Komentář: Taková byla Čtyřkoalice

"Buďte optimistou, pane předsedo. Musíte věřit tomu, že za čtyři roky v příštích volbách se vaše strana dostane na první nebo druhé místo a pak se tato dohoda přece stane bezpředmětnou." Touto větou ukončil předseda ČSSD a nový premiér Miloš Zeman televizní diskusi s Josefem Luxem, předsedou KDU-ČSL. Je měsíc a den po sněmovních volbách 1998 a lidová strana poprvé po dlouhé době zakouší, co to obnáší "stát mimo". ODS a ČSSD se dohodly na podmínkách podpory menšinové vlády sociálních demokratů, prezident Václav Havel, byť nerad, nastolenou situaci uznává. Mnozí lidovci to považují za porážku, která nemá obdoby a která se už nesmí opakovat. Mezi viníky tohoto stavu patří i další parlamentní strana, Unie svobody, jejíž republikový výbor shodil dohodu užšího vedení lidovců a Unie o vstupu do vlády s ČSSD, čímž z možného předsedy vlády a dlouholetého ministra Josefa Luxe udělal řadového poslance. Ve velmi zúženém pohledu by se mohlo zdát, že nikoliv vítězství ČSSD a výrazný zisk ODS ve volbách, ale "zabetonovanost a ideologičnost" Unie svobody je pravou příčinou porážky KDU-ČSL. Už 9. 7. 1998 zhodnotil předseda lidovců postoj Unie následovně: "Unie svobody neuměla překročit svůj stín a musí si nejprve vyjasnit, zda se chce vrátit do náruče ODS, nebo bude dělat samostatnou politiku." Lidovci si zvykli, že volby nevyhrávají, ani to od voleb nečekají. Lidovci si ale také zvykli, že po volbách jsou účastníky různých konstelací vládních většin, podílníky moci. Lidovci nejsou opoziční stranou, neboť opoziční strana chce vyhrát příští volby. Situace se ovšem výrazně změnila. Dohoda dvou dominantních stran totiž nastavila nová pravidla politického prostoru, a přímo tak ohrožuje samu podstatu strany lidové, totiž tradici "být u toho". Jsou dva způsoby, jak opět vrátit "staré dobré časy": vyhrát příští volby, anebo se snažit podobnou dohodu maximálně znemožnit tak, aby byla kdykoliv v budoucnu nepředstavitelná. Oba způsoby však vyžadují stejný postup: utvořit širší opoziční blok protestního charakteru. Pro příklad není nutné chodit daleko - na Slovensku vrcholí volební kampaň, jejímž favoritem je právě blok antimečiarovských stran a hnutí, přičemž jeho organickou součástí a hybnou silou je partnerská KDH. V české realitě je ovšem nutné překonat ještě překážku v podobě frustrace lidí z politiky, rozbít všeobecné přesvědčení, že jde pouze o boj politiků o moc. Je nutné ospravedlnit tento boj vtažením nového prvku do politické hry, a to prvku občanského sektoru. Tady vzniká původní myšlenka Čtyřkoalice a u jejího zrodu nestojí nikdo jiný než právě Josef Lux. Ukázka z rozhovoru pro MF Dnes ze 14. 7. 1998 jeho postoj vyjadřuje velmi přesně:

"Myslím, že Unie si bude muset vyřešit, zda chce jít cestou moderní evropské politiky, která je věcnou, seriózní politikou konzervativního typu, anebo zůstane zabarikádovaná v nějakých ideologických předsudcích. Přesto jsem přesvědčen, že tady je prostor a naděje, aby se tyto dvě strany přibližovaly. Jestli to bude možné, ukáže konkrétní život. První naší společnou zkouškou bude společný postup v senátních volbách.

Přál byste si, aby vaše sbližování vyústilo ve sloučení?

Z dlouhodobého pohledu ano. Řekněme, že v příštím tisíciletí.

Jakou roli by podle vás měla taková strana hrát na politické scéně?

Nejprve bychom měli vytvořit uskupení pro ty, kteří nesouhlasí s dohodou mezi ČSSD a ODS a kteří si uvědomují, že tento vlak jede na Slovensko a na Balkán. Takový politický blok má šanci se přeměnit ve věrohodnou konzervativní stranu křesťanskodemokratického typu, která může ukázat, že politika ODS založená na lži a faulu tady dlouhodobě nemůže uspět."

