Dopadne to jako vždycky

Ve svých „fejetonech, úvahách a úchylkách“ (jak stojí v podtitulu knihy Dopadne to jako vždycky) provází Pavel Švanda čtenáře jednak současným i historickým společenským a politickým děním, jednak „krajinou“ své mysli, svých názorů, myšlenek, závěrů… Co z toho všeho by bylo možné pojmenovat oním slovem z podtitulu – „úchylka“ –, toť otázka. Spíše se nabízí výraz „odchylka“: Například od mainstreamového progresivistického diskurzu se autor v mnohém (možná ve všem) odchyluje značně – ať už jde o zelenou ideologii, nejčastěji reprezentovanou Green Dealem a snahou vytvořit „nového“, uvědoměle „zeleného“ člověka, anebo třeba o politickou korektnost, gender či rasismus preferující barevné rasy – to vše zní P. Švandovi „docela neomarxisticky“.

Ačkoli se autor vůči všem těmto prvkům zřetelně vymezuje, zpravidla nejde o nějakou ostrou kritiku; vše je neseno spíše v tónině věcně pozorovatelské. Švanda prochází jako poutník (ne nadarmo je v jednom z prvních fejetonů až adorována „bezcílná“ chůze) různými prostředími a situacemi a podává o nich – ovšemže komentovanou a domýšlenou – zprávu.

Historické asociace a exkurzy jsou přitom vůči současnosti někdy přímo ilustrativní, jindy s ní souvisejí méně, případně přímou konkrétní souvislost sice vysledovat nelze, avšak text míří k nadčasovému – a tedy i současnému (takový je např. fejeton Po ránu po flámu – drobná nová svatováclavská legenda). Esej Jak se ohlížíme přes rameno? je pak věnován především minulosti poměrně nedávné, „s níž je třeba se vyrovnat“ – tu je však velmi nesnadné nějak přesněji datovat či definovat. Úvahy na toto téma přivádějí autora – věřícího křesťana – nevyhnutelně k tématu odpuštění (o němž „dnes většinou chybí jakékoli zmínky“), katarze, a zejména – naděje: „Náš vztah k minulosti zásadním způsobem ovlivňuje přítomnost nebo nedostatek naděje v dnešku“, přičemž současná obecně rozšířená absence metafyzického horizontu, náboženské víry, ústí nevyhnutelně

v beznadějný pohled člověka na vlastní budoucnost, jež směřuje pouze k nicotě. I minulost ztrácí v takovémto pohledu svůj význam. „Cosi důležitého pak zůstává ležet mimo náš kolektivní i individuální duševní prostor.“ Naději pak autor vidí především v „hlubších vrstvách fantazie“, které poutají člověka k jeho vlastní minulosti i k životům jeho předků.

Úvahy o nedávné historii a paralelách s tou dávnější jsou prezentovány např. i v eseji Žil Bedřich Smetana v „době postfaktické“? Švanda v něm přesvědčivě vyvrací určité mýty spjaté především s osobností a činem Jana Palacha, který se stal v obecném povědomí symbolem „burcování národa z letargie“, „zemřel, aby vzbouřil k odporu, aby volal k povstání“. Autor však dokládá, že v lednu 1969 společnost rozhodně v žádné letargické poloze nebyla, naopak šlo o dobu velmi vzrušenou; a Jan Palach formuloval přesné požadavky cílené na politické představitele… „Ale to jsou z hlediska dnešní doby zbytečné podrobnosti.“ Konstatuje autor. V „době postfaktické“ totiž „účinné bláboly a jejich působení jsou obdobně vykazatelným obrazem našeho aktuálního vědomí a představ o člověku jako poctivý pokus o zjištění a popis reality.“

Tři závěrečné texty, tentokrát zaměřené především na současnost, jako by byly určitou kvintesencí celé knihy. V jednom z nich, Plné zuby podruhé, opět naléhavě vyvstává motiv víry a nevíry. Úvahy na toto téma pak ústí v nadějeplný „výklad“ názvu knihy (jenž jistě může primárně implikovat konotace právě opačné): „Netřeba se obávat. Dopadne to jako vždycky. S námi, nebo bez nás, vždy za vážného zpřítomňování té tiché pečeti, pro niž máme jen slovo tajemství.“