Konec liberalismu v Čechách?

Otázka z nadpisu nutně musí vytanout při pohledu na naši rozháranou politickou scénu silně podléhající posunům v náladách obyvatelstva směrem k pečovatelskému státu. Proreformní nadšení z prvních polistopadových let je to tam, nastupuje rozčarování, frustrace, nostalgie po starých zlatých časech. To vše ještě přiživováno částí médií a všemi odstíny politické levice. Liberalismus je vydáván za strůjce všeho zla a jeho popularita mezi občany poklesá k bodu mrazu. Samozřejmě, že tato situace nesmí znamenat kladnou odpověď na otázku v nadpisu. Musí iniciovat vyhodnocení dosavadní transformace, důkladné poznání chyb českých liberálů (nikoli ovšem ve smyslu požadovaném našimi myšlenkovými odpůrci prosazujícími diskreditaci liberalismu jako takového) a vyústit v přeskupení liberálních sil, v definování nových programových cílů schopných oslovit veřejnost. Potřebné je i vychovat novou generaci liberálních politiků schopných o své pravdě veřejnost přesvědčit. Tím samozřejmě není řečeno, že současná generace by se měla z politiky stáhnout. Naopak, na ní je velmi těžký úkol udržet životaschopnou politickou strukturu s liberálním zaměřením, udržet při životě kanály k oslovení veřejnosti, vydělit se zřetelně od konjunkturalistů, majících dosud liberalismus jen za zástěrku ke svým osobním kariérám. Jinými slovy, trnitou cestu k návratu důvěry v liberální myšlenky je třeba nastoupit hned, bezodkladně.

Velkou výhodou a posilou našeho liberalismu je skutečnost, že je nosným proudem evropského vývoje, že liberální koncept hospodářství se stává společnou platformou i evropských konzervativních a křesťanskodemokratických stran. Na okraj evropských myšlenkových proudů se naopak dostávají koncepty našich lidovců propagujících myšlenky, které Evropu přivedly na pokraj hospodářské katastrofy.

Svobodné rozhledy si vytkly za cíl kultivovat myšlenky, které by měly tvořit pozadí programových dokumentů ODS. Přinesly již výborné teoretické články se základními ideovými východisky především ze zahraničí. Druhým výrazným směrem jejich obsahu by měla být domácí diskuze nad domácími problémy směřující k definování konkrétních programových cílů a prostředků schopných oslovit českou veřejnost. Tento příspěvek je pokusem rozproudit takovou diskuzi.

Co bylo dobře a co bylo špatně

Snad největším, dosud nedoceněným úspěchem pravicových sil po listopadu 1989 bylo rozbití Občanského fóra ve velmi raném stadiu vývoje posttotalitní společnosti. Již za pouhý rok po sametové revoluci se tak podařilo rozbít blouznění o nepolitické politice a rychlým vytvořením ODS vydatně přispět k vybudování jasně artikulovaného politického spektra. Nepřímo byla pozitivně ovlivněna i levice, která tak rovněž musela přistoupit k definici svých ideologických východisek a ke zformování pod hlavičkou ČSSD. Současné události a opětovné úvahy o nepolitických vládách nebo vládách tzv. odborníků svědčí o tom, že někteří lidé jsou historií nepoučitelní. Právě zřetelné, byť silně levicové ideové zakotvení ČSSD však nutně takové snahy odsuzuje v delší perspektivě k nezdaru a čas ještě zřetelněji ukáže důležitost tehdejšího úspěchu.

Politicky výrazně zakotvena mohla pravice přistoupit k úhelnému kameni transformace - k reformě ekonomiky postavené na liberálních principech. V této souvislosti je třeba odmítnout tezi často opakovanou levicovými intelektuály včetně autorit Hradu, že ekonomická transformace předběhla transformaci právní, dokonce že se odehrála v právním vakuu. Z toho pak tito lidé odvozují preferenci ekonomických hodnot před hodnotami mravními u vedoucích osobností transformace. Tyto teze jsou jen svědectvím o neujasněnosti základních pojmů u jejich autorů. Morálka společnosti je něco, co rozhodně nemůže být nařízeno jakýmikoli zákony.

