Muslimské organizace v Německu, Rakousku a Švýcarsku

VÝZNAM NÁBOŽENSTVÍ JAKO IDENTIFIKAČNÍHO PRVKU PŘI INTEGRACI DO ZÁPADNÍCH SPOLEČNOSTÍ

Monografie se zakládá na doktorské dizertaci, kterou autor obhájil na Masarykově univerzitě v Brně v roce 2010. Při všech aktualizacích a úpravách pro širší čtenářské využití si uchovává akribii vědecké práce, včetně rozsáhlého poznámkového aparátu a téměř úplné relevantní bibliografie k tématu, k němuž se dnes soustřeďuje velký, různě orientovaný zájem médií i odborníků sociologů, historiků, religionistů, právníků a politologů a také části aktivních politiků. Všem může recenzovaná kniha dobře posloužit jako fundovaný manuál a opora při tříbení názorů na živou tematiku rostoucích počtů a aktivit muslimských menšin v Evropě, v tomto případě v německy mluvících zemích v našem bezprostředním sousedství. V úvodu autor hodnotí stav informovanosti o islámu v Evropě. Zvláštní pozornost věnuje přirozeně posavadní literatuře v češtině a v rozsáhlém pramenném fondu v němčině, který sám - vedle téměř bezbřehých, ale v práci pečlivě zaznamenaných internetových zdrojů - využívá ve vlastním výzkumu. Jeho zpracování je snadno přehledné: sleduje téma postupně v Německu, Rakousku a Švýcarsku, přičemž se nevyhýbá příležitostným komparacím. Jednotlivé oddíly vždy zahajuje krátký přehled historických kontaktů země s islámem, například v Německu od spolupráce Fridricha Velikého s Osmanskou říší. V případě Rakouska je plným právem podrobně probírán faktor okupace a posléze anexe Bosny s následným uznáním islámu ,,hanafitského ritu" jako náboženské společnosti. Tento Islamgesetz z roku 1912 tvoří dodnes (s novelizací 1979) základ rakouského veřejnoprávního uznání islámu jako náboženství rovnoprávného s křesťanskými církvemi a židovskou obcí. O podobný veřejnoprávní status se marně ucházeli a dodnes ucházejí muslimové u nás stejně jako v SRN a Švýcarsku. V ohnisku Klapetkova výzkumu jsou muslimské organizace, zakládané s různým statusem: jako obecně prospěšné spolky, nadace, kulturní sdružení, islámská centra či zastřešující organizace. Evidentní jsou značné rozdíly dané etnickým původem, sociálním postavením a také typem islámské identity členů (sunnité, šíité, alevité; súfíjové). Autor zkoumá složení, zaměření a směry činnosti nejenom velkých tureckých svazů (tureckou vládou podporovaný DITIB, nábožensky vypjatější Milli Görüš, k mystice tíhnoucí Islámská kulturní centra), ale i etnicky a zaměřením odlišných menších organizací. Termín ,,komunita" užívá jenom u organizací menšího, lokálního dosahu. Dodávám, že je to uvážlivé: tento (sociologický) termín v sebepojetích evropských muslimů selhává, v novější literatuře se však někdy používá (neo-komunity) u nadnárodních islámských organizací ve vrstvě nad bazální roztříštěností v terénu. Praktický náboženský život autor zkoumá po všech stránkách významných pro muslimy. Pozornost je věnována zvláště mešitám (s hlubokou analýzou referenda o ústavním zákazu stavby minaretů ve Švýcarsku roku 2009), školám a dalším formám vzdělávání, otázce muslimských hřbitovů a míře ochoty k mezináboženskému a občanskému dialogu. Ve věci pohřbů autor upřesňuje některé údaje pro Německo i pro Švýcarsko, kde jde o téma, s jehož řešením si některé kantony stále nevědí rady. V obecném závěru autor vystihuje intenzitu spolkového života evropských muslimů názorem, že toto sdružování nahrazuje emocionálně síť tradičních velkorodinných vztahů v dřívější muslimské vlasti. Téma je nesporně živé a mnoho skutečností prochází již během měsíců změnami. Například iniciátor Milli Görüš N. Erbakan zemřel (2011); frankfurtské dokumentační centrum Německé biskupské konference CIBEDO má od letošního února ředitele z Turecka (T. Güzelmansur, odborník na alevity); vídeňská Kontaktstelle für die Religionen změnila adresu; a premiér Erbakan při návštěvě SRN v listopadu 2011 k 50. výročí hromadného nasazení tureckých gastarbeitrů silně kritizoval současné způsoby integrace, necitlivé k potřebám vzdělání i v otcovském jazyce a kultuře. Optimální cesta k integraci přijatelné a prospěšné pro všechny zúčastněné se dále hledá. Diskuse si určitě vyžadují hlubší poznání pestře strukturované reality. Pro české zájemce a možná i pro diskusi evropskou k němu může zřetelně přispět bohatství dílčích a zobecňujících poznatků a pohledů shromážděných a dobře vyložených v recenzované knize.

Luboš Kropáček

Muslimské organizace v Německu, Rakousku a Švýcarsku