Konec soužití Čechů a Němců v jednom státě

Dne 18. dubna 2005 uspořádalo Centrum pro studium demokracie a kultury společně s Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR seminář 60 let od konce druhé světové války: konec soužití Čechů a Němců v jednom státě. Cílem semináře bylo doplnit současnou diskusi o vyrovnání se z minulostí fundovaným hlasem historiků držících se stranou emotivních nálad a doplnit jej o hlas části současné politické reprezentace. Seminář si kladl za cíl oslovit především mladou generaci, proto byli pozváni převážně učitelé dějepisu základních a středních škol stejně jako vysokoškolští pedagogové a studenti všech stupňů univerzitního studia. Svůj příspěvek přednesl Hynek Fajmon, poslanec Evropského parlamentu. Tématice poválečného dění a její reflexe ve výuce dějepisu se věnoval Walter Bartoš, člen Poslanecké sněmovny PČR a stínový ministr školství. I další z vážených historiků jako Oldřich Tůma, Jiří Pernes, Jiří Kocian, Jan Kuklík, David Kovařík, Tomáš Dvořák či polský host Piotr Majewski přednesli fundované příspěvky, z nichž vybíráme některé zajímavé pasáže.

Interpretace 2. světové války a asymetričnost vztahů mezi Čechy a Němci v Evropě

Hynek Fajmon

poslanec Evropského parlamentu

Historie je v mnoha ohledech stále přítomna i v dnešku, a právě proto potřebujeme střízlivý a realistický pohled na tehdejší události. (...) Interpretace II. světové války a jejích důsledků pro československo-německé vztahy se po roce 1989 stala předmětem obnoveného zájmu nejen historiků, ale také politiků. Restituční proces a vyrovnávání se s důsledky budování komunismu v Československu přirozeně vedl až k otevření majetkových otázek souvisejících s odsunem Němců z Československa. (...)

Pokud máme realisticky popsat vztahy mezi dnešní Českou republikou a Spolkovou republikou Německo, tak nám bude nejlepším označením tohoto vztahu termín "asymetrie". Česko-německý vztah je zkrátka vztahem slabšího a silnějšího subjektu, jež spolu musí vycházet... (...) Přesto se v minulosti poměrně často dostávala česká a německá politika do konfliktu, ve kterém vykrystalizovaly dvě základní polohy vztahů mezi Čechy a Němci. První poloha byla vztahem kooperativním... Druhá poloha byla naopak vztahem konfrontačním. (...) Myslím si, že je možné konstatovat, že kooperativní vztahy mezi Čechy a Němci vždy přinášely užitek oběma stranám a naopak vztahy konfrontační vedly ke katastrofálním ztrátám, a to jak u silnějších Němců, tak i u slabších Čechů. (...)

II. světová válka a širší období 1938-1946 představují z hlediska česko-německých vztahů kapitolu nejčernější. Je to období, ve kterém se německá totalitní moc pokusila využít své převahy k úplnému podřízení českého státu a jeho následné likvidaci. (...) Nelze se proto vůbec divit tomu, že v okamžiku, kdy se poměr sil ve válce otočil v neprospěch Německa, využila česká politická reprezentace této situace k poměrně radikálnímu programu vypořádání se s vnitřní německou otázkou uvnitř Československa. Česká politika musí vždy trvat na takové historické interpretaci, která přesně popisuje příčinu a následek a časovou posloupnost událostí během období 1938-1946. Je nepochybné, že bez II. světové války by československá politika nikdy neměla dostatek sil na to, aby prosadila odsud československých Němců do Německa. Tento krok byl myslitelný pouze v mimořádné době a po mimořádných krutostech spáchaných Německem během II. světové války. (...) Je evidentní, že realizace tohoto plánu přinesla mnohá bezpráví. O tom, myslím, není třeba příliš diskutovat. Česká politika toto konstatovala již v Česko-německé deklaraci a za nelegální postupy se omluvila. Jakékoliv další kroky z české strany však již není možné očekávat, zvláště potom v oblasti majetkových restitucí. Československo-německé pohledávky jsou totiž vzájemně propojenými nádobami a není možné žádat pouze české ústupky a na druhé straně nic neposkytovat, jak to požadují někteří němečtí politikové. (...)

Léta 1989-1990 znamenala zásadní přelom ve vztazích mezi Německem a Československem. Na německé straně došlo ke sjednocení státu a na straně naší k pádu totality a postupné obnově demokratické politiky. V česko-německých vztazích nastala nová éra. Pokud bychom řekli, že léta 1938-1946 byla v česko-německých vztazích stavem horké války, období 1947-1989 lze nazvat stavem studené války a období 1989-2005 potom jakýmsi studeným mírem. Česko-německé vztahy se však stále zlepšují. To je myslím pozitivní zpráva. (...)