Zákony nemůžeme nařídit úctu k bližnímu, povinnost sdružovat se, dobročinnost. Dostali bychom se tak znovu k myšlenkovým pochodům, které ve snaze napravit společnost vedly až ke hrůzám komunismu. Svobodné konání jednotlivců je hodnotou samo o sobě, což jsme dostatečně poznali právě v období komunismu. Není možno směšovat vytváření prostoru pro svobodné konání s náplní tohoto konání, tedy s mírou morálky nebo altruismu v takovém konání obsažených. Transformace byla vždy prováděna v solidním právním rámci umožňujícím i účinný postih zneužívání svobody k trestným činům. A postih trestných činů je fakticky jedinou oblastí, kde stát může a musí přispět k prosazování morálky. Pokud tento právní rámec nebyl ke stíhání trestných činů ve větší míře využit, je to otázka zcela jiná. Tím samozřejmě není řečeno, že právní rámec není nutno trvale podle vývoje poznání vylepšovat. To platí ostatně vždy, nejen v dobách zásadních transformací.

Liberalizace cen

Prvním klíčovým krokem reformy byla odvážná liberalizace cen a zahraničního obchodu včetně částečné směnitelnosti koruny. Vzpomeňme si na všechny hlasy sýčků, na marky za tři koruny a doceňme důležitost dnes již samozřejmého činu. Význam tohoto kroku občané pochopí, až ČSSD realizací svých ochranářských záměrů způsobí zásadní podražení a omezení sortimentu zboží na trhu. Bohužel stejná odvaha scházela vládě v pozdějších letech. Prudký nárůst osobní spotřeby obyvatel dokázal, že prostor pro další narovnávání cen především v oblasti nájemného zde nesporně byl.

Dnes zpochybňovaným krokem byla rychlá privatizace včetně kupónové. Rychle se zapomíná, že na začátku reformy jsme stáli beze zdrojů finančních i lidských s naprosto zastaralým a špatně orientovaným průmyslem. Jeho skutečný stav byl ještě daleko horší, než si tehdy kdokoli pomyslel. Jako nejlepší srovnání poslouží bývalá NDR, která byla na velmi podobné úrovni. Privatizace klasickými metodami tam přinesla minimální výnosy, stála naopak západoněmecké daňové poplatníky dramaticky vysoké částky. Většinou se totiž v privatizovaných podnicích ukázalo, že jediným smysluplným řešením je srovnat je zcela se zemí, postavit nové a zgruntu přeškolit personál. My jsme ovšem žádného bohatého příbuzného na západě neměli. Přijatá cesta privatizace (i s uplatněním kupónové privatizace) byla jedinou možnou cestou. Alternativou bylo rychlé rozkradení státních podniků managementy, ještě větší prorůstání státní správy s podnikovou sférou, tedy ještě podstatně větší rozměr našich současných problémů. Praktické ukázky takového vývoje ostatně vidíme ve vícerých postkomunistických zemích. Nesporným důkazem správnosti nastoupené cesty byl růst HDP v letech 1994 až 1996 při ne­uvěřitelně stabilní měně. Je třeba neustále zdůrazňovat naprostou mimořádnost dosažených výsledků při srovnání s vývojem v ostatních postkomunistických zemích, obsahujícím devalvace, vysokou nezaměstnanost a často i nedostatek základních životních potřeb.

Co se tedy vlastně zadrhlo? Příčin našich současných problémů je více a omezme se jen na ty nejdůležitější. Především byl připuštěn příliš vysoký růst mezd a dalších příjmů obyvatel. Určitým akcelerátorem asi byly i předvolební situace v letech 1994 a 1996. Ve skutečnosti ale - oddělíme-li měnovou politiku - vláda držela v ruce jediný přímý nástroj k jejich omezení, a to rozpočtovou restrikci. Od roku 1994 zřejmě měly být státní rozpočty přebytkové a omezeny měly být i rozpočty obcí. Vzpomeneme-li si však na souboje Václava Klause o rozpočty alespoň vyrovnané vpodstatě proti všem, včetně koaličních partnerů, pak opravdu musíme vážně pochybovat o politické průchodnosti přebytkového rozpočtu. Nicméně k politické kultuře patří hlásat i názory výrazně menšinové, a z významných politiků tehdy takový názor neříkal nikdo.

Dalším často uváděným nedostatkem jsou neprůhledné kapitálové trhy, provázanost bank s fondy a průmyslem a z toho plynoucí nedostatečný tlak na restrukturalizaci a efektivnost. Skutečnost je ovšem daleko složitější. Banky jsou provázány s průmyslem více nebo méně v celé západní Evropě. Navíc výchozí stav průmyslu a nakonec i samotných bank byl velmi mizerný. Stejně tak přilákání zahraničního kapitálu není především otázkou státní regulace kapitálových trhů. Představa, že státní regulace přinutí kohokoli k produkci zajímavé nabídky na trhu, je scestná v jakékoli oblasti, a tento poznatek se samozřejmě vztahuje i na trhy kapitálové. Důkazem, že to nakonec jde i v našich podmínkách, jsou úspěchy, kterých v lákání zahraničního kapitálu mnohé naše společnosti dosáhly. Předpokladem je především vlastní bonita společnosti; pro dobrou společnost se kapitálový partner vždy najde. Nemusí to ovšem být na tuzemském trhu.