Prvotním cílem této nové koalice bylo zabránit vytvoření ústavní většiny v obou komorách parlamentu. Krátce nato, pět měsíců po sněmovních volbách, se konaly volby do Senátu. V této konstelaci volby veledůležité, které bylo nutné vyhrát. Už osm dní po designaci Miloše Zemana premiérem byla na stole dohoda Unie a lidové strany o společných kandidátkách pro podzimní senátní volby. Josef Lux ovšem prosazuje rozšíření této koalice o DEU a zástupce Archy, sdružení, v němž figurují bývalí přední členové ODA. O přibrání Aliance samotné se začíná uvažovat až o měsíc později, přičemž hlavní překážkou její participace na vznikající koalici jsou, slovy Jana Kasala, tehdejšího místopředsedy KDU-ČSL, její "přehnané ambice". V tomto případě šlo především o ambice předsedy ODA Daniela Kroupy, který dohodu odmítal podepsat, nebude-li mu přidělen nějaký plzeňský či nejlépe pražský senátní obvod, čímž by se zvýšily jeho jinak nuzné šance na zvolení. Dohoda o společném postupu US, KDU-ČSL, ODA a DEU v senátních volbách byla podepsána 1. 9. 1998. Výsledek voleb, byť Čtyřkoalici nepřinesl potřebnou ústavní většinu v Senátu, byl výrazným úspěchem a nastartoval vlnu debat o vznikající nové politické síle schopné za čtyři roky porazit tandem ČSSD - ODS.

Koalice se tvoří vždy po volbách

V lednu 1999, spolu s diskusemi o prvním rozpočtu socialistické vlády, však přišla studená sprcha. Představitelé KDU-ČSL totiž během ledna za zády partnerských stran vyjednávali s poslanci KSČM o podpoře rozpočtu. "Byla dohoda, že budou-li podpořeny všechny naše návrhy, tak my podpoříme část komunistických návrhů, se kterými se věcně ztotožňujeme," řekl k tomu lidovecký poslanec Cyril Svoboda. Paralelně probíhalo samozřejmě i jednání lidovců s ČSSD, které vyvrcholilo 15. ledna společnou tiskovou konferencí úřadujícího předsedy KDU-ČSL Jana Kasala a šéfa ČSSD Miloše Zemana, kde oba politici proklamovali, že jejich strany budou společně připravovat státní rozpočet na příští rok. Přes radikální stanovisko poslaneckého klubu Unie se její republikový výbor vyslovil pro pokračování spolupráce, ovšem pod podmínkou, že se ve formě smlouvy vytyčí její přesná pravidla. Lidovci ovšem podpis takové dohody vnímali jako nepotřebný, nebo dokonce hovořili o "výrazu nedůvěry". "Nedovedu si představit, že by poslanec demokratické strany byl nucen hlasovat podle písemných dohod. Podobné metody měly zmizet z parlamentu společně s republikány," shrnul svůj názor na podmínky Unie svobody předseda lidovců Jan Kasal. Bylo čím dál tím zřejmější, že plány KDU-ČSL se s podporou rozpočtu vlády Miloše Zemana změnily. V květnu se z defenzívy vymanila i Unie svobody. 17. května její republikový výbor pověřil předsedu Jana Rumla, aby vešel v jednání s ODS o možné pravicové koalici. Byť se hovoří i o přibrání KDU-ČSL, je zřetelné, že jde o jednostranný krok Unie, který nebyl předem konzultován nejen s partnery v koalici, ale bohužel ani s ODS, která se k návrhu postavila velmi rezervovaně. Změna situace ovšem přišla velmi záhy.

Opět svoji?

