Impérium a ti druzí

SPÁSA SVĚTA SKRZ RUSKO. K HISTORII VELEŘÍŠE, KTERÁ SE O SEBE NEUMÍ POSTARAT

Pro každého, kdo prošel leninským školením, bude imperialismus asi provždy spojen s odérem zahnívání, jímž klasik charakterizoval poslední stadium kapitalismu. Sám pojem impérium však nutně nemusí vyvolávat pouze negativní představy. Označuje určitý způsob uspořádání společnosti, který se v dějinách lidstva mnohdy osvědčil. Polský historik Andrzej Nowak shrnuje v úvodní stati své knihy Impérium a ti druzí. Rusko, Polsko a moderní dějiny východní Evropy teoretická východiska, která světová „imperiologie“ používá při vymezování předmětu svého bádání. Za impérium lze prý pokládat velmoc, která výrazně ovlivňuje svou epochu, ovládá z jednoho mocenského centra velká území zalidněná mnoha etniky a své nadnárodní poslání odvozuje z nějaké univerzalistické ideologie.

V současnosti přitom dochází k jisté rehabilitaci imperiálního konceptu. Přílišnému národnostnímu vymezování nepřejí Spojené státy, Čína ani Rusko a také snahy o přeměnu staré znesvářené Evropy v Evropskou unii jsou neseny univerzalistickým étosem. Cílem je překonat strnulou skupinovou identitu, která moderního člověka omezuje, snížit nebezpečí konfliktů a otevřít širší pole působnosti svobodným iniciativám, jež by posílily prosperitu. Univerzalistická ideologie tohoto pokusu vychází především z lidských práv.

Podmínky zrodu

Zdůrazňuje-li Nowak v úvodu, že pojem impérium neoznačuje nic v zásadě špatného, snaží se zjevně předejít podezření z tradiční polské averze vůči obřímu sousedu na východě. V dalších statích se totiž zabývá především ruskou, potažmo sovětskou veleříší. Sleduje, jak vnímala a vnímá sebe sama, jaké „vyšší" poslání si přisuzovala a přisuzuje, ale zároveň ukazuje, jak tato ruská „sebereflexe" kontrastuje s pohledem odjinud. Porovnává ji jednak s výsledky rusistických a sovětologických bádání západních historiků, jednak s polskou zkušeností, kterou dějiny zatížily bezpočtem příkoří z ruské strany. V ukřivděnosti se však nijak nevyžívá. Ví, že svět se chtě nechtě musí s Ruskem nějak srovnat a na polských pocitech přitom až tak nezáleží. Ovšem v zemi, jež s Moskvou dvě století soupeřila o východoevropský prostor a další dvě století se za cenu nezměrných obětí pokoušela vymanit z jejího dusivého sevření, je problematika ruského impéria vnímána obzvlášť pozorně. To ostatně nejlépe dokládá sama Nowakova kniha vytříbeným smyslem pro nuance, jaké „kremlologové" ze Západu obvykle přehlížejí.

Polský badatel se zabývá především „dějinami idejí". Zkoumá, jakými myšlenkami ospravedlňovali ruští myslitelé imperiální rozpínavost své vlasti. Obzvláštní význam tradičně přisuzovali geopolitice, která se snaží odvodit politickou historii lidstva (včetně státních hranic) z geografických faktorů - bez této odborné disciplíny by se geneze ruského impéria ani nedala pořádně vysvětlit. Už vznik Kyjevské Rusi byl podmíněn geograficky, totiž tokem Dněpru, hlavní dopravní tepnou normanských kolonizátorů, kteří zde založili první stát. Také Moskevské knížectví se stalo jádrem budoucí velmoci díky zeměpisné poloze v chudém pásmu lesů, avšak na dosah nedozírné stepi ovládané mongolskou Zlatou hordou, která si Rusy na pár století podmanila. Na zalesněný sever se stepním národům moc nechtělo, a tak si prodlouženou ruku moci učinili z moskevských knížat, která si od nich během dvou století kolaborace vysloužila všemožná privilegia, díky nimž po zániku Zlaté hordy zaujala místo v čele Ruska.

Všemi směry

Uvažování o zeměpisných determinantách se v Rusku často blíží mystice. Argumentace navenek působí skoro vědecky, v podstatě se však stává - spolu s adorací pravoslaví a samoděržaví (popřípadě marxleninské ideologie) - nedílnou součástí iracionálního amalgámu, jímž může být ospravedlňováno nejhrubší násilí na pokořených národech. Nowak cituje současnou ruskou učebnici, podle níž je geopolitika „svazek historických intuicí spojených předtuchou poznání skutečnosti v jakémsi novém, neobvyklém aspektu". Takto definována může posloužit vskutku čemukoli. I samo Rusko se tváří podivně mnohoznačně, chvíli imperiálně, chvíli panslavisticky, chvíli extrémně nacionalisticky. Široce rozkročeno mezi Asií a Evropou neví, kam chce patřit, zda spíš „na okraj", nebo „mezi" dva rozdílné civilizační koncepty, z nichž jeden sází na individuální svobody a soukromé vlastnictví, zatímco druhý spoléhá na sílu neomezené moci v rukou vladaře.

Od jiných impérií se říše, jež vyrostla z Moskevského knížectví, v řadě aspektů liší. Nejnápadnějším rysem je skrovnost počátků. V době, kdy ochabla síla Mongolů, postrádali Slované feudální elity, které by se postupně sjednotily v politický národ, jak tomu bylo v Anglii či Francii. Byl tu jen car s dvořany a hluboko dole masa poddaných. Díky oslabení stepních národů se na východě otevřel obrovský prostor, jehož se i relativně slabá Moskva dokázala zmocnit. Takto posílena se obrátila na západ, aby po mongolském dědictví získala také odkaz Kyjevské Rusi, a od 19. století sní Rusko také o jihu.

Nesmrtelnost ruské ideje

Dějiny Rusku dopřály ovládnout obrovský prostor, znemožnily mu však vytvořit efektivní státní správu. Zatímco liberálnější evropská impéria ve svých provinciích a koloniích podnikala a bohatla, samoděržaví investovalo do neproduktivních mocenských nástrojů. Centrum se vyčerpávalo pouhým udržováním nadvlády pomocí armády, úřednictva a tajné policie. Ruskou imperiální praxi Nowak analyzuje hlavně na polských příkladech, protože právě na Polácích si Rusové v 19. století prakticky vyzkoušeli metodiku útlaku, s jejíž mírnější podobou se ve druhé polovině dalšího století seznámili i Češi. Hle, rub ruské geopolitické mystiky: neschopnost, brutalita a lajdáctví státní správy, vedoucí k hospodářskému rozvratu v podmaněných zemích; centru pak nezbývá než připravovat další loupeživé výboje, na které bude časem doplácet.

Kniha se nezabývá jen dějinami idejí, ale také současnými úvahami předních myslitelů a politiků putinovského Ruska. Občas nad nimi mrazí v zádech: účelové zkreslování dějin, fascinace silou na úkor svobody, blouznění o spáse světa skrze Rusko - vše ve prospěch veleříše, jejímž nejimpozantnějším budovatelem byl podle nich Stalin.

Impérium zde znamená něco podstatně jiného než v Evropě. Jen ono prý dokáže realizovat velké historické úkoly, šířit civilizaci a zaručit mír a pořádek uvnitř svých hranic. Jenže - jaké historické úkoly? Jakou civilizaci? Jaký pořádek? Univerzalistická ideologie chybí, nahrazuje ji velkoruská, jež před lidskými právy i občanskými svobodami dává tradičně přednost velmocenským výhodám.

Viktor Šlajchrt