Evropská dimenze česko-německých vztahů nabývala s postupem času od roku 1989 stále větší význam. (...) Problémy minulosti spjaté s II. světovou válkou postupně ztrácejí svou váhu a narůstá význam hospodářských vztahů mezi ČR a Německem. Asociační dohoda otevřela obchod mezi oběma partnery a důsledkem toho bylo uplatnění německé hospodářské převahy. Mnoho českých firem bylo převzato německým kapitálem a jeho vliv v České republice stále sílí. (...) Asymetričnost vztahů mezi Čechy a Němci se výrazně projevila při jednání o přistoupení ČR k Evropské unii. Německo zde bohatě využilo svého vůdčího postavení v EU a prosadilo si takové uspořádání přístupové smlouvy, které je pro jeho zájmy velmi příznivé. (...) Zkrátka realita dnešní Evropské unie ukazuje, že hlavní politický zápas se svádí o rozdělení bohatství a prosperity a nikoliv jako v minulosti o území. To je samozřejmě pokrok, který je třeba přivítat... Nedivme se, že se Německo snaží maximálně prodloužit období, během kterého může využít své hospodářské převahy. My naopak musíme trvale usilovat o narovnání podmínek a stejné šance v Evropě pro všechny. Musíme proto chtít co nejrychlejší odstranění diskriminace ve společné zemědělské politice, ve volném pohybu pracovních sil a ve volném pohybu služeb.

Odsun Němců z Československa po 60 letech a některá historická klišé

Oldřich Tůma

historik, ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR

O málokteré dějinné události lze říct, že byla předpovězena a vcelku přesně popsána již s předstihem let. O vyhnání a odsunu Němců z Československa a o násilnostech a zločinech, jež ho provázely, to platí určitě. V září 1938 stupňovala říšsko německá média v rámci psychologické mobilizace německého obyvatelstva k nadcházejícímu konfliktu a v rámci snahy o ovlivnění evropského veřejného mínění propagandistickou kampaň proti Československu. Jádrem této kampaně - pečlivě dirigované Goebbelsovým ministerstvem - bylo líčení situace německé menšiny v Československu. (...) Hrůzostrašné líčení německých médií z roku 1938 se ovšem víceméně skutečně naplnilo v jarních a letních měsících roku 1945. (...) Případné budoucí násilnosti, které budou provázet konec války a odsun Němců z Polska a Československa, byly opakovaně předmětem debat v rámci úvah o odsunu už během války. V materiálu, který pod titulem "Mezinárodní poválečná řešení" formulovala pro svůj sjezd v prosinci 1944 britská Labour Party, se pravilo: "...v prvních poválečných letech bude nenávist k Němcům v každém případě tak silná, že si to ani my, ani Američané nedokážeme představit. Němci na mnoha takových územích budou muset přijmout volbu mezi odstěhováním a masakrem."

Otázka, kdo je v příběhu tragického rozuzlení česko-německého konfliktu obětí (případně větší obětí) a kdo (větším) pachatelem, hraje důležitou roli a je jedním z hlavních argumentů této nekonečné (nejen česko-německé, ale i česko-české) polemiky. Problémem ovšem je, že tato polemika je z velké části ze všeho nejvíc dialogem hluchých. (...) Na argumenty se odpovídá vždy stejnými protiargumenty, přičemž vůbec nejde o to snažit se protivné tvrzení pochopit, komentovat, dokonce ani vyvrátit, ale prostě přebít něčím silnějším. Připomínání zločinů, jichž se dopustili v roce 1945 Češi na Němcích, okamžitě evokuje klasickou odpověď: "A co Lidice".(...)

Je samozřejmě otázkou, co v tak politickými i jinými konotacemi zatíženém tématu může učinit historiografie a v čem se může pokusit debatu, která už dávno nabrala podobu jakési poziční války, pohnout jinam. A může vůbec něco smysluplného k tématu tolikrát popsanému ještě přidat? (...) Historie nemůže jednoduše dodávat argumenty soudobým politickým silám, jež chtějí své postoje a požadavky historickými argumenty posílit. Od historie se také nedá očekávat nějaký souhrnný výčet minulosti, z něhož bude jasně patrné, co kdo komu dluží a kdo musí co odčinit. Historie se musí pokusit o více - pokusit se pochopit a vysvětlit ony události, společenské mechanismy a souvislosti, jež je umožnily. Velký francouzský historik Marc Bloch napsal (mimochodem krátce předtím než zahynul v roce 1944 rukou nacistických okupantů): "Majákem veškerého našeho zkoumání je nakonec jedno jediné slovo: pochopení." (...) Pochopení přitom určitě nemusí znamenat omluvu a už vůbec ne ospravedlnění činů minulosti. (...) S minulostí se těžko můžeme - jak zní často opakovaný požadavek - vyrovnat. Rozhodně ji nelze změnit a v pravém slova smyslu ji nelze ani odčinit. Musíme si s ní ale - neboť zůstává součástí přítomnosti - tak či onak dokázat poradit.

