Kdo vyhrál krajské volby?

Největší frází při interpretaci výsledků letošních krajských voleb byla věta, že voliči poražených politických stran nepřišli do volebních místností. Vyvolává to představu železných bloků s jednou provždy danými preferencemi, takže výsledek voleb závisí jen na jejich pohodlnosti. Ve smyslu této logiky by mohlo zvolat vedení ODA nebo US-DEU: naši voliči také nepřišli, a proto jsme na úrovni statistické chyby! Kdyby ale přišli... Přesně v tomto duchu vysvětloval volební debakl ČSSD předseda Poslanecké sněmovny Zaorálek, který se v povolebním televizním studiu tvářil, že porážka je pouze převlečené vítězství a že zisk menšího počtu hlasů než v krajských volbách před čtyřmi lety je ve skutečnosti svědectvím o vzestupném trendu. Koneckonců všechno je v pořádku, jen ti naši voliči se nedostavili.

Připomínalo to povídku Jaroslava Haška s názvem Den voleb. Spisovatel zde popisoval volby do rakouské říšské rady, jichž se ve volebním okrsku Praha-Vinohrady zúčastnila také jeho Strana mírného pokroku v mezích zákona, která nakonec získala osmatřicet hlasů. "Proti těmto osmatřiceti nepodplatitelným bojovníkům stálo dva tisíce devět set dvaašedesát fanatiků... Porážka naše při posledních volbách jest však jen předzvěstí budoucích vítězství. My jsme sice dostali výprask, ale slavili jsme morální vítězství. Byli jsme biti jako žito, ale bylo to předzvěstí šťastnější budoucnosti ... těch osmatřicet hlasů svědčilo o mohutném rozmachu strany."

Dvoje volby

Skutečnost je následující. Během uplynulých patnácti let si občané svoje hlasování rozdělili na volby prvního (Poslanecká sněmovna) a druhého řádu (senátní, komunální, Evropský parlament, kraje). K prvním se pravidelně dostavuje šedesát a více procent oprávněných voličů, k těm druhým jen polovina. Voleb prvního typu se účastní širší část společnosti, více kopírující zájmové rozložení populace. Volby druhého řádu pak navštěvuje voličská klientela, kterou můžeme nazvat "politickými fajnšmekry", tedy politicky více vyhranění lidé, kteří mají živý zájem na určité podobě politického života u nás. Vedení ČSSD ale vsadilo na špatnou strategii. Namísto toho, aby se zaměřilo na přetažení "politických fajnšmekrů" zleva i ze středu politického spektra, pokusilo se centrálně vedenou volební kampaní zvýšit celkový počet lidí u volebních uren. Tento pokus se ale nezdařil, protože jeho autoři nesprávně předpokládali, že náročnou kampaní je možné z voleb druhého řádu (a tedy méně navštěvovaných) udělat volby prvního řádu (a tedy více navštěvované) jen tím, že oblepím republiku plakáty, slovy básníka Diviše, jako dekl od záchodu. Pravda je spíše taková, že "političtí fajnšmekři" se dostavili v přibližně očekávaném počtu, ale jednoduše tentokrát nevolili ČSSD. Za volební debakl sociální demokracie proto nemohou "voliči, kteří nepřišli", ale politická strategie Lidového domu.

Symbol voleb

I kdyby se vedení ČSSD rozhodlo jít místo ostré konfrontace s ODS do střetu s KSČM o přetažení váhavého levicového voliče a vlídně se otevřelo směrem ke středu, mohlo to tentokrát její volební debakl jen zmírnit. Krajské volby se totiž odehrály ve specifické protivládní atmosféře, která se vykrystalizovala zhruba měsíc před volbami. Přes všechen respekt k vítězům voleb se ODS na této vlně spíše svezla, než by ji aktivně vytvořila.

Tyto volby našly svůj symbol v ministryni zdravotnictví Miladě Emmerové, která v historii zůstane s těmito krajskými volbami spojena tak, jako Josef Bartončík s volbami v roce 1990 nebo autobus Zemák s těmi v roce 1996. Už sama archaická postava ministryně zdravotnictví působila jako by zabloudila z někdejšího raných básní Pavla Kohouta nebo normalizačního seriálu Okres na severu. Začalo to jejími prostoduchými prohlášeními, která vzbuzovala salvy smíchu: "V KSČ jsem byla přesně 22 let a navrhl mě tam ještě za studií vedoucí učitel ročníku za vzorný prospěch a za dobře vykonávanou funkci v Československém svazu mládeže. To byla taková odměna."