Úmrtím Václava Bendy se v červnu 1999 uvolňuje klíčový senátorský mandát, jehož ziskem by strany koalice získaly ústavní většinu v Senátu a tím i možnost výrazně paralyzovat opoziční smlouvu, která by v tomto případě fungovala velmi jednostranně, a to především ve prospěch vládní ČSSD. Strany vznikající Čtyřkoalice velmi rychle zapomněly na spory a s vidinou šance rozetnout vládní spojenectví oživují obraz opozičně smluvní "hydry" a obnovují opět "úzkou" spolupráci. Tuto jednotu má manifestovat i společná "tvář" Čtyřkoalice: poprvé politici obou stran hovoří o společném lídrovi pro sněmovní volby. Lidovci jdou "překvapivě" ještě dál a navrhují Unii svobody, aby integrací ODA a DEU umožnila vznik dvojbloku. "Unie svobody by se mohla stát základem pro integraci menších pravicových stran. Proevropsky orientovaný dvojblok by pak byl jasnou a pevnou politickou silou, která by byla alternativou oběma velkým stranám", naznačil názory lidovců na budoucnost Čtyřkoalice Jan Kasal. Mimo mikrofon se však představitelé KDU-ČSL vyjadřují o mnoho radikálněji. Nejsme ochotni nadále podporovat současný nefunkční slepenec, vzkazují představitelům ODA a DEU. Avšak návrh ODA, totiž aby ze Čtyřkoalice vznikla strana jediná, tedy nikoliv dvojblok, která by pod názvem "Unie pro Evropu" šla společně do sněmovních voleb, velmi razantně odmítl pozdější stoupenec této myšlenky Jan Kasal (o to více je možné pochybovat o opravdovosti pozdějších Kasalových prointegračních proklamací): "Já sám nepatřím k těm, kdo by dlouholetou historii KDU-ČSL chtěli skončit vytvořením nového subjektu, který by se jinak jmenoval a asi by měl jiné zaměření." Přes tyto a ještě další rozmíšky a různé pohledy na další podobu spolupráce byla 28. září, na den sv. Václava, podepsána jedna z hlavních dohod krátké historie Čtyřkoalice, tzv. dohoda svatováclavská.

Dohodli jsme se, že se možná dohodneme

Svatováclavská dohoda formálně ustavila Čtyřkoalici, která od této chvíle již nebyla jen setrvačností přežívající předvolební koalicí, ale subjektem se společnými pravidly a cíli. Obojí bylo sice vymezeno velmi volně, avšak společný postup v nadcházejících senátních i sněmovních volbách, alespoň proklamativně, stanoven byl. Společné orgány, především tzv. politická rada, měly rozhodovat podle pravidla, které shrnul předseda lidovců následovně: "Budeme diskutovat o vážných věcech tak dlouho, až dospějeme ke konsensu."

První zkouškou nové jednoty Čtyřkoalice byla iniciativa ODS, která v říjnu vyzvala k vytvoření tzv. duhové vládní koalice, ve které by byly zastoupeny jak ODS a ČSSD, tak KDU-ČSL a US. V podstatě tak ODS nastolila situaci z července 1998 a velmi průhledně vystavila pokušení tehdy vyšachovanou KDU-ČSL. Přesto rozhodnost, se kterou strany Čtyřkoalice tuto nabídku odmítly, mnohé, alespoň co se týče lidovců, překvapila. Předsedové obou stran sice připustili, že jednání je možné, ovšem pouze za podmínky, vypoví-li se opoziční smlouva, na což zase nechtěla přistoupit ani ODS, ani ČSSD.

Jednotě Čtyřkoalice pomohly i události spojené s desátým výročím sametové revoluce. V listopadu 1999 založili totiž bývalí studentští vůdcové z roku 1989 iniciativu "Děkujeme, odejděte!", která si jako hlavní cíl své kritiky zvolila opoziční smlouvu a obecně politickou situaci z ní vzešlou. Po vystoupení sdružení "Impuls '99" to byla již druhá, tentokrát ovšem mediálně i politicky důležitější akce občanského sektoru, která směřovala proti opoziční smlouvě, přičemž za přirozeného politického spojence obou těchto iniciativ byla považována právě Čtyřkoalice. Politický potenciál, který těmito happeningy vznikal, byl přesně tím, co Čtyřkoalice dosud postrádala. Přes počáteční obavy z úmyslů představitelů výzvy - uvažovalo se, zda nechtějí založit vlastní politickou stranu - nabídla Čtyřkoalice těmto iniciativám spolupráci a dokonce i možnost zisku senátorského či poslaneckého mandátu. Původní idea Josefa Luxe o široké protestní koalici, která v počátcích ztroskotala na váhavosti, zaskočenosti a možná i na přirozené politické nejednobarevnosti občanského sektoru (ale také na úmrtí jejího hlavního architekta Josefa Luxe), tak opět dostala svůj obsah. Občanský sektor se konečně podařilo vtáhnout do politického boje o moc, přičemž vrcholem bude tzv. televizní krize na přelomu let 2000/2001.

