Když se problém neřeší, Ku-Klux-Klan je vítán

Před rokem neonacisté plánovali projít pražským starým městem v den výročí křišťálové noci. Narazili na silný odpor a absenci jakýchkoli sympatií z řad širší veřejnosti. Když Dělnická strana přibližně o rok později uspořádala protestní shromáždění v severočeském Litvínově a následoval pokus Autonomních nacionalistů a sympatizantů Národního odporu proniknout „na lov“ do problémové čtvrti Janov, setkala se jejich akce s otevřenými sympatiemi nejen tamějších obyvatel, ale i nemalého procenta „běžných občanů“ z celé České republiky. Je snad většina české společnosti rasistická a má tendence sympatizovat s totalitními silami?

Janov ukázal jedno. Zatímco před rokem nemohli novodobí nacionální socialisté získat pro svůj záměr pochodovat pražským starým městem kolem synagog podporu, neboť antisemitské vášně nechávají většinu českého obyvatelstva chladnou, problémy s janovskými Romy jsou známé a „romská otázka“ mnohé obyvatele některých českých problémových sídlišť dlouhodobě a silně pálí.

K čemu tu došlo? Politická strana, která z kdovíjakých důvodů přibližně před rokem začala úzce spolupracovat s neonacistickými aktivistickými buňkami, podnikla sérii demonstrací, kterými sledovala především posílení vlastní pozice v očích veřejnosti (romská otázka je vděčné téma). 17. listopadu došlo po skončení jedné z takových demonstrací k pokračování průvodu demonstrujících až do Janova (což Dělnická strana oficiálně neorganizovala, ale těžko věřit tomu, že se tak dělo navzdory jejímu odporu) a výsledkem byly již notoricky známé a okomentované přes dvě hodiny trvající násilnosti a bitky s policií.

Proč taková podpora od řadových obyvatel? Lidé jako Ondřej Cakl a jiní, zástupci institucí a organizací bojujících za lidská práva a tolerantní společnost, nás zásobují moralistickými výklady a s politováním konstatují fatální nedostatek tolerance většinové společnosti, která si své frustrace promítá do Romů. Ale bylo by chybou všechno obligátně svádět na společnost, která zkrátka myslí a jedná špatně a musí být převychována. Problémy v Janově objektivně existují, nepřizpůsobiví občané (tedy nejen Romové) ty slušné obtěžují, často také fyzicky napadají. Pokud je jediná odpověď systému snůška otřepaných frází a dávání rukou pryč, nemůžeme se divit, že lid své vojáky rasové války nakonec uvítá a pomůže jim obcházet policejní šiky, „aby tu lůzu zpacifikovali“.

Realitky

V záplavě komentářů, jejichž kvalita se různila, od řešení hledajících analýz až po demagogické výkřiky té či oné strany, zanikla role jednoho typu subjektů, jejichž podíl na situaci sociálně vyloučených lokalit neodpovídá slabému připomínání jejich role v masmédiích. Jsou jimi realitní kanceláře, které sestěhovávají problémové nájemníky z lukrativních oblastí do anonymních sídlišť typu Janov, aby tak uvolnily prostory (kupříkladu svých pražských nemovitostí) pro bohatší klientelu. Důsledek je trojí, spokojenost ovšem dvojí.

Zatímco realitní kanceláře prodají či pronajmou lukrativní nemovitosti bohatým nájemníkům, mnozí lokální politici těmto realitním kancelářím prodají nemovitosti, do kterých realitky sestěhují své někdejší nepohodlné nájemníky. Realitní kancelář má zisk, stejně tak komunální politik, který si mne ruce nad tím, jak výhodně prodal „své“ nemovitosti. Koncentrace velkého množství „problémových“ na malém prostoru za velmi krátkou dobu ovšem způsobuje nemalé potíže, které zůstanou pouze místním lidem.

Sídliště Janov vzniklo jako lokalita pro ubytování pracovníků nedalekých chemických závodů a elektráren (Záluží, Ledvice, Severočeské doly atp.); starousedlíci připomínají, že ještě před třemi lety se jednalo o relativně klidné a příjemné místo k životu. Dnes však místní obyvatelstvo, které v drtivé většině pracuje na směny a jehož finanční situace sice není špatná, ale často nejistá, k problémům zabezpečení sebe sama musí přidat obtěžování svého soukromého života nepřizpůsobivými a nezřídka strach o své zdraví a život. Mnohé byty janovského sídliště mají překročenu „kapacitu“ o více než 100 %, některé místní lokály jsou téměř státem ve státě, semeništěm kriminality a místem srazů zdejších živlů. Adekvátně zasahovat proti každému porušení zákona ze strany nepřizpůsobivých na janovském sídlišti není možné, protože by vzhledem k existenci zdejších násilnických ozbrojených gangů vyžadoval každý takový zásah nasazení zvláštního policejního útvaru.

