Broučku a cvoku přenáramný…

Je zázrak, že se těch 86 dopisů teologa, katolického kněze, exulanta a pozdějšího děkana Teologické fakulty Papežské Lateránské univerzity v Římě Vladimíra Boublíka zachovalo. A je to zázrak, že tyto dopisy vycházejí dvacet tři let poté, co je jeden z jejich adresátů vynesl na světlo světa.

Kniha Broučku a cvoku přenáramný... s podtitulem Dochovaná korespondence z let 1946–1974 (se vzpomínkami spolužáků a přátel), kterou vydalo brněnské nakladatelství CDK, obsahuje všechny nám dosud známé a dostupné Boublíkovy dopisy, které posílal už jako teenager a student Jirsíkova státního gymnázia v Českých Budějovicích, jako vězeň komunistického režimu, jako dělník v plzeňské Škodovce, jako voják v oddíle PTP, jako člověk, utíkající z vojenské vazby v Olomouci přes celou zem, východní Německo do Západního Berlína a posléze do Říma, jako bohoslovec římského Nepomucena a nakonec jako asistent, profesor a děkan na Lateránu, jenž při své čtvrté návštěvě vlasti v září r. 1974 zemřel v klatovské nemocnici.

Lukáš Kopecký: Niterný svět jednoho z českých teologů...

Člověka vždy potěší, když téma, kterému se dlouhodobě věnuje, začne určitým pohledem zkoumat i někdo z kolegů.

Už před dlouhou dobou jsem se začal věnovat životnímu osudu manželů Václava a Boženy Kropáčkových. Zatímco Václav, vysoce postavený příslušník Obrany národa byl v roce 1943 pro svou odbojovou činnost popraven v Drážďanech, jeho milující manželka Božena přes obrovské nebezpečí na jaře ukrývala velitele paravýsadku Out Distance Adolf Opálku. Nebyla nikdy prozrazena, i proto se stala spolu se svým švagrem Jiřím Kropáčkem nepohodlnou a ocitla se na lavici obžalovaných v jednom z prvních stalinistických procesů před Státním soudem Praha. Ten dostal podivný název: Skupina ERKVIE.

Mezi obžalovanými nebyla jedinou ženou. Spolu s ní byly obžalovány i další dvě manželky umučených československých důstojníků – Božena Jánská - Kleinová (její manžel major Bohumil Klein zemřel za nevyjasněných okolností v roce 1939) a Milada Kohoutková (plukovník Josef Kohoutek byl popraven v roce 1942 v Plötzensee).

V procesu, který se odehrál na jaře 1949, hrál klíčovou roli, byť už v nepřítomnosti, syn zmíněné Boženy Jánské - Kleinové Radomír. Státní bezpečnost spolu s prokuraturou z něj udělala hlavu celé skupiny. Klein, nesporně ovlivněn statečností svého otce a jeho protinacistickým angažmá, hluboce opovrhoval už poválečným režimem třetí republiky, natož pak komunistickou totalitou po únoru 1948. I proto se snažil výrazně protirežimně vystupovat. Ve své činnosti byl intenzivně spojen i se svým kamarádem a především spolužákem z budějovického gymnázia Jana Valeriána Jirsíka, jistým Vladimírem Boublíkem.

A právě vztah těchto kamarádů, je jedním ze základních kamenů edice korespondence, kterou na podzim loňského roku předložili veřejnosti teologové Zdeněk A. Eminger a Karel Skalický. Vladimír Boublík, jehož nedožité 95. narozeniny si budeme v letošním roce připomínat, patří k největším osobnostem naší teologie, autor recenze si dovoluje mínit, že byl a je tou úplně největší. Jeho životní osud nejen v dlouhém římském exilu měl tu čest také částečně zpracovávat. A snad právě proto si dovoluji sepsat toto laudatio na vydanou edici.

Vladimíra Boublíka není dle mého stále dost. Moje alma mater, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, má nehynoucí slávu, že se její teologická fakulta soustavně především Boublíkově teologii věnuje. Přesto je důležité neusnout na již napsaném a tomu rodákovi z pošumavských Mokrosuk (16. listopadu 1928) stále věnovat patřičnou pozornost.

A buď velké díky Zdeňkovi Emingerovi, že se rozhodl vydat Boublíkovu korespondenci a také přepisy magnetofonových nahrávek, uložené u Boublíkova přítele Jana Šímy (1928-2010). Máme možnost nahlédnout do Boublíkova myšlenkového světa a zkusit pochopit, jak vnímal a prožíval různé etapy svého života. A právě v těchto okamžicích četby autor recenze byl snad nejvíce vděčný za fakt, že kniha vyšla. Neb mnohé věci, které znal a posuzoval pouze ze strohých úředních dokumentů (často represivních složek totalitních režimů), jsou najednou mnohem pochopitelnější a srozumitelnější. Jan Šíma to sice nestihl, ale pro vydání udělal mnohé, včetně „vytěžení“ v 90. letech ještě žijících Boublíkových přátel včetně Radka Jánského-Kleina.

Eminger hodnotí dosavadní Boublíkovské bádání, posléze předkládanou korespondenci ze hlediska jejího časového rozdělení, nevyhýbá se ani asi nejsložitějšímu období Boublíkova života – římskému exilu a jeho „spolupráci“ s československou rozvědkou.

V edici samotné najdeme komunikaci Vladimíra Boublíka s Radkem Kleinem-Jánským, Janem Šímou, maminkou, sestrou Marií Kolářovou a dalšími. Těchto dokumentů je přesně 89 a jako v podstatě devadesátý je otištěna vzpomínka Boublíkovy blízké římské spolupracovnice Moniky Schreier.

Jak bylo již napsáno na počátku, vydaná edice je velkou radostí. Ale také inspirací. Bádat a publikovat o Vladimíru Boublíkovi a jeho době i nadále. Blížící se 50. výročí ho smrti v klatovské nemocnici nás všechny mělo motivovat. Autor recenze například k tomu, aby se konečně hlouběji začal věnovat procesu s skupinou Erkvie.

Zdeněk A. EMINGER a Karel SKALICKÝ (eds.), Vladimír Boublík. Broučku a cvoku přenáramný… Dochovaná korespondence z let 1946-1974 (se vzpomínkami spolužáků a přátel), Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2022.

Mgr. Lukáš Kopecký, historik, předseda Společnosti pro moderní dějiny Klatovska