Ekonomická kriminalita

Základním selháním státu tak zůstává především vysoká míra ekonomické kriminality, jejímuž účinnému potírání měla vláda včas věnovat podstatně více pozornosti. Je ovšem třeba připomenout, že za vyhledávání a prokazování hospodářské kriminality byli v Klausových vládách zodpovědní ministři vnitra a spravedlnosti, nikoli financí, jak je často tradováno. Zde se dostáváme ke zřejmě klíčovému a zobecnitelnému nedostatku Klausových vlád. Zajisté chvályhodné záměry vedení ministerstev vnitra i spravedlnosti nebyly nikdy řádným způsobem uvedeny v život. Vyžadovalo to množství detailní manažerské a exekutivní práce jak ve formulování nové legislativy, tak především při jejím uvádění v život. Bohužel však musíme konstatovat, že policie na boj s rafinovanou ekonomickou kriminalitou není připravena vůbec a že soudy se stále utápějí v nesmyslných administrativních úkonech, aniž se přibližují žádoucí úrovni interpretace práva.

Dostáváme se tak k dalšímu výraznému neúspěchu minulých let. Je jím v obecné rovině nejen nevybudovaná racionální státní správa, ale především absentující jakýkoli vážně míněný pokus o její vybudování. Zůstala nám tak všemocná byrokracie na jedné straně neúčelně obtěžující občana, ale na straně druhé neplnící své základní úkoly. Bohužel zůstaly neúspěšné všechny snahy vysvětlit politickým špičkám nesmírný dosah neřešení tohoto problému. Výsledkem bylo i ztroskotání Komise pro odstraňování byrokratické zátěže, která byla od začátku zatížena nedůvěrou špiček všech koaličních stran. Neúspěch této komise ovšem ukázal v jasném světle i omezené možnosti předsedy vlády v našem koaličním a mezirezortním propletenci. V komisi nescházely nápady na zásadní změny, scházela síla na jejich prosazení.

Stejně tomu bylo i s neprovedenou reformou zdravotnictví nebo s příliš štědrým sociálním systémem. Nescházely vynikající nápady na řešení, scházela kvalitní byrokracie schopná mravenčí prací tyto nápady dovést do ucelených balíků, vhodných pro opravdu fundovanou diskuzi a uvedení do reálné praxe. Výsledkem pak je zcela nesmyslný, mnohokráte provizorně záplatovaný systém zdravotnictví. Absentoval vpodstatě jakýkoli vážnější pokus o reformu zastaralého, zkostnatělého pracovního práva včetně úrazového pojištění a bezpečnosti práce, stejně jako přežilého systému sociální péče. Za této situace je nutno za alespoň dílčí úspěch třeba považovat reformu sociálních dávek, byť rovněž provázenou ne zcela nezbytnou byrokratickou složitostí.

