Konec liberalismu (po sedmi letech)

Na tísnivou atmosféru pádu druhé Klausovy vlády, spojenou se zatracováním liberálních reforem a nárůstem preferencí levice, si dodnes živě pamatuji. Velmi silně jsem tehdy cítil, že je zapotřebí minulé období zhodnotit, zkusit pojmenovat chyby a formulovat zásady liberálního programu do budoucna. Do dnes již zaniklé revue Svobodné rozhledy jsem o tom ještě o Vánocích 1997 napsal delší text s názvem "Konec liberalismu v Čechách?". Není od věci se s odstupem času podívat, jak se tehdejší pokus vydařil, co z něj přežilo a jaké jsou perspektivy a úskalí liberálních reforem po volbách v létě 2006.

Pohled zpět

Začněme návratem k hodnocení devadesátých let. Jakkoli to dnes už může člověku připadat jako téma pro historiky, není tomu tak. V souboji o interpretaci této éry se pořád svádí zápas mezi liberálním viděním svobodného světa a levicovým sociálním inženýrstvím ústícím ve "vytváření trhů sociálně citlivých". Není to nic jiného než úřednické regulace, co dennodenně vidíme přicházet v různých podobách z Evropské unie. Na polemickém souboji o devadesátá léta si můžeme nejlépe ukázat argumentaci obou stran a zhoubnost vývoje v jednotlivých oblastech.

Jedinou závažnější chybu reforem devadesátých let jsem tehdy viděl v malém úsilí o odstranění hospodářské kriminality, jejíž nepostihování bylo určitě jednou z hlavních příčin obratu nálad veřejnosti. I tehdy jsem tuto tezi vyslovoval velmi opatrně, neboť jsem si uvědomoval, že schopnost vyšetřovat a reálně postihovat tuto kriminalitu nespadne shůry a vyžaduje čas. Další vývoj tuto tezi jen potvrdil. Socialistické vlády, které si boj s hospodářskou kriminalitou daly na svůj vývěsní štít, v této oblasti totálně selhaly. Ani to nemůže být pro vládní garnituru devadesátých let omluvou. Socialisté manažersky pokazili téměř vše, na co sáhli; řídící schopnosti garnitury politiků hlásících se k liberalismu byly přece jen výrazně lepší. S určitou opatrností je tedy třeba na této tezi trvat a současně upozornit na jedno z výstražných mement pro české liberály do budoucna.

Jistě pane ministře

Reformním vládám se nepodařilo odstranit všemocnou byrokracii, ovládající životy občanů za komunismu, a zabránit její údajné transformaci "na tržní podmínky". Toto konstatování se bohužel ukázalo jako velmi přiléhavé. Tehdy si ovšem nikdo nedovedl představit, jak tato byrokracie, tehdy přece jen alespoň přiškrcená a částečně omezená, zvedne za socialistů hlavy a začne se vracet ke starým zvykům. Tento fakt, spolu s dnešními snahami petrifikovat daný vývoj odstřižením úřednictva "z moci politiků" a zajištěním jeho "nezávislosti", je jedním z největších nebezpečí pro jakékoli nové liberální reformátory. Z byrokracie se dnes stala fakticky všemocná vrstva, která si osobuje i právo určovat chování politiků, stanovovat, co je správné a co nikoli. K tomu je schopna vyvolat ohromující mediální kampaně, po nichž i ti nejobratnější politici jen nevěřícně lapají po dechu. K této situaci přispěla i osobní neschopnost mnohých socialistických ministrů, kteří se stali na svých úřednících bytostně závislí. Je zajímavé sledovat upřímný údiv úředníků, pokud jim člověk sdělí, že by to také mohlo a dokonce mělo být úplně jinak.

Sociální stát

Tehdejší text dále vyjmenovával oblasti, kde reformy provedené v devadesátých letech byly provedeny v nedostatečné míře nebo vůbec - sociální systém, důchody, zdravotnictví, bydlení. Není překvapující, že za socialistických vlád se v těchto oblastech nestalo nic nebo se spíše situace zhoršila (zdravotnictví, regulace bydlení). Totéž platí přes některé posuny i v oblasti síťových odvětví. Změny totiž byly formálně provedeny, všechna tato odvětví však nadále řídí byrokrati. Tento vývoj je podtržen nejen korupčními technikami jednoznačně porušujícími zásady správného corporate governance v tržně spravovaných společnostech, ale i samotnou legislativní změnou postavení orgánů těchto společností s majetkovou účastí státu. Ta i formálně převádí standardní systém řízení obchodních společností založený na osobní zodpovědnosti členů orgánů (podloženou i zodpovědností hmotnou) na jednoznačnou zodpovědnost státních úředníků vůči svým nadřízeným (s vyloučením vlastní hmotné zodpovědnosti).

