Kierkegaardovo palčivé svědectví

Výročí narození dánského filozofa Sørena Kierkegaarda, od něhož uplynulo dvě stě let, podnítilo celou řadu komentářů a událostí oslavujících tohoto významného křesťanského myslitele. Není těžké pochopit proč. V knihách jako Buď – Anebo, Strach a chvění či Nemoc k smrti se Kierkegaard vyjadřuje k věčným otázkám a bolestným volbám, před nimiž všichni stojíme, a nutí nás tak, abychom se postavili čelem k tomu, čemu se vyhýbáme a co popíráme. Kierkegaardova filozofie není nijak útěšná, naopak spíše rozdírá naše rány. Pro své obdivovatele z řad ateistů Kierkegaard představuje výzvu, neboť na stranu jednu chtějí oslavovat jeho intelekt, ale přitom odmítají jeho víru v křesťanství coby úhelný kámen pravdy. Jejich úsilí, jež v tomto směru vyvíjejí – jejich snaha o kvadraturu kruhu – vede k chybám v úsudku a k nesprávným interpretacím. A tak vychvalují ironii a paradoxy v Kierkegaardových pracích a kochají se jeho břitkým vtipem, výmluvně velebí jeho psychologické postřehy a obdivují se jeho autorské plodnosti, zkoumají jeho bouřlivý vztah s vlastním otcem i k nezdaru odsouzené námluvy se ztracenou snoubenkou a nabízejí nám odbornou analýzu jeho střetu s Hegelem. Avšak je tu faktor, který vyzdvihují jen neochotně, ačkoli právě on dánského filozofa poháněl nejzásadněji: a tím je jeho křesťanská víra. V této otázce zůstávají podivně neteční. Opomíjet ji nemohou, a tak se snaží ji minimalizovat, přičemž obvykle se o ní zmiňují jen povrchně. (...)