Státní řízení

Ztroskotaly rovněž pokusy o liberalizaci a privatizaci sítí. Zde se již projevila ztráta reformního tahu vlády. Důvodem bylo zřejmě přesvědčení, že liberalizací těchto odvětví dojde ke zreálnění ekonomických kategorií včetně cen a tím k nemalému inflačnímu tlaku. Státní řízení těchto odvětví mělo odkladem potřebných narovnání tyto tlaky utlumit. Ve skutečnosti se zde ovšem ukázala správnost všech teoretických pouček o zhoubnosti státního řízení hospodářských činností. Nejvyhrocenější důsledky to má zřejmě na železnici, kde poslední britské zkušenosti prokazují správnost reformních záměrů z let 1993-1995. Naopak zkušenost pozdější říká, že státní unitární moloch je ještě dražší, než by byly privátní společnosti, neboť je pod drtivým vlivem silných odborů a schází mu větší počet schopných manažerů na všech úrovních. Ukazuje se v praxi, že socialismus nefunguje nejen v celostátním měřítku, ale ani v relativně ohraničených a zdánlivě snáze centrálně řiditelných enklávách, jakými jsou právě železnice. Vážné, byť veřejnosti méně patrné negativní důsledky vidíme i v energetice. Zastavením privatizace energetických společností se však můžeme v této oblasti vbrzku dočkat podobných problémů jako na železnici - viz problém Temelína. V této oblasti navíc schází jakýkoli zárodek potřebné legislativy nebo regulačního úřadu, což již pro železnici dávno existuje. Všechny tyto a některé další problémy se tak spolupodepsaly na hospodářských propadech roku 1997. Opětovně je však nutno uvést věci na pravou míru. Hospodářský výkyv nebyl drastických rozměrů jako třeba v Mexiku nebo na Dálném východě. Rozhodně si nezasluhoval přízvisko krize, kterým tak suverénně žonglovaly desítky politiků i žurnalistů. Naopak průběh hospodářských ukazatelů v celém roce 1997 ukázal na podstatně lepší zdraví celého našeho hospodářství, než se na jaře zdálo. To však již rozjitřené veřejnosti se stejnou vehemencí neservíroval nikdo. V naší zemi je zřejmě zakotven ohromný potenciál, který si úspěšně klestí cestu. Přes všechna výše uvedená kritická slova je potřebné říci, že Klausovy vlády tomuto potenciálu cestu otevřely, že koncept transformace byl v zásadě správný.

Ve veřejnosti je bohužel zakotven názor opačný. Směska přirozené lidské nespokojenosti a závisti, vyživované žurnalistickou touhou po senzacích a krizích všeho druhu a podporované politiky všeho schopnými, nakonec v lidech vyvolala dojem naprosté krize hospodářské i mravní, dojem rozpadu struktur společnosti, sociálního rozvratu. A navíc se levici společně s myšlenkově neukotveným středem včetně lidovců podařilo lidem podsunout myšlenku, že za všechno domnělé zlo může liberalismus.

Východiska pro příští období

V dnešní nestabilní době je velmi obtížné formulovat jakékoli krátkodobé prognózy. Je otázkou, kolik ještě budeme mít nestabilních vlád. Nezdá se pravděpodobné, že by se v blízké době mohla vrátit stabilní pravicová vláda, otázkou je ale i možnost stabilní vlády levicové. Obtížně předpověditelný je i ekonomický vývoj v zemi. Je zřejmé, že slabé vlády budou nejsnadněji podléhat různým tlakům a že jejich hospodářská politika bude katastrofální. Stejnou katastrofou by byla i silná levicová vláda, pokud by se opravdu snažila prosadit program ČSSD. Jedinou nadějí pro tuto zemi je možnost, že ani sociální demokraté svůj program nemyslí vážně. Pokud by v ČSSD převážily pragmatické síly, může nakonec levice uskutečnit více potřebných pravicových reforem, než v posledních letech uskutečnila pravicová vláda. Příklady z Polska nebo Maďarska ukazují, že i takový vývoj je možný. Nejpravděpodobnější však je možnost, že jak možné centristické, tak i levicové vlády přirozeně vytvoří široký prostor pro kritiku z liberálních pozic. Nicméně konkrétní popis podmínek, v nichž budou uplatněny liberální recepty, je dnes prakticky nemožné připravit. S vysokou pravděpodobností je možno pouze předpokládat, že k tomu nedojde v nejbližších letech.

Každopádně lze očekávat neustálé opakování pokusů o prosazení levicových myšlenek nejen pod klasickou značkou sociální demokracie. Neustále se zřejmě budou vracet pokusy nepoučitelných o kamufláž idejí o dirigistickém státním napravování nedokonalého světa takovými pojmy, jako jsou občanská společnost, státní prosazování morálky a etiky ve společnosti nebo nepolitická politika a vlády odborníků. Proti všem těmto pokusům o nadekretování ráje na zemi musí česká pravice znovu a znovu opakovat své přesvědčení o významu svobody člověka, volnosti jeho myšlení a rozhodování. Musí znovu opakovat i důsledky této základní teze, tedy omezování vlivu státu na život občana a vyšší zodpovědnost občanovu. Musí opakovat i důsledky v politice státu, jako je omezení státního přerozdělování, liberalizace hospodářství, individualizace sociálního zabezpečení. Musí i jednoznačně odmítnout pokusy o státní nařizování občanské společnosti, o státní zásahy do svatého práva spolčování, o státem organizovanou dobročinnost. S činností dobrovolně povinnou máme bohaté zkušenosti z komunistického režimu a nesmíme dovolit její návrat pod trochu odlišnou nálepkou. Na těchto tezích se snad mohou shodnout i budoucí konzervativní i liberální proud naší pravice, dosud ani vzdáleně nekonstituované.