Na této skutečnosti nic nemění ani zmiňované korupční praktiky, ani způsoby, kterými dokázali státní úředníci tuto úpravu obejít. Nepříznivý vliv byrokratů zůstává i v odvětvích, jakými jsou například telekomunikace, kde již došlo k privatizaci klíčových hráčů. Je jen charakteristické, že moc byrokratů se v tomto sektoru opírá o přežilé předpisy EU - ani evropský byrokrat se své moci vzdát nechce. Telekomunikace jsou tak jedním z oborů, kde i přesvědčený liberál, schopný své názory manažersky zpracovat do ministerské praxe, nemá v Česku kvůli Unii šanci.

Jako nosný se po letech ukazuje i tehdejší názor, že turbulence měnového kursu z roku 1997 byly vlastně jen marginálním úkazem, který sice vyvolal doslova politickou bouři, ekonomiku ale dlouhodobě nikterak neovlivnil. Naopak zásadní změna politiky ČNB byla spouštěcím mechanismem kolapsů v českém průmyslu. I s odstupem je nutno hodnotit tento zásah jako příliš radikální, nečekaný a tudíž špatný. Protože ale nic není černobílé, zcela jistě lze říci, že pouze tento faktor nebyl jedinou příčinou potíží.

Byly zde i další okolnosti - od státní neschopnosti zaručit průchod právu, přes nezkušenost nebo neschopnost podnikatelů až po jejich zločinnost. Kvantifikace už asi nebude možná. Je ovšem velmi důležité si tyto faktory znovu připomenout. Příčinou potíží určitě nebyl nějaký nadměrný liberalismus reforem, jak bylo tehdy podsouváno a jak ještě někdy slyšíme i dnes. Kvůli této tezi stojí zato souboj o interpretaci devadesátých let svádět znovu a znovu.

Pohled do budoucna

V tehdejším příspěvku jsem se pokusil odhadnout, jaký bude z hlediska liberálních postupů vývoj do budoucna, a byl jsem v tomto směru velmi pesimistický. Bohužel se ukázalo, že ve většině parametrů byl odhad správný, v některých však skutečnost ještě v negativním smyslu předčila očekávání.

Celkový odhad odklonu veřejnosti od liberálních konceptů a vítězství potřeby pečovatelské role státu u většiny obyvatel se ukázal jako trefný. A jak bylo vidno i v loňské debatě Revue Politika o tzv. Pečinkově paradigmatu, velká část komentátorů si spíše pesimistické názory zachovává i po letech. Je otázkou, zdali můžeme považovat za změnu trendu výsledky loňských voleb nebo setrvalé volební preference mírně upřednostňující pravici. Jdeme-li po postojích většiny obyvatelstva, ukazuje se, že k podstatnější změně nedochází a že tzv. Pečinkovo paradigma je pořád platné. Na vysvětlenou: novinář Bohumil Pečinka v létě 2002 analyzoval vítěznou voličskou koalici vzešlou z tehdejších parlamentních voleb a uvedl, že je daleko pevnější, než napovídá křehká většina jednoho hlasu v Poslanecké sněmovně. Doslova uvedl, že mezi vítěznou voličskou většinou a vládnoucími politiky vznikla společenská smlouva, která zní "politická podpora výměnou za udržování neudržitelného sociálního státu".

Nutno říct, že tzv. Pečinkovo paradigma neplatí jen v Česku, ale i v podstatné části členských států Unie, především v původní patnáctce. Zatímco někdejší nesmělý pokus evropské pravice, sdružené v Evropské demokratické unii (EDU), formulovat popis potíží a program východisek prakticky bez výsledku zapadl, po celé Evropě se aktivizovaly skupiny občanů, kteří se cítí úzce spojeni s welfare state. Pravicové strany nedokázaly těmto náladám veřejnosti čelit, začaly jim naopak stále více uhýbat. Dnes tak fakticky nenajdeme ve většině států Unie významnější pravicovou stranu, která by se veřejně hlásila k potřebnému zásadnímu liberalizačnímu programu. Takové strany najdeme spíše v nových členských zemích, často pak jen v opozici. Ve starých členských státech naopak vidíme mnohé "pravicové" strany, jak se staví do čela populistických proudů a místo na potřebné reformy ve vlastních zemích kladou důraz na jejich potlačení v zemích jiných. Tento vývoj je velmi nebezpečný, může některé státy v reformních snahách opravdu zastavit a ohrožuje tak samu podstatu Unie.

