Konec dějin podle Francise Fukuyamy

V posledních letech se v českých médiích často setkáváme s ironickými poznámkami na adresu známého amerického politologa Francise Fukuyamy pro jeho práci o konci dějin. Zdá se však, že jejich autoři - a často jsou to i významní čeští novináři a politici - jeho práci vůbec nečetli a jenom opakují názor, který někdo neinformovaný kdysi někde napsal. Fukuyama nikdy neřekl, že s koncem studené války se zastavily dějiny, že je konec všem historickým událostem a že mezi lidmi a národy se už nic podstatného nestane. Kdykoli někde vypukne nějaký konflikt, najde se někdo, kdo Fukuyamův „konec dějin" zesměšní.

Fukuyama nikdy neprohlásil, že by mělo dojít k zastavení všech konfliktů a vyřešení všech problémů mezi lidmi. Fukuyama „pouze" napsal, že lidé už prošli mnoha modely uspořádání společnosti - prožili otrokářský řád, feudalismus, kapitalismus i socialismus, zakusili různé typy monarchií, totalitní režimy i četné odrůdy demokracie - a ze všech historických zkušeností vyšla nejlépe kombinace liberální demokracie s tržní ekonomikou, jež dává největšímu počtu lidí největší míru politické svobody a ekonomické prosperity. Nikam dál už nelze jít, protože jakýkoli jiný pokus znamená vracet se k více či méně špatně fungujícím ekonomickým modelům a k politickým režimům s menší mírou občanské svobody. V tomto (hegelovském) smyslu došlo k zastavení vývoje, což Fukuyama provokativně nazval „koncem dějin". Jinými slovy: přes všechny své chyby je liberální demokracie tím nejlepším uspořádáním lidských záležitostí. V knize Exil a politika to stručně a jasně říká i česko-americký historik Igor Lukeš z Bostonské univerzity.

Od rozšíření Fukuyamových myšlenek uplynulo více než deset let a nezdá se, že by bylo třeba je nějak korigovat, byť kritici přicházeli s nápady, že po liberální demokracii přijde neokomunismus, neofašismus, islámský fundamentalismus nebo umírněné asijské autoritativní režimy.

V knize rozhovorů Obavy a naděje Fukuyama v roce 1997 poznamenal, že snad jedině „asijský systém" může být po určitou dobu pro demokracii vážným konkurentem, protože je v některých zemích schopen dosáhnout vysoké efektivnosti v organizaci výroby, v technologickém pokroku a při zvyšování životní úrovně. Fukuyama však věří, že i země jako Japonsko, Jižní Korea či Tchaj-wan se nakonec připojí k demokraciím západního střihu.

Hospodářské úspěchy podle Fukuyamy nezávisejí jen na tom, jaká je vládní hospodářská politika a zda je společnost dostatečně vzdělaná, ale také na tom, zda si lidé navzájem důvěřují. Ve společenstvích, kde bují nepotismus a korupce, existuje stálé třídní a politické napětí, které k bohatství národa rozhodně nepřispívá. V éře globalizace představuje nedostatek důvěry hlavní bariéru, která brzdí vyrovnání životní úrovně mezi jednotlivými částmi světa. Fukuyama je však přesvědčen, že kultura, zvyklosti a dokonce i národní identita se vyvíjejí s každou generací a zdravé společenské vazby se mohou časem vytvořit všude - bez toho, aby se národy zřekly podstatné části své kultury.

Za jeden z nejhorších důsledků komunismu Fukuyama považuje právě zničení společenských vazeb. Zůstaly jen vazby rodinné. Všechny postkomunistické společnosti proto stále bojují se všeobecným nedostatkem vzájemné důvěry, s nedostatkem loajálnosti a schopnosti tvůrčí spolupráce v širších kruzích, než je rodina nebo nejbližší přátelé. To už je ale jiný příběh...

Konec dějin neznamená konec světa. Lidé budou stále prožívat dramata a podílet se na konfliktech. Cesty od demokracie k nějaké formě moderního nevolnictví jsou vždy cestami zpátky. V tomto smyslu dějiny skončily, protože nic lepšího než liberální demokracii a volný trh v našem lidském světě vytvořit nemůžeme.