Evropská unie

Stále významnějším se pro náš vnitropolitický vývoj stane i souboj o politickou budoucnost Evropské unie. Dosud byla pro většinu našich občanů životní úroveň v Unii nedostižným vzorem. Na úrodnou půdu proto padaly argumenty levicových a středových formací o potřebě zavedení evropských vzorů k nám. Václav Klaus se svými vůči Unii opatrnými názory působil trochu jako excentrik. Ve skutečnosti si ovšem prozíravější západoevropští myslitelé potřebu naléhavých liberálních reforem evropské reality uvědomují již delší dobu. V některých konkrétních oblastech už jejich myšlenky dosahují praktického naplnění, jako třeba v oblasti telekomunikací nebo váhavěji i v dalších sítích. Jinde ovšem jakákoli zmínka o změně naráží na zarputilý odpor. Nejznámějším příkladem je společná zemědělská politika, není však příkladem jediným. Obdobným projektem postaveným na přání místo na realitě je bohužel i v současnosti klíčový projekt Unie, jednotná měna.

Do základů Unie je tak vložena časovaná mina, která v dnešní situaci bez vůle po vytvoření společných státních mechanismů může nakonec celou Unii vyhodit do povětří. Nicméně hrozící nebezpečí pro Unii v dnešním světě globalizujícího se hospodářství jsou již v zásadě evropskými pravicovými stranami poznána. Společně připravovaný hospodářský program Evropské demokratické unie, tedy konzervativních a křesťanskodemokratických stran, je postaven na liberálních principech. Je tedy zřejmé, že český liberalismus bude mít v příštích letech tu nejširší možnou mezinárodní oporu, zatímco středové proudy dnes reprezentované stranou lidovou tuto oporu ztratí. Dlužno říci, že valnou část základních programových tezí může již dnes česká liberální, ale i konzervativní pravice čerpat právě z programového dokumentu EDU. Ani po jejich budoucím zřetelném konstituování přitom není třeba mít obavy ze zásadních ideových rozporů mezi oběma proudy. Debatu bude nutno spíše zaměřit na jejich konkrétní aplikaci v našich podmínkách.

Politický marketing

Základním problémem bude technika, jak myšlenky nesporně správné, leč pro širokou veřejnost obtížně uchopitelné, této veřejnosti prezentovat. Samotné programy nikdo nečte, a i kdyby je četl, většinou jim neporozumí. Navíc mnohá srozumitelnější hesla byla již použita a následnou politikou zdiskreditována. Tak hesla o svobodě chápe dnes náš občan většinou jako volnost pro zločince. Heslo o právu a pořádku použité ODS v senátních volbách bylo znehodnoceno nulovými posuny v činnosti ministerstva vnitra za celý další rok po senátních volbách.

Českou pravici tak čeká dlouhodobá mravenčí práce při vysvětlování principů své politiky na všech úrovních a všemi prostředky. K tomu se musí více otevřít veřejnosti, oslovit ji novými způsoby. Je nezbytné komunikovat s intelektuálními elitami, dosud pravicovému myšlení většinou nenakloněnými, a postupně je získávat pro toto myšlení. Použít bude zřejmě nutno i nové pojmy, včetně přehodnocení vztahů k některým pojmům existujícím. Tak asi nebude nadále možno odmítat pojem sociálně tržní ekonomika, ale ve shodě s programem EDU bude nutno tomuto pojmu dát vlastní náplň. Je zřetelné, že se celkově jedná o velmi složitý a dlouhodobý úkol, vyžadující diskuze nejen ekonomických, ale i sociologických a politologických odborníků. Nicméně očekávaná vláda levice zřejmě dá (bohužel) dostatečný časový prostor, jen je třeba jej hned od začátku využít. S nejvyšší pravděpodobností poskytne tato vláda i četnou argumentační munici, což je jedna z jejích mála (nechtěných) výhod.

Komunikovat je třeba i s významnými hospodářskými a průmyslovými kruhy. Dosavadní většinová vládní praxe, kdy byl každý dialog s reprezentanty průmyslu považován za pouhopouhý lobbismus, není nadále udržitelná. Průmysl opravdu není a ještě dlouho nebude v jednoduché situaci, ovšem stejně na tom dlouho bude i vláda. Politika otevřenosti a diskuze může v některých případech pomoci problémy vyřešit, jinde alespoň tuto situaci vzájemně pochopit. Mám osobní zkušenost s takovým dialogem, kdy ani zdaleka všechny požadavky průmyslu akceptovány nebyly, kdy některá jednání byla ostrým názorovým střetem, kdy však výsledkem byla řešení pro průmysl alespoň v zásadě přijatelná při perfektní znalosti důvodů pro odmítnutí řešení jiných. Jen takový způsob diskuze a přípravy politiky může odvrátit hospodářské kruhy od podpory levicových sil.