Pokračovalo to přes její nekvalifikované kroky coby nové šéfky resortu (podpis pod zdravotnické rozhodnutí, které po pár dnech vzala zpět). Velké vzedmutí vášní způsobil text odborné komise ČSSD o zestátňování soukromých lékařských praxí, od jehož obsahu se polekaně distancovala, jako by ji někdo přistihl s pornografickým časopisem. Když záhy nato vyšla najevo její aktivní účast na přípravě dokumentu, přestala už raději říkat cokoli. To byla možná nejlepší taktika, protože privatizace zdravotních praxí a konkurence zdravotních pojišťoven jsou přesně ty věci, které se snaží už třetí socialistická vláda po sobě maximálně omezovat a jen si stále netroufá udělat ten poslední krok. Pár dní před volbami pak ministryně na základě jednoho telefonátu splašeně varovala hejtmany před ohrožením nemocnic, za což ji pokáral sám premiér. Naprosto negativistický byl také způsob, jakým se postavila k transformaci nemocnic ve správě krajů, představujících zhruba čtyřicet procent z celkového počtu všech nemocnic.

Fišersystém

Vláda ČSSD nejdříve šest a půl roku konzervovala předtransformační stav českých nemocnic a jejich ztráty vždycky nějak pokryla přerozdělením náhle objevených peněz ze státního rozpočtu. V poslední fázi vymyslela tzv. Fišersystém. Nazvěme tak způsob financováni nemocnic, který spatřil světlo světa během působení ministra Bohumila Fišera. Podstatou bylo, že část nemocnic byla převedena na kraje (s rozsáhlými dluhy) jako na své nové správce. Platy lékařů a zdravotnického personálu ovšem neurčoval tento správce (kraj), ale vláda, která za další hospodaření už nenesla odpovědnost. Takto byly dvakrát před volbami v létě 2002 podstatně navýšeny platy (a poté ještě v roce 2003). Hejtmani museli na pokrytí mezd výrazně sáhnout do investičních záměrů nemocnic, jimž byl značně zredukován další rozvoj. Jestli lze něco označit za tunelování nemocnic, byl to právě tzv. Fišersystém. Proti němu se nejdříve postavilo zastupitelstvo středočeského kraje (ODS, Čtyřkoalice). Tato koalice v čele s hejtmanem Petrem Bendlem jako první přijala souvislou koncepci transformace prodělečných nemocnic. Nemělo jít výhradně o privatizaci, jak později tvrdili politici ČSSD ve volební kampani, ale zčásti o zachování současné sítě, doplněné o akciové společnosti a samozřejmě také privátní instituce. Když na jaře 2004 tuto koncepci schválilo středočeské zastupitelstvo, rozjela ČSSD (v čele s tehdejším premiérem Špidlou a ministrem Grossem) rozsáhlou podpisovou protiakci, která nakonec byla hlavním tématem kampaně ČSSD. Vzhledem k tomu, že šlo o resort, který ČSSD dlouhá léta zanedbávala, obrátila se jejich varování proti ní samotné.

Návrat k socialismu

Sociální demokracie totiž poslední měsíc před volbami vytvořila nefalšovanou atmosféru návratu socialismu. Ať už šlo o společná hlasování s KSČM o nerestituovaných majetcích v držení družstev, přes zákaz nočního prodeje v supermarketech až po slavný zákon o hluku a jeho ještě slavnější paragraf znemožňující transformaci nemocnic v majetku krajů. Toto levicové souznění bylo rámováno aférami s odposlechy telefonních linek a zprávami o zfalšování prověrek Národního bezpečnostního úřadu. Celé to bylo doplněno husákovskou sociální korupcí v podobě novomanželských půjček a zvyšování platů policistům. V předvečer patnáctého výročí pádu komunismu se zjevila tvář minulého režimu.

Jedni ji spatřili v kauze premiérova spolupracovníka Přibyla, který se stal šéfem Úřadu vlády, další v množství oficiálních odposlechů a preferenci bezpečnostních složek, jiní v daňovém zatížení a regulaci ekonomického života, nebo ve zmrtvýchvstání showbyznysové stáje hudebníka Františka Janečka. Těch symbolů začalo být v jednu chvíli mnoho a nezvykle se zřetězily. Výsledkem bylo znejistění středového a pravostředového voliče z řad "politických fajnšmekrů", který se rozhodl pro alternativu v podobě ODS. Její volební štáb zpočátku dělal všechno možné, aby nikoho nezaujal. Pod vlivem sociálně demokratických ataků a pokusů o kriminalizaci ale v samém závěru došlo k záhadnému zmátoření celé kampaně, která dokonce dostala étos volně připomínající parlamentní volby v létě 1998. Symbolickou tečkou za první volební sobotou se stalo hlasování v plzeňském senátním obvodu, kde Milada Emmerová prohrála už v prvním kole.