Česko-německé soužití ve společném státě v 19. a 20. století

Jiří Pernes

historik, ředitel brněnské pobočky Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR

Připomeňme si alespoň některé okamžiky této nelehké symbiózy v 19. a 20. století, v době, kdy se v Evropě formovaly moderní národy a kdy se také z německy a česky hovořících poddaných habsburské monarchie spíše než Rakušané stávali Němci a Češi.(...) Konec bezkonfliktního soužití obou národností v českých zemích můžeme najít vlastně již v pohnutém roce 1848, který na druhé straně byl po dlouhou dobu symbolem svobody a demokracie jak pro Čechy, tak i pro Němce. Nelze sice říci, že dříve panovaly mezi oběma skupinami obyvatel idylické vztahy, avšak přece jen nějaké vážnější napětí mezi Čechy a Němci patrné nebylo... (...) Vrchol tomuto nepříznivému vývoji zasadila kampaň za provedení voleb do celoněmeckého parlamentu ve Frankfurtu nad Mohanem. (...) A zde je třeba spatřovat kořeny prvního skutečně velkého konfliktu mezi oběma etniky: Němci byli ve své většině přesvědčeni, že také Čechy, Morava a Slezsko jsou německými zeměmi nejen historicky, nýbrž i etnicky, že v nich žije převaha německého obyvatelstva. Proto také pokládali za samozřejmé, že i země Koruny české se budou podílet na vytvoření nového všeněmeckého státu a že do Frankfurtu, kde měla vzniknout první celoněmecká ústava, vyšlou své poslance.(...) K novému oživení česko-německých rozporů došlo v 60. letech 19. století, po obnovení ústavního života v habsburské monarchii. (...) Po celý zbytek existence Rakouska a Rakousko-Uherska se v českých zemích střetávaly dvě naprosto protichůdné tendence: snaha německého obyvatelstva vytvořit tzv. uzavřené jazykové území, které by jej po všech stránkách oddělilo od české společnosti, a tzv. české státní právo, které se naopak stalo vůdčí ideou české politiky. (...) Stejně tak nelze přehlédnout ani skutečnost, že z německých národních dělnických spolků v Rakousku a zejména v Čechách vznikla v roce 1904 Německá dělnická strana (Deutschen Arbeiterpartei), která se v roce 1918 přejmenovala na Německou nacionálně socialistickou stranu dělnickou (Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei), jejíž ideologie a politika patřily ke zdrojům pozdějšího nacistického hnutí Hitlerova.

Na přelomu 19. a 20. století česko-německá nesnášenlivost vrcholila. (...) Umírnění živlové na obou stranách se vzdor silným slovům pokoušeli dospět k nějakému kompromisu. V Čechách to byl v roce 1890 pokus o tzv. punktace, který ovšem vinou mladočeského radikalismu ztroskotal, na Moravě zase roku 1905 tzv. Moravský pakt či Moravské vyrovnání, které naopak bylo úspěšné. (...) První světová válka a její výsledek znamenaly tragédii pro Rakousko­-Uhersko, přinesly však také novou kapitolu česko-německého soužití v českých zemích a svým způsobem se mohly stát novým začátkem společného soužití v moderním demokratickém státě. Tato šance však zůstala nevyužita. (...) S odvoláním na právo sebeurčení národů odmítala většina Němců další soužití s Čechy v novém československém státě. Proto hned 29. října 1918 se němečtí poslanci z Čech usnesli vytvořit v severním pohraničí provincii Deutschböhmen a připojit ji k Rakousku. Následujícího dne dospěli ke stejnému rozhodnutí němečtí poslanci ze severní Moravy a Slezska, kteří se pokusili vytvořit provincii Sudetenland a také prohlásili její připojení k Rakousku. Předáci německy hovořícího obyvatelstva na jižní Moravě vyhlásili 3. listopadu 1918 vytvoření provincie Deutschsüdmähren a Němci v jižních Čechách provincie Böhmerwaldgau a rovněž vyhlásili jejich připojení k Rakousku.

Pro představitele nového československého státu ovšem toto řešení nebylo přijatelné, a proto koncem listopadu 1918 zahájili vojenské tažení proti těmto separatistickým útvarům. Do konce roku byl pokus o osamostatnění německých území Čech, Moravy a Slezska zlikvidován, jeho obyvatelé se však s faktickým stavem nesmířili ani poté, co mírová jednání ve Versailles a Saint Germain potvrdila Československou republiku v nových hranicích. Přestože nový stát se proklamoval jako demokratická republika, která zaručila všechna občanská i národní práva všem svým občanům, tedy i Němcům, odmítla většina z nich uznat ji za svoji politickou vlast, ztotožnit se s ní a být k ní loajální. (...) Až do roku 1918 se většina cítila být Němci českými, moravskými a slezskými a společně pak Němci rakouskými. Avšak nyní se pořád více ztotožňovali s ,,velkým německým národem". (...) Zhoršující se ekonomická a sociální situace nahrávala nacionálně smýšlejícím radikálům. Hitlerův nacistický režim v sousedním Německu navíc dělal vše, aby situaci v demokratickém Československu destabilizoval. Vykonavatelem jeho politiky se stala Sudetoněmecká strana v čele s Konradem Henleinem.