Programové cíle českých liberálů

Program českých liberálních sil musí být postaven na zdůraznění svobody rozhodování a konání jednotlivce, na zvýšené zodpovědnosti za svůj osud. Zaměřme se na hospodářskou oblast, kde v Evropě dochází k názorové shodě se stranami konzervativními a která je nakonec pro každé volby oblastí rozhodující.

Měnová politika musí samozřejmě směřovat ke stabilní měně s nízkou mírou inflace. Předmětem vážné diskuze však musí být vyváženost mezi měnovými a hospodářskými cíli ve stále ještě tranzitivní ekonomice. Nesporně není problém dosáhnout rychle nízké míry inflace za cenu dramatického dopadu na hospodářský růst. Lze očekávat, že s nastavením těchto parametrů se bude vláda potýkat i po delší době, navíc možná v horších hospodářských podmínkách než dnes. Pomoci by zřejmě mohlo hlasité volání po přebytkovém státním rozpočtu nebo vyrovnaných rozpočtech veřejných, které by pak pravicová vláda po svém nástupu k moci zavedla. Předmětem debaty zřejmě musí být i mechanismus provázání vládní politiky s politikou centrální banky. K evropské jednotné měně je třeba zaujímat velmi rezervované stanovisko, její problematičnost pro méně rozvinuté evropské země se nesporně po roce 2000 prokáže.

Daňová politika musí směřovat především k nižšímu přerozdělování přes státní rozpočet. Tato teze musí být nezpochybnitelná, v souladu s programovým dokumentem EDU. Jako dlouhodobější cíl je nutno si dát snížení míry přerozdělování o cca 10 %, tedy dostat se na úroveň vyspělých zámořských ekonomik. Globalizovaná ekonomika nového tisíciletí se nás prostě na nic ptát nebude. Znamená to samozřejmě dramatické zásahy do státního rozpočtu, základní změny v jeho konstrukci. Některé z potřebných změn jsou naznačeny dále. Méně podstatná je již technika tohoto snižování, nicméně jasný je trend od daní přímých k daním nepřímým.

Penzijní reforma

Důchody tvoří nesporně největší problém a zátěž pro stát v příštích desetiletích. Jakékoli úvahy o ekonomicky nezbytném omezení stávajícího rozsahu systému důchodového zabezpečení vypadají jako politicky obtížně průchozí. Ukazuje to i stejná zkušenost ze západní Evropy. Nicméně předpokladem jakéhokoli postupu vpřed po roce 2000 je právě zásadní omezení výdajů v této oblasti. Je proto nezbytné začít nahlas hovořit alespoň o potřebě zavést západoevropské parametry, tedy posunout věkovou hranici na 65 let a současně hledat možnosti pro posílení pojistného systému. Plný přechod na takový systém se však jeví z finančních důvodů jako málo reálný, navíc cestu k němu zřejmě uzavře sociálně demokratická vláda utracením posledních peněz z velké privatizace. Nicméně příprava veřejnosti na situaci, kdy stát prostě nebude schopen dostát předpokládaným závazkům, kdy zřejmě systémem průběžného financování zajistí jen určitou velmi nízkou životní úroveň a kdy se každý bude muset na svém důchodu podílet svým pojištěním, musí nastat ihned. Na druhé straně je třeba odmítnout zjednodušené představy o samospasitelnosti soukromého důchodového spoření nebo pojištění. Celá věc bude vyžadovat další rozsáhlou diskuzi, která nutně musí tvořit jádro programových diskuzí liberálů v příštích letech.

