Kdo je tady vlastně kmotr?

Kmotr - označení, které kdysi použil bývalý premiér Mirek Topolánek na uzavřeném jednání špiček ODS ve vztahu k různým lokálním stranickým šíbrům, většinou charakterizovaným nadupanými terénními auty s nepřehlédnutelnými SPZ, býčími šíjemi ověšenými řetězy a pětitisícovkami za jednu mattonku. Jejich role v politice se zpravidla vyznačuje „velrybářstvím", tedy náborem členů, kteří jim pak zajišťují vliv při získávání veřejných zakázek či při prošlapávání různých povolení v džungli tuzemské byrokracie. Chytlavé označení se velice rychle ujalo, zapustilo kořeny v mediálním prostoru a naposledy bylo skloňováno na nedávném kongresu ODS, aniž by se kdokoli vážně zabýval otázkou, zda naplňuje vžité představy a dosavadní sémantický úzus. Občas se uvádějí italské či americké pravzory. Proč se ale nepodívat na východ, který je nám nedávnou společnou historií i určitými současnými specifiky daleko bližší?

Jméno Semjon Mogilevič se v českých médiích objevilo prvně v roce 1995 v souvislosti s policejním zásahem v restauraci U Holubů. K zásahu se policie odhodlala na základě informace, že v podniku se mají sejít ruští mafiáni. Z anonymního dopisu vyplynulo, že na schůzce měl být zavražděn jeden z nich - právě Mogilevič, šéf rostovské (takzvané rusko-židovské) větve ruské mafie a majitel dané restaurace. Mogilevič ovšem na schůzku dorazil až v době, kdy razie v podniku už probíhala, údajně proto, že letadlo, jímž letěl z Vídně, mělo zpoždění. Vzápětí po zásahu, při němž bylo vyhoštěno několik desítek mafiánů, se objevila kritika v Právu, jíž mediálně zajištoval nechvalně známý kapitán Minařík.

V té době už měl Mogilevič za sebou velice pestrou minulost jako jedna z hlav takzvané solncevské mafie, snad nejbrutálnější mafie vůbec. Příklad za všechny: když v Moskvě přebírala obchod s drogami, zlikvidovala i pouliční prodejce, kteří prodejem živili vlastní závislost (což je pro civilizovanější organizovaný zločin něco naprosto nemyslitelného).

Do konfliktu se zákonem se Mogilevič, přezdívaný Chytrý Don, dostal už v 70. letech. Kvůli podvodům a finančním machinacím strávil sedm let ve vězení. Poté pokračoval v kriminální činnosti v Moskvě, Izraeli a Maďarsku. První skutečně velkou příležitost mu však poskytla Gorbačovova perestrojka a rozpad sovětského impéria. Mogilevič rozvíjel aktivity v Polsku a bohatl na zprostředkovávání transferů peněz židovských emigrantů do Izraele a prodejem jejich majetku v SSSR. „Seva" podle tvrzení bývalého spolupracovníka Moni Elsona, který si v současnosti odpykává trest v USA, zakoupil v jedné ze středoasijských republik zkrachovalé aerolinie, aby je mohl využívat k pašování heroinu. Materiály americké FBI a izraelské zpravodajské služby ho dále viní z obchodů s jaderným materiálem, zbraněmi, drahými kameny, kradenými uměleckými předměty a z organizování prostituce. Během jedné ze svých typických obchodních transakcí měl Mogilevič za 20 milionů dolarů prodat do Íránu zbraně odcizené na základnách sovětských vojsk ve východním Německu. Kromě ručních zbraní šlo i o rakety země-vzduch a dvanáct plně vyzbrojených bojových vozidel.

Do povědomí světové veřejnosti se dostal před více jak deseti lety, kdy byl obviněn z vyprání neuvěřitelných 15 miliard dolarů, které měly původ buď v nelegálním obchodě s ropou a plynem, nebo pocházely z mezinárodní pomoci Rusku. Stopy tehdy vedly až do okolí někdejšího ruského prezidenta Jelcina. Mogilevičovým domovským prostředím ovšem bylo od roku 1990 Maďarsko, kam se přestěhoval po sňatku s Maďarkou Katalinou Pappovou. Krátce nato zprivatizoval dvě zbrojní továrny, koupil několik nočních podniků a podle maďarských sdělovacích prostředků ovládl budapešťské podsvětí. Proto byl ze země poměrně tvrdě vyhoštěn a dnes žije v Moskvě.

Bylo by chybou považovat Mogileviče za nějakého tupého gangstera, který se topí v tratolišti krve. Naopak. Jde o velice inteligentního člověka, který je schopen zisky z nelegálních akvitit rozpouštět i ve zcela legálních operacích a akvizicích. Díky své praxi ve finanční oblasti založil přes sto společností, jejichž prostřednictvím jsou propírány zisky z finančních podvodů a jiných nelegálních aktivit v Rusku a dalších zemích. A nejde jen o zmíněný nákup maďarských zbrojovek. Do jeho portfolia patří například společnosti Arigon Oil Kft. v Budapešti, moskevský Arbat International, kyjevský Arigon, F and G Trade v Los Angeles, Arco Globus International v New Yorku a YBM Magnex International v Pensylvánii. Podle internetového časopisu Britské listy se firmě YBM navzdory spojitosti s Mogilevičem podařilo v roce 1996 proniknout na torontskou burzu a získat podporu tak významných makléřských firem, jako jsou First Marathon Securities Ltd. a Nesbitt Burns. Přes spřízněné společnosti ovládá i významná obchodní centra, která v poslední době rostou ve střední a východní Evropě. Například v Kyjevě se jedná o obdobu pražského Palladia - obchodní dům Mandarin Plaza. V tomto sedmipatrovém komplexu má zastoupení řada světoznámých značek - Armani, Dior či Dolce Gabbana, aniž by tyto firmy vůbec tušily, kde končí jejich nemalé nájmy.

O Mogilevičovi by se toho dala napsat ještě spousta, ale již z letmého výčtu jeho aktivit je jasné, že sebepochybnější „podnikání" takových osob, jako jsou Pavel Dlouhý, Patrik Oulický či Alexandr Novák, je stále na hony vzdálené metodám skutečných mafiánských kmotrů.

Otázkou je, zda si média a jimi masírovaná veřejnost, které si na Topolánkovu „prázdnou a falešnou" zkratku již zvykly, tento propastný rozdíl vůbec ještě uvědomují.