zásady chování. (…)