Koalice se snaží zmocnit televizní rady

Poslanecké sněmovně se na první pokus nepodařilo zvolit Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. Opět se tak ukázala nejednotnost vládní koalice, přestože se podařilo prosadit veřejné hlasování, které mělo umravnit především poslance ČSSD. Důvodů, proč nebyli zvoleni další koaliční poslanci, je několik, včetně tenzí mezi některými zájmovými skupinami uvnitř jednotlivých koaličních stran. Tak například Hana Marvanová nehlasovala pro kandidátku US-DEU. Ale ani u dalších kandidátů neexistovala sroprocentní koaliční podpora.

U vědomí vlastní nedostatečnosti se tak obrátili koaliční poslanci na KSČM a uzavřeli s ní dohodu o vzájemné podpoře kandidátů. Z mediálního hlediska je zajímavé, že nominace bývalé poslankyně KSČM Millerové do Rady ČT, kterou zřejmě podpořili někteří poslanci ODS, byla propírána jako akt diabolis. Stejný postup koaličních poslanců při volbě bývalého poslance KSČM Matulky do velké rady prošel bez povšimnutí. Dohoda s komunisty přestala platit v okamžiku, kdy se unionisté a lidovci snažili do rady protlačit po více než jednom zástupci. Opět se tak prokázala zvláštní politická aritmetika. Nikde není řečeno, na základě jakých kritérií ve vztahu k rozložení politických sil mají být podobné orgány jako rada koncipovány. Pokud je to politicky výhodné, argumentuje koalice poměrným zastoupením. Pokud ne, hlasují najednou její poslanci „podle svědomí". A pokud jim svědomí velí nezvolit žádného zástupce ODS, nemohou s tím přece nic udělat. Ani když tato strana zastupuje více než čtvrtinu všech občanů. Přitom podle poměrného zastoupení, jež respektovala i tolik hanobená opoziční smlouva, by mělo v radě zasednout po čtyřech členech ČSSD, třech z ODS, dvou komunistech a po jednom zástupci lidovců a jednom z US-DEU. Zatím však byli zvoleni tři sociální demokraté a po jednom z ostatních tří parlamentních stran, s výjimkou ODS. S ohledem na dosavadní výsledky hlasování je velmi nepravděpodobné, že by byla rada doplněna podle poměrného klíče. Koalici, která by se pro zjednodušení dala nazvat „antiNOVA", se tak naskýtá na dosah ruky příležitost dovolit radu tak, aby devět jejích členů ovládlo licenční kvorum. Veřejné hlasování navíc znemožnilo dohodu části sociálně demokratických poslanců s ODS. Strany bývalé Koalice ve spolupráci se Špidlovým křídlem v ČSSD tak v praxi prokázaly, jak si představují odpolitizování Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a její nezávislost. Jejich svědomí prostě snese všechno. Například i skutečnost, že do rady nakonec ze šesti šťastlivců zvolily čtyři bývalé profesionální politiky.

Z dosavadních výsledků volby je tedy zřejmé, že odpolitizování rady je možné pouze za předpokladu, že se prostě tento podivný hybrid zruší, a kontrolu nad trhem s elektronickými médii převezme nějaký skutečně nezávislý správní úřad, třeba telekomunikační. Kmitočty jako kmitočty.

P.S. Čas běží, a někdy bohužel rychleji než uzávěrka. Nicméně události, které mezitím proběhly, jenom poukazují na již naznačené trendy. Mezi ně patří především snaha současné vládní koalice o ovládnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Maně se dokonce krade na mysl, zda současná koalice není pouze koalicí za účelem ovládnutí TV Rady a televizního trhu jako takového. Dovolbou totiž stále ještě nepadla snaha vlády probojovat do RRTV devět koaličních zástupců, ačkoli ji volební výsledky opravňují prosadit jich pouze sedm. Ne náhodou proto rada získala od ODS potupný název „sovět pro normalizaci rozhlasového a televizního vysílání".

Ovládnutí rady koaličním uskupením není samoúčelné a je třeba je vidět v širších souvislostech. Ty se dají ve svém důsledku označit jako snaha o ovládnutí všech celoplošných televizí. Jde pouze o různé způsoby, jež je možné shrnout pod metodu „cukru a biče". Cukr lze uplatnit na Českou televizi, s níž mají současní koaliční politici úzké vztahy již od doby televizní krize. Možnost navyšování koncesionářských poplatků přímo vládou je naprosto flagrantním porušením zásady veřejnoprávnosti a snahou o státní kontrolu. Proti soukromým televizím, které jsou vůči vládě vymezeny kriticky, lze pak použít metodu biče. Ta spočívá v možnostech rady odebrat neposlušným televizím licenci. Pozornost je v tuto chvíli upřena především na TV Nova kvůli prohrané arbitráži a soudu. Ministr Dostál, který spolu s kolegou Svobodou a Hanou Marvanovou tvoří protinovácký koaliční triumvirát, již ostatně prohlásil, že se s Železného obětinou nesmíří a že proti Nově bude bojovat dál. O mnohém svědčí i skutečnost, že v průběhu přijímání nového mediálního zákona nepřijala sněmovna pozmě­ňovací návrh Ivana Langra, aby licence prodloužená sněmovnou měla stejné právní dopady jako licence udělená radou.

V souboji o Novu se ale zapomíná na to, že před prodloužením licence stojí i televize Prima. Stará rada byla totiž odvolána těsně před tím, než mohla o prodloužení licence definitivně rozhodnout. Obě soukromé televize ani nakonec o licence přijít nemusí. Stačí úplně, když se nad nimi bude neustále vznášet Damoklův meč v podobě možnosti jejich odebrání. Socialisticko-bolševická podmínka „vyváženosti informací" s vhodně uzpůsobenou radou může tuto hrozbu trvale a beze zbytku plnit. O zbytek se již postará autocenzura.