Na ústavu nám nesahejte

Na konci ledna 2000 byla Sněmovnou schválena novela ústavy, přesně jak si žádala dohoda mezi ODS a ČSSD. S procesem naplňování opoziční smlouvy ovšem postupoval i proces integrace stran Čtyřkoalice. Na začátku května 2000, nyní už pod vedením nového předsedy, schválil republikový výbor Unie smlouvu mezi stranami Čtyřkoalice o společné volbě kandidátů do nadcházejících senátních a krajských voleb. Zároveň bylo oznámeno, že společný program Čtyřkoalice bude představen do září, tedy dva měsíce před volbami.

Na konci května prošel sněmovnou návrh nového volebního zákona, úhelný kámen opoziční smlouvy. V červnu předlohu nových volebních pravidel schválil i Senát. Nic neurychlilo spolupráci ve Čtyřkoalici tak, jako právě tento krok stran opoziční smlouvy. V září byla podepsána nová "svatováclavská smlouva", která nahradila vágní ustanovení té předešlé a stanovila termíny naplňování jednotlivých společných kroků. Do konce roku 2000 měli být známi kandidáti Čtyřkoalice na premiéra. Ten měl být veřejnosti představen do konce ledna roku následujícího. Poté měl následovat vznik stínové vlády, která měla do června vypracovat program pro společný postup ve sněmovních volbách 2002.

Čtyřkoalice? Slibný partner

V listopadu 2000 proběhly volby do krajských samospráv a třetiny Senátu. Čtyřkoalice slavila svůj první výrazný volební triumf. Ovládla horní komoru parlamentu a již se nemusela pasivně spoléhat na rozhodnutí Ústavního soudu. Uspěla i v krajských volbách. "Čtyřkoalice získala výrazný počet hlasů a stala se vážným subjektem jednání na krajských úrovních. A protože k nim máme programově evidentně blíže než k jiným politickým stranám, tak se díky tomu stali pro nás v této konstelaci velmi slibným a zajímavým partnerem," konstatoval předseda ODS Václav Klaus. Vystihl tím novou politickou realitu, kdy již nikoli jednotlivé strany Čtyřkoalice, ale Čtyřkoalice jako jednotný subjekt je partnerem pro jednání. Právě ODS těžila na krajské úrovni ze spolupráce se Čtyřkoalicí, což kontrastovalo se situací po komunálních volbách na podzim 1998, kdy vyjma Brna byla ve velkých městech uzavřena tzv. velká koalice. V povolební euforii z vítězství se však ztratil fakt, že je to především KDU-ČSL, která v rámci Čtyřkoalice posiluje svůj politický potenciál. Unie svobody, která od nástupu Karla Kühnla do svého čela převzala většinu iniciativy v budování obrazu společné Čtyřkoalice a investovala do něj většinu svého potenciálu, nezískala žádný z pěti čtyřkoaličních hejtmanských postů, ani místo šéfa Senátu. Kandidatura novopečeného senátora Josefa Zieleniece na tento post však byla také taktickou chybou senátorů Unie. Zieleniec byl totiž nepřijatelný nejen pro senátorský klub KDU-ČSL, ale i pro některé senátory ODA. Zvolení Petra Pitharta byla opravdová "z nouze ctnost".

Unie svobody v koaličních jednáních nedokázala prosadit svoje zájmy nejen vzhledem k politickému instinktu lidovců, ale i proto, že vsadila veškerý svůj kapitál na dosud virtuální post lídra Čtyřkoalice. Jako vstřícný krok lidovců by se proto mohla zdát kandidatura nevýrazného a neznámého Jaroslava Kopřivy, bývalého náměstka ministra vnitra, který v tajných volbách na celostátním výboru KDU-ČSL porazil svého protikandidáta Cyrila Svobodu. Unie to zprvu také tak pochopila a byla ochotna překousnout neustále převažující "malé domů" KDU-ČSL. Volbu Jaroslava Kopřivy v prosinci 2000 potvrdila i celostátní konference lidovců, která zároveň překvapivě vyzvala k diskusi o integraci stran Čtyřkoalice do jednoho subjektu, a to na základě ideových principů Evropské lidové strany.