Evropské elity

Vyvrcholením těchto tendencí byla snaha o prosazení evropské ústavy, od níž si její autoři vcelku nepokrytě slibovali snazší prosazení antiliberalizačních trendů. I když je evropská ústava nejspíše již mrtvým dokumentem, charakterizuje velmi dobře způsob myšlení "proevropských" elit - a ten zde zůstane i v případě jejího definitivního odmítnutí, se všemi hrozbami, které z něj plynou. Je zřejmé, že tyto elity se nadále budou spíše utápět v hledání "plánů B" nebo jiných náhradních řešení, budou přeformulovávat lisabonské strategie namísto toho, aby hledaly účinná řešení v opravdovém vytvoření jednotného trhu včetně služeb a v odstraňování nesmyslných byrokratických regulací dusících podnikání.

Tento hrozivý vývoj může mít ovšem i jeden pozitivní rys - oslabení bruselského centra může dát větší prostor východoevropským liberálům pro prosazení reforem alespoň doma. Paradoxem doby pak je, pokud si někteří "proevropští" politici troufnou za těchto okolností říkat "liberálové". Nejlepší důkaz toho, jak je dnes toto tolik potřebné slůvko zprofanováno. K tomu všemu dlužno připustit, že tak neblahý vývoj v Evropě jsem v roce 1997 vůbec nepředpokládal.

Všechno to jen podtrhuje, jak obtížně se liberálním politikům jejich myšlenky veřejnosti sdělují. Bohužel pořád ještě většinově platí, že liberálové jsou údajně "proti lidem", zatímco socialisté jsou "pro lidi". Naneštěstí se ani tehdy, ani dnes nepodařilo liberálům ani v Evropě, ani u nás najít způsob komunikace, který by lidem ukázal, že platí opak, že oni jsou pro lidi. Že socialisté jen slibují a berou, aby odměnili nečinnost, zatímco v liberální společnosti se ti aktivní mají o hodně lépe (a o handicapované se bohatá společnost postará). Hůře se mají jen ti, kdo mohou, ale nechtějí - liberální společnost pro každého, kdo chce, příležitosti vytvoří. A největší hrozba dlouhodobého působení socialistů je právě pro nemohoucí a staré - zchudlá a zkostnatělá společnost se už o ně postarat nedokáže, přitom jim předtím sebrala všechny možnosti, aby se o sebe postarali sami. Příklady z praxe vidíme kolem sebe a nemusíme chodit daleko. Jen si vzpomeňme, jak naši socialisté každoročně omezují státní podpory pro instituce zajišťující právě tento druh péče o opravdu nemohoucí. Komunikační strategii těchto faktů liberálové tehdy nenašli a bohužel to platí dosud.

Programová východiska

Sedm let starý článek dále obsahoval pokus o nastínění hlavních témat, kterými by se měla liberální agenda v nadcházejících obtížných letech zabývat. Je jen charakteristické (a nikoli překvapivé), že tato témata zůstávají podstatnými většinou i dnes, aniž se na nich v uplynulých letech cokoli změnilo. Snad jedině tehdejší význam potřeby změny postavení ČNB dnes pominul. Je ovšem otázka, zdali je utlumení problému díky prozíravému vedení současného guvernéra opravdu správným institucionálním řešením. Odpověď nalezneme až v případě skutečně nepříznivých okolností - za hospodářských turbulencí kombinovaných s personálním obsazením vedení ČNB, které může být oproti tomu stávajícímu jen horší. Ostatní témata, která jsem tehdy zmiňoval, se ukazují jako pořád platná.

Snížení, zprůhlednění a zjednodušení daní, reforma penzijního a zdravotního systému, liberalizace hospodářského prostředí včetně liberalizace pracovního práva a odstranění nesmyslných regulací podnikání a cen, dokončení privatizace, průchodnost práva. Všechny tyto body jsou dnes podstatnými součástmi programu ODS a zdá se, že díky jejím současným preferencím snad konečně dojdou naplnění. V každém z těchto témat ODS v současnosti vážně rozpracovává myšlenky, které byly v roce 1997 považovány za revoluční nebo zcela nemožné. Nalezneme zde rovnou daň, rovný důchod, osobní zodpovědnost občana za své zdraví a nákup zdravotních služeb, odstranění byrokratické zátěže. Naši přátelé z Liberálního institutu by sice šli leckde rádi ještě dále, avšak z pohledu praktické reality ve střední Evropě bychom mohli být při realizaci těchto plánů více než spokojeni.