Svým rozsahem a podílem na státním přerozdělování i citlivostí vůči voličům je podobným problémem systém zdravotní péče. Problém je navíc komplikován tím, že nikde na světě úspěšně řešen nebyl a každoročně je prohlubován vynálezy nových účinných léčebných postupů a léčiv, které jsou však ve své většině výrazně dražší. S ohledem na spektrum konzumentů lékařské péče, rekrutujících se většinou z občanů v důchodovém věku nebo naopak z dětí často ze sociálně slabších vrstev, jsou jakékoli úvahy o opravdu individualizovaném pojistném systému předem velmi problematické a nepopulární. Přesto je nutno znovu oprášit úvahy o individuálních účtech, zřetelně vymezit možnosti solidarity a smířit se se skutečností, že levný všeobecně pojistný systém prostě nejdražší léčebné postupy zahrnovat nebude a že to bude znamenat i úmrtí lidí, které by lékařská věda ještě při životě udržet uměla. Nezbytností je podstatně vyšší spoluúčast pacienta na úhradě zdravotní péče; tuto samozřejmost snad ani není třeba zdůrazňovat. Každopádně musí diskuze nad systémem zdravotní péče včetně rozsáhlejších projektů konkretizujících jednotlivé záměry tvořit druhou nejvýznamnější položku programových diskuzí českých liberálů směřujících k výraznějšímu omezení státního přerozdělování národního produktu.

Všemocná byrokracie

Třetí nejvýznamnější oblastí je omezení vlivu všemocné byrokracie. Důležitost tohoto tématu stále není mnohými významnými liberálními politiky dostatečně vnímána. Narozdíl od témat předchozích se nemusí jednat o téma kontroverzní, veřejností nepříznivě přijímané, neboť veřejnost má s výstřelky byrokracie dostatečně negativní zkušenosti a rozumný pozitivní program by nesporně přijala kladně. Je ovšem potřebné příslušný program řádně propracovat a nepokoušet se o pouhá proklamativní řešení, jakým nakonec přes snahu svých členů zůstala Komise pro odstraňování byrokratické zátěže. Program musí obsahovat řešení již ve světě známá a odzkoušená, jakým je volnější působení tržních sil kupř. v dopravě nebo přesun státních dozorů do soukromoprávních kategorií s případným využitím pojišťovacích a certifikačních mechanismů. Částečně byl tento trend již nastoupen i v Evropské unii. Předmětem našich debat opětovně musí být propracování jednotlivých oblastí, konkretizace navrhovaných alternativ i příprava argumentů přesvědčujících veřejnost o jejich vhodnosti a prospěšnosti. Lze očekávat, že tímto způsobem by nakonec bylo možno omezit aparát státních úředníků v řádu desítek procent.

S vlivem byrokracie a státních zásahů do soukromoprávních vztahů úzce souvisí i pracovní právo. Jedním z klíčových úkolů v Evropě příštích let bude v souladu s dokumentem EDU jeho zpružnění, individualizace sjednávání pracovní smlouvy, omezení moci odborů. V našem případě (vzhledem ke stále přežívajícím základům systému pracovního práva z dob komunismu) to bude znamenat namnoze ještě podstatnější zásahy, než o jaké se bude jednat v EU. Zásadně bude nutno změnit celý systém ochrany zdraví a bezpečnosti při práci i systém úrazového pojištění.

Pro širokou veřejnost se může stát přijatelnou další liberalizace hospodářského prostředí, odstraňování subvencí a překážek mezinárodnímu obchodu. Přínosy těchto opatření v úsporách státních prostředků na straně jedné a v přílivu levného zboží na straně druhé jsou očividné, jen je třeba je veřejnosti srozumitelně vysvětlit. Po sérii levicově zaměřených vlád s ochranářskými tendencemi by to mělo být snazší. Otázkou zatím je, jak rychlý vývoj v tomto směru bude v příštích letech ve WTO i v EU. Ve WTO existují známky zpomalení dalšího liberalizačního procesu, v EU je naopak silně akutní. Není však zřejmé, zdali se v EU podaří překonat silné lobbistické tlaky především zemědělců. I v našich podmínkách je třeba se silnou zemědělskou lobby počítat, je však třeba veřejnost přesvědčit o mrhání jejími prostředky na akce typu posečení louky nebo nechování krav. Naopak rozsáhlou debatu je nutno vést s průmyslovou lobby o nalezení účelného kompromisu mezi jednoznačně liberálním přístupem a racionální státní pomocí českému průmyslu. I pro průmysl je liberalizace podmínek dlouhodobě přínosnější než ochranářská opatření. Nalezení společného průsečíku proto nesporně možné je.