Povolební proces sbližování Čtyřkoalice a ODS byl výrazně narušen a v podstatě zastaven událostmi okolo televizní krize. Naopak, vzhledem k militantnosti a nesmiřitelnosti některých představitelů ODS došlo k tomu, že se Čtyřkoalice začala od této chvíle nachylovat k nové "gardě" politiků v ČSSD v čele se Stanislavem Grossem a Vladimírem Špidlou. Důsledky televizní krize je ovšem třeba analyzovat zvlášť a na jiném místě, v jiných souvislostech. Jedno je však zřejmé - události na přelomu let 2000/2001 posílily politický potenciál Čtyřkoalice a upevnily její obraz coby nositele nového stylu politiky, obraz bojovníka za demokracii a svobodu slova.

Lídr je mrtev, ať žije lídr!

Nominaci Jaroslava Kopřivy nesl těžce muž, který prohrál - Cyril Svoboda. Právě Svoboda už dlouho bojoval o větší vliv v KDU-ČSL, byl ovšem stíhán neustálými porážkami a od doby svého krátkého ministrování se dostával stále častěji mimo hlavní proud dění. Volba lídra byla šance, jak se vyhnout tvrdému a nerovnému střetu v KDU-ČSL a zároveň se opět dostat do popředí, stát se kandidátem na premiéra. Absence všeobecně přijatelné osobnosti z řad KDU-ČSL byla zřejmá, a Cyril Svoboda si tudíž dělal oprávněné naděje.

28. ledna byly jeho ambice naplněny. Po nechutných tahanicích, kdy byly propírány osobní vlastnosti a rodinné poměry Karla Kühnla, byl Cyril Svoboda zvolen do čela Čtyřkoalice. Ovšem ještě před jeho volbou se muselo sejít širší grémium KDU-ČSL, aby dalo takovému kotrmelci svoje pacem: lidovecké vedení nebylo totiž schopno akceptovat překvapivý tah svých partnerů ve Čtyřkoalici, kteří Svobodu poté, co Kühnl propadl, navrhli. Tzv. žďárské dohody sice Unii dávaly mimo jiné virtuální převahu v ještě neexistující stínové vládě, avšak frustrace Unie dostoupila svého vrcholu. V obou hlavních stranách Čtyřkoalice se schylovalo ke krizi, která vyústí v rozpad Čtyřkoalice o rok později.

Na začátku března 2001 se v Hradci Králové konal sjezd Unie svobody. Nálada byla výrazně prodchnuta atmosférou zklamání ze čtyřkoaliční spolupráce, byť osoba Cyrila Svobody byla vnímána jako naděje možného zvratu dosavadního trendu lidoveckého "válcování". Projev předsedy KDU-ČSL Jana Kasala však byl pro všechny sypáním soli do otevřené rány. Kasal sice v podstatě nic nového nepřinesl, zopakoval nabídku KDU-ČSL z prosince 2000 na integraci stran Čtyřkoalice do jediného subjektu, avšak styl a načasování tohoto návrhu byly natolik nemístné, že vyvolaly vlnu prohlášení o lidovecké nespravedlnosti a proradnosti a nechuť k dalšímu prohlubování čtyřkoaliční spolupráce. Bylo-li účelem výrazně znesnadnit pozici nového lídra Cyrila Svobody a znemožnit plnění žďárských dohod, nebylo lepšího způsobu, než jaký zvolil Jan Kasal. Navíc vše na základě argumentu, že spolupráci odmítá Unie svobody a nikoliv KDU-ČSL. Záhy Jan Kasal prohlašuje, že pokud na sjezdu Unie zvítězí názor, že o integraci nemůže být ani řeči, pak nevznikne ani společný senátní klub. Tudíž že nebude naplněna žďárská dohoda...

Dalším tvrdým oříškem bylo sestavování stínové vlády. Její složení mělo být známo do konce března a Cyril Svoboda přicházel každý den s novým a novým seznamem, který byl představiteli Unie poopraven a vedením KDU-ČSL shozen ze stolu. Idea o "čistých" a "nových" tvářích narážela především na politickou realitu a rozložení sil v KDU-ČSL, jejíž vedení nebylo ochotno slevit ze svých požadavků a vyjít svému lídrovi vstříc. Nutno ovšem poznamenat, že podobnou vlastností se vyznačoval i Cyril Svoboda, který vnucoval partnerům nejen svoje návrhy, ale i svoje ultimáta. Demise Cyrila Svobody byla nutným vyústěním jeho zvolení lídrem proti přání nejužšího kartelu v čele KDU-ČSL.