Odtud byl již jen krok k rozbití Československa v Mnichově na podzim 1938, pro což němečtí obyvatelé Československa udělali obrovský kus práce, a ke spolupráci s německými okupanty na přípravách k likvidaci českého obyvatelstva Čech a Moravy. (...) Brána ke konečnému účtování a odsunu německého obyvatelstva z území českého státu po prohrané válce se tak otevřela dokořán.

České politické strany a řešení německé otázky v Československu v roce 1945

Jiří Kocian

historik, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR

V programech československého domácího i zahraničního protinacistického odboje sehrával požadavek na tvrdý a nekompromisní postup vůči německé menšině po válce velmi významnou a důležitou roli. Byla to přirozená reakce na mnichovské události 1938, na násilí a brutalitu německých okupantů v domácím prostředí rozpoutané po 15. březnu 1939, ale také na bezprecedentní nacistickou vyhlazovací a represivní politiku uplatňovanou vůči civilnímu obyvatelstvu v Evropě i v průběhu válečných operací. Na sklonku války byl postup československé politické reprezentace v zahraničí orientován na radikální řešení německé otázky. (...) K nejhorlivějším zastáncům nekompromisního řešení německého problému v ČSR patřili po válce českoslovenští národní socialisté. Jejich nacionální radikalismus měl tehdy zcela otevřený, programový charakter. Ve vedení Československé strany lidové a zvláště v jejím tisku (Obzory) se sice objevovaly kritické názory, které poukazovaly na potřebu držet se v postojích vůči německému obyvatelstvu obecně humánních a křesťanských zásad, ale argumentace ve věci odsunu se od situace v jiných politických stranách příliš neodlišovala. Vedoucí funkcionáři KSČ zdůvodňovali nutnost co nejrychlejšího a rozsáhlého odsunu Němců z republiky více než mravními postuláty hlavně mocenskými a sociálně revolučními reáliemi z oblasti vnitřní a mezinárodní politiky. Také další státní a veřejní činitelé a představitelé politických stran byli ještě v této době pro co nejradikálnější postup. V zásadních otázkách, tj. především ve vztahu k odsunu a při zdůvodňování této akce, panovala na podzim 1945 mezi politickými stranami všeobecná shoda. Za ní se ovšem již daly tušit náznaky stranicko-politické rivality a názorového rozrůznění. (...)

Ještě v letech 1942-1943 však byly ve hře, zejména z iniciativy politiků soustředěných v londýnské emigraci okolo prezidenta Beneše, různé alternativy řešení německé otázky v poválečné republice. Diskutovalo se o různých variantách - o požadavku transferu co největšího počtu Němců, ale i o různých kompromisních variantách odsunu prokazatelně provinilých Němců či dílčích úprav hranic vedoucích k početní redukci Němců až po poskytnutí určité samosprávy v etnicky homogenních oblastech. (...) Za jeden z nejvýznamnějších mezníků v prosazování transferové koncepce je považována návštěva prezidenta Beneše v Moskvě v prosinci 1943. Edvard Beneš předložil v průběhu jednání se sovětskými představiteli čtyři memoranda, z nichž jedno bylo věnováno problematice sudetských Němců v Československu. Československá vláda si v memorandu vyhrazovala právo určit, kdo z Němců obdrží po válce státní občanství a kdo naopak bude muset ze země odejít. Navrhovalo se v něm, aby vysídlení Němci byli za majetek ponechaný v ČSR odškodněni sumou, jež měla být uhrazena z reparací požadovaných na Německu.

Přesto nebyla v roce 1944 atmosféra ve Velké Británii pro československou vysídlovací akci zcela jednoznačně příznivá. Princip transferu se sice v obecné podobě akceptoval, ale současně se kritizoval s ohledem na poválečné hospodářské těžkosti v Německu a případný vzrůst vlivu SSSR, ale také s ohledem na hospodářské ztráty zemí, které chtěly odsun provést, na nehumánnost celé akce apod. Proto ještě někteří českoslovenští vládní zástupci hovořili v průběhu roku 1944 o tom, že předpokládaný odsun nemusí být globální, že nepostihne antifašisty a loajální osoby a že v republice by měl zůstat asi jeden milión Němců, kteří budou mít stejná práva jako ostatní občané. Svou roli sehrávalo i v roce 1944 úsilí sudetoněmecké emigrace v Londýně, které směřovalo k tomu, aby koncepce vysídlení většiny Němců z ČSR nemělo u Britů výraznější podporu. Také levicoví němečtí antifašisté a komunisté ve Velké Británii tehdy ještě doufali, že se německá menšina v Československu výrazně vyprofiluje mezi osvědčené antifašisty a demokraty a stoupence nacismu. (...)