Neměli bychom zapomínat, že Janov není jedinou lokalitou s podobnými problémy. Takových v České republice dle sociologických statistik existují bezmála tři stovky. Sociální nůžky se rozevírají, majoritní společnost začíná být ze zdejšího politického klimatu značně znechucená. Romský problém v sobě skrývá ohromnou politickou sílu, to je obecně známo. Do budoucna bychom tak mohli být svědky nejen posilování těch politických skupin, které navrhují „radikální řešení“, ale také toho, že si Romové svou politickou sílu uvědomí a budou nikoli objektem politiky jako dosud, ale stanou se jeho právoplatným subjektem. Negativní důsledky, z nichž nejpravděpodobnější je společnost zmítaná otevřenými etnickými konflikty, by byly pro politický celek, jakým Česká republika je, smrtelné.

O vině

Jednoduché řešení je pochopitelně z říše utopických snů. Vina není výlučně záležitostí jedné skupiny – leží nerovnoměrně rozdělena mezi všechny zúčastněné. Předně je potřeba se povznést nad politickou korektnost a jasně pojmenovat věci pravými jmény. Rom je jako občan roven kterémukoli jinému občanovi. Nikoli však jen v právech, ale i v povinnostech. Ne každý Rom je nepřizpůsobivý, ale většina nepřizpůsobivých se v podobných lokalitách rekrutuje právě z řad romského etnika. To pochopitelně nedává podnět k žádnému vyvozování kvalitativních soudů vůči Romům jako skupině. Na vině jsou ostatně nejen nepřizpůsobiví, ale i neexistence deregulovaného nájemného, které by umožnilo majiteli nemovitosti rozvázat smlouvu s těmi nájemníky, které v domě mít nechce (nutno podotknout, že v případě přijetí antidiskriminačního zákoníku bude tato možnost ještě ztížena). I proto dnes realitní kanceláře vypuzují nepohodlné nájemníky všemi možnými způsoby – vystěhovávání do lokalit typu Janov je jedním z nich.

Rádo se hovoří o nutnosti tvrdšího přístupu k nepřizpůsobivým a vůči kriminalitě na sídlištích vůbec. Málokdo je ovšem schopen definovat, co si pod „tvrdým přístupem“ vůbec představuje. Čekat a doufat v revoluční vlnu, která se přežene českými sociálně vyloučenými lokalitami, je iluzorní a nebezpečné. Represe samozřejmě přichází až na závěr, ale musí být především dobře zacílená a mít podporu v politickém rozhodnutí. A přiznejme si, je a bude velice těžké v současném „depolitizujícím“ klimatu prosadit reformy bezpečnostních složek, které by umožnily adekvátní řešení pouliční kriminality.

Především by bylo dobré zamyslet se nad statutem obecní a městské policie, která není podřízena centrální vládě, nýbrž místní samosprávě. V situaci, kdy státní policie nemá dostatečné kapacity na řešení pouliční kriminality, by měla nastoupit policie obecní; ta je ovšem silně neakceschopná a spíše než vynucovatelem práva a pořádku v obci je terčem posměchu a vtipů. Neblahá praxe, kdy je k městské policii přijímán skoro každý, kdo má alespoň výuční list a kdy jsou její noví členové nabíráni přes inzeráty, které místní samospráva musí sama podávat, hovoří za vše. Městští policisté se nezřídka bojí „naběhnout“ doprostřed hospodské rvačky a rozehnat ji, natož po nich chtít vynucování dodržování zákona v oblastech, kde se pohybují ozbrojené mládežnické gangy. Dle mého osobního názoru by bylo daleko lepší městskou a obecní policii podřídit centrální vládě s tím, že by hrála roli samostatné jednotky státní policie, jejímž úkolem by bylo především zajišťovat pořádek ve městech. Lepší investovat do skutečné reformy policie nyní, než (doposud) dřímající a latentní etnické konflikty nechat „dozrát“ v otevřené a ozbrojené.