Bratr Kalousek

Jádrem sporu byla osoba Miroslava Kalouska. Tento dlouholetý náměstek lidoveckých ministrů obrany byl a je synonymem kontroverzního politika par excellence. Pro někoho typický lidovec, pro druhého prachsprostý korupčník. Prostě mnoho dohadů a žádné důkazy. Pro Cyrila Svobodu to ovšem v první řadě byl politický protivník, který zajistil několik jeho vnitrostranických proher, a teprve až ve druhé řadě člověk, jehož pověst vyvolává dohady. Spolu s Hanou Marvanovou nastolili "problém Kalousek" a poté, co neuspěli na úrovni Čtyřkoalice, hodlali jej přenést dovnitř vlastních stran.

V průběhu dubna a května se v KDU-ČSL rozproudila vnitrostranická kampaň, která měla vyřešit, kdo zavinil pád lidoveckého kandidáta na premiéra a uvolnil tak cestu liberálovi Karlu Kühnlovi. Plánovaný programový sjezd KDU-ČSL se záhy stal sjezdem volebním. Ovšem přes některé velmi rozporuplné kroky - např. výzva Miroslavu Výbornému, aby kandidoval na předsedu místo stávajícího předsedy - byl Jan Kasal stále favoritem. Na lidoveckém sjezdu v Jihlavě 26.-27. 5. 2001 však došlo k nečekanému vývoji. Dost možná se o něj postaral Jan Kasal sám. Hned v úvodním projevu se totiž velmi nevybíravě opřel do svého protikandidáta. To však mnozí delegáti zhodnotili jako výraz nedostatečného taktu a schopnosti přenést se přes osobní antipatie, což očekávali spíše od Kasalova vyzyvatele. Vrcholem bylo Kasalovo prohlášení, kterým odmítl, bude-li zvolen, spolupracovat s Cyrilem Svobodou coby místopředsedou. Naopak vystoupení Cyrila Svobody bylo velmi odlišné, státnické a smířlivé. Po prvním kole chyběl ke zvolení Cyrila Svobody předsedou KDU-ČSL jediný hlas a kolo druhé bylo již vítězné. Volba dalších vrcholných představitelů a orgánů KDU-ČSL však naznačila, že konflikt nebyl dosud zažehnán a miska vah se pouze dočasně převážila. První dva místopředsednické posty obsadili Milan Šimonovský a Zuzana Roithová, oba senátoři a oba nováčci ve vrcholné stranické politice. Jejich dosavadní kariéra a fakt, že stojí mimo hlavní ohnisko lidovecké moci, poslanecký klub, je předurčovaly k roli jakýchsi monstrancí lidové strany, určených primárně pro manifestaci vzývané "změny". Jan Kasal se stal opět místopředsedou a jeho stoupenci získali většinu v rozhodujících vnitrostranických orgánech. Novopečený předseda se ve velmi krátké době dostane do vleku právě těchto struktur strany lidové, což během několika měsíců vyvrcholí jeho Canossou - omluvou Miroslavu Kalouskovi.

Směr: dvojblok

Na sjezdu v Jihlavě odmítl Cyril Svoboda myšlenku integrace stran Čtyřkoalice do jediného politického subjektu. Ke změně však podle lidoveckého předsedy dojít mělo. Původní blok čtyř stran měla nahradit dvojkoalice a ODA spolu s DEU se měly buď integrovat, anebo z koalice odejít. Podobné stanovisko vyjadřoval i kandidát na předsedu Unie Vladimír Mlynář.

Novopečený lidovecký předseda shrnul svoje představy v rozhovoru pro MF Dnes 28. 5. 2001 takto: "... jsem zastáncem dvou proudů: liberálního, reprezentovaného Unií, a křesťanskodemokratického, který představujeme my. Vytvoření jedné strany po nás sice nikdo nežádá, ale na druhé straně by byla podle mne chyba trvat na tom, že Čtyřkoalice zůstane ve stejné podobě, jakou má dnes. Výhledově jsem pro to, aby ji tvořily dvě strany, neznamená to však, že to má být zítra." O týden později opět ujišťuje: "Ani já, ani nikdo kolem mne neplánuje nějakou revoluci uvnitř Čtyřkoalice."