Ceny bydlení a energie

Důležitou součástí liberalizace hospodářského prostředí je i liberalizace cen, tedy jednak omezování počtu regulovaných položek, jednak omezování velikosti cenové distorze regulací vynucené. Nejdůležitější položkou s nejvýraznějšími negativními hospodářskými dopady jsou samozřejmě ceny bydlení, těsně sledovány cenami energie. Zatímco v bydlení je potřebné dospět k plně tržním hodnotám, energie nutně musí být vždy předmětem určitých státních zásahů. Lze předpokládat, že levicové vlády zpomalí tempo deregulace cen bydlení, takže míra distorze v této oblasti bude v okamžiku nástupu pravicové vlády spíše větší. Na druhé straně však zřejmě reálný rozsah regulovaného segmentu bude díky přirozeně se rozvíjejícímu trhu s bydlením i pod levicovými vládami postupně marginalizován a jeho rychlé uvolnění již fakticky nebude mít závažnější sociální dopady, jaké by mělo ještě dnes. Bude tedy nutným a pro narovnání ekonomických proporcí nezbytným krokem pravicové vlády. Deregulace cen energií pak bude mít přímou vazbu na dále uvedenou liberalizaci a privatizaci sítí.

Podstatné kroky bude možná nutno předpokládat v dokončení privatizace. Levice dnes slovně jakoukoli další privatizaci odsuzuje, okolnostmi však nakonec pravděpodobně bude donucena k jejímu provedení. Otazníkem však zůstává rozsah. Státní banky zřejmě příští čtyři roky ve státních rukou přežít nemohou. Stejně tak tzv. strategické podniky může levicová exekutiva zprivatizovat do rukou svých příznivců v okamžiku, kdy se její vláda očividně začne blížit konci. Jedním z prvních kroků pravicové vlády tedy nutně bude dokončení privatizace, o rozsahu však můžeme jen spekulovat.

Zásadního posunu vpřed bude nutno dosáhnout v liberalizaci a privatizaci dosavadních monopolních sítí, jako jsou sítě energetické, spojové nebo dopravní. Sociální demokraté již slibují zmražení jakýchkoli pokusů o postup vpřed v této oblasti. Na druhé straně je však liberalizace sítí na vítězném pochodu Evropskou unií a lze předpokládat velký tlak na českou vládu k přijetí nově koncipovaných evropských liberálních principů. V této oblasti tedy nebude nutno příliš vymýšlet nová řešení jako spíše kvalifikovaně zavést řešení již hotová.

Dostáváme se ke klíčovému bodu jakéhokoli budoucího liberálního programu, kterým je vytvoření účinného státního mechanismu pro jeho realizaci, tedy ke státní správě a soudům. Jakákoli hesla o právu a pořádku, jakékoli pokusy reformovat policii a soudy zůstanou prázdnými jako dosud, pokud se nepodaří vytvořit zásobárnu lidí schopných odborně i manažersky slibovaná opatření připravit a zavést do praxe a současně ochotných do tak nevděčných a finančně nezajímavých postů jít. Zde musí liberální komunita dlouhodobě kultivovat své vztahy s podnikatelskou sférou a hledat v ní lidi vyhovující popsaným kritériím. Nadějí jsou především lidé mladí, v současné době končící školy, získávající zkušenosti v zahraničí i v soukromém sektoru. Bez profesionální personalistiky je jakýkoli budoucí pokus o liberální vládu odsouzen k nezdaru. Je potřebné formulovat programový přístup k dlouhodobému vytváření stabilní státní správy, policie a soudů bez tradičních floskulí, jakými jsou definitiva ve státní správě nebo absolutní nezávislost soudců na komkoliv. Stejně tak je třeba zásadně změnit situaci, kdy si úzká skupinka lidí v legislativní radě vlády zcela uzurpovala právo známkovat (ne)přijatelnost jednotlivých připravovaných právních úprav a namnoze potřebné změny dokázala zcela zablokovat.

Závěr

Vzhledem k danému prostoru bylo nutné se omezit jak v hodnocení minulosti, tak i v nástinu budoucích programových úkolů jen na to nejnutnější, zaměřené především do oblasti hospodářské a státních mechanismů s ní souvisejících. Nicméně pokud v této stati někomu scházejí kapitoly o etice, morálce, dobročinnosti, pak se nejedná o nedostatek místa, ale o záměr. Je třeba výrazně odlišit potřebnou míru solidarity s lidmi nemohoucími se postarat o své základní životní potřeby, kde i liberálové prosazují kromě iniciativ soukromých i určitou účast státu, a je třeba odlišit stíhání zločinců, kde liberálové vidí roli státu jednoznačně, od obecných kategorií etiky a morálky, které stát prostě nařizovat nemůže a nesmí a které ani nemohou být součástí politických programů. Pokud by to stát opět začal činit, nastoupil by cestu návratu k totalitní společnosti.