Keynes bez pravého léku na krizi

Jaká teorie by nás dostala rychle a spolehlivě ze současné krize? Použít tu „novou klasickou“ teorii fluktuace, která začala v Chicagu v 70. letech 20. století a ve které je riskantní řízení přímo zaryté, je nemyslitelné, neboť je to právě ten druh teorie, který byl zkreslený kolapsem cen aktiv. Někteří se proto obrátili k Johnu Maynardu Keynesovi. Jeho proniknutí k podstatě nejistoty a spekulace bylo hluboké. I přesto byla jeho teorie zaměstnanosti problematická a řešení nabízená keynesiánskou politikou přinejlepším sporná.

Banky o poklesu cen nemovitostí hovořily jako o následku jakéhosi šoku. Žádné zemětřesení, povodeň ani sucho nebo jiná vnější síla neznamenala pokles cen aktiv. Hlavní příčinou byla špatná předpověď chybnými modely. Spekulanti a developeři vsadili na vyšší ceny nemovitostí v budoucnu, protože předpokládali, že ceny nájmů a bytů porostou, což opět zvedlo ceny již existujících nemovitostí. To byl Keynesův svět. Na Cambridge ve svojí práci Treatise of Probability ukázal, jak může investor dovolit neznámé nahodilosti. V Londýně pak vedl tzv. hedge fund s O. T. „Foxy“ Falk a zbohatl, jen aby se nechal zachytit v kolapsu komoditních cen na počátku roku 1929. Uzavřel to tím, že přesvědčení investorů jsou chabá. Nejdříve zběhne jeden investor, pak další a cena dříve rostoucích cen aktiv může zprvu stagnovat, ale nakonec se prudce zhroutí spolu se všeobecným přesvědčením. Ve své General Theory z roku 1936 Keynes postavil cenu aktiv do centra zaměstnanecké politiky. Když změna sentimentu vede k prudkému poklesu hodnoty obchodních aktiv (společně s cenami akcií a nemovitostí), obchodní investice jsou sníženy a nezaměstnanost roste, zejména v kapitálových odvětvích. Potom už bohužel nic nebylo správně. Keynes udělal velikou chybu, když nerozlišoval mezi poklesem cen aktiv pocházejícího z monetárních příčin, exogenních nebo autonomních, a narůstající poptávky peněz, a těch, které neměly žádné souvislosti s nabídkou a poptávkou po penězích – řekněme, že snížil očekávání budoucích výnosů z obchodních aktiv a nemovitostí. Předchozí fenomén by mohl být vyřešen monetárními prostředky: centrální banka mohla oživit dodávky peněz (řekněme prodejem veřejných dluhopisů), což by opětovně nastartovalo ceny aktiv, aniž by se zároveň zvedly platy a ostatní ceny v nesmyslné spirále. Nicméně nedávný kolaps spekulací s bydlením není monetární fenomén: musí zde existovat pokles cen v bydlení v porovnání s cenou spotřebního zboží. Keynes argumentoval tím, že zvýšení dodávek peněz v této oblasti by fungovalo: pracovníci by si nebyli vědomi toho, že platy v konkurenčních odvětvích stouply stejně jako ty jejich, a tak by se obávali požadovat stejně vysokou reálnou mzdu jako předtím; přijímání osob by se stimulovalo a zaměstnanost by opět rostla. Udržení tohoto oživování by vyžadovalo nekonečnou míru inflace mezd, vždy krok před očekáváními, což není vůbec lákavá politika. Postupně se Keynes soustředil na nemonetární rovnováhu následující po ztrátě důvěry investorů. Keynes vždy cítil, že zaměstnanost je poháněna poptávkou spotřebitelů. Rostoucí poptávka motivuje výrobce zvýšit produkci a zaměstnat více lidí – zprvu. Ale v otevřené ekonomice s vlastní měnou by tyto stimuly přešly do zahraničí. V globální ekonomice by rostoucí poptávka spotřebitelů určitě neudělala víc, než zvedla úrokové sazby, a tím spustila úpadek reálných cen aktiv, investic a mezd. Poptávku po investicích Keynes považoval za páku ke zvyšování zaměstnanosti. Podle této teorie by mohli být soukromí investoři podpořeni investičním daňovým dobropisem nebo subvencemi při zakládání nových firem a pracovních míst. Keynes prosazoval přímo státní investice nebo státem vlastněné podniky. Američané, jejichž letiště jsou děsivá a mosty se hroutí, by „infrastrukturu“ uvítali. Musíme si ale položit otázku, jestli by masivní přechod od soukromých ke státním investicím nepohřbil koncepce, vývoj a přijetí nových komerčních inovativních idejí. Teorie kapitalismu zdůrazňuje diverzitu ve zdrojích komerčních myšlenek, v podnikatelských rezervách určených k jejich rozvoji, ve finančních zdrojích – mecenáši, investoři do rizikových podniků a ostatní – a v celé řadě konečných spotřebitelů. Za důležité pokládá, aby vlastníci finančních a obchodních podniků nebyli zodpovědní nikomu, jen sobě – schopní používat jen svoji intuici – v porovnání se striktní odpovědností správně vyžadované od státních zaměstnanců. Proto by větší zapojení státu do investičního sektoru mohlo zbrzdit inovaci a snížit kvalitu již probíhajících projektů. V krizi bychom tak stále zůstali. Na konci svého života Keynes napsal, že „modernistické věci se pokazily, zkysly a zhlouply“. Svému příteli Friedrichu Hayekovi řekl, že v příští knize chce svoji teorii přehodnotit. Býval by se posunul vpřed. Obdiv, který všichni cítíme ke Keynesovým ohromným přínosům, by nám neměl bránit posunout se vpřed.

Text Edmunda Phelpse z The Financial Times, 5. listopadu 2008, přeložila a redakčně upravila Iveta Frízlová.