Volebním sjezdem si prošla i Unie svobody. Lídr Čtyřkoalice Karel Kühnl splnil svoje slovo a již nekandidoval na post předsedy. Ten získala po hladkém vítězství Hana Marvanová. Co se týče podoby Čtyřkoalice, Marvanová na rozdíl od Vladimíra Mlynáře odmítla myšlenku dvojbloku a postavila se za dosavadní podobu koalice: "Čtyřkoalice musí ukázat, že přes některé ideové rozdíly je schopna se dohodnout a že koaliční způsob vládnutí není překonán."

Přes tyto proklamace se ovšem i v Unii svobody postupně prosazuje pragmatičtější přístup, především vzhledem k uzavírací klauzuli pro vícečlenné koalice v navrženém volebním zákoně. První a v podstatě bezproblémová fúze začala na konci léta diskusemi mezi vedením DEU a US a vyvrcholila v prosinci 2001 slučovacími sjezdy obou stran. Vždy problémová a zadlužená ODA se tímto ocitla v roli nejslabšího článku Čtyřkoalice.

Dva měsíce před tím, v říjnu, byly - po vyčerpávajícím maratónu jednání - sestaveny společné čtyřkoaliční kandidátky pro sněmovní volby. O průběhu jednání pronikly na světlo jen kusé informace, ovšem i z nich lze vytušit, že v lůně Čtyřkoalice se za dva roky existence nahromadilo více osobních nevraživostí, než byla společná platforma schopna unést. Jakákoliv, byť i dobře míněná snaha měnit poměry uvnitř Čtyřkoalice musela nyní nutně vyvolat erupci těchto již jen těžce skrývaných emocí.

ODA - z kola ven

Vše začalo 6. prosince 2001 zprávou o tom, že ODA brala "špinavé peníze" od podnikatele Františka Riga, který měl co do činění s vytunelováním Kreditní banky Plzeň. Ve stejný den se celostátní výbor KDU-ČSL usnesl na stanovisku, že pokud představitelé ODA nevyřeší do 15. ledna 2002 uspokojivě svůj dluh u České pojišťovny, pak má vedení lidové strany vyvolat jednání s US-DEU o sestavení kandidátek pouze na základě dohody těchto dvou stran. Lavinu, která se na ODA hnala ze všech stran, akceleroval svým prohlášením pro Lidové noviny i podnikatel Radim Masný, který oznámil, že hodlá od České pojišťovny dluh ODA odkoupit. Vedení ODA v čele s Michaelem Žantovským, pod jehož opětovným vedením Aliance alespoň nepředstírala snahu splácet dluh, bylo vývojem událostí zaskočeno. Řešení dluhu se totiž již delší dobu připravovalo a zvažovalo se několik jeho variant. Usnesení celostátního výboru KDU-ČSL, které řízenou indiskrecí uniklo na veřejnost, tato delikátní jednání maximálně ztížilo. Přesto se ovšem Michaelu Žantovskému podařilo dohodu s Českou pojišťovnou uzavřít a partnerům ve Čtyřkoalici předložit řešení dluhu svojí strany. Další vývoj událostí však dal za pravdu jednomu z aktérů jednání, který věc zhodnotil následovně: lidovce za prvé naštvalo, že vůbec nějaké řešení bylo nalezeno, a za druhé, že to řešení je rozumné. KDU-ČSL, a to bez ohledu na to, z jakých důvodů, prostě odmítla nadále s ODA spolupracovat. Nejen že chtěla její zástupce vyškrtnout z kandidátních listin, ale tímto krokem se snažila ODA donutit, aby sama Čtyřkoalici opustila. A tak zatímco republikový výbor Unie svobody s výhradami řešení akceptoval, vedení KDU-ČSL řešení odmítlo a vyzvalo ODA, aby se buďto sloučila s US, anebo aby její kandidáti odstoupili ze společných kandidátek. Usnesení KDU vyznělo navíc natolik nešťastně a ultimativně, že jej musela odmítnout i Unie svobody.