Výrazným předělem ve formulaci československých požadavků na realizaci transferu Němců se stalo memorandum z 23. listopadu 1944. Tento dokument obsahoval zevrubné zdůvodnění potřeby vysídlit po válce z ČSR většinu německého obyvatelstva. V memorandu se uvádělo, že Československo by měly opustit téměř dvě třetiny Němců, přičemž se vycházelo z počtu 3 200 000 osob. (...) Vláda si přitom vyhrazovala právo posoudit, kdo bude moci zůstat. Navrhovalo se, aby všichni Němci byli zbaveni státního občanství a aby o jeho znovuzískání rozhodovaly československé úřady na základě individuálních žádostí. (...)

Rozhovory, které se uskutečnily mezi londýnskými politiky a komunisty a paralelně prezidentem Benešem a sovětskými činiteli v Moskvě ve druhé polovině března 1945, sehrály z hlediska přístupu k řešení německé otázky velmi závažnou roli. Komunistický návrh vládního programu Národní fronty Čechů a Slováků věnoval pozornost neslovanskému obyvatelstvu v VIII. kapitole (jednalo se o ustanovení o československém státním občanství, které mělo být potvrzeno německým a maďarským antifašistům)... Z jednání prezidenta Beneše se sovětskými politiky následně vyplynulo, že Sovětský svaz odsunovou akci plně podporoval - v duchu jednání z prosince 1943, ovšem s tím, aby českoslovenští politici dále jednali se zástupci USA a Velké Británie. (...) KSČ od května 1945 též z politických důvodů radikalizovala své postoje vůči Němcům, zejména v otázce majetkových konfiskací, které měly podle původních představ proběhnout jen u vybraných provinilých kategorií německého obyvatelstva, a prosazovala všeobecné vyvlastnění Němců, a to bez náhrady. (...)

Vliv nacionálních faktorů byl tak patrný po květnu 1945 prakticky na každém kroku, působil intenzivně na vědomí a jednání jednotlivců i celých skupin. (...) Politické strany a formující se společenské organizace po květnu 1945 široce využívaly sepětí aktuální politické situace s nacionální aktivizací obyvatelstva.

„Brněnský pochod smrti": mýty a skutečnost

David Kovařík

historik, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR

Vysídlení německého obyvatelstva z Brna ve dnech 30.-31. 5. 1945, jakož i následné osudy těchto vysídlenců, vzbuzují po řadu let dohady, polemiky a vášnivé diskuse o správnosti tohoto opatření. V této souvislosti se vytvořily také mnohé otazníky o průběhu samotné vysidlovací akce. (...) Brněnský odsun se stal dokonce jakýmsi "symbolem" českého poválečného běsnění a revolučního teroru vůči sudetských Němcům v poválečném Československu. Hojně užívaným termínem, a to nejen v německých kruzích, se pak pro tyto události stalo označení "Brněnský pochod smrti". (...) V roce 2000 vyzvala občanská iniciativa "Mládež pro interkulturní porozumění" brněnský magistrát, aby se město Brno omluvilo za provedený odsun brněnských Němců v roce 1945. Rada města Brna nechtěla o této citlivé otázce rozhodnout bez znalosti historické analýzy, a proto nechala zřídit pracovní skupinu odborníků, která měla za úkol tyto události objektivně posoudit a podat o nich souhrnnou zprávu. (...) Pokud jde o primární poslání této komise, rozhodnutí ve věci omluvy Němcům, tak k této záležitosti zaujala neutrální stanovisko. Omluva nebyla doporučena, neboť jak je uvedeno v dokumentu této komise, není zřejmé, kdo a komu by se měl omlouvat. Namísto toho komise doporučila vyjádřit nad událostmi, které se odehrály na přelomu května a června 1945, politování. (...) Pokud jde o sekundární poslání pracovní komise, kterým měla být publikovaná práce, shrnující získané poznatky a dokumenty, tak k tomu bohužel nedošlo. (...) Otazníky a rozpory v problematice brněnského odsunu přetrvávají.