Pochod doprava

Z výsledků voleb jednoznačně vyplývá, že pod vlivem "emmerizace" politické scény se tentokrát středový volič posunul doprava. Vedle neobratné sociálně demokratické politiky na tom mělo podíl několik dalších momentů. Možná hlavním byla z centra obtížně postřehnutelná obliba krajských politiků, kteří si vybudovali vesměs silná politické postavení v domovském regionu. Stejně jako ODS na celostátní úrovni ve vztahu k vládě, i krajští hejtmané byli svým postojem ke kabinetu vnímáni jako opoziční element, který bojuje s hydrou rozpínavého státu o přerozdělení veřejných prostředků. Volba staronových krajských hejtmanů byla leckde chápána jako protestní hlas proti umělému znemožňování rozvoje krajů.

Dalším momentem bylo, že celá politická scéna se "znezávislnila" až k neviditelnosti. Úspěchy různých nezávislých v minulých krajských a komunálních volbách vedly k explozi takto postavených kandidátek. Jen ve Zlínském kraji usilovalo o křesla v krajském zastupitelstvu pět uskupení tak či onak s nálepkou nezávislí. Jejich vzájemné vyrušení a propad pod pětiprocentní hranici vedl k posílení parlamentních stran, především ODS, která se v moři nepřehlednosti stala politickým majákem.

Bojovníci

Mezi dobré zprávy letošních voleb patří, že komunisté konečně narazili na strop svých možností. V den vyhlášení výsledků krajských voleb rozehrál předseda Miroslav Grebeníček celou škálu politických prostocviků. "Vyhlašujeme ODS válku. Jdeme do boje," prohlásil hned na první tiskové konferenci. Už o den později ale pro deník Právo na adresu strany, jíž vyhlásil válku, uvedl: "Pochopitelně my bychom s ní nešli do žádných vazeb, ale budeme požadovat poměrné zastoupení v krajských radách. Uvidíme, nakolik ostatní strany skutečně ctí demokratické prvky, anebo směřují k totalitním manýrám." Pro nezasvěcené tuto větu přeložme asi takto: vyhlašujeme ODS válku, ale současně požadujeme místa v krajských vládách (krajské rady). Zde ovšem nebudeme mít s rozhodující silou těchto rad (ODS) nic společného a budeme s ní bojovat až do úplného zemdlení. Pokud na to nepřistoupí, je to svědectví o jejích totalitních manýrách.

V tu chvíli se před námi opět zjevila stará dobrá komunistická strana z dvacátých a třicátých let dvacátého století schopná jeden rok označovat sociální demokraty za sociálfašisty (1931), aby s nimi za pár let vytvářela jednotné lidové fronty. Strana, která jeden rok při prezidentské volbě (1934) vykřikuje hesla Lenin, ne Masaryk, aby o rok později spoluúčinkovala při zvolení Edvarda Beneše hlavou státu. Strana, která jeden rok vytváří fronty proti fašismu (1938), aby další rok mlčela, když si titíž fašisté rozdělují Polsko a pronikají do západní Evropy. Přesně z této ošatky je spoluúčast na volbě Václava Klause prezidentem (zničit Špidlu, který brání sjednocení levice), stejně jako dnešní válka proti ODS (sjednotit levici pod svými křídly). Stručně řečeno je to gumová taktika a azimut zaměřený na dosažení moci. Jen není jasné, jestli stále platí program třídního boje a likvidace soukromého vlastnictví.

Brzdiči

Jako jediná z vládních stran posílila své pozice strana lidová. I její povolební chování je z tradic hlubších než představuje polistopadová demokracie. Zatímco v mnoha krajích mohla vytvořit přímo dvojkoalice s ODS (plzeňský, moravskoslezský, vysočinský kraj), vtáhla do povolební vyjednávací hry zdánlivě nepochopitelně ČSSD, popřípadě další politické subjekty, a to i za cenu ztráty části politických funkcí, o něž jde samozřejmě ve volbách až v první řadě. Příčinou této filantropie je stará lidovecká taktika být uprostřed. Jinak řečeno dva se bijí, my zpovzdálí sledujeme, sbíráme politické body a zasazujeme údery na obě strany. V uších nám také může znít parlamentní projev předsedy Miroslava Kalouska, že KDU-ČSL hraje ve vládě vysokou hru s nízkou kartou a jejím cílem je vyvažování socialistů. Na krajské úrovni se KDU-ČSL zřejmě pokusí o totéž, co dělá na vládní úrovni, tedy o vyvažování programu ODS. Lidovci se tím pasovali na anděly strážné české politické scény, jejichž politická strategie rozmělní každý náznak opravdu vyprofilované politické koncepce levice nebo pravice. Takže kdo ty volby vlastně vyhrál?

Druhé kolo senátních voleb se konalo až po uzávěrce tohoto čísla. Komentář k jejich výsledkům přineseme v následujícím čísle Revue Politika.