Následná jednání čtyřkoaliční politické rady, v nichž dominovala předsedkyně US Hana Marvanová, donutila k ústupkům lidovecké zástupce, kteří přijali kompromisní řešení v podobě úpravy splátkového kalendáře a změny nadace, kam měla ODA zbylou dlužnou částku splácet. Než se ovšem Cyril Svoboda odvážil svolat celostátní konferenci svojí strany, aby jí mohl předložit tuto dohodu, byla zveřejněna informace o dalších údajných závazcích Aliance. Na základě toho předseda lidovců s výrazným ulehčením ve tváři prohlásil, že ODA porušila svoje slovo, kterým se zavázala, že již nemá žádné jiné pohledávky, a proto je třeba jednat o sestavení nové podoby společných kandidátek pro sněmovní volby pouze s Unií svobody. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno i celostátní konferencí KDU-ČSL. Na druhý den představitelé ODA oznamují, že považují Čtyřkoalici za rozpuštěnou. Krátce nato Karel Kühnl rezignoval na post lídra, neboť podle něj Čtyřkoalice přestala rozhodnutím celostátní konference KDU-ČSL existovat. Podobné stanovisko zaujala i předsedkyně US Hana Marvanová. Cyril Svoboda, viditelně zaskočený vývojem, se sice ještě zpočátku snažil ideu Čtyřkoalice zachraňovat tvrzením, že odchodem ODA se na situaci nic nemění a Čtyřkoalice nadále existuje, ovšem velmi záhy byl i on nucen akceptovat fakt, že Čtyřkoalice se stala věcí minulosti.

V nastalém vakuu, ještě před uzavřením dohody mezi Unií svobody a KDU-ČSL o společném postupu do voleb pod názvem "Koalice", pomohli lidovečtí poslanci, hlasující jako jeden muž, k úspěchu ve sněmovně několika klíčovým návrhům ČSSD.

Epilog

Na krachu čtyřkoaličního projektu se podílelo několik okolností. V první řadě to byla postupná rezignace na původní ideu širokého protestního hnutí v podobě, ve které Čtyřkoalici zakládal Josef Lux. Po jeho odchodu z čela KDU-ČSL a především po jeho smrti ztratila tato myšlenka svého architekta a dělníci jako Jan Kasal byli jen stěží schopni pochopit, jak důležité je překročit vlastní stín a opustit úzký stranický zájem. Byli to vždy lidovci, kteří si ve Čtyřkoalici prosadili svou, a to nejen na úkor Unie svobody, ale postupně i na úkor úspěchu celé Čtyřkoalice. Jejich jednání ve stylu "malá domů" znemožnilo, aby lidé chápali Čtyřkoalici jako nositele výrazné změny politické kultury, což původně byl její hlavní kapitál. Podobně ovšem i Unie svobody, která po nástupu Karla Kühnla do svého čela převzala ve Čtyřkoalici iniciativu a původní formu volné koaliční spolupráce tlačila k čím dál tím větší koordinovanosti, nedobře odhadla poměry, které panovaly a panují v KDU-ČSL. Společné koaliční orgány - především politická rada - obstojně fungovaly v případě, kdy v nich byli zastoupeni lidé, jejichž autorita byla v lidové straně neoddiskutovatelná. Ve chvíli, kdy se členy politické rady Čtyřkoalice stali po jihlavském sjezdu KDU-ČSL Cyril Svoboda, Milan Šimonovský a Zuzana Roithová, v procesu rozhodování uvnitř své strany v podstatě statisté, nebylo možné považovat jejich hlasování za stanovisko KDU-ČSL. U Cyrila Svobody navíc chyběla odvaha a předsednická autorita, se kterou by obhájil svůj postup coby předsedy lidové strany. Předseda lidovců přijal během několika měsíců po svém zvolení roli mluvčího vrcholných orgánů svojí strany, přičemž si tento deficit nahrazoval veřejnými prohlášeními o neschopnosti Karla Kühnla a svých ambicích stát se příštím premiérem.

V neposlední řadě se na krachu Čtyřkoalice podílel i fakt, že s blížícími se volbami začaly výrazné osobnosti obou jejích hlavních stran taktizovat a vyjednávat o příští možné vládní konstelaci, přičemž se postupně zapomínalo na potřebu před volbami maximálně pracovat na obrazu jednoty Čtyřkoalice a jejího "jiného stylu". Jak v Unii svobody, tak v KDU-ČSL získali navrch lidé, pro něž bylo cílem nastávajících voleb opět "být u toho", podílet se na vládě. Na základě těchto úvah byli poté schopni obětovat i leccos ze společné čtyřkoaliční myšlenky, v poslední fázi dokonce i jednoho svého dosavadního koaličního partnera.

Autor je studentem FSV UK v Praze.