Rozdílnost české a německé interpretace ve věci brněnského odsunu Němců se točí kolem několika sporných otázek, které si nyní přiblížíme. Sporná je již základní otázka, kolik Němců pobývalo v Brně po skončení války a jaké byly podmínky německého obyvatelstva v poválečném, nebo chceme-li v revolučním období. (...) Sporným momentem v problematice brněnského odsunu je rovněž otázka, kdo fakticky rozhodl, schválil a nese tudíž zodpovědnost za tento odsun. (...) Je pravda, že dělníci ze Zbrojovky byli hnacím motorem celé akce, nicméně tento proces byl řádně schválen a v podstatě také zorganizován tehdejšími oficiálními správními a bezpečnostními orgány. Hlavní iniciativu sehrál Zemský národní výbor v Brně (...) Značně problematicky se jeví také organizace a příprava transferu. Samotná příprava takového opatření byla totiž až povážlivě krátká, prakticky se jednalo o několik hodin. (...) První transfer z Brna vyšel kolem 22. hodiny večerní, poslední německá kolona opouštěla město v 6 hodin ráno následujícího dne.

Pokud jde o počet odsunutých Němců v průběhu této noci, tak podle úřední zprávy činil celkový počet vysídlených osob z noci z 30.-31. 5. 1945 přibližně 19 000 - 19 500. (...) Německá strana naproti tomu uvádí o něco vyšší čísla. Podle německé interpretace bylo osudnou noc z Brna vyvedeno mezi 25 000-30 000 Němců. (...) Neujasněný cíl transferu, absence úředního opatření, neschopnost správních orgánů a bezpečnostních složek řešit tuto situaci přinesla množství problémů a přispěla k celkovému nezdaru vysidlovací akce. Navíc epidemie úplavice, která následkem nedostatečných hygienických podmínek vypukla v pohořelickém táboře, si vyžádala životy stovek osob. Dalším smutným zjištěním je skutečnost, že mezi odsunutými se nacházely osoby, které v tomto transportu být vůbec neměly, ať to byli němečtí antifašisté, osoby ze smíšených manželství, dokonce i několik Čechů. Tyto skutečnosti jen podtrhují chaotičnost, nepřipravenost a překotnost celé vysidlovací akce.

Dostáváme se k poslední a zřejmě nejvíce sporné otázce, jak probíhal samotný brněnský pochod a kolik přinesl obětí. Zde se výrazně liší pohled dosavadní české a německé historiografie. (...) Naprostým rozchodem mezi českými a německými historiky je také počet obětí brněnského odsunu. ...Tomáš Staněk ve své monografii Odsun Němců z Československa uvádí, že na českém území zemřelo 629 účastníků brněnského pochodu, z toho 459 v pohořelickém táboře, 170 jinde na cestě, 1062 na rakouské straně, celkem tedy 1691 obětí, což je skoro shodné číslo, ke kterým došla magistrátní komise. Ani tento odhad nemusí být zcela přesný a konečný, nicméně vychází z reálných pramenů a seriozních výpočtů.

Naproti tomu německá strana uvádí mnohem vyšší čísla. Tyto počty jsou ovšem založené na pouhých odhadech a spekulacích. Podle německé verze mělo jenom na cestě zemřít 1950 osob, v pohořelickém táboře 2000, v okolních obcích 190, celkem na české straně mělo tedy přijít o život 4140 Němců. K nim připočítané oběti na rakouské straně pak celkové číslo zvýšily na 5200 obětí z řad účastníků brněnského odsunu. (...)

Vysídlení přibližně 20 000 německých obyvatel z Brna v posledních květnových dnech roku 1945, bez toho jestli se vysídlenci provinili, či nikoliv, bylo kontroverzní a problematickou akcí, která se neobešla bez zbytečných ztrát na lidských životech a přinesla vyhnaným německým lidem mnoho prokazatelných útrap a bolesti. (...) Komunistická historiografie neměla zájem tuto problematiku z mnoha důvodů otevírat a zabývat se jí. O "popularizaci" a publicitu brněnského pochodu se tak postaraly již zmíněné sudetoněmecké vysídlenecké kruhy, podporované některými spřízněnými českými historiky a publicisty, což mělo za následek vytvoření značně problematického pohledu na sledované brněnské události a vytvoření nelichotivého obrazu české společnosti v revolučním období roku 1945. Zkreslená, tendenční a jednostranná interpretace německé strany bohužel zakořenila v povědomí širší veřejnosti, zejména za českými hranicemi.

Odsun Němců z Polska a Československa: Rozdílná stanoviska pro vyrovnávání se s minulostí

