Kolik bude stát samostatné Kosovo?

Mezinárodní politickou scénou v těchto dnech hýbe vyhlášení nezávislého Kosova. I když v řadě názorů a komentářů jde tato skutečnost trochu stranou, faktem je, že Kosovo už bylo na Srbsku z velké míry nezávislé před 15. únorem 2008. Jeho předáci a správa OSN ho od roku 1999 pomalu, ale jistě dovedli k tak vysokému stupni nezávislosti, že její tolik diskutované vyhlášení bylo důležitým, ale spíše symbolickým gestem. Není pochyb o tom, že kosovští Albánci po samostatnosti dlouho toužili a je pro ně otázkou národní identity, stejně jako se nedá pochybovat o tom, že území Kosova je pro Srby spojeno s jejich suverenitou a jeho odtržení je dalším tvrdým zásahem pro jejich chápání státnosti.

V současné mezinárodní politické konstelaci bylo vyhlášení nezávislosti Kosova asi nevyhnutelné. Otázkou je, kolik bude nový malý etnický celek na mapě stát kosovské Albánce, kolik Srbsko a kolik za něj zaplatí státy Evropské unie a USA. Můžeme přát Kosovu jeho nezávislost, osobně jen doufám, že budu špatným prorokem, když se obávám, že by kosovští Albánci mohli za pár let zažít nepříjemné probuzení z naplněného snu o národním státě. Jejich hlavním problémem bude ekonomika. Není žádným tajemstvím, že Kosovo je chudá země, a je otázkou, zde samostatnost je něco, co si mohou její obyvatelé právě teď dovolit. Zahraniční zadluženost Kosova je velká, podle dostupných zdrojů dosahuje až 70% domácího produktu tvoří finanční prostředky, které zpět do vlasti posílají kosovští Albánci žijící a pracující v cizině. I když problém s inflací řeší zavedení eura, kosovské hospodářství stále stojí na ne příliš pevných základech zastaralé zemědělské produkce, a to i přesto, že jeho bilanci vylepšuje těžařský průmysl.

Předpokládám, že míra zahraniční pomoci ani zájem investorů se po vyhlášení samostatnosti o mnoho nezvýší. Dalším rizikovým faktorem je podle mě údajné propojení organizovaného zločinu na kosovské polické špičky. Takové podezření rozhodně jako magnet na zahraniční kapitál, alespoň ten oficiální a legální, nefunguje. Pokud dojde v nově vzniklém státě k ekonomickým problémům, obávám se, že situace bude představitele Kosova svádět k tomu, aby i nadále pokračovali ve hře na silnou nacionální strunu a odváděli tak pozornost od dlouhodobých potíží, které se možná nebude dařit řešit dostatečně rychle. I když to není na Balkáně nic nového ani neobvyklého, nemyslím si, že by tato část Evropy potřebovala ke štěstí cíleně živené téma „velké Albánie". I bez toho má problémů až dost.

Politická cena za naplnění snu o kosovské nezávislosti bude nejspíš určena faktem, že světová scéna si uchová citlivé téma, které ji bude i nadále ostře dělit. Mnohé členské státy EU i hlasy ze zámoří volají po silnějším zapojení „jednotícího prvku" OSN, ovšem účinnost aplikace Rady bezpečnosti v případě, že Rusko bere do značné míry kosovskou samostatnost jako provokaci a nebezpečný precedent, je minimálně diskutabilní. Na druhou stranu není možné, aby hlavní kmotři kosovské nezávislosti aplikovali postoj „podpoř a zapomeň". Zvláště Evropa si nemůže dovolit nechat Kosovo opuštěné. Není v jejím zájmu, aby Kosovu v budoucnu jeho problémy přerostly přes hlavu a došlo ke kolapsu místních struktur. Poslední, co bychom potřebovali, by byl region zcela bez kontroly, který by sloužil jako zcela volná zóna pro organizovaný zločin nebo náboženské extremisty. Proto chtě nechtě bude EU muset více než kdy jindy podporovat postupné budování kosovského státu, jeho ekonomickou a politickou stabilizaci, a zároveň se snažit zmírňovat napětí, které samostatné Kosovo vyvolává a bude vyvolávat v Srbsku i dalších státech regionu.

Autor je náměstkem hejtmana Ústeckého kraje.