Pod tímto prizmatem by dnešní prognóza pro realizaci liberálních idejí mohla být podstatně lepší než v roce 1997. V zemi velmi pozitivně působí i think tanky, které propagaci těchto myšlenek výrazně pomáhají. Díky Liberálnímu institutu dnes už mnoho lidí ví, co je to Den daňové svobody. Liberální myšlenky neúnavně propaguje Centrum pro ekonomiku a politiku - s velkou podporou současného prezidenta republiky a tedy i s velkým mediálním dopadem. Ve skutečnosti zde ale je i několik rizik, která nabádají k opatrnosti.

Prvním a asi nejdůležitějším je existence onoho již zmiňovaného Pečinkova paradigmatu. Je otázkou, do jaké míry je dnešní stav preferencí na škále pravice-levice dán jen únavou občanů z nekompetentního vládnutí socialistů a nakolik touhou po opravdové změně a celkové liberalizaci poměrů. Lidí nostalgicky se ohlížejících po pečovatelské roli státu v komunismu a dnešní socialistické Evropě je u nás určitě dost. Na druhé straně optimisticky působí třeba výsledky loňských krajských voleb, kdy na demagogickou kampaň znejisťující občany kvůli privatizaci zdravotnictví odpověděli občané socialistům velmi rázně.

Pozitivně působí i příklad Slovenska, kde se ve velmi složité politické situaci mnohé reformy podařilo realizovat a vládní strany dokonce v následných volbách své pozice uhájily. Slovenská zkušenost ovšem ukazuje i úskalí pro vývoj v Česku. Osud reforem tam nebyl předem daný, velmi závisel na schopnostech reformátorů přesvědčovat. Vývoj nebyl jednoznačný, reformy často závisely na jednom či dvou hlasech a třeba ve vysokém školství se reformy nepodařilo prosadit vůbec.

V této souvislosti je dalším výrazným rizikem pro budoucnost liberálních reforem v Česku i připravenost politické reprezentace na jejich realizaci. V oblasti ekonomické je (již tradičně) dobrá, pracují na ní celé týmy a představy jsou poměrně dobře promyšlené. Problém může nastat v části právní, kde i někteří legislativci spolupracující s českou pravicí jsou v zajetí tradičního českého pozitivistického pojetí práva. Schází zde dostatečná ideologická průprava, která by ústila v řešení praktických otázek o reálných nástrojích k zajištění opravdu liberálního a přitom účinného pojetí českého práva. Zprůchodnění soudů, snadnost uplatnění práva a opětovný návrat od práva veřejného k právu soukromému jsou přitom základními a nepominutelnými kameny jakékoli liberální reformy. Jsou i jedním z předpokladů nalezení komunikační strategie pro přesvědčení veřejnosti o potřebnosti liberálních reforem. Žádný konzistentní a veřejnosti srozumitelný plán v této oblasti přitom zatím prezentován nebyl. Právě po zkušenostech s "neprávem" devadesátých let by se však jakékoli odbourávání veřejnoprávních regulací bez účinných mechanismů soukromoprávních nesporně setkalo s odporem veřejnosti.

Politická vůle

Uvedené rizikové faktory jsou i příčinou rizikového faktoru hlavního, a tím je opravdovost vůle politiků liberální reformy provést. Hlavním motivem politika je být znovu zvolen. A pokud jsou tomuto zvolení v cestě výše uvedená rizika, pak prostě začne uhýbat. Vidíme to plasticky v zemích Západní Evropy a náznaky takových tendencí jsou patrné i v lůně ODS. Dnešní vedení sice působí velmi odhodlaně, v budoucím koaličním guláši se však může snadno rozvařit. Přitom současné období je zřejmě možným startovním oknem pro opravdu hluboké liberální reformy. Oknem, které zde dnes je, které však také nemusí být využito a může se zase zavřít. A někdy v letech 2006 nebo 2007 můžeme opět truchlit nad články typu "Konec liberalismu v Čechách 2". Věřme, že naše pravice politická rizika náležitě ošetří a že tyto články hodně dlouho psát nebudeme. Slovo liberální by se pak mohlo stát synonymem úspěchu. Pokud se totiž liberální reformy povedou, mohou následovat i celá desetiletí šťastného a blahobytného rozvoje v naší zemi, v němž na socialismus budeme vzpomínat tak, jako dnes vzpomínáme na komunismus.