Tomáš Dvořák

historik, Historický ústav Masarykovy univerzity v Brně

Nucený odchod Němců z území současného Polska měl od počátku poněkud jiný průběh než v Československu. (...) Celá otázka souvisela zejména s potvrzením teritoriálního projektu Polska přesunutého na západ. Naproti tomu v Československu znamenal odsun především "očistu" území. Fakt, že v Polsku byla otázka vysídlení Němců úzce svázána z otázkou terito­riální, je základním východiskem pro jakékoliv srovnávání. (...) Většina Němců odsunutých po roce 1945 z Polska byla primárně obětí prohrané války a nově nakreslených map. Jejich osud mohl být jen těžko interpretován jako výsledek dlouhodobého soupeření o moc a vliv v jednom státě. Naproti tomu Němce pocházející z českých zemí spojovala přes poměrně nedávno zformulovanou myšlenku společné sudetoněmecké identity tradice dlouhodobého soužití s Čechy v jednom historickém území a zhruba 100 let otevřeného sporu o to, kdo bude na tomto území dominovat. (...) Signifikantní je v tomto ohledu také struktura německých krajanských sdružení. Za reprezentanta Němců z českých zemí se považuje jediný SDL, který se, jak upozornila Eva Hahnová, jako jediný ze všech krajanských sdružení považuje za reprezentanta tzv. národnostní skupiny. Oproti tomu krajanských sdružení, které reprezentují vyhnance z předválečného i poválečného polského území, je dohromady šest. Chronicky známá je přitom také skutečnost, že sudetští Němci představují v Bavorsku největší skupiny vyhnanců z jediného regionu v jediné spolkové zemi, což je hlavní důvod jejich silného politického vlivu. Vyhnanci z jednotlivých regionů Polska jsou v zásadě mnohem více rozptýleni po ostatních spolkových zemích. (...)Základní rozdíl mezi oběma skupinami vyhnanců se však odehrává v rovině jejich právního vztahu k vysidlujícím státům. Sudetští Němci totiž s výjimkou právně klíčové, ale z hlediska tradice bezvýznamné epizody let 1938-1945 nikdy předtím nebyli občany Německa. Valná většina vyhnanců z Polska však ano. (...) Polsko nemělo potřebu vypořádat se s většinou odsunovaných Němců právně. To se týkalo především potřeby vyvázat toto obyvatelstvo ze státního občanství při současné potřebě soudit ho za přestupky a zločiny vůči státu. Částečně jiný byl také přístup polského státu k německému majetku, který byl v důsledku spontánního útěku velké části obyvatelstva považován za opuštěný a přecházející na stát. Také hysterie kolem tzv. Benešových dekretů se proto Polska týká jen v omezené míře.(...) Poválečná úprava poměrů včetně vysídlení Němců byla v tradici konfliktního společenství vřele akceptována celou českou společností. To však v žádném případě nelze říci o společnosti poválečného Polska. Novou společnost Ziem odzyskanych vytvořily v různé míře, v závislosti na konkrétním regionu, tři hlavní skupiny obyvatel. Osídlenci z centrálního Polska, tzv. repatrianti, ve skutečnosti však vyhnanci z území anektovaných Sovětským svazem, a konečně autochtoni, tedy starousedlé obyvatelstvo, často s nevyhraněnou národní identifikací, které se po válce stalo objektem rozsáhlé a agresivní polonizační kampaně. (...) Mnohem závažnější je ovšem skutečnost, že vyhnanci z východu prožili stejnou zkušenost nucené ztráty domova jako němečtí vyhnanci, což vytvořilo předpoklady pocitů empatie u jednotlivců a na celospolečenské úrovni vědomí, že také Poláci se stali oběťmi vyhnání. Tento fakt spolu s vědomím, že první příčinou posunu území a obyvatelstva byla sovětská expanze, usnadňuje polsko-německý dialog. (...) Na rozdíl od české společnosti, která byla v roce 1945 pro postupný nástup komunistů k moci a spojenectví se SSSR dobře připravena, velká část Poláků se s novým režimem stejně jako s novou územní podobou své vlasti nikdy neidentifikovala. Příčina byla v tradičním nepřátelství a důvodné nedůvěře vůči východnímu sousedovi i silný národní sentiment k východním kresům. Také tato skutečnost možná přispívá k částečně oprávněnému pocitu, že odsun Němců byl koneckonců důsledkem zrady západu a sovětského diktátu. Jinými slovy, to co je v českém kontextu zcela správně odsuzováno jako postupimský mýtus, že totiž o odsunu Němců z Československa rozhodli spojenci, se v případě polského vyrovnávání se s minulostí jeví jako částečně opodstatněné stanovisko. Ve zpětném zrcadle se tak odsun Němců z Československa každopádně jeví být více otázkou vlastní volby, zatímco v Polsku výsledkem války.

Srovnání postojů české a polské politické reprezentace k otázce poválečného vyrovnání

Piotr M. Majewski

historik, Historický ústav Varšavské univerzity Piotr M. Majewski

Je třeba zdůraznit, že vztahy s Německem nebyly v Polsku po dlouhou dobu téměř vůbec vnímány v kontextu odsunu a diskuse se soustřeďovala na nutnost smluvního zajištění teritoriální integrity státu. Poválečné osudy Němců byly pro většinu Poláků věcí příliš cizí a abstraktní. Hlavní proud historického výzkumu směřoval k polsko-ruským, resp. polsko-sovětským vztahům, kdežto německé záležitosti byly na okraji vědeckého zájmu. (...) Prvním důležitým momentem v polské diskusi o nucených migracích byl až rok 1995. Polsko-německé vztahy prožívaly tehdy svou asi nejlepší fázi, která byla srovnávána dokonce s německo-francouzským smířením. (...)

Ačkoliv jen málo autorů zaujalo výhradně proněmecký postoj, bylo možné sledovat, že mnozí polští historici posuzovali tehdy odsun Němců kriticky. Psali, že nucené migrace byly "historické zlo", "etnická čistka", "mor 20. století". (...)

Dle průzkumu veřejného mínění v dubnu 1996 více než polovina Poláku přiznala, že během odsunu byla Němcům spáchána křivda, byť téměř stejný počet lidí soudil, že šlo o spravedlivý trest. (...)

Tento poněkud nesymetrický postoj Poláků vůči nuceným migracím po 2. světové válce potvrdila velká publicistická debata, jenž se konala v letech 1995-96 především na stránkách deníku Rzeczpospolita. Rozpoutalo ji vystoupení polského ministra zahraničí Władysława Bartoszewského v Bundestagu 28. dubna 1995, ve kterém vyslovil porozumění a soucit s utrpením odsunutých Němců. Ačkoliv nepoužil slova "omluva", jeho řeč udělala velký dojem a byla aplaudována celou německou sněmovnou. (...) Mimo občasné kontroverze nebyly polsko-německé vztahy v té době příliš zatíženy otázkou odsunu. Kohlova vláda se nikdy nerozhodla podporovat nároky vůči Polsku, přestože její členové vyvíjeli silný tlak na Prahu s účelem zrušit tzv. Benešovy dekrety. Havlův projev ze 17. února 1995 v Karolinu, ve kterém notabene vyjádřil úplně stejný postoj jako polský ministr zahraničí, se setkal s velmi nepříznivým ohlasem. (...) Lze říci, že ve zmíněné době polské veřejné mínění neprojevovalo příliš velký zájem o česko-německé vztahy. Nepochopení Poláků pro český postoj podporovali novináři otevřeně sympatizující s požadavky sudetské lobby. (...)

V letech 1997-2002 diskuse o odsunu příliš nepokročila ani v Polsku, ani v České republice. Šlo ovšem o ticho před bouřkou. Do obou zemích se toto téma navrátilo počátkem roku 2002, přičemž nad Vltavou k tomu přispěly známé výroky předsedy vlády Miloše Zemana a blížící se parlamentní volby, zatímco v Polsku veřejnou debatu zahájil překlad knihy Güntera Grasse Račí chůzí a projekt výstavby Centra proti vyhnání v Berlíně, který propagoval německý Svaz vyhnanců vedený Erikou Steinbachovou.

Opravdovým zemětřesením se stal projev kandidáta na spolkového kancléře Edmunda Stoibera na sjezdu východopruského landsmanšaftu 23. června 2002 v Lipsku, kde řekl, že nejen Česká Republika, ale také Polsko musí zrušit dekrety odporující evropským hodnotám a právnímu pořádku.

Stoiberův projev přesvědčil mnoho Poláků, že diskuse o odsunu nemá pouze historický nebo morální ráz, ale že jsou za ní ukryty důležité otázky mezinárodněprávní a majetkové. Nyní byli polští politici, novináři a historici plně jednotní: Polsko nemůže připustit požadavky, které kandidát na kancléře vznesl. (...) Mimochodem Stoiberův projev měl vzápětí za následek, že polské veřejné mínění poprvé našlo pochopení pro postoj České republiky vůči požadavkům sudetského landsmanšaftu. Ukázalo se všeobecně jasné, že dříve tyto požadavky vůči Polsku nezaznívaly pouze z taktických důvodů a že Poláci a Češi mají společný zájem. (...) Počátkem října 2003 polské veřejné mínění elektrizovala zpráva o ustavení společnosti Preussische Treuhand GmbH und Co. s úkolem pomáhat při přípravě individuálních majetkových nároků vůči polskému státu před evropskými soudy. (...) Brzy po vzniku Preussische Treuhand se v polském tisku objevily řady alarmujících článků, v nichž autoři představovali katastrofické scénáře masových procesů, jejichž cílem bude návrat majetku Němcům po vstupu Polska do Evropské unie. Navrhovali zároveň protitah: vyčíslení polských ztrát způsobených válkou a německou okupací a přípravu individuálních polských nároků vůči Spolkové republice. (...) Propukla vzájemná licitace nároků - už ne pouze v tisku, ale také na politické úrovni.

Postoj k odsunu Němců se stal, stejně jako v České republice v roce 2002, indikátorem míry patriotismu jednotlivých stran. (...) Tímto způsobem se otázka poválečného vysídlení německého obyvatelstva přeměnila z čistě akademického tématu na nejdůležitější otázku polské zahraniční i vnitřní politiky.